Čelní sklo Michellina auta bičoval zledovatělý sníh. Rozmrazovače dělaly, co mohly, přesto stěrače nestíhaly udržovat okno čisté. Po dvouproudové silnici jela, co nejpomaleji to šlo, a doufala, že zapnutá přední světla ji upozorní na možné náledí. Domů už to měla jen necelých deset kilometrů, ale ten nejrizikovější úsek ji teprve čekal.
Mosty zamrzají jako první. Slova jejího otce, řidiče náklaďáku, která jí vštěpoval, když si dělala řidičák. Vlivem prázdného prostoru pod nimi do sebe mosty nemohou vtáhnout tolik tepla jako silnice. Pokud se však Michelle chtěla dostat domů, neměla jinou možnost než to vzít přes most Valley Creek.
Proč jenom na tu schůzku s přítelem dnes jela? Ve zprávách o počasí sice říkali, že sněhová bouře udeří až po půlnoci, ale odkdy byl na předpovědi spoleh?
Na displeji telefonu svítila zpráva od její znepokojené matky.
Už jedeš?
Michelle nehodlala pouštět volant jen proto, aby odepsala. Mohla dát vědět, že vyjíždí, ale nechtěla rodičům přidělávat starosti s tím, jestli v pořádku dorazí.
Přísahala by, že začalo sněžit rychleji. Stěrače rozhodně moc nepomáhaly.
Michelle měla srdce v kalhotách. Most byl přímo před ní. Zrychlil se jí tep, zato rychlost na tachometru klesla. Když pojede pomalu a nebude zprudka brzdit, zvládne to.
Už zdolala skoro půlku mostu, nohu jen zvolna položenou na pedálu. Táta jí vloni na podzim koupil nové gumy. Vzorek byl ještě dost zachovalý na to, aby k silnici pořádně přilnul.
Michelle teď litovala, že si nechala kabát na sobě. V autě bylo jako v sauně. V očích ji štípal pot. Už se skoro dostala za most. To nejhorší snad měla za sebou.
Sundala jednu ruku z volantu a otřela si vlhkost z očí. Auto se následkem její aktivity hnulo, ale Michelle to ustála a úspěšně se ocitla na druhé straně mostu. Opřela se na sedadle, vydechla úlevou a uvolnila se.
Už jen pár kilometrů a je doma. Šlápla na plyn a mírně zrychlila.
Temné zledovatělé plochy si všimla, až když bylo pozdě. Když se vůz začal otáčet po vlastní ose, sešlápla brzdy, přesně jak ji to učili, ale nezareagovala dost rychle. Paže měla natažené a rukama svírala volant, zatímco se auto řítilo ze silnice do strouhy.
Náhle jako by se zastavil čas. Michelle trhla volantem doprava, aby to nenapálila čelně do země. Předkem se zabořila do závějí a vůz zastavil. Michelle sebou prudce trhla doprava.
Zalapala po dechu a sundala ruce z volantu. Kam se poděl její telefon? Odepnula si pás a hledala mobil, který nakonec našla zaklíněný mezi sedadlem a dveřmi spolujezdce, naštěstí nepoškozený.
Na okamžik se jí rozostřilo vidění. Zatřásla hlavou a uvědomila si, že se vysypalo čelní sklo. S telefonem v ruce prudce rozrazila dveře a padla do sněhu. Plazila se od auta pryč po směru záře předních světel. Klekla si na všechny čtyři a pokoušela se trochu vzpamatovat, ale v hlavě jí tepalo a nedokázala uvažovat jasně. Telefon ukazoval nulový signál. Nemohla si vzpomenout, zda tísňové volání funguje i bez něj, a tak se donutila vstát a přidržet mobil ve vzduchu v naději, že na něm přibude alespoň jedna čárka.
Vtom se zarazila a krev jí ztuhla v žilách. Ruce se jí třásly a pohledem ulpívala na hrůzostrašném výjevu před sebou. Stiskla tlačítko nouzového volání.
„911, jak vám můžeme pomoct?“
„Sjela jsem ze silnice,“ zalykala se. „Do strouhy.“
„Jste zraněná?“
„Ne. Tedy, aspoň myslím. Ale… něco tu je.“
„Udejte svou polohu.“
Michelle se sunula vpřed a doufala, že ji jen šálí zrak.
Chvíli jen nevěřícně zírala.
„Jste tam, slečno? Udejte polohu.“
„Kousek za mostem Valley Creek na staré Stagecoach Road. Jsem tady ve strouze. Musí sem přijet policie.“
„Zástupce šerifa je na cestě,“ řekla spojovatelka. „A záchranka taky.“
Hrozilo, že na místě omdlí. „Záchranka asi nestačí. Je tu moc krve a…“
Michelle omdlela dřív, než stihla spojovatelce popsat scénu před sebou. Dvě mrtvoly pod mostem v tratolišti krve. Jednou z nich byl malý chlapec zčásti pokrytý ledovkou…
* * *
Nikki se do spánku vkradl hit kapely Led Zeppelin „Misty Mountain Hop“. Rozlepila oči a převalila se na bok, ale nemohla si hned vzpomenout, kam dala telefon. Zašátrala ve tmě a nechtěně ho shodila z bezdrátové nabíječky. Tiše zanadávala a ještě v polospánku vylezla z postele. Mobil našla na zemi vedle nočního stolku, ale nestihla hovor přijmout.
„Kruci.“ Volalo jí nějaké neznámé číslo. Nikki zalezla zpátky do postele a čekala, jestli volající zanechá vzkaz. Pípnutí se ozvalo akorát ve chvíli, kdy jí spadla víčka a začala dřímat. Znovu se s povzdechem posadila a přehrála si zprávu.
„Agentko Huntová, tady Ron Reynolds, zástupce šerifa okresu Washington. Šéf je teď u jedné ošklivé nehody, ale vím, že jste také zapojená do vyšetřování případu Kellan Rhodes. Mám tady dvě těla. Jedno bude asi dítě, ale není snadné se k nim dostat a čekáme na příjezd soudní lékařky.“
Zástupce ve vzkazu zanechal své telefonní číslo a Nikki mu ihned zavolala zpět.
„Reynolds.“
Nikki zavřela oči pod náporem emocí. Devítiletý Kellan zmizel po škole před dvěma dny. Nikki se to dozvěděla ze zpráv, tak jako všichni ostatní, ale protože byla tou dobou zrovna ve městě, nabídla pomoc s pátráním. Tušila, že policie nebude vědět co dřív – první hodiny takových případů byly naprosto stěžejní, aby pohřešovaného našli ještě živého. Musela se hodně držet, aby si případ nevzala kompletně na starost – od toho tu byli jiní –, ale už toho začínala litovat. „Tady agentka Huntová. Jak to myslíte, že není snadné se k tělům dostat? Vidíte obličeje?“
„Ne, agentko. Jsou hluboko ve strouze. Přivolaní záchranáři potvrdili, že jsou po smrti. Vypadá to na dospělou ženu a dítě, ale bližší ohledání provede až soudní lékařka. Čekám, až se šerif ozve, ale jestli je to Kellan –“
„Kde to je?“ přerušila ho Nikki. Pokud druhé tělo patřilo ženě, byl tím dítětem téměř určitě Kellan. Posledních pár dnů se slilo ve změť nekonečně dlouhých hodin pátrání po Kellanovi a jeho matce Daně.
„Valley Creek, ten starý kamenný most. Je to na –“
„Stagecoach Road.“ Nikki se do rodného Stillwateru v Minnesotě vrátila teprve nedávno, ale tenhle most byl dějištěm nejedné středoškolské pařby.
„Jeďte jižně po Stagecoach,“ nabádal ji Reynolds. „Zásahové vozy nemůžete minout. Je to pořád dost namrzlé, ale sypače už pracují. Mělo by to být průjezdné.“
Nikki zástupci poděkovala a slíbila, že na místo činu přijede co nejdříve. Zvažovala, že zavolá Millerovi, ale pak tu myšlenku zavrhla s tím, že už je nejspíš na cestě.
„Třeba to nejsou oni,“ zašeptala Nikki nahlas. Věděla, že šance je mizivá. Jak velká byla pravděpodobnost, že se najdou jiná těla ženy s dítětem?
Ucítila jemný dotek prstů na zádech. „Děje se něco?“ Roryho zastřený hlas ještě tížil spánek. Po dvou dnech nepřetržité práce se uchýlila k Rorymu, aby si trochu odpočinula. Alespoň se mohla pár hodin prospat.
„Musím jít,“ řekla Nikki. „Našla se těla, která by mohla patřit Kellanovi a jeho matce.“
Rory se posadil a vzal ji kolem pasu. „Fakt?“
Stáhlo se jí hrdlo a oči se zalily slzami. „Zatím nevím, ale musím tam jet.“
Nikki odhrnula přikrývku, vstala a šla se obléct. Měla u Roryho pár věcí, takže si vzala čisté džíny a teplý vlněný svetr.
„Chceš tam hodit?“ nabídl se Rory.
Zacuchané vlasy projela kartáčem. „To nejde.“
Rory ukázal na temné okno. „Slyšíš, jak tam leje? Silnice bude v příšerném stavu.“
„To zvládnu. Vyslali tam sypací vozy.“
Nikki rozsvítila v koupelně a rychle si vyčistila zuby. Po dvou hodinách spánku si připadala ještě unavenější než předtím. Byla bledá a pod očima se jí rýsovaly temné kruhy.
Rory se opřel o futra a vlnité vlasy měl rozcuchané. „Vím, že to zvládneš. Ale byl bych klidnější, kdybych tě tam mohl vzít. Už proto, že jsi z toho tak špatná.“
Objala ho kolem vypracovaného pasu a políbila tetování na jeho obnažené hrudi. „Budu v pořádku. Přece nebudu brát svého kluka na místo činu.“
Pobaveně se ušklíbl. „Tvého kluka? Tohle teď jsem?“
Posledních několik týdnů měla Nikki jako v mlze. Chtěla si od Roryho držet odstup, zatímco jeho bratr, který si odseděl dvacet let za vraždu jejích rodičů – za čin, který nespáchal – si zvykal na znovunabytou svobodu. A zatímco Mark přísahal, že Nikki odpustil, jakou v jeho zatčení sehrála roli, protože ona sama byla obětí, jeho rodiče jí pořád nemohli přijít na jméno. Málem vyletěli z kůže, když jim Rory řekl, že spolu chodí. Rozhodně neměla v úmyslu Toddovým ještě víc ublížit, a tak Rorymu poskytovala potřebný prostor. Naštěstí ji zaměstnávala hromada případů a nekonečná byrokracie. Být bez něj jí však připadalo těžší, než čekala.
„Možná.“ Ještě Roryho nepředstavila své pětileté dcerce a neřekla o něm ani bývalému manželovi. „Ale teď musím běžet.“
Přitáhnul si ji k sobě a vášnivě ji políbil. „Hlavně jeď opatrně.“
„Zapomínáš, že jsem holka z minnesotského venkova a na zamrzlých silnicích jsem jako doma. Zvládnu to.“
* * *
Stále ještě padal déšť se sněhem, když Nikki přijížděla po staré silnici. Reynolds říkal, že těla se našla na dně strmé strouhy nedaleko potoka Valley Creek. Byl to typický venkov se značnými rozestupy mezi domy, takže na silnici člověk sotva dohlédl a ve tmě se stávala prakticky neviditelnou. Většina venkovských komunikací v této oblasti, tuto nevyjímaje, sloužila jako trasy pro dostavníky. Vzhledem k řídké zástavbě a chabému osvětlení to musely být pro pasažéry dostavníku pořádné nervy, když se modlili, aby je někdo nepřepadl.
Na silnici to klouzalo méně, než čekala, především díky vrstvě posypu, do které se pneumatiky pěkně zabořily. Blikající světla vozů záchranných složek nešlo ve všudypřítomné šedi přehlédnout a Nikki se zkroutil žaludek.
Před osmačtyřiceti hodinami se pokoušela sledovat večerní zprávy, od kterých se jí Rory snažil všemožně rozptýlit. Nikki se nakonec podvolila, ale jen dokud hlasatel neoznámil, že došlo k upozornění přes výstražný systém pro dítě v ohrožení AMBER. Pár vteřin nato už jim vibrovaly telefony. Výstražný systém informoval o tom, že Kellana unesla jeho biologická matka, která nedávno definitivně přišla o nárok na opatrovnictví ve prospěch Kellanovy tety a strýce. Nikki ihned zavolala Millerovi. Její dcera trávila víkend s otcem a Nikki chtěla být s Rorym. Nakonec však volné dny vyplnili tím, že se v lesích a polích brodili závějemi a hledali pohřešovaného chlapce. Nikki sice vypomáhala jen jako dobrovolník, ale Miller ji přesto zasvětil do případu Kellanova zmizení.
Dana Rhodesová přišla o opatrovnictví před třemi lety z důvodu drogové závislosti. Šestiletého Kellana se ujali Andersonovi, jeho teta se strýcem, kteří se ho od té doby pokoušeli adoptovat. Dana se po pobytu v léčebně a následném setrvání v chráněném domě pokoušela přesvědčit soud, že se dokáže o Kellana postarat, jenže pozitivní test na drogy ji připravil o poslední možnost opatrovnictví získat. Nikki věděla, že Dana od té doby Andersonovy několikrát konfrontovala a dvakrát před chlapcovým únosem ji spatřili v parčíku před jeho základní školou. V den Kellanova zmizení viděli svědci nedaleko domu Andersonových Danin starý Volkswagen Beetle, ale nikdo to auto nedokázal najít, třebaže byli v pohotovosti všichni policisté v okruhu sto kilometrů.
Nikki se na řešení případu nijak nepodílela, ale Miller chtěl přesto znát její názor na Danin způsob uvažování. Pokud věděla, tak Dana nikdy neohrozila synovu bezpečnost. Dana ze všeho vinila svou sestru a švagra, ale nikdy jim nevyhrožovala, ani u sebe nenosila zbraň. Přestože nic nepoukazovalo na to, že by chtěla synovi ublížit, mohla mu neúmyslně uškodit svou závislostí na drogách a nevyzpytatelným jednáním. Nikki se sevřel žaludek, když se za poslední zatáčkou objevil most.
