Jižanské ženy jsou jedinečné; konec diskuse. Jsme ženy zrozené z konfliktu, naše minulost je plná bitev a chaosu, pudu sebezáchovy a ochranářství. Během válek jsme řídily plantáže a servírovaly čaj vojákům Unie a pak jsme sledovaly, jak nám pálí domovy. Ukrývaly jsme otroky před stíháním a protrpěly staletí, kdy jsme jen pozorovaly a učily se z chyb našich mužů. Přežít na Jihu není jednoduché. A ještě těžší je zvládnout to s úsměvem.
Držely jsme tyhle státy pohromadě, udržovaly si důstojnost a půvab, hlavu vzpřímenou, i když byla potřísněná krví a sazemi.
Jsme silné. Jsme Jižanky. Máme tajemství a neuvěřitelné životy.
Vítejte v Quincy.
Počet obyvatel: 7 800.
Průměrný příjem domácnosti: nikdy neprozradíme.
Tajemství: ažaž.
Městečko Quincy ve státě Florida bývalo jedním z nejbohatších měst Spojených států. Bylo domovem více než sedmašedesáti cocacolových milionářů, jejichž původní podíly mají nyní každý hodnotu deseti milionů dolarů. Díky tomu je městečko plné jižanských krásek velmi lukrativním místem k životu. A přesto, když jím projíždíte, nespatříte bentleye nebo majordomy. Uvidíte malé město s půvabnými a dobře udržovanými venkovskými sídly žijící v souladu s prostými jižanskými tradicemi, které přetrvaly po staletí. Usmívejte se. Chovejte se k sousedovi jako k sobě samému. Buďte vlídní. Svá tajemství si držte v sobě, nepřátele ještě blíž.
Cole Masten byl můj nepřítel od začátku.
* * *
Hollywood a prašné cesty nejdou moc dobře dohromady. Lidi z Hollywoodu nechápou, jak to u nás chodí. Nerozumí spletitému souboru pravidel, kterým se řídíme. Myslí si, že jsme hloupí, protože mluvíme pomalu. Myslí si, že náš dialekt má prapůvod v chabé gramatice. Myslí si, že mercedes z nich udělá lepší lidi, přičemž pro nás je pouze známkou nízké sebeúcty.
Kavalerie dorazila během srpnového nedělního odpoledne. Tahače s návěsy následovaly limuzíny, za náklaďáky a autobusy se vlekly sedany ve stejných barvách. A také cateringové vozy – jako bychom snad v Quincy neměli restaurace. Další kamiony. Vůně našich kamélií soutěžila s jejich výfuky. Hřmění naftových motorů s sebou neslo zápach samolibosti a důležitosti. Brzdy zaskřípaly a všichni široko daleko je slyšeli. Dokonce i pekany se se zájmem narovnaly.
Neděle. Jen Yankeeové by si mohli myslet, že tohle je vhodná doba vtrhnout do našich životů. Neděle, den Páně. Den strávený v kostelních lavicích. Brunchem s přáteli a rodinami pod virginským dubem, podřimováním během odpoledních hodin, návštěvami na verandě za soumraku. Večer příjemně prožitý s rodinou. Neděle nebyla stvořena pro chaos. Neděle není pracovní den.
Když se to rozneslo, byli jsme právě u baptistického kostela. Podél dlouhé řady stolů se neslo šeptané vzrušení. Uhánělo a přelévalo se přes kukuřičný chléb, noky, pekanové koláče a zapečenou brokolici. Tu novinu mi sdělila Kelli Beth Barryová. Během přenosu se její zrzavé vlasy nebezpečně přiblížily ke sladkým bramborám s marshmallows. „Jsou tady,“ pronesla zlověstně a vzrušený lesk v modrých očích vůbec neodpovídal temnému tónu, kterým to vyslovila.
Nemusela jsem se ptát, kdo je tady. Quincy čekalo na tenhle den sedm měsíců. Od doby, kdy se první zprávy dostaly ke Caroline Settlesové, asistentce starosty Fraziera, který během pondělního rána přijal telefonát z Envision Entertainment. Přepojila hovor do starostovy kanceláře, popadla balení pálivých skořicových bonbonů a usadila se do sedačky před jeho dveřmi. Prožvýkala se polovinou krabičky, než vyskočila a pelášila zpět ke svému stolu, kde zaobleným pozadím dosedla na židli právě v okamžiku, kdy starosta vyšel. Naparoval se, měl nasazené brýle a v ruce zápisník obsahující jenom čmáranice, jak dobře věděla.
„Caroline,“ protahoval s jistou dávkou důležitosti. „Právě mi volali nějací lidi z Kalifornie. Chtějí v Quincy natáčet film. Zatím jsme domluveni jen předběžně…,“ podíval se na ni přes brýle trochu přísně a dramaticky, „takže to nesmí opustit zdi této kanceláře.“
To bylo vtipné prohlášení. Starosta Frazier dobře věděl, co se stane v okamžiku, kdy se vrátí do své kanceláře. Na malém městě existují pouze dva druhy tajemství: taková, která bráníme vlastním tělem, a ta opravdu šťavnatá. Šťavnaté záležitosti nezůstanou utajeny. Nejsou k tomu určené. Jsou základním stavebním kamenem zábavy na malém městě. Ždibec špeku je zdraví prospěšný. Tahle tajemství jsou naší měnou. Není nic cennějšího než být první osobou na začátku vzrušujícího „nikdo se to nesmí dozvědět“. Během pěti minut zavolala Caroline své sestře ze starostovy osobní koupelny, kde se usadila na vyměkčené prkýnko, a se zatajeným dechem zopakovala každé slovo, které přes zavřené dveře slyšela.
„Říkali ‚plantáž‘, jako v Severu proti Jihu…“
„Slyšela jsem jméno Claudia Vanová. Myslíš, že do Quincy přijede ta Claudia Vanová?“
„Zmiňoval srpen, ale nevím, jestli tenhle, nebo příští.“
Šeptanda se tak mohla rozjet naplno. Spekulace a klamné předpoklady se rozšířily jako epidemie vší ve dvaadevadesátém. Všichni si mysleli, že něco vědí, a každý den poskytoval našim vyhladovělým společenským životům nový kousek informací jako manu.
Měla jsem štěstí. Ukořistila jsem sedadlo v první řadě celého představení a stala se zajímavou pro město, jež před třemi lety rezolutně přidalo mé jméno na černou listinu. Zajímavá byl první krok k ceněné, čehož jsme máma ani já nebyly schopny během dvaadvaceti let v Quincy dosáhnout. Mně osobně společenské postavení až tak nezajímalo, ale byla jsem dost chytrá na to, abych nad něčím takovým neohrnovala nos.
Film byl největší událostí, jaká se tady kdy stala, a městečko očekáváním ani nedýchalo a odpočítávalo čas zbývající do příjezdu štábu.
Hollywood. Kouzelná atmosféra. Studia. Celebrity, z nichž nejdůležitější byl Cole Masten.
Cole Masten. Muž, na něhož ženy v noci myslí, když jejich manželé chrápou nebo – jako v mém případě – když matky spí. Pravděpodobně nejhezčí muž, jenž v posledních deseti letech zdobí Hollywood. Vysoký a silný, dobře stavěný. V obleku vypadá skvěle, a když se svlékne, odhalí svalnaté tělo. Má tmavě hnědé vlasy, husté tak, že do nich můžete zabořit ruce a čechrat je, ale dostatečně krátké, aby vypadal uhlazeně. Zelené oči, kterým propadnete v momentě, kdy se usměje. Úsměv, díky němuž nevnímáte slova, protože vyvolá ve vašem těle zoufalou potřebu a veškeré myšlenky ztratí smysl. Cole Masten byl ztělesněním sexu a všechny ženy ve městě nad jeho příjezdem slintaly.
Všechny kromě mě. Já nemohla. Za prvé to byl idiot. Namachrovaný frajírek neznalý společenských mravů. Za druhé bude následující čtyři měsíce mým šéfem. Šéfem všech. Cole Masten nebyl jen hvězdou tohohle filmu. Utápěl v produkci vlastní peníze, financoval celý provoz. Právě Cole si přečetl onen jižanský románek, o němž nikdy nikdo neslyšel. Román o našem městě. Román, který odhalil skutečnou povahu plantáží a náklaďáků: že šlo o kamufláž. Kamufláž utajených miliardářů.
Tak je to. Naše tiché městečko čítající sedm tisíc obyvatel v sobě skrývalo víc než jen jižanské způsoby a populární recepty na smažené kuře. Také jsme zachovávali zdrženlivost, což právě nejvíc naznačovalo, co ukrýváme v bankovních sejfech a co máme zahrabané v hlíně na zahradě. Nacpané v mrazáku a za půdním trámem.
Prachy. Spousty a spousty prachů. V našem malém městě žije pětačtyřicet milionářů a tři miliardáři. Hrubým odhadem, což je nejlepší kalkulace, jakou můžou naše šeptané propočty doložit. Může jich být víc. Všechno se odvíjí od toho, jak hloupě, nebo naopak chytře generace nakládaly se svými akciemi Coca-Coly. Odtud všechno bohatství pochází. Cola. Zkuste v tomhle městě vyslovit slovo Pepsi, a raději si při odchodu hlídejte záda.
Takže Cole objevil bohaté tajemstvíčko městečka Quincy. Byl jím unešený. Byl unešený naším městečkem prošpikovaným přetvářkou. A tak sestavil tým. Najal spisovatele. Zdržel se mimo hledáčky bulvárních plátků právě na tak dlouho, aby vystavěl tříhodinový film na základě dvaasedmdesátistránkové knihy. A teď… třináct měsíců poté, co začala Caroline Settlesová klevetit, dorazili. Hollywood. O den dřív. Říkala jsem jim, ať přijedou v pondělí, vysvětlovala jsem, proč je nevhodné dorazit v neděli. Sledovala jsem ten mumraj a přemýšlela, kolik dalších zádrhelů nás ještě čeká.
Následovala jsem dav na trávník před kostelem. Pozorovala jsem, jak se Main Street plní vetřelci. Lidmi vyskakujícími z autobusů a náklaďáků, hulákajícím a rukama máchajícím rojem, v němž se všichni zdánlivě bezdůvodně vydávali každý jiným směrem. Usmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Hollywoodská společnost sem dorazila v neděli jako bohatý tlusťoch, co všechny šikanuje a snaží se procpat chodbou ve škole. Mysleli si, že to tu řídí. Že už je to jejich město.
Neměli ani ponětí, do čeho právě vlezli.
* * *
O šest měsíců dříve
Moje máma byla královnou krásy. Miss Arkansas 1983. Narodila jsem se jí v sedmaosmdesátém za okolností, do nichž nejsem zasvěcená a ani mě nikdy nezajímaly. Otce si pamatuji jen matně – vysoký muž, kuřák žijící ve velkém domě s nablýskanými podlahami. Křičel, bil mě a třásl mnou, když jsem plakala. Den po mých sed mých narozeninách mě máma uprostřed noci vzbudila a utekly jsme. Vzaly jsme si jeho auto, velký sedan s koženými sedadly a kazetou Gartha Brookse, kterou jsme poslouchaly až do Georgie a vypínaly ji jen v okamžicích, kdy se s hrkotem přetáčela. To jsou mé poslední vzpomínky na předchozí život. Garth Brooks, kožená sedadla a plačící máma. Ležela jsem vzadu přikrytá máminým kabátem a snažila se porozumět jejím slzám. Snažila jsem se pochopit, proč udělala to, z čeho byla tolik rozrušená.
Auto jsme nechaly v nějakém městě po cestě. Jely jsme jím, dokud v něm nezačalo něco klepat, a pak jsme šly pěšky. Máma pevně držela v ruce časopis. Za chůze jsem na něj po očku koukala, snažila se zaostřit na obálku, která se s každým pohybem její ruky pohupovala. Když nějaký muž zastavil a nabídl nám svezení k autobusové zastávce, uviděla jsem ji lépe, zatímco mě zvedal na zadní sedadlo. S naším kufrem po boku jsem k ní byla natěsnaná. Na titulní straně stálo: COCACOLOVÍ MILIONÁŘI. A na obálce nabízel plešatý muž se zářivým úsměvem lahev coly.
Toho plešatého muže jsem nakonec potkala. Johnny Quitman. Najal mou matku jako podkladní ve své bance, a tam pracuje máma na stejné pozici dodnes. Patřil ke třetí generaci milionářů z Quincy. Nováček, který se mezi ně stačil protlačit ještě včas, aby se dostal do klubu, proto ten nadšený, široký úsměv z obálky.
Když jsem pak nějakou dobu hloubala nad naším nočním útěkem do tohohle maloměsta a ošuntělým časopisem v matčině pevném sevření, došla jsem k závěru, že hledala nového manžela a doufala, že když se přestěhujeme sem, uloví nějakého boháče zmíněného v článku. Ale nestalo se tak. Nikdy se o to ani nesnažila. Pokud vím, po přestěhování se soustředila jen na práci a nikdy už se žádným mužem ani neflirtovala. Možná mého otce milovala až příliš na to, aby se přes něj dokázala přenést. Nebo možná pouze potřebovala bezpečný přístav, kde by mohla zestárnout a zemřít. Vypadalo to, jako by nic víc nedělala. Čekala, až zemře. Smutný konec pro tak nádhernou ženu.
Posadila jsem se na verandu, horký vzduch mi proudil pod lem sukně, bosé nohy jsem si opřela o zábradlí a pozorovala ji. Klečela na ručníku, aby si neušpinila světlé kalhoty, a kopala u kořenů keříku azalky. Pot na jejích pažích se leskl v odpoledním slunci. Kvůli velkému klobouku jsem jí neviděla do tváře. V tomto domě jsme žily pouze ona a já. I světlušky byly čilejší než naše duše. Seděla jsem v horku a sledovala ji při práci. Zvažovala jsem, že jí nabídnu limonádu, i když mě už dvakrát odmítla.
Nebudu jako matka. Chtěla jsem žít vlastní život. Nějak.
