Jaro s kovbojem

ADA

Už jsem se setkala se spoustou lhářů, ale žádný nebyl tak velký jako google. Nesnažím se vyhledávač zdiskreditovat, ale přitáhnout pozornost k nepřesnostem, které vytáčejí lidi úplně nejvíc. V tomto případě mi tvrdil, že v retro baru, ve kterém jsem právě seděla – protože to bylo jediné zařízení v městečku Meadowlark ve Wyomingu, kde měli otevřeno v neděli i po desáté večer –, podávali jídlo.
Nepodávali.
A ten pitomý grafický ukazatel návštěvnosti taky tvrdil, že Ďáblova bota – nebyla jsem si jistá, jestli je to vážně jméno toho baru, protože tam nikde nebyl žádný nápis, který by to sděloval – nemá plno.
Měla.
Sice ne úplně narváno, ale bylo tam dost lidí na to, aby si na googlu vysloužila minimálně označení „středně rušný“.
Taky tam na baru seděl halasný hlouček stařešinů zabývajících se politikou – to mi google říct nemohl. Ale kdyby měli na svých stránkách jakékoliv fotky, pravděpodobně bych si podobný závěr vyvodila sama.
A zcela bych se Ďáblově botě vyhnula.
Pitomý google.
Tohle místo mělo všechno, co měl mít správný retro bar na maloměstě. Z jukeboxu hrála stará country hudba a všude kolem visely neonové cedule, smrdělo to tady zvětralým cigaretovým kouřem a na podlaze byly skvrny, ke kterým se mi moje botky Doc Martens při chůzi lepily.
Nejsem snob. Proti dobrému retro baru nic nemám. Jen jsem si nemyslela, že v jednom skončím. Ne dneska.
Když jsem včera opouštěla San Francisco a zamířila do Wyomingu, retro bar byl posledním místem, kde bych se chtěla ocitnout, než zítra začnu pracovat na největším projektu svojí kariéry.
Ale měla jsem hlad a malý, ale podivně poutavý motel, v němž jsem dnes přespávala, neměl nejlepší wi-fi, takže jsem se vydala sehnat potravu a připojit se k internetu, ale našla jsem jen jednu z těch věcí. Který retro bar nemá jídlo, ale má skvělé připojení?
Takový, kde obsluhuje dost vysoký a velice sexy barman, kterému se mě zželelo, když jsem se ptala na jídlo, a vylovil zpod baru balíček Doritos, které mi naservíroval spolu s whiskey a colou bez cukru. Neptala jsem se, jak jsou staré – nechtěla jsem to vědět –, ale vzhledem k tomu, že byly téměř měkké, se to dalo docela dobře odhadnout. Chutnaly, jako by ten balíček byl už nějakou dobu otevřený, ačkoliv když jsem ho dostala, byl nerozbalený.
Potom jsem se usadila k vysokému stolu v rohu. Na zdi za ním visela neonová cedule s kovbojem rajtujícím na pivní lahvi jako na býkovi. Bylo to tak směšné, až mi z toho zacukaly koutky, a ten pocit se mi zamlouval.
Upřímně, netušila jsem, jestli byla večeře v podobě doritos dost starých na to, aby si mohly zažádat o slevu pro seniory, lepší než nic, ale stejně jsem je jedla.
Otřela jsem si prsty od nachos, abych si nezašpinila obrazovku ipadu. Rozbalila jsem si vlákno e-mailů, které jsem si vyměnila s Westonem Ryderem. Znovu jsem zkontrolovala čas naší schůzky na ranči Rebel Blue a ujistila se, že mám mapu, kterou jsem si stáhla do mobilu – jen pro případ.
To jsem byla celá já, Ada Hartová, vždy připravena.
O ranči Rebel Blue jsem toho moc nevěděla – jen co mi během předchozích několika měsíců navykládala Teddy. Teddy jsem znala od prváku na vysoké. Chodily jsme na stejnou školu v Coloradu – aspoň během mého prvního roku. Potom jsem se zapsala do školy blíž k domovu.
Toho jsem teď však hluboce litovala, protože můj návrat vedl k tomu, co v sobě budu navždy nosit jako „ten incident“, ačkoliv ostatní tomu budou říkat „moje svatba“.
Zatřepala jsem hlavou, abych z ní dostala myšlenky na všechno to a něj.
Po odjezdu z Denveru jsem s Teddy zůstala v kontaktu – většinou jen na sociálních sítích – a za to jsem nyní byla vděčná. To ona mě Westonovi doporučila. Podle mě byl majitelem ranče Rebel Blue, ale nevěděla jsem to jistě. Když jsem Rebel Blue zadala do vyhledávače – zase ten pitomý google –, dozvěděla jsem se jenom to, že je to ranč s hovězím dobytkem a rozlohou zhruba tři tisíce dvě stě třicet sedm hektarů.
Asi jsem se mohla zeptat Teddy, ale nechtěla jsem ji otravovat. Už pro mě udělala dost.
Neuměla jsem si tři tisíce dvě stě třicet sedm hektarů vůbec představit. Napadlo mě zatraceně obrovský, a při tom jsem zaslechla, jak jeden stařec u baru nadává tomu sexy barmanovi.
„Co je to za bar, když v něm dojde led?“ zavrčel nevěřícně.
„Takový, co v něm sedí banda smutných starých chlapů, co pijou whiskey jako vodu,“ odpálkoval je barman. Mírně se usmíval, takže ho to rýpnutí asi moc nerozhodilo. „Gus už ho nese, tak ať vám ten drink vydrží ještě deset minut.“ Ukázal na sklenku před mužem a ten se na něj zamračil.
Ucítila jsem, jak mi na stole zavibroval telefon a zvedla jsem ho.


Teddy: Dojela jsi dobře?

Ada: Jo – právě se připravuju na zítřek.

Teddy: VÝBORNĚ.

Teddy: Bude to super.

Teddy: Tento týden se zastavím.

Teddy: Nemůžu se dočkat, až zazáříš!

Taky jsem tam měla zprávu od svého obchodního partnera Evana, který byl mým dodavatelem, a od mámy, která mi bezpochyby psala, že ve Wyomingu ztrácím čas.
Možná ano, ale z nějakého důvodu jsem si to nemyslela.
Položila jsem telefon zpátky na stůl a otočila ho displejem dolů. Potřebovala jsem se soustředit. Během posledních čtyř měsíců jsem si s Westonem vyměnila stovky e-mailů. Mluvili jsme o jeho vizi, rozvrhli jsme časové osy, personál a náklady. Lidi si vždycky mysleli, že krokem číslo jedna bývá strhnutí stěn, ale ve skutečnosti šlo až o krok tři sta. Procházela jsem si kroky jedna až dvě stě devadesát devět, když se mi u nohou objevila velká bílá koule.
„Waylone! Zatraceně,“ uslyšela jsem křiknout barmana. Předpokládala jsem, že Waylon je pes sedící u mých nohou, jenž ke mně vzhlížel s vyplazeným jazykem a poblázněným pohledem v očích.
Takový andílek.
Sehnula jsem se a podrbala ho na jeho měkoučké a chlupaté hlavě. Nebyla jsem v Meadowlarku ani pár hodin a tohle místo už ze mě vymámilo rekordní množství úsměvů.
„Vážně?“ uslyšela jsem kňučet barmana. „Kdo si sakra vodí psa do baru?“ Vzhlédla jsem právě ve chvíli, kdy dovnitř vcházel muž.
Sakra. Co dávají v Meadowlarku ve Wyomingu do vody?
Ze svého místa jsem viděla, že není tak vysoký jako barman, ale nechybělo tomu moc. K hrudi se mu lepilo bílé tričko, přes které si přehodil rozepnutou flanelovou košili. Hltala jsem ho očima, dokud jsem nenarazila na jeho obnošené kovbojské boty.
Možná proto, že mě v Patagonii až příliš dlouho obklopovali muži, kteří patřili spíš k techničtějším typům, ale tenhle ve mně vyvolal jistou reakci.
Vsadila bych se, že měl drsné ruce. Ruce, které znaly práci. Na zlomek vteřiny jsem si představila, jaké by to bylo, kdyby mi klouzaly po těle.
Ne. Vůbec. Rozhodně ne.
Ani na to nemysli.
Rozhodně jsem nehodlala fantazírovat o záhadném kovbojovi v šeru retro baru – nehledě na to, jak moc hezký byl.
Byla jsem tady kvůli práci.
Do reality mě vrátil můj nový chundelatý kamarád, jenž mi právě olízl ruce – pravděpodobně chutnal zbytky starých doritos.
Nedokázala jsem si pomoct a odposlouchávala jsem rozhovor mezi barmanem a kovbojem. Ráda jsem poslouchala cizí hovory. „Co je to za bar, když v něm dojde led?“ houkl kovboj na barmana. Skupina starých mužů souhlasně zařvala.
„Kde máš bráchu?“ zeptal se barman.
„Má toho hodně.“ Kovboj pokrčil rameny.
„Kde je můj led?“
„V dodávce.“
„Nemohl jsi ho přinést?“
„Napadlo mě, že to zvládneš sám.“ Barman zavrtěl hlavou, ale obešel pult a vyšel ze dveří. Bylo jasné, že mezi těmi dvěma existuje pouto. Podle mě nebyli bratři – nebyli si podobní –, ale něco mezi nimi bylo.
Ne bratři, ale rozhodně kámoši.
„Odveď si toho psa,“ řekl barman cestou ven. „Prosím.“
Kovboj se rozhlédl po baru – pravděpodobně hledal svého psa –, ale pohledem se zarazil u mě. A já si zrovna užívala to lízání a nepokrytě, beze špetky studu, jsem na toho kovboje zírala.
Měla bych na něj přestat zírat, ale nešlo to.
Odsud jsem nedokázala poznat, jakou barvu mají jeho oči, ale toužila jsem po tom.
Zírali jsme na sebe déle, než bylo společensky přijatelné, a on se na mě zářivě usmál, přičemž na obou jeho tvářích vykoukly ďolíčky.
Do háje, ďolíčky ne.
Ty by měly být nelegální.
Nebo by lidem měli dávat varování předem, že je na ně někdo hodlá použít.
Varování: Mohou se objevit ďolíčky a způsobit padání kalhotek.
Vypadalo to, že se chystá vydat ke mně, ale náš podivný a intenzivní oční kontakt přerušil barman, protože mu zezadu vhodil za košili kostku ledu.
Vydal ze sebe zřetelně nemužný zvuk, který mě rozesmál. Všichni jsou sexy a drsňáci, dokud nemají kostku ledu za košilí.
„Brooksi! Sakra!“ vykřikl a zatřásl se ve snaze se toho zbavit. Bylo to roztomilé.
Vážně roztomilé.
Barman – Brooks – se právě smál a s balíkem ledu v jedné ruce obcházel bar zpátky na svoje místo. „Chytni si toho psa a dovolím ti dát si skleničku.“
Kovboj si upravil tričko a pročísl si pískově hnědé vlasy. „Dobře.“
Udělal krok ke mně a znovu mě polapil do svého neúprosného pohledu. Proč šel ke mně?
Teplý jazyk mi znovu olízl ruku.
Aha. Pes. Jasně.
Přerušila jsem oční kontakt a sklopila zrak. Musela jsem. Nemohla jsem být zodpovědná za to, co by se mohlo stát, kdybychom pokračovali. Něco – sebedůvěra, která z toho čišela – mě elektrizovalo.
„Omlouvám se za něj.“ Teď byl jeho hlas blízko. Jak se páníček blížil, můj načechraný společník začal vrtět ocasem. „Má rád krásné ženy.“ Okamžitě jsem vzhlédla. Vymámili ze mě další úsměv, ale tentokrát byl určený muži stojícímu ani ne dva kroky ode mě.
„A tahle věta někdy zabrala?“ rozesmála jsem se. Můj hlas zněl cize – nebylo mi to úplně příjemné. Jako když člověk promluví poté, co dlouho spal.
„To pověz ty mně,“ odpověděl. Jeho oči zářily. A byly zelené. Tak zatraceně zelené.
„Není to špatné,“ odpověděla jsem, „ale dalo by se na tom ještě zapracovat.“
Obdaroval mě dalšími zářivými ďolíčky. „Jak to?“
„Musíš to myslet vážně,“ odvětila jsem.
Jeho výraz se změnil. Vypadal zmateně. „Samozřejmě, že jsem to myslel vážně.“ Aha. Byl tak přesvědčivý. Možná, že kdybych měla s muži lepší zkušenost, tak bych mu i věřila.
„Hej!“ přerušil nás Brooksův hlas a kovboj se na něho ohlédl. „Čepované, nebo v lahvi?“
Místo odpovědi se kovboj zadíval na můj stůl – díky mému ipadu si musel uvědomit, že jsem na něčem pracovala, protože se nepokusil si sednout ani se jinak vetřít, místo toho se zadíval na svého psa a řekl: „Necháme tu krásnou ženu pracovat, Waylone.“ Waylon poslechl a vydal se ke svému majiteli, jenž se na mě znovu zadíval. „Až skončíš, budu na baru – jestli chceš společnost.“
Počkat. On na mě nehodlal tlačit? Vecpat se do mého prostoru? To mě prostě… nechá pracovat?
Sakra. Muži v Meadowlarku byli zřejmě jiní.
Kovboj se na mě ještě jednou, naposledy i s ďolíčky usmál, načež se otočil zpátky k baru. Můj nový kamarád, Waylon, ho následoval.
Sledovala jsem ho, jak odcházel, a musela jsem se hodně snažit, abych odtrhla zrak od jeho zad.
Ve snaze vrátit se zpátky ke svému úkolu jsem mírně zatřepala hlavou – jako bych se snažila setřást všechny myšlenky na hezkého cizince.
Bylo příjemné, že si mě všiml, že se na mě díval. Hned po rozvodu bylo moje sebevědomí na nule. A teď, po více než roce, nebylo nijak závratné.
Takže jsem nemohla popírat, že se mi líbilo, když se na mě někdo díval, jako bych byla jediný člověk v místnosti.
Můj bývalý manžel se na mě takhle nikdy nepodíval.
Rozhodně nedovolím, aby se moje myšlenky dnes večer ubíraly zrovna tímhle směrem. Vytěsnila jsem to z hlavy a vrátila se ke svému ipadu, přitom jsem si všimla, že mi přišel nový e-mail od majitele ranče Rebel Blue.


Ado,
doufám, že cesta byla v pohodě a všechno šlo hladce. Moc se těším na setkání a jak se do toho zítra dáme.
Zdravím,
WR

Odesláno z mobilu.