Před světly mých reflektorů se nad dlouhými stvoly trávy v příkopu třepotaly mušky. Ještě pořád jsem křečovitě svírala volant a srdce mi bušilo.
Strhla jsem řízení, abych se v husté mlze vyhnula mývalovi na silnici, a sjela jsem do mělkého příkopu vedle silnice. Byla jsem v pořádku. Otřesená, ale v pořádku.
Zkusila jsem zařadit zpátečku, ale kola se jen naprázdno protočila. Asi bahno. Krucifix. Měla jsem si místo sedanu koupit SUV.
Vypnula jsem motor, zapnula výstražné blinkry a zavolala asistenční službu. Oznámili mi, že přijedou asi za hodinu.
Dokonalé. Jednoduše dokonalé.
Domů jsem to pořád měla ještě dvě hodiny cesty a teď jsem trčela na nějaké bezejmenné silnici mezi pohřebním ústavem v Cedar Rapids v Iowě, odkud jsem právě odjela, a svým domem v Minneapolis. Umírala jsem hlady, chtělo se mi na záchod a na sobě jsem měla stahovací prádlo. Vlastně perfektní finále toho nejhoršího týdne v mém životě.
Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Bri. Zvedla to hned po prvním zazvonění. „Tak? Jaký byl pekelný týden?“
„No, rozhodně ti můžu říct, jak skončil,“ sklopila jsem si sedadlo. „Právě jsem s autem sjela do škarpy.“
„Au. Jsi v pořádku?“
„Jsem.“
„Zavolala sis asistenční službu?“
„Ano. Přijedou za hodinu. A na sobě mám stahovací body.“
Sykla. „Satanovo prádlo? Ty ses před cestou nepřevlékla? Musela jsi odtamtud vyletět, jako by tě pronásledovali. Kde jsi?“ zeptala se.
Vykoukla jsem ven přes čelní sklo. „Netuším. Doslova uprostřed ničeho. Nevidím ani lampy.“
„Máš něco s autem?“
„Nevím,“ přiznala jsem. „Neměla jsem šanci vylézt, abych se podívala. Ale nemyslím si.“ Nespokojeně jsem se zavrtěla na sedadle. „Víš co? Vydrž chvíli. Já si to sundám.“
Odepnula jsem bezpečnostní pás a sklopila sedadlo, jak nejvíc to šlo. Sundala jsem si lodičky a zahodila je pod sedadlo spolujezdce. Potom jsem se natáhla, abych si mohla rozepnout šaty. Stáhla jsem si ramínka všité podprsenky a opřela se do sedadla, abych si vytáhla obepnuté černé koktejlové šaty nahoru přes boky. Palce jsem zahákla za vrchní část stahovacího prádla.
Nikdo kolem nebyl. Za poslední půlhodinu tu neprojelo jediné auto. Ale ve chvíli, kdy jsem si začala s obtížemi stahovat punčocháče, oslnila mě ze zpětného zrcátka světla přijíždějícího auta – samozřejmě.
„Do háje,“ vydechla jsem a zrychlila své pohyby.
Bylo to, jako snažit se vysoukat celé tělo ze stahovací ponožky na čas. Slyšela jsem bouchnutí dveří a zuřivě ze sebe stahovala přilnavá ramínka stahovacího prádla dolů ke kolenům a pod volant. Odkopla jsem je právě ve chvíli, kdy někdo přistoupil k okénku.
Zničehonic se tam objevil velký chlupatý pes, který mi skočil na dveře, aby se na mě podíval. Hned za ním se objevil chlapík s bradkou v džínové bundě s kožešinovým límcem. „Huntere, sedni.“ Stáhl psa zpátky a zaklepal na sklo. „Haló, jste v pořádku?“
Měla jsem pořád rozepnutý zip a šaty vyhrnuté skoro do pasu. „V pohodě,“ rychle jsem si stáhla šaty na stehna a otočila se holými zády k sedadlu spolujezdce. „Mýval.“
Přiložil si ruku k uchu. „Promiňte, vůbec vás neslyším.“
Pootevřela jsem okénko. „Strhla jsem volant kvůli mývalovi. Jsem v pořádku,“ opakovala jsem hlasitěji.
Vypadal pobaveně. „Jo, těch tu máme spoustu. Chcete vytáhnout?“
„Už jsem volala odtahovku. Ale děkuju.“
„Jestli jste volala odtahovku, tak to čekáte na Carla,“ řekl. „To si počkáte.“ Kývl směrem k silnici. „Myslím, že dole U válečných veteránů dopíjí zhruba šesté pivo.“
Zavřela jsem oči a unaveně vydechla. Když jsem oči znovu otevřela, ten muž se na mě usmíval. „Dejte mi vteřinku, vytáhnu vás.“
Nečekal na odpověď a odešel dozadu za mé auto.
Rychle jsem si zapnula šaty. Potom jsem vzala do ruky telefon. „Nějaký chlap mě vytáhne,“ zašeptala jsem Bri.
Natočila jsem zpětné zrcátko, abych viděla jeho registrační značku, ale oslňovala mě světla na jeho autě. Zvenku jsem uslyšela cinkání kovu. O dveře se mi znovu opřel pes, aby si mě prohlédl. Začal vrtět ocasem a štěkat.
„To je pes?“ zeptala se Bri.
„Jo. Patří tomu chlapovi,“ odmítavě jsem pokývla hlavou na psa. Olizoval mi okno.
„Proč jsi tak udýchaná?“
„Když přijel, zoufale jsem se snažila vyvléknout z toho prádla,“ popadla jsem shrnuté prádlo z podlahy a strčila ho do kabelky. „Byla jsem polonahá, když mi zaklepal na okénko.“
Rozesmála se tak nahlas, že jsem musela dát telefon pryč od ucha.
„To není vtipné,“ šeptala jsem.
„Možná ne pro tebe,“ pořád se smála. „No a jak ten chlap vypadá? Nějaký starý úchylák?“
„Ne. Vlastně je celkem roztomilý,“ uznala jsem a snažila se v bočním zrcátku sledovat, co se za mnou děje.
„Ahááá. A jak vypadáš ty?“
Přejela jsem se pohledem. „Vlasy a make-up v pohodě, černé šaty na pohřeb…“
„Dolce?“
„Jo.“
„Takže sexy. Zůstanu na telefonu, kdyby tě chtěl zabít.“
„Haha. Díky,“ opřela jsem se na sedadle.
„Pohřeb teda stál za prd?“ zeptala se Bri.
Dlouze jsem vydechla. „Strašně. Všichni se mě pořád ptali, kde je Neil.“
„A co jsi jim řekla?“
„Nic. Že jsme se rozešli a že o tom nechci mluvit. Nemluvila jsem. A Derek se samozřejmě vůbec neukázal.“
„Musí si to v Kambodži vážně užívat. Přichází o tolik zábavy,“ odtušila Bri.
Moje dvojče mělo dokonalou schopnost vyhýbat se veškerým rodinným dramatům. Jasně, nemohl vědět, že prateta Lil náhle zemře v pečovatelském domě a že zůstanu sama v jámě lvové na třídenním rodinném setkání po pohřbu – ale i tak to pro něj bylo značně typické.
Stáhla jsem okénko ještě o trochu níž, abych mohla pohladit toho psa. Měl huňaté obočí a zlaté oči, které vypadaly při pohledu na mě vyděšeně.
„Máma napsala moc hezký nekrolog,“ drbala jsem psa za uchem.
„To mě nepřekvapuje.“
„A Neil mi celou dobu posílal zprávy.“
„To mě taky nepřekvapuje. Ten chlap má vážně drzost. Odpovídala jsi mu?“
„Samozřejmě že ne,“ odtušila jsem.
„Dobře.“
Zvenku bylo slyšet další cinkání.
„Fajn, tak poslouchej,“ řekla Bri. „Napadlo mě, že bychom si mohly vyrazit na dvojité rande, až se vrátíš.“
Zasténala jsem.
„Jen mě vyslechni. Nebude to nijak komplikované.“
Bude to extrémně komplikované.
„Obě si vybereme toho nejvíc sexy chlapa na tinderu. Nejspíš tam budou mít fotku s rybou, ale to je jedno. Vezmeme je do kavárny naproti Nickově kanceláři, kam si chodí každý den v půl dvanácté pro oběd. A až přijde, budeme se tvářit hrozně překvapeně, že ho vidíme, ty jako zakopneš a poliješ mu omylem košili červeným vínem. Já se zatím budu muchlovat s tím svým objevem.“
Zakuckala jsem se smíchy.
„Nesmírně ráda bych ti pomohla zničit pár obleků svého brzy exmanžela,“ řekla jsem a pořád se hihňala. „Ale v nejbližší budoucnosti žádné rande neplánuju. Právě teď ve svém životě opravdu žádného chlapa nepotřebuju. Možná už nikdy potřebovat nebudu.“
Odfrkla si. „Jo, jasně, všechny jsme děsně silné a samostatné, dokud nám ve tři ráno na vysokém stropu nezačne houkat protipožární alarm a nikdo jiný než my ho koštětem neumlčí.“
Taky jsem odfrkla.
„Ale vážně,“ pokračovala Bri. „Ještě nikdy jsme nebyly obě najednou single. Měly bychom si to užít. Sexy léto sexy holek. Bude to zábava.“
„Já jsem spíš v náladě na léto Zlatých holek…“
Zdálo se, že to zvažuje. „To by šlo.“
Venku to pořád cinkalo, a navíc jsem ucítila, že se auto pohnulo, jako by někdo něco připevnil k nárazníku.
„Zajdeme zítra na skleničku?“ zeptala se Bri.
„V kolik? Mám pilates.“
„Tak potom.“
„Dobře, fajn.“
V bočním zrcátku jsem zaznamenala pohyb. Ten muž se vracel ke mně. Přestala jsem drbat psa a vrátila okénko téměř nahoru.
„Hele,“ zašeptala jsem Bri. „Ten chlap se vrací. Čekej.“
Muž stáhl psa k sobě a naklonil se k okénku, abychom se slyšeli. „Můžete zařadit neutrál?“ zeptal se úzkou štěrbinou.
Kývla jsem.
„Až vás vytáhnu, zatáhněte brzdu a vypněte motor, dokud ty řetězy zase neodpojím.“
Znovu jsem kývla a dívala se, jak jde ke svému autu. Bouchly dveře a auto nastartovalo. Potom sebou moje auto trhlo a já pomalu vyjela z příkopu zpátky na silnici. On se vrátil s baterkou a zkoumal plechy.
Na kapotě mi přistála vážka. Seděla naprosto bez hnutí, zatímco ten muž prohlížel pneumatiky mého auta. Potom vypnul baterku a vrátil se dozadu za auto. Ozvalo se další cinkání a za chvilku byl zpátky u mého okénka. „Zkontroloval jsem vám auto. Nevidím žádné poškození. Měla byste v pohodě dojet.“
„Děkuju,“ prostrčila jsem štěrbinou dvě dvacetidolarové bankovky.
Usmál se. „Tohle bylo zdarma. Jeďte opatrně.“
Vrátil se ke svému autu, zatroubil, a když projížděl kolem mě do mlhy, přátelsky mi zamával.
* * *
„Sázím stovku, jestli ji dokážeš přesvědčit, aby s tebou odešla,“ řekl Doug a kývl směrem k zrzce, která seděla u baru.
Byla to ta žena, kterou jsem před půlhodinou vytáhl ze škarpy. O patnáct minut později vešla do baru U válečných veteránů.
Bylo úterý, devět hodin večer a byl duben. To znamenalo, že tady v baru bylo nacpané prakticky celé město. Sníh roztál a sezona oficiálně skončila. Všechno, až na Jane’s Diner a tuhle díru, bylo zavřené až do doby, než se ohřeje voda v řece, a v Jane’s zavírali v osm. Všichni turisté byli ti tam, takže tahle ubohá, nic netušící žena tady vyčnívala jako zanícený prst na ruce. Navíc byla jednou z mála žen v tomhle titěrném městečku, která nebyla ničí příbuzná, ani s nikým z nás nevyrůstala. Půjdou po ní jako diví.
Uchechtl jsem se na svého nejlepšího kamaráda a křídou mazal konec tága. „Od kdy máš u sebe sto dolarů?“
Na barové židličce se rozesmál Brian. „Od kdy máš u sebe pět dolarů? A jestli je máš, koukej je navalit mně. Dlužíš mi za drinky z minule.“
„Tak to ti držím palce,“ zamumlal jsem.
Doug nám oběma zaťal tipec. „Mám je. A mám i těch tvých pět babek, debile,“ ucedil směrem k Brianovi. „A taky nebudu platit celou sázku. Každý vsadíme padesát a ten, s kým odejde, shrábne všechno.“
„Nech ji na pokoji,“ řekl jsem a rozstřelil koule. Rozkutálely se po kulečníkovém stole a šestka krásně zaplula do rohové díry. „Tahle ženská s nikým z tohohle baru domů nepůjde. Věř mi.“
Ženy, jako je ona, si nic nezačínaly s chlapy, jako jsme my.
To auto, které jsem vytáhl z příkopu, byl mercedes. Jeho cena byla vyšší, než kolik my všichni dohromady vyděláme za rok. A to nemluvím o tom, že byla oblečená, jako by mířila na koktejlovou party někde na jachtě. Luxusní šaty, obrovské diamantové náušnice, diamantový náramek – zcela evidentně tudy jen projížděla a zastavila, jen aby si odpočinula. Vlastně mě překvapilo, že vůbec zastavila tady, místo aby pokračovala ještě pětačtyřicet minut do Rochesteru, kde se mohla najíst. Bar U válečných veteránů nebyl zrovna gastronomický ráj.
Doug už tahal bankovky z peněženky.
„Nemám zájem,“ řekl jsem a krásně poslal do boční díry kouli číslo osm. „Nechci sázet na lidské bytosti. Není to žádný objekt.“
Doug vrtěl hlavou a díval se na mě. „Tak se aspoň pokus nějak se pobavit.“
„Já se bavím.“
„Vážně? Kdy jsi naposledy někoho měl?“ zeptal se Doug. „Jak dlouho už to je, co jste se rozešli s Megan?“
„Já s nikým být nechci. Ale díky.“
Doug pochopil, že se mnou nic nebude, tak se obrátil k Brianovi. „Co ty? Sázím stovku.“
Brian prakticky okamžitě střelil očima po Liz, která pracovala za barem.
Doug zakroutil očima. „Je vdaná. Vdaná. Musíš se přes to přenést. Začíná to být depresivní. Zaregistruj se na nějaké randící aplikaci nebo tak něco.“ Doug na Briana namířil svou skleničku se spritem. „Minulý týden jsem se na tinderu seznámil s dvojčaty. S dvojčaty.“ Zastřihal obočím.
Tohle jsem nemohl nechat bez komentáře. „Opravdu? Takže jsi dokázal zklamat dvě ženské najednou?“
Brian se rozesmál.
Doug mě ignoroval. „Myslím to vážně, chlape. Ona od manžela neodejde. Tak se zařiď po svém.“
Brian znovu mrknul po Liz. A potom, skoro jako by to bylo znamení, se otevřely dveře do baru a dovnitř vplul Jake ve své policejní uniformě.
Všichni jsme sledovali, jak kráčí k baru.
Cestou plácal lidi po zádech a zdravil hlasitěji, než bylo nutné, jen aby se ujistil, že jsme si skutečně vědomi, že nás poctil svou přítomností.
Obešel bar, jako by mu to tady patřilo, přistoupil k Liz a dramaticky ji políbil. V baru se ozvalo pochvalné výskání a my s Dougem jsme se na sebe podívali. Takový kretén.
Podíval jsem se na Briana a viděl, jak se mu zkřivila tvář bolestí.
Sakra, možná má Doug pravdu. Nemyslím si, že by sázky na ženské byly řešením, ale Brian se opravdu potřeboval vzpamatovat. Liz Jakea neopustí – i když by měla.
Mike vyrazil na záchod, a když procházel kolem nás, Doug na něj kývl.
„Hej, Mikeu! Sto babek, když ji přesvědčíš, aby s tebou odešla.“ Ukázal na ženu u baru.
Mike se zastavil a prohlížel si ji přes brýle. Asi se mu líbilo, co viděl, protože vzápětí vytáhl peněženku. „To skoro ani není fér. Dostanu sto babek a k tomu krásnou ženskou.“
Rozesmál jsem se a podíval se na hodinky. „Musím jít. Je čas nakrmit prtě,“ odložil jsem tágo.
Doug zasténal. „To je krucinál pokaždé.“ Mávl rukou. „Fajn. Tak vypadni.“ Potom se podíval přes mé rameno k baru a kývl směrem k té ženě. „Cestou ven se za mě ale přimluv, dobře?“
„Vážně chceš, abych jí lhal?“ oblékal jsem si bundu.
Brian i Mike se rozesmáli.
Doug mě ignoroval a položil své tágo na stůl. „Za chvilku vytáhnu svou tajnou zbraň.“
Uchechtl jsem se a cestou k baru vrtěl hlavou.
