Královský banket začal teprve před hodinou a Tempest už šílela. Příčilo se jí sedět jako poslušný pejsek mezi lidmi, kteří kuli pikle, aby Tálagu obvinili ze všeho, co je v jejich zemi špatně. A navíc byla teď oficiálně dvojitý agent, což jí nervy drásalo ještě víc.
Zatnula zuby. Nejkrutější zimo, znělo to tak podle a zrádně. Rozhlédla se po okolním veselí. Kdyby tihle lidé věděli, že se spolčila se Šprýmařem… Tempest pomalu vydechla. Každý, kdo se zapletl s nechvalně známým Temným dvorem, byl bez váhání popraven. Jestli si nedá pozor, bude se co nevidět houpat na oprátce.
„Měli bychom je všechny utratit,“ postěžoval si tiše muž s krysím obličejem a hustým obočím svým společníkům.
Tempest potlačila zamračení a rychle skryla výraz za sklenku s pitím. Bylo by tak snadné toho žvanila srovnat do latě. Prsty ji dočista svrběly touhou tasit ostří.
Uklidni se. Nemůžeš je všechny pozabíjet. Přestaň myslet jako Ohařka a mysli jako špionka. Přemýšlej jako Šprýmař. Co by udělal on?
Tempest polkla smích. Nepochybovala o tom, že by Pyre začal velmi rychle rozvracet královský dvůr zevnitř. Rozhodně k tomu měl potřebné schopnosti. Naopak vyvraždění Heimserijské válečné rady a královské rodiny – především krále samotného – by Talagáncům nijak nepomohlo. Ne, jen by to přililo olej do ohně. Tálaga si otevřenou válku s Heimserií dovolit nemohla – proto Pyre a jeho měňavci potřebovali Tempest.
Dvojitou agentku.
Odložila pohár, uhladila si hedvábné šaty a nenápadně se rozhlédla po urozených vrazích kolem sebe. Pořád nemohla uvěřit tomu, že se nechala polapit do Šprýmařovy sítě.
Od jejich posledního setkání uběhl týden.
Krásná šlechtična zalétla k Tempest pohledem a cosi pošeptala své přítelkyni. Jak dlouho dokáže Tempest své tajemství udržet? Drben na dvoře se nijak zvlášť nebála, ale její strýčkové si dříve či později něčeho všimnou – Aleks, Maxim nebo Dima. V tu chvíli na sobě ucítila pohled čtvrtého strýce.
Madrid ji sledoval z druhé strany stolu. Nazývat ho strýčkem bylo možná trochu přehnané. Pomáhal s jejím výcvikem, ale zbytek nechával na ostatních. Ne že by jí to nějak vadilo. Nestyděla se přiznat, že ji velitel králových Ohařů děsí. Rozhlédl se po davu a na vteřinku se znovu zastavil očima u Tempest.
Snažila se předstírat klid, přestože se jí bezděčně zrychlil tep. Vzápětí Madrida zaujalo něco jiného a Tempest si oddechla. Musela si na něj dávat pozor. Určitě tušil, že mu Temp něco tají. Mohla jen doufat, že její viditelný neklid bude přisuzovat nervozitě z královy pozornosti.
Zadívala se na prázdné pódium. Ještěže se dnešního banketu král Destin neúčastnil. Tempest měla čím dál větší potíže svůj odpor vůči němu skrývat. Sevřel ji pocit viny. Zčásti za to mohla králova zrada a to, že chtěl na Talagánce hodit vinu za šíření drogy, která decimovala jednu vesnici za druhou. Jeho znepokojivé sebevědomí, neukojitelný hlad a nelítostná chamtivost představovaly problém. Obzvlášť když byl tak odhodlaný získat ji.
Naštěstí si ji za poslední týden ani jednou nezavolal. Jeho komnaty ji vůbec nelákaly. Nechtěla se k nim přiblížit ani na krok. Král měl evidentně v úmyslu z Tempest udělat svou milenku, nebo možná dokonce královnu choť. Cítila, jak se jí při té myšlence křiví rty odporem. Jak má předstírat, že o jeho zájem stojí? Byla to velmi nebezpečná hra. S králem nebylo radno si zahrávat. Na chviličku se zamyslela nad tím, proč pro ni král asi neposlal. Možná sem tam uměl své hédonistické choutky i krotit. Kéž by.
Dámy se uculovaly a mladí aristokraté naparovali, aby upoutali jejich pozornost. Tempest se z toho divadla dělalo zle. Schylovalo se k válce, lidé umírali a tahle sebranka si tu popíjí a veselí se, jako by se nechumelilo.
„Moc jsi toho nesnědla, Tempest,“ zamumlal Madrid tiše, ale Tempest ho slyšela i přes stůl.
Zamrkala. Ten chlap byl až moc vnímavý. „Všechny ty řeči o válce mě připravily o chuť k jídlu.“
„Myslel jsem, že máš silnější žaludek,“ zažertoval šlechtic vedle nich.
Tempest povytáhla obočí. „Co takhle se přesunout ven? Ukážu vám, jak silná přesně jsem.“ To mu zavřelo pusu.
Madrid si ji změřil pohledem a pak se vrátil k předchozímu rozhovoru. Její zbývající strýčci se naklonili blíž a zaposlouchali se.
„Včera byla zasažena další vesnice,“ řekl jeden z členů válečné rady, stárnoucí muž s vrásčitým obličejem a prošedivělými vlasy. Jeho nosový hlas byl dost specifický. Pokud se nemýlila, tak to byl právě on, koho zaslechla v chodbě, jak plánuje s králem Destinem, že veškerou vinu hodí na Tálagu. Vypadal naprosto obyčejně. Nezajímavě. Těžko uvěřit, že se pod tak všední slupkou skrývalo tak prohnilé jádro. Co za člověka bez mrknutí oka vraždí ženy a děti? Nenáviděla ho.
„Tentokrát šlo o vesnici mnohem blíž k městu. Téměř na okraji lesa,“ dodal Madrid.
Zaplavila ji úleva, rychle následovaná pocitem hanby. V té vesnici umřeli lidé a jí se ulevilo, protože to nebyla vesnice, v níž vyrostla její matka. Byla to krutá, sobecká myšlenka.
„To je znepokojivé.“
Tempest strnula. Král.
Had se vyplížil ze svého doupěte.
Muži se jeden po druhém uklonili. Temp ucítila na levém rameni královu ruku a musela se kousnout do tváře, aby sebou necukla. Nenápadně ji pohladil palcem po klíční kosti a pak ji obešel a přistoupil ke skupince.
„Ani se nenadějeme a měňavci budou u bran Dotae,“ dodal. „Je jen otázkou času, kdy vyhladí i odlehlejší vesnice.“
Odlehlejší vesnice… Jako by poznal, co se Tempest honí hlavou.
Bezděčně se oklepala. Polekaně se rozhlédla, ale naštěstí jí nikdo nevěnoval pozornost.
„V některých ze zasažených vesnic se nám podařilo najít zbytky drogy, která je za ta úmrtí zodpovědná,“ řekl Madrid. Velitel Ohařů mnohem častěji mlčel a pozoroval. Mluvil jen zřídka a pouze tehdy, když měl co říct. „Rozhodně pochází z Jižních ostrovů.“
„Podařilo se už Aleksovi zjistit, co přesně to je?“ zeptal se král.
„Ne. Je téměř dokonale očištěná. S Jižními ostrovy se nám ji podařilo spojit jen díky tomu, že naši špehové v lese sledují obchodní stezky,“ odpověděl Madrid.
„Je jen otázkou času, kdy vypukne válka,“ prohodil král s přesvědčivě sklíčeným výrazem.
Takový nesmysl.
„Což si samozřejmě nepřejeme,“ pokračoval. „Válka s Jižními ostrovy by znamenala definitivní zpřetrhání dobrých vztahů.“
Bylo až děsivé, jak dobře uměl král Destin lhát. To on byl strůjcem tohohle odporného plánu. Zmínka o špezích v lese Tempest zaskočila. Věděl Madrid o tom, co král provádí? Určitě ano. Byl to přece velitel Ohařů. Sice si z celého srdce přála, aby s královou zradou neměl žádný z jejích blízkých nic společného, ale nesměla se nechat zaslepit sentimentem. Už jednou se jí to málem stalo osudným.
Svést vinu za zdecimované vesnice na Talagánce byl jen první krok Destinova plánu. Co na tom, že většina obětí byli měňavci. Když se nad tím teď zamyslela, nechápala, jak kdy mohla věřit tomu, že Talagánci vraždí vlastní lidi. Teprve když jí Pyre – Šprýmař – ukázal vesnice na hranicích, konečně jí došlo, co se tu děje.
Ne, ani to nestačilo, aby otevřela oči.
Styděla se, že nevěřila tomu, co vidí, když to viděla. Vesničané v lese nebyli žádní povstalci ani bojovníci. Vzpomněla si na Rinu a Aspena a jejich malou pekárnu. Vedli poklidný život, jako všichni ostatní. Až na to, že tak poklidný nebyl. Lidé kolem nich umírali, muži odcházeli, aby je chránili, a už se nikdy nevrátili. Až tohle skončí – pokud vůbec nějací Talagánci přežijí –, bude v království výrazně víc mladých talagánských žen než mužů. Nebude snadné jejich počty obnovit.
Možná že právě kvůli tomu by měňavecká rasa nakonec vymřela i bez války. Ponurá představa. Tempest zalétla koutkem oka ke králi. Znepokojovalo ji, že chce do konfliktu vtáhnout i Jižní ostrovy. Vsadila by boty, že Destin má v plánu napadnout a obsadit i je. Protáhla si krk. Tohle bylo to poslední, co by teď království potřebovalo.
„Copak si měňavci neuvědomují, že takhle jen urychlí svůj pád?“ nadhodil králův mladší syn. „Nejspíš jsou příliš líní a hloupí na to, aby vymysleli něco lepšího.“
„Líní a hloupí,“ zopakoval korunní princ a mlaskavě se napil vína. „Jsou to zvířata. Zrůdy. Ovšemže jsou líní a hloupí!“
Tempest málem zakoulela očima. Královi idiotští synové už zase šířili své směšné rozumy. Jak překvapivé.
„Pravda,“ přitakal mladší princ. Oba princové si dál přizvukovali a tón jejich konverzace byl čím dál urážlivější. Nejhorší na tom bylo to, že jejich poznámky neměly vůbec nic společného s tím, o čem se dospělí kolem nich pokoušeli diskutovat. Vypovídaly jen o jejich neuvěřitelné omezenosti a dětství stráveném v luxusu a pohodlí. Tempest se musela hodně držet, aby jim k tomu něco neřekla taky.
Ticho je občas nejlepší spojenec.
A tak mlčela, i když ji to stálo spoustu sebeovládání. Nemohla uvěřit tomu, že je mladší z princů jen o rok mladší než ona. Připadala si o desítky let starší. A taky vyčerpaná. Bylo to takhle vždycky? Nebo až od setkání se Šprýmařem? Vůdce povstalců jí sice lezl na nervy, ale musela uznat, že díky němu není tak naivní jako kdysi.
Prázdně na oba prince hleděla. Díky nebesům, že nikdy nebyla tak omezená jako tihle dva. Ani jeden z nich se pro trůn nehodil. Korunní princ po otci nepodědil ani vzhled, natož šarm a byl nudný až hrůza. Pohár s vínem odkládal jen zřídka a neustále se snažil vykroutit ze všech povinností, které by jako dědic trůnu měl vykonávat.
Tempest si všimla, jak si král syna znechuceně měří. Princ na jeden lok dopil pohár a neobřadně si říhl. Král se svůj odpor ani nesnažil skrývat.
Tempest přesunula pozornost k mladšímu z princů. Toho měla radši ještě méně, byť z odlišných důvodů. Připadal jí prohnanější, zákeřnější a krutější. Stále měla v živé paměti, jak v dětství týral zvířata. A předevčírem ho přistihla, jak na chodbě obtěžuje mladou služebnou a vyhrožuje jí, že ji nechá vyhodit, pokud za ním po banketu nepřijde do ložnice. Při vzpomínce na to, jak následně sama princi v jednom setmělém výklenku pohrozila poté, co služebná utekla, musela Temp potlačit úsměv.
Princ si všiml jejího pohledu a připil jí. Tempest jeho gesto neopětovala. Věděla, co tím dává mladík najevo. Podařilo se jí ho zaskočit a odteď si na ni dával pozor. Temp z něj strach neměla, ale nehodlala ho ani podceňovat.
Destinův zvučný hlas ji vytrhl ze zamyšlení. Nezaujatě si prohlédla jeho široká ramena a pohlednou tvář. Byl v nejlepších letech a vzhledem k tomu, že ze svých synů viditelně nebyl nadšený, neudivilo by ji, kdyby se rozhodl pořídit si dalšího dědice.
Ohlédl se na ni přes rameno a věnoval jí okouzlující úsměv. Ani ten však nezakryl chtivý, dravý výraz v jeho očích, kterýma hltal její postavu. Tempest sklopila zrak k netknutému talíři s jídlem. Nejradši by vzala hned nohy na ramena.
Jak mohla být tak hloupá? Vůbec se na něj neměla dívat. Král si její pozornost nepochybně vyloží jako zájem a po banketu ji vyhledá. A to se mu zatím tak zdařile vyhýbala.
Po chvíli se Tempest odvážila znovu zvednout hlavu a ke své úlevě zjistila, že se král už věnuje někomu jinému. Namísto něj ji nyní upřeně sledoval korunní princ, a když mu došlo, že ho přistihla, zamrkal na ni. Zamrkal. Nejkrutější zimo. Mohli by jí dát všichni pokoj? Tempest ho ignorovala a začala si cpát jídlo do pusy v marné naději, že tím uspíší konec banketu. Modlila se, aby ho vůbec udržela v žaludku. Bylo vynikající – plné másla, smetany a bylinek –, ale na jazyku jí chutnalo jako popel. Stokrát radši by si pochutnávala na Rinině chlebu ve tvaru tulipánu a misce dušeného králičího masa, které jí jednou uvařil Pyre.
Nemysli na něj.
Zakabonila se a polkla příliš velké, nerozkousané sousto. Šprýmař. Opovrženíhodný lotr. A přece dávala jeho společnosti přednost před těmi patolízaly, co ji obklopovali teď. Nechtěla na Pyreho myslet. Ani na jeho náladovost, laškovně svůdný úsměv a matoucí chování. Kdykoli na něj vzpomínala příliš dlouho, zrychlil se jí tep. A to bylo naprosto nepřijatelné.
Přestala se tvářit, že si pochutnává na hostině, a rozhlédla se kolem stolu. Mladší princ ji sledoval a lascivně si přitom olizoval rty. Tempest zatnula zuby. Do ruky jí sama od sebe vklouzla malá dýka. Temp se opřela loktem o stůl a lenivě zakroužila ostřím v prstech, až se nebezpečně zablesklo. Princ pozoroval každý její pohyb. Očividně mu strach nenahnala. A tak přestala dýkou točit a namísto toho si začala její špičkou rýpat v zubech jako naprostý barbar. Jen ať si princátko myslí, že nemá žádné způsoby.
Koutkem oka zachytila Madridův výraz. Nesouhlasně ji sledoval a z očí mu čišela výtka: Chovej se jako Ohařka, jako dáma. Nedalo se říct, že by se to vyloženě navzájem vylučovalo, byť Tempest rozhodně několikrát viděla, jak její strýčci používají ostří jako párátka. Ale nikdy u králova stolu, to je pravda. Zašklebila se a schovala dýku do pouzdra na boku. Přitahovala k sobě až moc pozornosti a to nechtěla.
Zaslechla dívčí zachichotání, což bylo samo o sobě překvapivé u stolu, kde seděly jen tři ženy. Tempest nepředpokládala, že by ten zvuk vydala jediná členka válečné rady (vyjma ní), takže se to nejspíš chichotala králova dcera, princezna Ansette.
Zajímavé.
Tempest se mírně naklonila, zadívala se napravo a zachytila princeznin pohled. Dívka se na ni usmívala. Nebylo to posměšné, znechucené ani nucené.
Byl to upřímný úsměv.
Možná není prohnilá celá královská rodina, pomyslela si Tempest a odvážila se jí úsměv oplatit. Možná má jeden z nich ještě naději.
