Bylo nebylo… Kdysi dávno žili elfové, měňavci, obři, draci, lidé i vodní nymfy v míru. Všichni si byli rovni. Jejich území a říše prosperovaly a nepřátelé se před jejich mocnými armádami třásli strachy. Roky ubíhaly a všichni postupně začali zapomínat na to, co je nejdůležitější – láska, odvaha, věrnost.
A to způsobilo jejich pád. Ve své nevědomosti a pýše dovolili, aby se do jejich krajin vkradla temnota, jako zloděj v noci. Začalo to pomalu.
V srdcích vodních nymf se usadila marnivost, mezi draky se rozbujela chamtivost, obry posedla krvežíznivost, lidi závist, měňavce pýcha a elfové propadli apatii, která z jejich srdcí vymáčkla poslední kapku soucitu.
Jádro samotného světa se otřáslo a země se zachvěla a popraskala. Když otřesy konečně ustaly, obklopovalo království elfů pohoří Zubatých hor, které je odřízlo od všech ostatních.
Draci svou říši opustili a usadili se v horách, kde si žárlivě střežili své sluje a nikoho přes pohoří nepustili – ačkoli se o to obři snažili. Jako by Zubaté hory bažily po krvi a nenávisti. Nesmyslné násilí, které tam panovalo, si vyžádalo bezpočet životů.
Při pohledu na takovou zkázu se vodní nymfy stáhly do svých mořských domovů, kde se kochaly krásou vln i sebe sama a jenom sem tam se pro vlastní pobavení zaplétaly s námořníky a piráty.
Čas plynul a vzpomínky na dávné doby vybledly.
Elfské království se stalo Divočinou, obři se ukryli ve vlastní říši zvané Kopál. Žoldáci – potomci pirátů, sirén a vodních nymf – si založili království Ohnivých ostrovů.
Měňavci z Tálagy a lidé z Heimserie žili dlouho v míru. Obě království se navzájem potřebovala. To se však změnilo s příchodem nové rostliny a královského syna.
V Tálaze objevili jedinečnou květinu – mimkii, z níž se destilováním stával mocný lék, který dokázal zhojit jakoukoli ránu. Bylo to jako kouzlo. Dala se aplikovat na vše a její cena byla nedozírná. Měňavci se ve své pýše chvástali svým objevem i genialitou.
Lidé se o tomto novém zdroji bohatství rychle dozvěděli. Záviděli měňavcům jejich zázračnou rostlinu a nový král, který chtěl rozšířit moc a vliv své říše, neodolal pokušení. Jeho chamtivost předznamenala nový věk krveprolití, předsudků, závislosti a zkaženosti.
Vítejte v Rozvrácených královstvích.
* * *
Svět nebyl vždy místem války, zvrácenosti a smrti.
Matka jí vyprávěla příběhy o dobách, kdy měňavci, elfové, obři, nymfy, draci a lidé žili v lásce a jednotě. O dobách čestných králů a statečných rytířů.
O míru.
Jenže to už byly jen pohádky.
A v mrazivé Heimserii nebylo pro pohádky místo.
Už ne.
* * *
V nose ji lechtala ostrá vůně bylinek. Pětiletá Tempest vytáhla ze země rostlinku, přesně jako to dělala její maminka, a s nadšením sledovala, jak jí po hlínou zamazaných kloubech prstů přeběhla beruška. Záblesk ostře červené proti bledé kůži.
Vítr k ní údolím přinesl závan nepříjemného pachu, až znechucením nakrčila nos. Zaklonila hlavu a rozhlédla se po louce. Ten puch byl čím dál silnější. Co je to? Do lesa to nepatřilo. Ve vzduchu zahlédla kroutící se provazce kouře. Zamračila se.
Na těle jí vyrazila vrstvička potu. Otráveně si stáhla kápi z drobné tvářičky. Bylo takové horko. Maminka tvrdila, že bude dnes chladno.
V hlíně se zavrtěl červ a odvedl její pozornost od kouře. Temp ho zakryla vrstvičkou zeminy. „Dobrou noc, červíku,“ zašeptala a vytrhla ze země další bylinku.
Znovu se přes ni převalila vlna horka. Tempest se narovnala a zatahala se za límec pláště. Byl těžký a kousal. Nesnášela ho. A to vedro taky nebylo v pořádku. Takhle horko na jaře nebývá.
Nebylo to přirozené.
Lesní ticho prořízl výkřik. Tempest strnula a ze zkoprnělých prstů jí vypadly všechny bylinky. Ten hlas poznávala.
Maminka.
Temp na svůj úlovek rázem zapomněla a rozběhla se zpět k chalupě. Srdíčko jí splašeně pelášilo. Proč maminka tak křičí? Vyděsil ji pavouk? Nějaká příšera?
Chodidla jí měkce dopadala do hlíny a horko bylo s každým krokem palčivější. Tempest zpomalila a bezděčně otevřela ústa. Větší oheň v životě neviděla. Vysoké stromy, které stály jako stráž kolem jejich domu, olizovaly mohutné plameny. Sevřela ji hrůza. Něco bylo příšerně špatně.
Tempest se znovu rozběhla a pospíchala k té syčící, prskající nestvůře. Přes tenkou trepku se jí do chodidla zařízl ostrý kámen, ale ona ho skoro ani necítila. Myslela jen na to, že se musí dostat domů a najít maminku. Maminka bude vědět co dělat. Ona ten požár uhasí.
Temp se vynořila zpoza hradby stromů kolem chalupy. Stěží popadala dech. Ochromeně zírala na sloupce ohně, který byl pětkrát vyšší než ona. Ti ohniví démoni už skoro všechno pozřeli. Požírali dům přímo před jejíma očima.
„Mami?“ zašeptala.
Maminku nikde neviděla.
Ozval se další výkřik, až Tempest nadskočila leknutím. Po celém těle jí vyrazila husí kůže. Je její maminka uvnitř? Marně pátrala očima mezi plameny a snažila se zjistit, odkud ten křik vychází. Udělala krok vpřed a zvedla ruku, aby se chránila před návalem horka. Z obrovského žáru jí slzely oči.
„Maminko!“ pokusila se zavolat, ale okamžitě se začala dusit hutným, černým kouřem. Zakašlala a zkusila to znovu. „Mami, kde jsi?“
Zničehonic explodovala okna a zasypala zem deštěm střepů. Tempest vylekaně vykřikla. Omylem na jeden ze střepů šlápla a cítila, jak se jí rozžhaveně propaluje trepkou. Zamrkala a rozhlédla se po skle na zemi. Vypadalo jako jinovatka.
Celé to bylo špatně. Vždyť je jaro, ne podzim. Třebaže nic z toho nedávalo smysl, připadalo jí skoro kouzelné, jak se sklo na zemi třpytí a jak se v něm odrážejí plameny a modrá obloha.
V krku jí zabublal hysterický smích. Udělala další krok směrem k domu. Plameny kolem chalupy tančily jako ohniví démoni. Proč jsou tady? Ona i maminka jsou dobří lidé. Nikdy nic špatného neudělaly. Maminka vždycky ostatním pomáhala. Zrovna minulý týden našla Tempest na louce nedaleko jejich domu cizího muže. Vypotácel se z lesa celý od krve.
Bylo tam tolik krve.
Jiná holčička by při pohledu na něj nejspíš vykřikla a utekla, ale ne Tempest. Ta odhodila květiny a běžela mu pomoct. Zeptala se ho, co má udělat, ale on krátce nato omdlel. Maminka ji vždycky nabádala, že když může pomoct, tak pomoct musí. Tempest ji zavolala a maminka přiběhla. Společnými silami muže zvedly a dovlekly ho do chalupy, kde mu ošetřily rány. Mezi vlasy mu vykukovaly zvláštní zvířecí uši. Vypadaly jinak než ty její, ale Tempest to nevadilo. Chtěla se jich jen dotknout, protože jí na pohled připadaly hrozně hebké.
Maminka říkala, že je ten muž měňavec.
Tempest ještě žádného nepotkala. Jejich chalupa ležela stranou od vsi, a tak moc návštěv nemívaly. A k jejímu zklamání nebyl ani tento jejich host zvlášť zábavný. Většinu času jen spal na maminčině pryčně.
Ten měňavec. Třeba by mohl pomoct. „Měňavče! Pomoc!“
Neobjevil se.
Do Tempest se opřela vlna vedra, která okamžitě vysušila její slzy a nechala po sobě suché, svědící tváře. Svíralo ji horko, až jí z toho bylo do pláče. Požár zuřil dál a ona nevěděla co dělat. Potřebovala pomoc.
„Pomoc!“ vykřikla znovu. Ten měňavec jí musí pomoct.
Za jedním z vysypaných oken zahlédla pohyb. Otřela si štípající oči rukávem a zamžourala. Byl tam: ten měňavec. Proskočil oknem a s kašláním se plazil přes střepy.
Tempest se otočila k oknu a čekala, že její maminka vyskočí za ním. Jenže ne. Z okna se vyvalily plameny a její maminka nikde. Podívala se na muže. Zvedl hlavu a jejich pohledy se střetly. Zírali na sebe, zatímco svět kolem nich stravovaly plameny.
„Kde je máma?“ zachraptěla Tempest.
Její hlas ho vytrhl z ochromení. Zničehonic se vyškrábal na nohy a rozběhl se do lesa.
„Kam to běžíš?“ křičela za ním. „Maminka je uvnitř. Pomoz mi!“ Proč její mamince nepomohl? Přece musel slyšet, jak uvnitř křičí? „Vrať se!“
Po zádech jí přejel mráz a po horkých tvářích se jí kutálely slzy. Jak je mohl opustit? Co má teď Tempest dělat? Maminka křičela o pomoc…
Tempest se otočila zpět k hořícímu domu. Něco bylo špatně. Panovalo tam ticho. Až moc velké ticho. Kromě hučícího ohně neslyšela vůbec nic. Žádný křik ani volání o pomoc.
Nic.
„Mami!“ vyjekla Tempest. „Mami, ozvi se!“
Zase nic.
Strach o maminku přehlušil i hrůzu z ohně. Tempest se rozběhla ke dveřím a navzdory nebezpečí se rozhodla jít dovnitř a maminku najít. Měla sice strach, ale nemohla tam mámu nechat. Byly tým. Vždycky spolu.
Klika byla rozžhavená doběla. Tempest vykvikla bolestí a ucukla. Obalila si dlaň tlustým zimním pláštěm a znovu se přinutila za kliku vzít. Opřela se do zkřiveného dřeva plnou vahou a s námahou ho otevřela. Přivítal ji vroucí vzduch a hutný, štiplavý kouř. Plíce se jí bolestivě stahovaly. Zavřela slzící oči a váhavě vykročila dovnitř. Rozpálená prkna podlahy jí i přes boty spálila chodidla.
Každý instinkt v jejím malém, křehkém tělíčku ji nabádal, aby utekla. Pokud tu zůstane, umře. Jenže Tempest nemohla opustit mámu. Zamžourala přes vrstvu slz v očích a vydala se hlouběji do hořícího domu.
Chalupa sténala, jako by trpěla nevýslovnými muky. Ze stropu se zřítil trám a zahradil Tempest cestu. Vykřikla, oběhla ho a pokračovala k maminčině ložnici.
Ve dveřích ležel kdosi na břiše. Byl celý od sazí a užuž se do něj pouštěly plameny.
„Mami – maminko!“ Tempest se vzlykáním k tělu doběhla a na hrozící nebezpečí vůbec nehleděla. „Mami, vzbuď se.“ S námahou převalila matku na záda a modlila se, aby byla vzhůru. Zoufale cloumala její paží. „Prosím, vstávej.“
Jenže maminka se neprobudila. Tempest jí přiložila tvář na prsa. Její hrudník se ani nehnul. Tempest se roztřeseně odtáhla. Došlo jí, co to znamená. Maminka nedýchala.
„Prosím, vzbuď se,“ prosila. „Prosím. Prosím. Pro– aú!“
Z chodidla jí do nohy vystřelila prudká bolest. Všudypřítomné plameny jí sežehly kožené botičky a přímo před jejíma očima se jí zahryzly do kůže.
Tempest zatěkala očima mezi matčiným tělem a dveřmi. Nebyla dost silná na to, aby tělo vytáhla ven. Maminka byla příliš velká a Temp hrozně unavená. S pláčem maminku objala. To horko bylo přímo nesnesitelné.
V hlavě jí zazněl maminčin hlas: Kdybych tu někdy nebyla, musíš se o sebe postarat sama, Tempest. Kdyby ti něco hrozilo, uteč. Já tě najdu.
„Mám tě ráda, mami,“ plakala Tempest.
Políbila matku na tvář a s posledním uslzeným pohledem přes rameno se vrávoravě rozběhla ke dveřím. Na zemi zahlédla maminčin luk, který plameny z nějakého důvodu ještě nepozřely. Klekla si, drobnými prstíky obemkla horké dřevo a vytáhla zbraň z jediného domova, jaký znala.
Zmocnila se jí otupělost. Necítila střepy pod chodidly ani popáleniny na dlaních a nohách. I s lukem se doplahočila k okraji lesa, který obtáčel jejich pozemek. Ohlédla se a sledovala, jak vše, co milovala, stravují zuřivé plameny. Chalupa naposledy zmučeně zasténala a pak se zhroutila. Pod Tempinými popálenými a pořezanými chodidly se zachvěla zem, jako by si nad tím vším nešťastně povzdechla.
Tempest se sípavě nadechla a pak se jí podlomila kolena. Přestala vnímat čas a jen sledovala, jak požár postupně ničí zbytky jejího domova. Bylo po všem. Když jí zakručelo v břiše, zmateně zaklonila hlavu a uvědomila si, že už zapadá slunce.
Pomalu se zvedla na roztřesené nohy a vydala se lesem k vesnici. Slunce zmizelo za obzorem a na obloze vyšly hvězdy. Tempest se nezastavila. Maminka říkala, že v lese není v noci bezpečno, a Tempest jí věřila. Sice ji pálily nohy, ve vyprahlém hrdle ji bolestivě škrábalo a mozek stávkoval, ale musela jít dál. Horko vystřídala štiplavá zima a Tempest se prokřehle schoulila do zbytků ohořelého pláště.
Zničehonic se před ní objevil domek, div leknutím neklopýtla. V jednu chvíli ještě byla v lese a najednou stály všude kolem domy. S vykulenýma očima chalupy počítala. Dvě, tři, čtyři. Ne, pět. Deset. Tolik domů pohromadě ještě nikdy neviděla.
Vesnice. Vždycky se sem chtěla podívat, ale najednou jí na tom vůbec nesešlo. Chtěla jen svoji mámu… nebo tátu.
„Tati,“ zašeptala Tempest a od úst se jí vznesl obláček dechu.
Už je dlouho nenavštívil, ale maminka říkala, že ji má moc rád, i když nemůže přijet. Temp nakrčila čelo a snažila se vzpomenout si na další věci, které jí maminka o tatínkovi vyprávěla. Bydlel ve městě. Rozhlédla se po okolních domcích. Možná bydlel tady.
„Zdravíčko!“ zavolal na ni nějaký muž a zvedl lucernu vysoko do vzduchu.
Když k ní přišel o něco blíž, úsměv z jeho tváře zmizel. Vyděšeně vytřeštil oči ukryté za brýlemi. Tempest se podívala na své bledé ruce pokryté sazemi. Oblečení měla zčernalé a potrhané. Byla příšerně špinavá.
„Hej, kde jste kdo? Potřebuju pomoc, honem!“ vyjekl muž a rychle k Tempest přiskočil.
Voněl po čerstvém chlebu. Temp zakručelo v břiše a začaly se jí sbíhat sliny. „Tati?“ zopakovala Tempest. „Kde je můj tatínek?“ Někdo ho tu musel znát.
Muž vonící po chlebu si před ni klekl a laskavě se na ni usmál. Jeho oči jí připomínaly sovu. Pohladil ji po začouzených vlasech.
„Kdo je tvůj tatínek, zlatíčko? Co se ti stalo? Odkud –“
Zarazil se. Zvedl jeden pramen jejích vlasů blíž ke světlu a šokovaně zářivě modrofialkovou loknu pokrytou popelem promnul v prstech. Naprázdno polkl a ohlédl se přes rameno. Mezitím k nim doběhli další vesničané.
„Ohaře,“ zamumlal. „Přiveďte Ohaře. Hned.“
