Krev na kolejích | e-kniha

Ano, to bude určitě budníček větší, pomyslel si vrchní inspektor Jim Oldroyd, když zvedl dalekohled a snažil se na stromě najít ptáka, jehož zpěv před chvílí zaslechl. Měl volno a využil té příležitosti k pozorování ptactva hnízdícího v lesích kolem skalního útvaru Birk Crag, kam to ze svého bytu v Harrogate s výhledem na rozlehlý zelený park Stray neměl daleko. Měl na sobě větrovku, kalhoty s kapsami a lehké turistické boty, na zádech batůžek.
Nebyl zrovna zapálený ornitolog, ale rád trávil jaro a začátek léta v lese, kde se kochal divoce rostoucími květinami a pozoroval ptáky v době hnízdění. Od otce věděl, kde hledat hnízda, a bavilo ho pátrat po malých zázracích přírody typu drobných kopulí střízlíka, které byly tak dobře schované, že jste si jich nemuseli vůbec všimnout, i když jste stáli jen metr opodál. Žádná vajíčka z hnízd samozřejmě nikdy nebral. Jen ho prostě bavilo je hledat. Jeho partnerka Debora ho povzbuzovala, aby chodil do lesa a věnoval se svým zájmům. Dlouhodobě se snažila, aby trávil méně času prací a našel si chvíli sám pro sebe. Byl krásný den a Oldroyd si přibalil na cestu pár obložených chlebů. Ty si chtěl později sníst na travnatém svahu s výhledem na zvlněnou krajinu směrem k dolní části údolí řeky Nidd. Až si z toho slastně povzdechl. Když už si myslel, že budníčka našel, zazvonil mu telefon.
„Zatraceně!“ zaklel tiše, ale stačilo to, aby to plachý ptáček zaslechl a uletěl. Proč si na chvíli neztlumil vyzvánění? Pustil dalekohled zavěšený na krku a podíval se na displej. Policejní stanice Skipton. Co sakra chtějí?
Přijal hovor. „Oldroyd,“ ohlásil se poněkud podrážděně.
„Ahoj, Jime, tady Bob Craven.“ Oldroyd byl překvapený a potěšený, i když mu to narušilo den. Craven sloužil jako inspektor ve Skiptonu už dlouho a během těch let spolupracovali tak často, že ho pořád oslovoval křestním jménem, přestože byl Oldroyd v žebříčku o hodnost výš.
„Bobe? Ahoj, jak se máš? Od toho případu v podzemních jeskyních jsme se neviděli. Je to už pěkně dávno.“ Radost z Cravenova telefonátu Oldroydovi kalilo tušení, že půjde o práci a jeho poklidný den tak pravděpodobně skončí.
„To je pravda, Jime. Mám se dobře a omlouvám se, že tě ruším. Volal jsem na velitelství v Harrogate a tam mi řekli, že máš volno, ale vyskytla se nám tady taková neobvyklá věc a potřeboval bych tvoji pomoc.“
„Opravdu?“ Oldroyd zpozorněl. Pokud měl mít zkažený den, tak ať to alespoň stojí za to.
„Ano. Při natáčení filmu někdo zavraždil jednoho z herců. Stalo se to na železnici Wharfedale Railway, přesněji řečeno na nádraží v Oldthwaite. Určitě to tam znáš.“
„Ano, znám. Mockrát jsem tam jel, hlavně když byly děti malé.“
„Jasně. No, a dnes ráno ho našli zastřeleného ve vlaku, co právě přijel do stanice. Šlo o filmovou scénu. Měl vystoupit z vagonu, ale nevystoupil. Když otevřeli dveře kupé, byl mrtvý. Někdo ho střelil do hlavy. Žádná zbraň se nenašla, takže se nemohlo jednat o sebevraždu, ale nebyly tam ani žádné stopy zápasu.“
„Chápu.“
„Zavolali nás na místo, Jime, ale já v tom nemůžu najít žádnou logiku. Řada lidí dosvědčila, že oběť určitě nastoupila do kupé a že tam s ní nikdo další nebyl. Vlak prý byl skoro celou dobu v pohybu, takže nechápu, jak by se dovnitř mohl někdo dostat, a všechny skrýše jsme prohledali. Je toho ještě mnohem víc, a tak mě napadlo, jestli bys mi nepřijel pomoct, Jime. Hned jsem si na tebe vzpomněl. Je to záhada, něco přesně pro tebe.“
Přes veškeré zklamání, že mu někdo kazí den v přírodě, měl Oldroyd skutečně zájem. Nic ho nelákalo víc než výzvy v podobě zdánlivě neřešitelných zločinů, díky jejichž objasňování si ostatně vybudoval značnou reputaci.
„Fajn, Bobe, jen si tu něco zařídím a hned jsem u tebe. Za normálních okolností bych takovou věc musel konzultovat s vrchním superintendantem Walkerem, ale ten má dovolenou. Odjel na chatu do Scarborough, takže můžu rozhodovat sám. Byl tam už Tim Groves?“ Groves byl soudní patolog, jenž s Oldroydem spolupracoval na mnoha případech.
„Ještě ne, je u jiného případu, ale měl by brzy dorazit.“
„Vyřiď mu, ať tam na mě počká. Vždycky si s ním rád popovídám. Jsem zrovna ve skalách, takže mi to bude chvíli trvat.“
„Dobře, Jime.“
Oldroyd zavěsil. Budníček byl pryč. „Fajn, budu se za tebou muset zastavit někdy jindy,“ řekl a zamával dalekohledem do míst, kde předtím ptáka zahlédl. Vykročil do kopce a usoudil, že nemá smysl vracet se převlékat, to by trvalo příliš dlouho. Kdyby navíc byla doma Debora, musel by jí vysvětlovat, že obětoval pozorování ptáků v době volna a místo toho se ujal cizího případu.
Rozhodl se zavolat jednomu z dvojice detektivů, s nimiž obvykle pracoval na obtížných případech, a požádat o odvoz. Těmi dvěma byli Andy Carter, jenž před několika lety přišel k Policii West Riding z Londýna, a Stephanie Johnsonová, která se v Yorkshiru narodila a vyrostla. Oběma bylo něco přes třicet a už nějakou dobu spolu chodili.
Telefon v kanceláři na velitelství v Harrogate zvedla Steph. „Zdravím, pane, myslela jsem, že máte dneska volno.“
„No, měl jsem, ale právě mi volal Bob Craven ze stanice ve Skiptonu. Chce, abych přijel k případu vraždy na nádraží v Oldthwaite. Můžeš mě ty nebo Andy vyzvednout?“
„Andy vyrazil s inspektorem Harveyem vyslýchat lidi ohledně toho podvodu, ale já bych mohla.“
„Dobře, vrchnímu superintendantovi Walkerovi to hlásit nemusíš, je na dovolené.“
„Rozumím.“
„Sežeň auto a vyzvedni mě u vchodu do zahrad Harlow Carr. Byl jsem se projít v lese poblíž.“
Steph se zasmála. „Pojedete do Oldthwaite v turistickém oblečení, pane?“
„Ano. S dalekohledem, batohem a v pohorkách. Nikdo nic neřekne, to by se neodvážili.“
„Dobře, pane, tak zatím,“ odpověděla a po ukončení hovoru se znovu zasmála. „Jo!“ řekla si pro sebe a vítězoslavně zaťala pěst. V poslední době se práce moc nehýbala a dělat na případu s šéfinspektorem Oldroydem bylo vždycky zajímavé a vzrušující. Tentokrát se jí podařilo předběhnout Andyho. Nebude z toho mít radost, přátelsky spolu totiž soupeřili o Oldroydovu pozornost. Ale pokud se věci zkomplikují, je možné, že tam bude šéf potřebovat i jeho.

Uměle vytvořená dobová atmosféra na nádraží v Oldthwaite se rázem zbortila. Na nástupišti stáli policisté s praskajícími vysílačkami a dveře vagonu, kde byl nalezen Daniel Hayward, křížila modro-bílá páska. Z dálky místo činu v tichém rozhovoru sledovali herci v kostýmech, a to spojení starého s novým dodávalo celému výjevu zvláštní, až bizarní nádech. Strojvedoucí stál na nástupišti poblíž své lokomotivy, díval se směrem k vagonu a hovořil s výpravčím. Všichni dobrovolníci na sobě měli historické uniformy a nádraží bylo v průběhu let zrekonstruované do původní podoby. Událost vzbudila velký zájem veřejnosti a policie okolí stanice uzavřela. Inspektor Craven nechal své muže sepsat výpovědi svědků a teď sledoval Tima Grovese, jenž právě dorazil a prohlížel tělo ležící na nástupišti vedle vagonu.
Craven prožil celý život v oblasti národního parku Yorkshire Dales a jeho příbuzní se věnovali zemědělství. Měl robustní postavu, brunátný obličej a sám vypadal jako farmář. Byl to schopný detektiv, který uměl velice dobře jednat s obyvateli zdejších zapadlých vesniček, ale když přišlo na složitější záhadu, znal své limity.
„Brzy by měl dorazit Jim Oldroyd,“ sdělil Grovesovi. „Potřebuju, aby mi s tím pomohl. Je to trochu neobvyklá záležitost, jako ten případ ve Zvonícím hrnci před pár lety.“
„Ano, vzpomínám si,“ odpověděl Groves, zatímco se rozhlížel kolem. „Tělo se tenkrát uchovalo díky chladu v jeskyních a nepřítomnosti bakterií, velice zajímavá věc. Takové mrtvoly se moc často nevidí.“
„To ne, byl to zvláštní případ a…“
„Vy tomu tady velíte?“
Craven se otočil a spatřil elegantně oděnou ženu.
„Ano.“
„Janice Greenová, ředitelka Wharfedale Railway. Chtěla jsem vám jen říct, jaká je to hrozná tragédie a že můžete počítat s naší plnou spoluprací.“ Mluvila sebevědomě a věcně.
„Dobře.“ Craven byl trochu zaskočený. Nečekal, že železnici bude řídit někdo tak schopný a profesionální. Pak si ovšem uvědomil, že se jedná o soukromou firmu, nejspíš s velkým obratem, a ta logicky musí mít i odpovídající vedení.
„Je také potřeba pohlídat mediální odezvu, aby to naši dráhu příliš nepoškodilo. Mohu se zeptat, jak budete postupovat směrem k tisku?“
Craven nevěděl, co na to říct. O takových věcech zatím neměl čas přemýšlet. Byla o krok před ním.
„Dnes nic zveřejňovat nebudeme,“ odvětil. „Až budeme mít úplné informace o tom, co se stalo, svoláme tiskovou konferenci. Pokud vás někdo osloví, řekněte jen to nejnutnější a nezmiňujte žádná jména.“
„Dobře. Budu s vámi v kontaktu. Pokud budete cokoli potřebovat, dejte mi vědět. Máme tu ve službě několik dobrovolníků.“ Otočila se a za hlasitého klapotu jehlových podpatků rázně odkráčela po nástupišti.
Craven se za ní díval a přitom si všiml, že na parkoviště zabočuje policejní auto. „Á, myslím, že jsou tady,“ řekl Grovesovi. „Přivezl si s sebou jednoho ze svých detektivů, to se bude hodit.“
A skutečně, spolu s Oldroydem vystoupila z auta seržantka, v níž Craven poznal Stephanii Johnsonovou. V příští chvíli k nim jeho starý přítel a kolega vykročil po nástupišti, ale vypadal nějak divně. Měl na sobě nepromokavé kalhoty a bundu, na nohou pohorky a vypadal spíš jako strážce národního parku než jako policejní inspektor.
Oldroyd se při pohledu na Cravena rozzářil. „Bobe! Rád tě vidím!“ Potřásli si rukama a Craven se rozesmál.
„Taky tě rád vidím, Jime. Vyrušil jsem tě někde na túře?“
„Ne, jen jsem pozoroval ptáky, ale to nevadí. Neměl jsem čas se vrátit a převléknout. Chtěl jsem tady být co nejdřív. Navnadil jsi mě. Víš, jak mám rád výzvy. Vzpomínáš si na seržantku Johnsonovou?“
Craven a Steph se pozdravili.
„Á, Time! Vůbec jsem si tě nevšiml!“ zvolal Oldroyd, když uviděl Grovese klečícího vedle těla.
„To nic, Jime,“ odtušil patolog. „Radši zůstávám v pozadí. Nechtěl bych být středem pozornosti jako ty, jednat s novináři a tak podobně.“
Oldroyd se zasmál a pak se podíval na Haywarda. „Co si o tom myslíš?“
Groves vstal a svou vytáhlou postavou převýšil trojici detektivů.
„No, z mého pohledu se o žádnou záhadu nejedná: střelná rána do spánku, která musela způsobit okamžitou smrt. Známe přibližný čas úmrtí, protože ho viděli nastupovat do vagonu, a to ještě prokazatelně žil. Po pitvě budu vědět víc. Jediný problém mám s tím, jakou zbraň by v těch eduardovských dobách mohli použít.“
Oldroyd se zasmál. Grovesův suchý humor se mu vždycky líbil. Forenzní patolog mu kdysi před lety řekl, že smysl pro humor je v jeho práci nezbytný.
„Víc toho teď udělat nemůžu,“ dodal Groves a začal se balit.
„Zopakoval bys mi, prosím tě, jak se to stalo, Bobe?“ otočil se Oldroyd zpátky ke Cravenovi.
„Jistě.“ Craven se podíval do svých poznámek. „Ta společnost se jmenuje Clear Sky a natáčí film s názvem Seber odvahu, který se odehrává v eduardovské Anglii. Na místní nádraží přijeli natočit několik scén. Jméno oběti je Daniel Hayward.“
„Toho jsem párkrát vidět v televizi.“
„Ano, je docela známý. Každopádně, v téhle scéně jeho postava přijíždí na nádraží, kde na ni čekají další lidé. Vlak ujel asi kilometr a půl a zastavil ve stanici. Hayward měl vystoupit, ale nevystoupil. Ve dveřích byly zatažené záclonky. Režisér Gerard Blake otevřel kupé a našel Haywarda sedět u dveří mrtvého. Nikdo si nevšiml, že by do kupé nastupoval nebo z něj vystupoval někdo jiný, a jedná se o starý vagon, kde není chodbička, takže mezi oddíly lze přecházet jen po zastavení vlaku.“
„Dobře, rozumím.“
„Prověřili jsme možné skrýše, ale nenašli jsme nic, co by se nabízelo. Podívej se sám.“
Než stačili vstoupit do kupé, ozval se Groves. „Tak já půjdu. Sanitka je připravená odvézt tělo.“ Zamyšleně pohlédl na dveře. „Je tu jedna věc. Oběť seděla vlevo ode dveří, pravou stranou hlavy k oknu, ale střelnou ránu má na levé straně, což jasně naznačuje, že výstřel vyšel zevnitř kupé.“
„Máš pravdu,“ odvětil Oldroyd. „Výstřel zvenčí jsem už vyloučil, protože by rozbil sklo ve dveřích nebo okně, a pokud byly zatažené záclonky, střelec by stejně nic neviděl.“
„Ano… No nic, tak zatím. Škoda že se natáčení takhle zkomplikovalo. Předpokládám, že vražda ve vlaku ve scénáři nebyla.“
Groves se uchechtl a odkráčel po nástupišti. Jelikož bylo teplé odpoledne, sako si spolu s taškou nesl v ruce.
„Tak se do toho vlaku podíváme,“ rozhodl Oldroyd. „Pojď, Steph, omrkneme místo činu.“
„Jistě, pane,“ kývla Steph. Během Cravenova a Grovesova vysvětlování jen tiše poslouchala a přemýšlela. Vždycky ji bavily výzvy, které jí Oldroyd při vyšetřování předkládal.
Opatrně se vyškrábali dřevěnými dveřmi do honosného kupé. Uvnitř dominovalo leštěné dřevo a pohodlné, bohatě čalouněné lavice s pérováním. Nad sedadly visely velké obrazy, tři na každé straně. Jeden z nich zachycoval poněkud idealizovanou venkovskou krajinu s projíždějícím parním vlakem, z jehož oken vesele mávali cestující. Ostatní tvořily reklamy na různé produkty a místní atrakce, vše ve zdobném stylu té doby. Nad nimi se nacházely úložné prostory s kovovým rámem a síťovou výplní. Polici na levé straně zaplňovaly velké staromódní kufry.
Oldroyd zkusil otevřít dveře na druhé straně. Byly zamčené. Rychle se podívali pod sedadla, pak zvedli zrak ke stropu a vrátili se na nástupiště.
„Předpokládám, pane, že do těch kufrů už jste se dívali,“ řekla Steph.
„Ano, sundali jsme je,“ odpověděl Craven. „Všechny jsou prázdné. Nejspíš tam jsou jen pro dokreslení dobové atmosféry.“
„Proč jsou ty druhé dveře zamčené?“ zeptal se Oldroyd. „Neodporuje to bezpečnostním předpisům? Lidi sedící v kupé by přece měli mít možnost dostat se ven z obou stran.“
„Prověřoval jsem to, Jime. Nádražák, co to měl na starosti, se omlouval. Zámek se zřejmě rozbil a dveře nejdou otevřít. Měly se nechat opravit. Jedná se o důležitou okolnost, protože to vylučuje, že by se někdo dostal do kupé z druhé strany.“
Oldroyd se zamračil. „Rozumím. To by byla jistá možnost. Kdyby ty dveře nebyly zaseknuté, někdo by mohl mít klíč, vniknout dovnitř, zastřelit oběť, pak odejít a zase za sebou zamknout.“
„To by ale musel udělat tak, aby ho přitom nikdo neviděl, pane,“ poznamenala Steph.
„Máš pravdu, takže to není moc pravděpodobné, ale to znamená, že jsme v koncích.“
„Je to další záhada zamčené místnosti, pane – jako ta, kterou jsme vyšetřovali v Redmire Hall.“
„Vypadá to tak, Steph. Nebo spíš záhada zamčeného vagonu. Podíváme se do ostatních oddílů.“
„Už jsme je zběžně prohledali,“ řekl Craven. „V žádném z nich není nic zvláštního, všechny vypadají stejně.“
Ve vagonu bylo šest velice podobných kupé s barevnými obrazy, zavazadlovými policemi s dobovými kufry a čalouněnými sedadly.
„Říkáš, že nikoho neviděli do toho kupé nastupovat ani se kolem něj motat?“ zeptal se Oldroyd.
„Ne. Musíme vyslechnout všechny přítomné včetně kameramanů, co vlak sledovali a natáčeli, když se blížil ke stanici. Třeba si někdo z nich něčeho všiml. Shromáždil jsem hlavní svědky v čekárně a vedle je kancelář, kterou můžeme použít jako výslechovou místnost.“
„Výborně.“
Když tam vykročili, Oldroyd se otočil a přelétl pohledem přes dokonale uklizené nástupiště a zrekonstruované nádražní budovy se zářivými fasádami. Taková brutalita na tak láskyplně udržovaném a rozkošném místě, kam lidé jezdili za radostí a ti dříve narození za kouskem nostalgie. Ve filmech a beletrii byly vraždy ve vlacích běžné, ale tohle místo dýchalo spíše pokojným duchem Mašinky Tomáše nebo Dětí železnice.