Manželství pro jednoho

Poznámka mému starému já: NESMÍŠ SOUHLASIT, opakuji, nesmíš souhlasit, že si vezmeš mužného cizince, o kterém vůbec nic nevíš.

„Berete si, Rose Colesonová, zde přítomného…“

Ne. V žádném případě.

„… Jacka Hawthorna za svého právoplatného manžela?“

Hmmm. Jenom si to trochu rozmyslím. Neberu. Ne.

„Slibujete, že ho budete milovat a ctít, že ho nikdy neopustíte, dokud vás smrt nerozdělí?“

Že ho neopustím?

S vykulenýma očima a mírně roztřesená jsem zírala na oddávajícího, který pronášel slova, jichž jsem se děsila. Opravdu to udělám? Místo abych promluvila, ticho v povětšinou prázdné a tak trochu depresivní místnosti se protahovalo. Cítila jsem, jak začínám hyperventilovat. Ze všech sil jsem se snažila polknout knedlík v krku, abych ze sebe mohla vydat hlásku, ale strašně jsem se bála, že slovo deroucí se z mého hrdla není Ano.

Nevdávala jsem se v bujné zelené zahradě, zatímco by nám připíjela hrstka přátel, co mám, jak jsem si vždycky představovala. Nesmála jsem se ani neplakala štěstím, jako to v danou chvíli obřadu dělávají jiné nevěsty. Neměla jsem nádhernou kytici, ale jenom jednu růžovou růži, kterou mi Jack Hawthorne beze slova vrazil do rukou, když jsme se před radnicí setkali. Neměla jsem na sobě ani bílé oblečení, natož svoji vysněnou svatební róbu. Jack Hawthorne si oblékl na zakázku ušitý černý oblek, který stál pravděpodobně jako můj roční nájem, ne-li víc. Nebyl to smoking, ale byl stejně elegantní. Vypadala jsem vedle něho dost lacině. Místo úchvatných, sněhobílých svatebních šatů jsem zvolila jednoduché modré – jiné dražší jsem neměla a jako jediné se hodily pro tuto příležitost, přesto… pořád byly laciné – a já stála vedle špatného chlapa, který se dokázal jenom zlostně mračit.

A taky mi oproti mojí vlažné odezvě překvapivě pevně svíral ruku. Taková hloupost, ale držet se na vlastní svatbě za ruku s cizincem? To není sranda. Zatraceně, kašlete na držení za ruku – budu manželkou muže, o kterém vím jenom tolik, kolik mi dopřál rychlý průzkum na googlu.

Přesto jsem ochotně, vědomě souhlasila, ne?

„Slečno Colesonová?“

Začínala jsem zrychleně dýchat a panikařit a snažila jsem se vytáhnout ruku ze sevření Jacka Hawthorna, ale on mě stiskl jenom silněji. Nevěděla jsem, co jsem si myslela nebo co si on myslel, že udělám, ale nedalo se říct, že mě nenapadlo utéct.

Jeho pevné sevření bylo varováním – a pak bylo pryč. Rychle jsem očima přelétla k jeho tváři, ale hleděl před sebe na oddávajícího, ostré rysy stažené do kamenného výrazu. Chladný. Tak chladný. Měla jsem dojem, že vidím, jak mu v čelisti cuká sval, ale pak jsem mrkla a tik zmizel.

Ten chlap dával najevo tolik emocí asi jako kus šutru, takže jsem se snažila řídit jeho příkladem a soustředit se na budoucnost.

„Slečno Colesonová?“

Odkašlala jsem si a silou vůle vyztužila svůj hlas ocelí, abych se nerozplakala. Tady ne. Teď ne. Ne každé manželství musí být o lásce. Co mi láska taky kdy přinesla jiného kromě zlomeného srdce a nočního přežírání?

Srdce mi v hrudi hlasitě a rychle bušilo. „Ano,“ odpověděla jsem konečně s úsměvem, o němž jsem zcela jistě věděla, že vypadá spíš jako pomatený škleb vyšinutého blázna.

Ne. Myslím, že fakt ne.

Když usmívající se muž zopakoval stejná slova mému neusmívajícímu se nastávajícímu manželovi, všechny a všechno jsem vytěsnila, dokud nebyl čas na prstýnky.

Bože, když si pomyslím, že jsem jen o pár měsíců dřív plánovala svatbu s někým jiným, a navíc jsem si myslela, že svatby jsou vždy romantickou událostí… Tahle mi spíš připadala, jako bych se vrhala s padákem ze čtyřkilometrové výšky – raději bych zemřela, než abych to zkusila –, přesto jsem se toho účastnila. Nejenže jsem nestála v zahradě obklopená zelení a květinami, ale jediným kusem nábytku v místnosti byla pohovka v odporném odstínu oranžové a mě právě z nějakého důvodu nejvíc urážela a rozčilovala právě ona a její barva. Chápete to?

„Prosím, vyměňte si prsteny,“ řekl oddávající a já jeho rozkazu jako robot uposlechla. Otupěle jsem nechala Jacka sáhnout pro moji levou ruku, a když mně ji lehce stiskl, tentokrát jsem se mu do tázajících se očí podívala. Polkla jsem a snažila se ignorovat, jak mi nepatrně poskočilo srdce, načež jsem se na něho mírně usmála. Jistým chladným a kalkulujícím způsobem byl opravdu pozoruhodný. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi srdce neposkočilo už poprvé, kdy jsem ho uviděla. Naprosto nedobrovolně. Měl v sobě jakousi sílu a klid. Jeho opravdu mimořádně modré oči mi sklouzly ke rtům a pak se pohledem vrátil k mým zorničkám. Když jsem ucítila, jak mi na prst pomalu navléká kroužek, sklonila jsem zrak a uviděla krásný snubní prsten s půlkruhem kulatých diamantů. Překvapeně jsem zase vzhlédla, ale Jack věnoval pozornost mému prstu, něžně posunoval prsten palcem a ukazováčkem tam a zpátky. Ten pocit byl strašně cizí.

„To nevadí,“ šeptla jsem, když si s ním nepřestával hrát. „Je trochu větší, ale to nevadí.“

Pustil mě i prsten a zadíval se na mě. „Postarám se o to.“

„Není třeba. To je v pohodě.“

Nevěděla jsem, jestli se Jack Hawthorne vůbec někdy usmívá. Zatím – viděla jsem ho v životě jen třikrát – jsem toho svědkem nebyla. Předpokládala jsem však, že kdyby si bral někoho, koho by miloval, a ne mě, na rtech by mu pohrával aspoň drobný úsměv. Nevypadal jako ten typ, co se směje od ucha k uchu, ale náznak by tu jistě byl. Bohužel ani jeden z nás nepředstavoval ideál šťastných novomanželů.

Chtěla jsem ho vzít za ruku, abych mu navlékla jeho prsten, ale – snad vinou nervozity, nešikovnosti, nebo to možná bylo znamení, netuším – ještě než jsem se ho dotkla, vyklouzl mi laciný, tenký kroužek z roztřesených prstů a jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala, jak mi uniká. Po překvapivě hlasitém cinknutí o podlahu jsem se za ním rozběhla, omlouvala se přitom tak nějak všeobecně do prostoru, a musela jsem si kleknout, abych ho zachránila, než se zakutálí pod tu hnusnou oranžovou pohovku. Ačkoli světle modré šaty, které jsem pro tuto příležitost zvolila, rozhodně nebyly krátké, stejně jsem si musela zakrýt zadek rukou, abych jím všechny přítomné při chytání té zatracené věci náhodou neoslnila.

„Mám ho! Mám ho!“ zařvala jsem přehnaně nadšeně přes rameno a zvedla prsten, jako bych vyhrála trofej. Když jsem uviděla nezaujaté výrazy kolem, ucítila jsem, jak postupně a zářivě rudnu. Spustila jsem ruku, zavřela oči a velice dlouze si povzdechla. Než jsem se na kolenou otočila, můj skoro už manžel stál u mě s nataženou dlaní, aby mi pomohl vstát. Když jsem tak s jeho podporou učinila, oprášila jsem si šaty. Vzhlédla jsem k němu a teprve tehdy jsem si opožděně všimla jeho strnulého postoje – zatínal čelist a zcela jistě mu v ní znovu zacukal sval.

Udělala jsem nějakou chybu?

„Omlouvám se,“ hlesla jsem veskrze ponížená a dostalo se mi úsečného přikývnutí.

Oddávající si odkašlal a povzbudivě se na nás usmál. „Můžeme pokračovat?“

Než mě mohl můj nastávající odtáhnout zpátky, diskrétně jsem se k němu nahnula a šeptla: „Nejsem si jistá… vypadáš…“ Odmlčela jsem se a znovu dlouze vydechla, abych sebrala dostatek odvahy a mohla se mu zadívat zpříma do očí. „Jestli sis to rozmyslel, nemusíme to dělat. Jsi si jistý? Myslím opravdu, opravdu jistý, že to chceš?“

Pátravě na mě hleděl. Ostatní lidi v místnosti jsme ignorovali. Zatímco jsem čekala na odpověď, zrychlil se mi tep. I když jsem se zdráhala to udělat, pokud by si to rozmyslel, byla bych naprosto v háji a oba jsme to věděli.

„Pojď, ať to máme za sebou,“ řekl nakonec.

Nic víc.

Jak milé.

Jaký to povzbudivý začátek manželství – sice falešného, přesto pořád ale manželství.

Vrátili jsme se zpátky před oddávajícího a mně se povedlo rychle a úspěšně navléknout svému snoubenci prsten na prst hned na druhý pokus. Dokonale mu padl. Vedle nádherného prstenu, který mi koupil on, vypadal ten jeho, jejž jsem vybrala o den dřív já, stejně lacině jako moje šaty, ale víc jsem si dovolit nemohla. Stejně se nezdálo, že by mu na tom záleželo. Zvědavě jsem sledovala, jak zírá na prsten a zatíná ruku v pěst, až mu zbělaly klouby. Potom mě vzal znovu za ruku.

Přenesla jsem pozornost na oddávajícího právě ve chvíli, když pronášel: „… vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

To bylo všechno? Byla jsem vdaná? Jenom tak?

Ohlédla jsem se na svého už oficiálního manžela a okamžik jsem netušila, co mám dělat. Podíval se mi do očí. Co byla obyčejná pusa proti svatbě s cizincem, že? V domnění, že čeká na nějaký můj pohyb, a v touze mít to už konečně z krku, abychom odsud mohli vypadnout, jsem udělala první krok. Pořád jsme se drželi za ruce. Uhnula jsem pohledem, postavila se na špičky a krátce ho líbla na tvář. A právě když jsem ho pouštěla a chtěla ustoupit, mi volnou rukou jemně sevřel zápěstí a vynutil si oční kontakt.

Kvůli lidem kolem nás jsem se přiměla usmát a přetrpěla pomalý polibek kamsi na koutek úst.

Srdce se mi zběsile rozbušilo, protože jsem měla dojem, že ke mně zůstal přitisknutý o chvilku déle, a měla jsem ho tudíž u sebe blíž, než by mi bylo milé, ale nevinný polibek zřejmě tolik neznamená. Aspoň pro mě ne a byla jsem si jistá, že pro něho tím pádem dvojnásob.

„Gratuluji vám. Přeji vám ve společném životě mnoho štěstí,“ oddělil nás hlas oddávajícího. Honem jsem mu potřásla napřaženou rukou.

Náš jediný svědek, o němž jsem věděla, že je to ve skutečnosti řidič Jacka Hawthorna, se přišoural k mému nyní už manželovi, aby mu pogratuloval. Zavřela jsem oči a nutila srdce k pomalejšímu rytmu a sebe dívat se na to z lepší stránky. Z téhle šarády jsem těžila víc než Jack Hawthorne. Nezáleželo na tom, že ještě před pár týdny jsem byla zasnoubená s někým jiným, s Joshuou. Manželství s tímhle mužem nemělo co dělat s láskou.

„Půjdeme?“ zeptal se můj velice skutečný a oficiální, přesto pořád falešný manžel a já jsem otevřela oči.

Nebyla jsem připravená. Najednou jsem příšerně znervózněla, což nebylo dobré znamení, ale podívala jsem se mu do očí a přikývla jsem. „Jistě.“

Dokud jsme nevyšli z budovy, neprohodili jsme spolu jediné slovo. Řidič nás následoval ven v uctivé vzdálenosti a potom zmizel, aby přistavil auto, a my jsme zůstali stát v trapném tichu na chodníku a sledovali lidi procházející kolem, jako by žádný z nás netušil, jak jsme se na té ulici vůbec ocitli. Po pár minutách jsme promluvili oba najedou.

„Měli bychom…“

„Myslím…“

„Měli bychom se vrátit,“ řekl pevně. „Jestli mám stihnout letadlo, musím být na letišti za hodinu.“

„Dobře. Nechci tě zdržovat. Musím se převléct, než se vrátím do kavárny, ale klidně můžu jet do bytu metrem. Nechci, abys zůstal trčet v zácpě jenom proto, že já…“

„To je v pořádku,“ odpověděl roztržitě. Nedíval se na mě, ale na černé auto, které právě přijíždělo k chodníku. „Prosím,“ zamumlal a nakrátko jsem na bedrech ucítila jeho dotek, ale rychle zmizel, protože se sklonil, aby mohl otevřít dveře.

Sakra!

Neznala jsem ho natolik, abych se s ním dohadovala o tom, jak se dostanu domů, nemluvě o tom, že dohadování prostě nemám v povaze. Zatímco jsme vycházeli z budovy, s každým krokem se mi dělalo čím dál víc nevolno. Když na mě nepřestával v očekávání hledět, přijala jsem jeho nevyslovenou nabídku a nastoupila do auta. Snažila jsem se přitom moc nevléct.

Nasedl, zavřel dveře a já nad tou konečností zavřela oči.

Do prdele, jsem vdaná. Nezáleželo na tom, kolikrát si to zopakuju, pořád jsem nedokázala uvěřit, že jsem s tím souhlasila.

„Je všechno v pořádku?“

Z pomíchaných myšlenkových pochodů mě vytrhl jeho tvrdý, drsný tón. Otočila jsem hlavu a maličko jsem se na něho usmála. „Samozřejmě. Měla bych ti vážně podě…“

„To nemusíš.“ Stroze přikývl dřív, než jsem vůbec mohla dokončit větu, a zaměřil svoji pozornost na řidiče. „Raymonde, změna plánů. Musíme nejdřív do bytu a potom pojedeme na letiště.“

„Ano, pane.“

Polkla jsem a v klíně sevřela ruce v pěst. Co teď? pomyslela jsem si. Teď si promluvíme? Nebudeme mluvit vůbec? Jak to funguje?

Překvapivě to byl on, kdo prolomil ticho jako první. „Každý den nebudu pár hodin k zastižení podle toho, jak mi naplánují schůzky, ale vrátím se za tebou co nejdřív.“ Mluvil ke svému řidiči, nebo se mou? Nepoznala jsem to. „Jestli se stane něco s Bryanem nebo i s Jodi, jestli tě budou kvůli našemu manželství obtěžovat, nech mi zprávu. Nemluv s nimi, dokud se ti neozvu.“ Takže se mnou. Hleděl přímo před sebe, ale mluvil se mnou, protože Jodi a Bryan byli moje sestřenice a bratranec. „Jestli půjde všechno podle plánu, vrátím se nejpozději za týden.“ Odmlčel se. „Kdybys chtěla… můžeš jet se mnou.“

V žádném případě.

„Děkuju, ale nemůžu. Musím do kavárny, a i když bych moc…“

„Máš pravdu,“ přerušil mě, než jsem mohla větu doříct. „Taky bych raději jel sám.“

Dobře, takže…

Přikývla jsem a vyhlédla z okna, protože jsem si nebyla jistá, jestli se mi podařilo skrýt úlevu. Pokud bude týden pryč, znamená to sedm dní navíc pro mě, abych se mohla se svým rozhodnutím smířit. Brala jsem každou minutu.

„Kam že to jedeš?“ zeptala jsem se, protože mi došlo, že nemám nejmenší ponětí.

„Do Londýna.“

„Vždycky jsem chtěla navštívit Londýn – vlastně kterékoli místo v Evropě, vážně. Máš štěstí, že můžeš cestovat. Já samozřejmě nevím, jestli právníci cestují často, ale…“

Zmlkla jsem a čekala, jestli něco řekne, i kdyby mi jen pomohl v nesmyslném tlachání, ale měla jsem dojem, že se to nestane. A nespletla jsem se.

„Máš v Londýně nějakého klienta?“ zkusila jsem to znovu, ale věděla jsem, že je to beznadějné.

Jack zvedl ruku, podíval se na hodinky a přitom na moji otázku zavrtěl hlavou.

„Raymonde, na příští křižovatce zahni. Dostaň nás odsud.“

Na zadním sedadle auta se rozhostilo ticho. Zavřela jsem oči a přitiskla spánek ke chladnému sklu.

Od chvíle, kdy jsem s tím šíleným plánem souhlasila, jsem se ze všech sil snažila nad ním moc nepřemýšlet. A teď bylo na všechno uvažování pozdě. Nestihli jsme ani probrat, kde budu bydlet. S ním? Bez něho? Vyšli bychom vůbec spolu, kdybychom bydleli dohromady? Joshua… Dozví se, že jsem se vdala? A tak brzy po našem rozchodu. Najednou mi v mysli vytanuly všechny otázky, které jsem měla, a navrch ještě i ty, o nichž jsem vůbec netušila.

Uběhlo deset minut a nikdo v autě ani necekl. Z nějakého důvodu jsem proto panikařila ještě víc. Do čeho jsem se to zamotala? Když jsem s ním nedokázala navázat jednoduchou konverzaci, co budeme sakra dělat příštích dvanáct až dvacet čtyři měsíců? Zírat na sebe? Bylo mi špatně, přitiskla jsem si dlaň na břicho, jako bych tak snad mohla zadržet všechno uvnitř – emoce, zklamání, zapomenuté sny –, ale na to už bylo pozdě. Ucítila jsem, jak se mi po tváři kutálí první slza, a ačkoli jsem se ji pokusila rychle setřít hřbetem ruky, protože jsem neměla důvod brečet, nedokázala jsem zastavit ostatní, jež následovaly. Během pár minut jsem naplno bez hlesu plakala a nezvládla jsem ten příval slz zarazit.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že se mi po tváři roztéká řasenka, ale plakala jsem dál, dokud auto nezastavilo. Když jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, že míříme na špatnou stranu Central Parku, zapomněla jsem na svoje slzy a podívala jsem se na Jacka.

„Myslím…,“ začala jsem, ale slova mi na rtech odumřela, jakmile jsem spatřila jeho výraz.

Sakra! Jestli jsem si myslela, že se zlobil, když mi spadl prsten, tuze jsem se spletla. Obočí mu teď vystřelila k sobě, pátravě se mi zadíval do obličeje a napětí v autě se ztrojnásobilo.

Stopy po slzách jsem se snažila zakrýt, jak nejlíp jsem mohla, aniž bych se podívala do zrcátka. „Jedeme na špatnou stranu…“

„Vezmi ji, prosím tě, do bytu. Já se na letiště dostanu sám,“ prohodil Jack k řidiči. Potom se uzavřel do sebe, zachmuřil se a mě adresoval: „Byla to chyba. Neměli jsme to dělat.“

Ještě pořád jsem na něho šokovaně zírala, když vystupoval z auta a svoji nevěstu – neboli mě – nechal sedět.

Byla to chyba.

To toužila slyšet každá třicet minut vdaná žena, že? Ne? Jo, já si to taky nemyslela.

Přeci jen, já byla Rose a on byl Jack. S těmito jmény jsme byli odsouzeni k nezdaru už od začátku. Víte jak… Titanic a tak.

 

Počet případů, kdy se Jack Hawthorne usmál: 0