Michael Lambert čekal v zadní části kavárny. Po jeho pravici se u tří dřevěných stolů sešla skupinka čerstvých matek. Některé z nich chovaly svoji drobotinu, jiné nechaly miminka spát v objemných kočárcích, které stály namačkané v prostoru. O dva stoly dál zírali dva muži oblečení ve stejných oblecích do iPadů. Vedle nich si žena s copánky četla nějaký román v paperbacku. Všichni vzhlédli, když dveřmi prošel Simon Klatzky a zavolal na něho.
Lambert si těch pohledů nevšímal. Dorazil před třiceti minutami a ze zvyku několikrát přelétl pohledem klientelu kavárny, aby ji zkontroloval. Nezaznamenal nic neobvyklého. Vstal a pokynul Klatzkému, aby přistoupil. Naposledy ho viděl před dvěma lety na pohřbu. „Rád tě zase vidím, Simone,“ přivítal ho.
„Mikey,“ zahlaholil Klatzky. Stejně jako Lambertovi i Klatzkému bylo osmatřicet. Od jejich posledního setkání zhubl. Obličej měl vyzáblý a oční bělmo protkané červenými žilkami. Jakmile promluvil, Lambert si všiml pár chybějících zubů. Ostatní vypadaly zažloutle a černaly se v nich laciné plomby. Tvář se mu roztáhla v úsměvu. Stál tam a culil se na Lamberta. V levé ruce svíral velkou obálku.
„Tak se posaď. Co si dáš k pití?“ zeptal se ho Lambert.
Klatzky pokrčil rameny. „Kafe?“
Lambert objednal dvě černá americana a vrátil se ke stolu.
„Promiň, že jdu tak pozdě,“ omluvil se Klatzky.
Klatzky mu zavolal dneska ráno a požádal ho o schůzku. Odmítl sdělit Lambertovi detaily po telefonu, ale naléhal na něj, že je to urgentní. Soudě podle jeho odéru to nebylo tak důležité, aby se předtím nezastavil někde v baru.
Klatzkému se třásly ruce, když upíjel kávu. „Říkal jsem si, že bude nejlepší, když se přesvědčíš sám,“ prohlásil a podíval se na obálku, kterou stále pevně držel v ruce.
Lambert se napřímil na židli a podrbal se ve strništi na tváři. Opravdu ho potěšilo, že starého přítele vidí. Souhlasil se setkáním jen proto, že Klatzky zněl po telefonu opravdu vyděšeně. Když teď dorazil, Lambert litoval, že se s ním během posledních dvou let nevídal častěji.
„Jak se máš, Simone?“
„Jde to. Promiň, že jsem nezavolal dřív.“ Zaváhal. „A teď, ozvat se ti za těchhle okolností…“ Obálku svíral tak pevně, až mu zbělaly klouby.
„Momentálně nepracuju, Simone.“
„Nevěděl jsem, s kým jiným si mám promluvit.“ Klatzky vytáhl z černého pršipláště lahev čiré tekutiny a polovinu obsahu vylil do šálku kávy.
Některé věci se nemění. „Tak mi to teda ukážeš?“ Lambert na něho nechtěl pospíchat, ale v překvapeních si moc neliboval. Potřeboval vědět, o co Klatzkému jde.
Klatzky si pořádně přihnul alkoholem vylepšeného nápoje a na okamžik vypadal zmateně.
„Tu obálku, Simone.“
Klatzky zíral na obálku, jako by se mu právě teď zjevila v ruce. Podal ji Lambertovi a přitom se celý třásl.
Na přední straně byly vytištěné Klatzkého jméno a adresa, ale chyběla tam známka. „Dostal jsi to dneska?“
„Objevil jsem to doma, když jsem se vrátil.“
„Odkud ses vrátil?“
„Včera večer jsem si vyrazil ven. Domů jsem se dostal až ráno.“ Podíval se na Lamberta, jako by očekával, že ho pokárá.
Lambert otevřel obálku a vytáhl složku papírů A4. Na každé stránce uviděl fotku toho samého muže, jen zabraného z různých úhlů. Lambert při čtení poklepával na stůl klouby levé ruky.
„Je to on, Mikeu,“ hlesl Klatzky.
Na snímku ležel mrtvý vyhublý muž. Pleť měl matně nažloutlou. Pramínky rozcuchaných vlasů mu visely přes lícní kosti, slepené něčím zelenohnědým. Ústa měl otevřená, zachycená ve věčném udiveném výrazu. Na místě, kde měl mít muž oči, zely dva prázdné důlky. Na obličeji mu ulpívaly kousky kůže. Lambert rozpoznal latinský nápis složitě vyrytý do mužovy hrudi. Vrátil desky do obálky a utřel si pot z čela.
„Takže?“ nadhodil Klatzky.
„Kde jsi to vzal?“
Klatzky si do hrnku nalil víc čiré tekutiny. „Už jsem ti to říkal. Našel jsem to doma, když jsem se ráno vrátil. Proč mi to někdo sakra poslal, Mikeu?“ zeptal se tak nahlas, že po něm mladé matky střelily nesouhlasnými pohledy.
Lambert si promnul tvář. Kdyby tušil, co se v té obálce skrývá, nenavrhl by setkání na tak veřejném místě. „Promluvím s pár lidmi. Uvidím, co zjistím. Potřebuju si to ale nechat,“ prohlásil.
„Jenže proč to někdo poslal mně, Mikey?“
„To netuším.“ Lambert zkontroloval adresu na obálce. „Pořád bydlíš v tom bytě v East Hamu?“
„Bohužel jo.“
„Neviděl ses v poslední době ještě s někým dalším?“
„Myslíš z univerzity? Ne. Ty jsi první, s kým jsem se sešel od…,“ zaváhal. „Od toho pohřbu.“
Lambert si ty obrazy znovu přehrál v hlavě a snažil se nevšímat si Klatzkého, který na něm visel pohledem. Oběť měla na hrudi vyryté:
In oculis animus habitat.
Nápis, rozmazaný prosakující krví, se na mužově bledé pokožce proměnil v tmavě hnědé podlitiny. Lambert nepotřeboval vidět jeho prázdné oční důlky, aby pochopil, co ta slova znamenají.
Duše dlí v očích.
Z kavárny vyšli společně. „Můžeš jít na chvíli bydlet někam jinam?“ zeptal se Lambert.
„Proč? Myslíš, že jsem další na řadě?“ opáčil Klatzky.
Lambert netušil, co si Klatzky nalil do kafe, ale všiml si, že se kymácí ze strany na stranu. Položil mu ruku na rameno. „Nesmíme panikařit. Nejspíš ti to neposlal přímo vrah. Dokud ale nezjistíme, jak se k tobě ty fotky dostaly a proč, bylo by rozumnější držet se od toho bytu dál.“
„Neměli bychom to říct Billyho rodičům? Kristepane, co si asi tak pomyslí?“
Billy Nolan představoval devátou a zatím poslední oběť vraha přezdívaného Vykradač duší. Nolana, Lambertova a Klatzkého blízkého přítele, zavraždili v posledním ročníku na Bristolské univerzitě, kde všichni studovali. Vrah nebyl nikdy dopaden a podle toho, co Lambert viděl na fotkách, se znovu pustil do práce.
„Podívej, musíš se někde schovat a odpočinout si. O zbytek se postarám já.“
„Chci pomoct, Mikey.“
„Drž se dál od potíží. To mi pomůže nejvíc. Ozvu se ti, až něco zjistím.“ Vzal Klatzkého za ruku a potřásl s ní. „Bude to v pohodě, Simone.“
Klatzky mu stisk skoro neoplatil, dlaň měl zpocenou. Zavrávoral, načež se klopýtavě pustil přes ulici k baru Modrý divočák.
Lambert zůstal stát před kavárnou a pevně držel obálku. Před lety by se okamžitě pustil do práce. Nejrozumnější by bylo najít vedoucího vyšetřovatele případu a informovat ho, že se ke Klatzkému dostaly ty fotky. Potřeboval však čas na to, aby ty informace strávil, aby rozluštil, proč starému příteli ty snímky někdo podstrčil.
Vykročil na zastávku Clockhouse a nasedl na vlak do Charing Cross. Hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Otevřel obálku, přičemž se nejdřív ujistil, že ho nikdo nevidí. Postupně procházel stránku za stránkou a studoval všechny podrobnosti. Snímky působily úplně stejně, jako by pocházely ze zprávy k případu. Fotograf zachytil tělo ze všech úhlů. S detaily zranění oběti. Poškozená kůže kolem očních důlků, řezné rány zvětšené do hrůzných detailů vytvářející spletitý latinský nápis s každým písmenem pečlivě vyrytým do pokožky oběti. Rozhodně se jednalo o práci profesionála.
Po příjezdu do Londýna došel Lambert pěšky do Covent Garden. Jeho žena Sophie na něho čekala v malém bistru u staré budovy tržnice. Seděla nedaleko vchodu, hlavu zabořenou do kožených desek. „Hm, ahoj,“ prohlásila, když ho spatřila.
„Taky tě zdravím.“
Zaklapla desky s dokumenty. „Objednáme si?“ zeptala se věcně jako obvykle.
Byli manželé už dvanáct let. Po matce zdědila Sophie francouzskou krev. Byla to drobná žena s krátkými černými vlasy a jemným kulatým obličejem, díky němuž vypadala o deset let mladší než na svých skutečných devětatřicet.
Objednali si rybí specialitu dne. „Jakpak se má Simon?“ zajímala se.
„Nic moc,“ přiznal Lambert.
„No, nenapínej mě. Co chtěl?“
Lambert se bezděčně dotkl obálky ve vnitřní kapse bundy. „Hm, nic dramatického. Uvažoval, že uspořádá školní sraz.“
Nepochyboval o tom, že poznala, že lže. Objednali si ještě vodu a během jídla družně mlčeli. Oba se vyhýbali rozhovoru o důvodu, proč tu jsou.
„Všechno je zamluvené,“ prohlásila nakonec. „Stejný kostel jako loni. Pak můžeme využít tamější síň. Catering je objednaný.“
Lambert se napil vody a rozkousl kousek ledu, který mu skončil v puse. Tělem mu projelo zachvění, když ho spolkl. „Fajn,“ zamumlal. Došlo mu, že by jakákoliv slova byla zbytečná. Jak je po vší té době stále neschopný vyrovnat se s nesmírností té situace.
„Musíme vybrat hudbu,“ dodala Sophie.
Lambert stiskl sklenici s vodou a snažil se soustředit na něco pozitivnějšího. „Vzpomínáš si na tu písničku, do které se zamilovala to léto, než začala chodit do školy? Úplně z ní šílela. Od Blondie, ne? Vždycky popadla tenisovou raketu a předstírala, že zpívá s nimi. Za boha si nemůžu vzpomenout, jak se jmenovala.“
Sophie se při té vzpomínce rozzářila. Pak jí oči v mžiku potemněly. Od smrti jejich dcery Chloe uplynuly už dva roky. Rozhodli se, že každý rok uspořádají na její narozeniny vzpomínkový obřad. Sophiina matka však navrhla, aby to tenhle rok odložili. Tvrdila, že znovu prožívat ty samé vzpomínky každých dvanáct měsíců potlačuje nezbytnou součást truchlícího procesu. Lambert s ní v podstatě souhlasil, jenže se Sophií na to téma nemohl promluvit. Obviňoval se za Chloinu smrt, a přestože mu to vymlouvala, nepochyboval o tom, že s ním Sophie souhlasí.
Nakonec se shodli na krátkém seznamu písní.
„Musím už běžet,“ podotkla Sophie. Vstala a políbila ho na tvář, čistě ze zvyku bez jakýchkoliv emocí. Doma spali v oddělených pokojích a sotva spolu strávili víc než pět minut. Tohle bylo poprvé za skoro celý rok, kdy se spolu naobědvali.
Od Chloiny smrti Lambert nepracoval. Hospitalizovali ho a dostal značné odškodnění. Když mu Sophie naposledy navrhla, aby se vrátil do práce, pohádali se. Teď už o tom nikdy nemluvili.
„Dneska večer přijdu domů brzo,“ oznámila. „Pak vyrazím na večeři.“
Otálela u stolu a měřila si ho pohledem, tak jak to dokázala jen ona. Lambert v tom gestu viděl lásku, podbarvenou soucitem a empatií. Nejvíc ze všeho však vnímal lítost.
Po jejím odchodu zaplatil účet a vyšel ven. Našel si místo v ústraní a znovu vytáhl hnědou obálku. Nejjednodušší by bylo poslat ty informace na policii a zapomenout, že mu je Klatzky kdy dal. A kdyby právě nepoobědval se Sophií a nezahlédl ten lítostivý pohled, jistě by to udělal.
Místo toho však obálku schoval a vykročil po Strandu. V boční uličce vešel do malého podniku, kam chodíval v minulosti.
Koupil si předplacený mobil a zaplatil v hotovosti.
Zpaměti vytočil číslo, na které nevolal už dva roky.
