Ženský smích krátce zapištěl, pak se dveře zavřely. Tomáš šel jako služebně nejmladší na sekretariát pro další láhve bílého, které v rozsáhlé baterii naplňovaly ledničku. Než u sekretářky rozsvítil, chvíli si vychutnával tmu prozářenou světlem lamp zvenku. Přitom bylo sotva čtvrt na pět.
Zatím alkohol příliš necítil, vlastně toho ani moc nevypil, ty dvě skleničky s ním neměly šanci nic provést. Čtyřicátiny Vladimíra Petráka poskytly ideální důvod k tomu, aby se úředníci nejen z jejich odboru odtrhli od spisů a posunuli svou mimopracovní komunikaci na jinou úroveň, štědře zavlaženou lihovinami. Navíc se jistě potřebovali odreagovat od strachu před kontrolou. Oslavenec byl zřejmě oblíben v kolektivu, protože jeho (a současně Sládkovou) kanceláří postupně prošla dlouhá řada lidí z druhého patra, možná i z prvního, to Tomáš nebyl schopen odhadnout. V každém případě jich bylo dost a Petrák se před nimi překonával v erupcích jízlivého, skoro nesrozumitelného humoru.
Tomáš viděl, jak se ředitelka snaží působit jako sympatické děvče (takřka středního věku), což jí moc nešlo, ten pištivý smích patřil jí, jak naopak Věra Holasová působí naprosto přirozeně, i když vůbec nepila alkohol a místo něj držela sklenku džusu, a jak se Vašek Hanák snaží vyprávět vtipy, ačkoli pro to neměl nadání. Z odboru chyběli jen Běloun a Kováčová. Ani by si starou paní nedokázal v tom přetopeném hluku představit, stejně by asi okamžitě usnula.
Tomáš většinou postával v koutě kanceláře, vedle těžkého závěsu, který zakrýval okna. Petrák chtěl asi vytvořit útulno, takže rozsvítil po místnosti strategicky rozmístěné čtyři stolní lampy, z nichž půlku si musel půjčit odjinud, a dokonce na svůj a Sládkův psací stůl položil několik svíček v zavařovačkách, aby kanoucí vosk neznečistil povrch. Výsledek připomínal schůzi zednářské lóže, když po vykonání příslušných obřadů nastane volná zábava s narážkami jen pro zasvěcené a snahou i přes počínající opilost zachovat dekorum.
Když se Tomáš vrátil ze sekretariátu obtížen několika lahvemi Chardonnay, hned pocítil změnu atmosféry. Také zřetelně ubylo účastníků oslavy. Že by někdo spáchal něco nevhodného? Třeba sám oslavenec? Petrák byl ale stále obklopen hosty a intenzita jeho smíchu se nijak nesnížila. Naopak vesele mával na Tomáše a povykoval:
„Trofime Jegoroviči, holoubku, odložte ty láhve a pojďte k nám, musíte nám něco prozradit.“
Tomáš postavil opatrně láhve na Sládkův stůl a pomalu se přemístil k rozjařené skupince kolem starého šprýmaře.
„Povězte, kde vy jste vlastně studoval? Byla to filosofická fakulta?“
„Ne, pedagogická.“
Petrák se jako by vítězně podíval na jednoho z návštěvníků (někdo ze spiritistů z vedlejší chodby?) a řekl: „A obor?“
„Dějepis a čeština.“
„Aha, aha,“ pravil Petrák významně. Co je mu sakra do toho? K čemu to potřebuje?
„A pamatujete si z přednášek, co řekl císař Nero, když umíral?“ Nakopni toho, kdo se furt na něco ptá?
„To je spíš nějakej vtip, ne?“
Petrák se hýkavě rozesmál. „To máte pravdu, je to vlastně historický vtip. Nedáte si ještě víno?“
Než si Tomáš nalil sklenku (nabídka, zdá se, nezahrnovala obsluhu), debata se stočila jinam a Petrák začal vyprávět zas nějaký vtip, takže bylo možné uniknout do jiné části místnosti. Hanák i Holasová odešli v době Tomášovy výpravy pro víno a ostatní účastníky oslavy vlastně prakticky neznal. Rozhlížel se znovu po kanceláři, která v chabém osvětlení působila výrazně jinak, než když tady ještě před pár týdny revidoval spisy. Petrákova sféra působila ještě temněji než předtím, Sládek svou část místnosti zbavil všeho, co tady bývalo volně rozhozeno. Jen květiny zůstaly na svém místě, přítmí je ale zbavilo barvy a dodalo jim chorobně lišejníkovitý nádech.
Co takhle pár fotek s kolegama? Obyvatelé kanceláře ale asi neměli zájem vystavovat svou minulost na zdech…
„… Motyčka tam sedí v tý Faradayově kleci a něco si tam šmudlí…,“ dolétlo k Tomášovi ze skupinky kolem oslavujícího žertéře. Lehce se přisunul blíž.
„Stejně by mě zajímalo, co tam všechno má. Normálně se tam člověk nedostane, i kdybys ho prosil na kolenou…,“ vykládal jeden z hostů a nebezpečně mával sklenkou vína.
„Nic zvláštního tam není,“ podotkl Petrák.
„A jak to víš?“ mžoural na něj úředník odvedle.
Petrák se chvíli tvářil zasvěceně, a když se dostatečně pokochal očekáváním ostatních (mrkl i na Tomáše, jestli poslouchá), odpověděl: „Co by tam tak mohl zvláštního mít? Je to spisovna pro spisy s utajením, to víme všichni, a tyhle spisy by nikomu z nás nepřipadaly zajímavé, někteří máme u sebe mnohem třaskavější materiál, že.“ Opět se zatvářil jako strážce mnohých tajemství. Jako třeba ten Bělounův spis? Nebo Kováčový?
„A proč je tam teda ta klec?“
„To je předpis, vůbec to neznamená, že by se tam vyjednávalo něco tajného. Nedělal bych z toho detektivku, přátelé.“
Dům plnej záhad. A někdo tady ze sebe dělá znalce těch záhad. No, nejvyšší čas jít domů.
Když Tomáš vyšel před budovu, náměstíčko před branou bylo zasypané sněhem. Žlutavé světlo lamp změnilo dlažbu v ledovou Saharu, kterou křižovaly ojedinělé šňůry stop, přece jen začalo sněžit teprve před pár hodinami. Ohlédl se k oknům v prvním patře. Svítilo se podle očekávání v kanceláři Sládka a Petráka, mejdan zjevně pokračoval dál, ale také hned vlevo vedle něj, v okně u ředitelky. Ta odešla už delší dobu před Tomášem, možná dávala najevo, že ona pracuje i tehdy, když se ostatní baví nebo odcházejí domů.
Někdo vyběhl ze vrat ministerstva a vydal se spěšně doleva za roh paláce, směrem k Vltavě. Ten vypadá úplně jak Petrák, že by už nechtěli poslouchat jeho blbý fóry a on zdrhnul?
Tomáš chtěl jít na tramvaj, kterou obvykle jezdil domů, což bylo přesně opačným směrem, ale už měl za dnešek dost tajuplných řečí a nesrozumitelných narážek. Třeba pan srandista skrejvá něco, co by nerad, aby se vědělo…
Než postava v klobouku zmizela za rohovou zdí, Tomáš už oběhl přilehlou stranu náměstíčka, aby si ho chodec nevšiml, a pak vyhlédl zpoza protějšího rohu.
Petrák kráčel svižně úplně prázdnou uličkou, která vedla podél parčíku na břehu řeky. Tomáš se pustil za ním, šel raději po druhém chodníku, který se vinul ve stínu budovy ministerstva. Sledovaný se neohlížel a za chvilku došel na konec ulice přehrazený nízkou budovou, o které Tomáš věděl, že patří k nějakému velvyslanectví. Tady se dalo jít už jen vlevo, kudy vedla ještě užší ulička, spojující oblast u vltavského břehu s hlavní ulicí, po níž jezdí tramvaj.
Petrák zmizel vlevo, Tomáš trochu zrychlil, jen tolik, aby vzdálenost mezi nimi zůstala zhruba stejná. Jestli si ho Petrák opravdu zatím nevšiml, tak snad nebude číhat za rohem. Opatrně vyhlédl za zdí… a ulička byla prázdná.
Tak rychle prostě nikdo nemůže projít až k tramvaji, ani kdyby běžel. Petrák není žádnej závodník přece. Ztratil ho z dohledu tak nejvýš na pět vteřin, na průchod uličkou tím tempem, kterým Petrák předtím šel, by potřeboval minimálně tři minuty. Takže jestli ho neunesli mimozemšťani (aby ho pak vyhodili panu Štěpánkovi na zahradu), musel jedině vejít do některého z domů kolem. A to do hodně blízkého.
Tomáš se rozhlédl po obou stranách uličky. Vpravo se tyčila zeď zadního traktu ministerstva, vlevo začínala řada nižších domů, z větší části poměrně zchátralých.
Ministerstvo z téhle strany mělo jenom okna ve výši prvního patra, dvířka pár metrů od něj sloužila zřejmě kdysi na uhlí, nedokázal si představit, že by se do nich Petrák dokázal bleskurychle nasoukat. První dva domy vlevo působily jako jediné obyvatelně, ale nikde žádné rozsvícené okno, jen odraz světel z hlavní ulice, v němž se leskly drobné vločky, které se právě začaly snášet z nebe. Přece tady nebudu lítat po ulici a mlátit do dveří?
Volným krokem se vydal na tramvaj. Hledá záhady tam, kde nejsou, jeho kolegové jsou sice podivíni, ale co je mu do nich… Doma si pustí nějakou klidnější muziku a pomalu při ní usne. Zítra je konečně pátek, odejde hned po obědě, vždyť pátek je přece malá sobota. To už se stihl naučit.
