Obloha ji zavolala domů | e-kniha

Zvolím cestu, kterou jsem skrze slumy Virellinu šla už tisíckrát a která mi dovoluje ukrývat se ve stínech s nacvičenou lehkostí – tentokrát ne kvůli loupeži či přepadení, ale kvůli Ronynovi.
Kloužu přes doškové střechy a dolů po zdech začerněných mourem, pomalu procházím úzkými uličkami, které se městem proplétají jako žíly umrlcem. Potřebuju se dostat na trhy u Černé řeky – nachází se mezi slumy a Hraniční oblastí.
Jak známo, Černou řeku je těžké překročit – je olejnatá, očarovaná, žíravá. Je to taky jediná přístupová cesta na druhou stranu a hranice mezi privilegovanými a zapomenutými, o níž se nemluví.
Po setmění jsou trhy u Černé řeky jámou soužení. Ve vzduchu se kroutí kouř, ulpívá mi na kůži tak zoufale, jako já lpím na přežití, a mezi stíny se vznáší mumlané dohody o životech, oceli, tajemstvích a tělech. Nechávám si kápi staženou do obličeje, ruku těsně nad jílcem svojí oblíbené dýky na stehně a pohledem upřeně pátrám po způsobu, jak přejít most. Pod ním víří temná a jedovatá Černá řeka, varuje každého natolik bezhlavého, aby ji překročil bez povolení.
Naštěstí, já bezhlavá jsem. A myšlenka na Ronyna v nebezpečí moje rozhodnutí nezlomně posiluje.
Pak to uvidím – řadu vozů plně naložených bednami a zakrytými klecemi.
Jeden z nich se pomalu rozjede. Jeho pasažéři v klecích se v blikajícím světle loučí nedají s ničím jiným splést. Tváře žen s prázdnýma očima a rty semknutými v tichém strachu. Zkroutí se mi útroby, ale trhy u Černé řeky jsou známé přesně tímhle a je to taky moje jediná šance. Jinak se na druhý břeh nedostanu. Leda bych chtěla plavat břečkou prožírající se skrze maso.
Najít majitele karavany je jednoduché – mohutný chlap s oholenou hlavou a rozeklanou jizvou půlící mu levé obočí. Pohybuje se s arogancí člověka obchodujícího s věcmi, na kterých mu nezáleží – životy, ctnost, nevinnost. Stojí u prvního vozu a počítá mince, jež mu cinkají o okázalé prsteny.
Příhodné.
Upravím si plášť, stáhnu si ho níž, abych odhalila křivku klíční kosti a dmoucí se ňadra. Buší mi srdce, ale jakýkoli strach potlačím. Už jsem byla kořistí dřív – tentokrát je nechám uvěřit, že jsem svolná.
Vydám se svůdně k Rozeklané jizvě a silou vůle vložím do hlasu sebevědomí. „Dobrý večer, pane,“ zašvitořím, zakmitám řasami a odvrátím zrak. „Slyšela jsem, že dnes večer míříte přes most.“
Ten chlap ani nevzhlédne. „A co z toho?“ ušklíbne se.
Ztiším hlas a stáhnu si kápi tak akorát, abych ukázala obličej. Lehce si přejedu zuby přes rty – jen natolik, abych vypadala svůdně. „Hledám cestu na druhou stranu. Obličej jako ten můj by mi mohl vynést férovou cenu, nemyslíte?“
To ho zaujme. Okamžitě zvedne hlavu a střelí po mně necudným pohledem. Pomalu a rozvážně si mě prohlíží a já musím bojovat s touhou ucuknout a couvnout.
„Myslíš si, jak nejsi chytrá, že jo, holka? Poslyš, lásko, je obličej nezajímá. Já neprodávám obličeje. Prodávám těla. Slyšíš mě?“ V jeho hlase těžce zazní opovržení. „Hledám holky, co umí roztáhnout nohy. Chytré holky tady umírají.“
Tiše se zasměju a stáhnu plášť níž, odhalím mu ze svojí postavy víc, aby věděl, že co prodává, mi není cizí a já s tím souhlasím – ne že by můj souhlas k něčemu potřeboval. „Nejsem tady, abych byla chytrá. Jsem tady kvůli příležitosti. Vezmi mě s sebou a budeš mít o krásku na prodej navíc.“
Ticho se rozpíná, ve vzduchu mezi námi visí jeho podezření. Zadržím dech. Nemrkej. Jestli odmítne, budu si muset najít jinou cestu – a rychle.
Ale nakonec zavrčí a zkroutí rty do samolibého úsměvu, ze kterého mi přeběhne mráz po zádech.
„Fajn. Vlez si dovnitř. Ale jestli způsobíš potíže, hodím tě do řeky dřív, než se na tebe strážní vůbec podívají.“
Přikývnu a cestou k poslednímu vozu se tvářím neutrálně. Pod pláštěm se mi třesou ruce, ale nedovolím mu si toho všimnout.
Vzduch uvnitř je dusivý. Ženy podezřívavě vzhlédnou, jsou otupělé odevzdáním. Sednu si do rohu, splynu se stíny. Dřevo pode mnou je plné třísek, které se mi přes látku kalhot zařezávají do stehen.
Děvče vedle mě – pochybuju, že vidělo šestnáct let – se nakloní blíž a roztřeseně zašeptá: „Ty jsi sem přišla… dobrovolně?“ Ztiší hlas ještě víc. „Jako ony.“ Nenápadně nakloní hlavu k ostatním.
Zadívám se na ni – má propadlé tváře, zápěstí tenká tak, že by se mohla zlomit, a v očích se jí zračí každá noční můra, kterou jsem kdy měla. „Ne. Jsem tady, abych přešla na druhou stranu. Jak se jmenuješ?“
„Tess,“ hlesne. „Můj otec mě prodal. Řekl, že za ty peníze nakrmí mé bratry.“
Zatnu čelist a v hrudi se mi zvedne horká a ostrá touha proklát čepelí každého chlapa v okolí tohohle vozu. „Drž se blízko mě, Tess. Nemluv. Nevydávej žádný zvuk.“
Ruce se jí třesou v klíně, ale přikývne.
Vůz se pohne kupředu a vrzání kol se mísí s pravidelným klapáním kopyt. Vím, že most je blízko. Zavřu oči, do plic mi vniká smrad kouře a potu, zůstávám nehybná. Buď klidná. Prostě se dostaň na druhou stranu.
Všimnu si změny zvuku kopyt, jak se přesuneme z dlažebních kostek na dřevěný most, a vydechnu. Jsem na cestě, Ronyne.
Vůz zastaví. Jsme tady.
Zvenčí se ozvou zdvižené hlasy a mně se zadrhne dech.
„Otevřete vozy,“ dožaduje se mrzutým hlasem strážný. „Musíme vědět, co převážíte.“
Vozataj zavrčí, ale zvuk vysokých bot lezoucích nahoru všechno ostatní utiší. Vzduchem se mihne louč a vrhne mihotavé světlo na tváře žen. Vtisknu se hlouběji do kouta, stáhnu si kápi a snažím se vyhnout pozornosti.
Strážný se široce zakření. Je to útočný úsměv, ze kterého mě svrbí kůže. „Ale copak to tady máme?“ Prohlíží si nás, přejede pohledem i mě, ale honem se přesune k Tess. „Tahle je nová. A mladá. Pravděpodobně pořád netknutá, hm?“
Ostatní strážní se rozesmějí, jako by právě hodil do placu fórek v taverně nad pintou piva. Prase.
Ztuhnu, protože se vydá blíž, jeho boty na podlaze vozu duní. Tess vedle mě zakňučí a já jí zlehka přitisknu ruku na nohu – tichá prosba, aby mlčela.
Světlo louče se mihotá přes naše kápě, osvětluje okraje našich tváří. Strážný se sehne dost blízko na to, aby jeho kyselý dech odvál pramen vlasů z Tessina obličeje. Instinktivně posunu ruku nad čepel a zadržím dech. Jestli na tu chudinku vztáhne ruku, neztratím nad jeho smrtí jediný okamžik slastného spánku.
„Hezká holka,“ zamumlá tichým a ohyzdným hlasem. „Vsadím se, že za Hranicí budeš za dobrou cenu. Co bys řekla na to, kdybych tě zkusil první? Zaškolil tě, hm?“ Záměrně jí vyjede lepkavou rukou po stehně nahoru a cosi ve mně se zlomí.
Než si to rozhodnutí vůbec uvědomím, už se hýbu – dýka je venku a moje ruka klidná. Jeho teplá krev mi stéká přes prsty, čepel vězí zabodnutá zboku v jeho krku.
Stalo se to tak rychle, že nestihl ani vykřiknout. Mrštně schovám dýku zpátky na stehno, zatímco hřmot smíchu strážných zvenčí není nic než zvuk v pozadí.
Ještě nikdo nezpozoroval krev. Ale to nebude dlouho trvat.
„Oi!“ vyštěkne Rozeklaná jizva zepředu vozu. „Co se tam děje?“
Strážný klopýtne a s očima vytřeštěnýma šokem si svírá hrdlo, proto mu pevným kopnutím do hrudi pomůžu.
Zadívám se Tess do očí a naléhavě jí pošeptám: „Zůstaň zticha. Dělej to, co já. Drž krok!“
Kulí na mě vlhké oči, ale přikývne. Nasadím si kápi zpátky na hlavu a vystřelím z vozu, klopýtám a hystericky křičím, zatímco vyděšeně ukazuju dovnitř.
Strážní se pokoušejí vylézt nahoru, ale jdou proti proudu křičících žen, které se snaží dostat ven, a já ten chaos a šplhání využiju, abych zmizela v davu na trhu a doufala u všech bohů, k nimž jsem se nikdy nemodlila, že se Tess drží mojí rady a stačí mi.
Srdce mi buší hlasitěji než výkřiky, myšlenky mi chaoticky víří hlavou a nohy musím k pohybu nutit.
Ale musím dál – Ronyn mě potřebuje.
Zmizím ve stínech. Protože dnes v noci jsem lovec.

***

Pohybuju se jako ztělesněná temnota. Jestli někdo ví, jak být neviděný a vzít si, co potřebuje, jsem to já. Dcera slumů, vychovaná na klamech, zahalená tajemstvím.
Na téhle straně Černé řeky – blíž ke králově magií kované hranici, která pečetí oblohu a drží hvězdorozené uvnitř a lidi bez magie venku – se volně pohybuje pouze hvězdorozená šlechta toužící po zakázané svobodě daleko od zvědavých očí svého druhu.
Přitáhnu si plášť, aby skryl obnošené oblečení pod ním, seberu ze země odhozenou lahev a kývnu na Tess, aby následovala mého příkladu. Jestli mě ulice něco naučily, je to tohle: zdání je všechno. Obejmu ji kolem ramen a začnu se houpat a klopýtat, žvanit hvězdy ví o čem. Tess vypadá zmateně a nejistě, ale když si všimne, že ji stráže pozorují o trošku déle, přidá se ke mně.
Schválně si šlapu na jazyk tak akorát, aby bylo moje představení přesvědčivé, a zavolám na ně: „Hej, chlapci, nemáte dnes zájem?“
Krátce se na sebe zadívají, načež protočí panenky a propustí nás. „Dneska ne, lásko. Pokračujte.“
Že jsem zadržovala dech, si uvědomím, až když projdou. Spěšně zatáhnu Tess do tichého výklenku na uspěchaném tržišti v Hraniční oblasti. Řídký dav kolem nás fušuje do tajných dohod a rozhovorů, ale prozatím jsme zůstaly téměř bez povšimnutí.
Zaklepu na dveře, o které se opíráme, zatímco se nám hrudníky dmou po prudkém útěku z vozu a vyhýbání se pozornosti – tři ostrá klepnutí rychle za sebou následované dvěma dunivými klepnutími s pomlkou tří srdečních tepů.
Čekám. A čekám. A čekám.
A těsně předtím, než se vydám dál, se těžké dřevěné dveře otevřou na škvíru právě tak velkou, aby na mě mohl vyhlédnout drsný obličej.
„Co by mohly dvě milé dámy pohledávat v podsvětí?“ zeptá se podezřívavě.
„Přišla jsem za Gelleskem. Pověz mu, že je tady Iskara a přišla jsem si pro splacení dluhu,“ zavrčím, rázem zmizí všechny stopy po té opilé hlupačce, kterou jsem hrála.
„Debilní Gellesk a jeho hvězdosrané dluhy,“ zabručí ten chlap.
Práskne mi dveřmi před nosem. Krucinál.
Ale právě když si myslím, že se dovnitř nedostanu, dveře se otevřou naplno a odhalí muže s velkým břichem oděného od hlavy k patě do oceli. „Pojďte za mnou,“ prohlásí stroze a mávne rukou. Provede nás opuštěným průčelím obchodu a sestoupíme do útrob podsvětí.
Jestli je něco zakázané, člověk to najde tady. Schopnost vyznat se v těchhle labyrintech pod Hraniční oblastí je vzácná. Já ji mám. Zkaženost a naprostá krutost prodejců a klientů, kteří tohle místo obývají, stačí k tomu, aby se královská garda dívala jinam. V podsvětí je na prodej všechno a vždycky to dostane ten, kdo přihodí nejvíc – nebo je nejtemnější.
Vidím, jak Tess krčí obličej nevolí a odvrací zrak od vysoce postavených trpících šlechticů na měsíčním stínu a kořenu nicoty klopýtajících chodbami.
Čím hlouběji sestupujeme, tím temnější dohody probíhají v odstíněných výklencích a tím jasněji vidím, čeho se Virellinské království bojí nejvíc: zpochybňování jeho moci a hrozeb vůči přísné kontrole, kterou nad námi má.
To je tak, když vezmete lidem všechno, budou odolávat a najdou si způsob života, který se bouří kleci, do níž jste je zavřeli. Samozřejmě, že to nevypadá jako hrozba, ale jako šepot, tajná potřásání rukou a klopýtající příjemci.
Podsvětí je plné pašovaného zboží: Lunární kodex, zapovězená kniha, která prý obsahuje zakázané rituály, obsidiánové střepy zaručující tomu, kdo je vypije, dočasnou schopnost skrýt se před kouzelnou detekcí a paměťové koule obsahující kradené vzpomínky – odkud, to nikdo nepoví. Ale možná nejznepokojivější jsou stínoví psi, kteří se dají použít v bitvě, ale mnohem častěji jsou používáni pro zábavu a jako platidlo v bojových jámách.
Relikvie tady mluví o minulosti, kterou mě nikdy nikdo neučil – symboly, jež si nikdo nepamatuje, jména, co mizí ve chvíli, kdy se vysloví nahlas. Občas mě napadá, jestli jsme je nezapomněli schválně. Nebo se o to někdo nepostaral.
Ale skutečný důvod, proč tohle místo existuje? Všechny typy elixíru pro změnu stavu, které si člověk jen dokáže představit – eclipsium, měsíční stín, kořen nicoty, duchoblud.
Tady dole to smrdí jako výčitky a hovna – těžká směsice kouře kořene nicoty, nemytých těl a čehokoli, co se tady považuje za jídlo. Tess se mi tiskne k boku, jako bych byla její poslední naděje, což zcela upřímně asi jsem.
Gelleska uvidím v jeho obvyklém stánku, kterak se dohaduje kvůli hromadě plesnivých látek a možná prokleté relikvii nebo dvěma. Divoce rozhazuje rukama a obličej má zarudlý záchvatem vzteku, jenž právě prožívá.
Dokonalé.
Rázným krokem dojdu k jeho stolu a klouby zaklepu na dřevo. Několik z jeho drahocenných lahviček se zakymácí, jedna nebezpečně zavrávorá, ale chytnu ji. Záměrně si ji prohlédnu, načež ji postavím zpátky.
„Pořád hraješ to divadýlko, Gellesku? Vidím, že kontrola kvality není tvoje silná stránka,“ ušklíbnu se křivě arogantním úsměvem.
Ztuhne uprostřed řevu a jako poplašená sova ke mně obrátí hlavu. „Kurvadrát. Iskaro? U všech hvězd, co chceš?“
Sladce se usměju. „Přišla jsem si vybrat dluh,“ pronesu melodickým tónem.
Zatváří se upřímně znepokojeně, veškerá teatrálnost je tatam. „To by ses neodvážila.“
Nakloním se nad stůl a ztiším hlas tak, aby mě slyšel jenom on. „Ale odvážila. Dovol mi osvěžit ti paměť: předávkování kořenem nicoty, bez kalhot a naštvaný šlechtic, který si strašně přál vidět tvoji hlavu nabodnutou na kůl. A pak jsem tam byla já, přivodila mu bezvědomí a zachránila tvůj na odiv vystavený zadek.“
Zasténá a pleskne se rukou přes obličej. „Naposledy, já nebyl předávkovanej. Já… experimentoval.“
„Slintal jsi po sobě a žebral o milost,“ zvednu jedno obočí, „u nábytku.“
Gellesk se na mě zlostně zahledí a zrudnou mu tváře. „A to jsi prostě musela zmínit. Zase. Poděkoval jsem, ne?“
„Ale ano. Děkuju, Iskaro, zachránila jsi mi život, zatímco já byl nahý a celý od popele z kořene nicoty,“ posmívám se mu vysokým hlasem. „Děkuju ti, Iskaro, že jsi mě zachránila před nabodnutím od šlechtice potom, co jsem se vyspal s jeho ženou a ukradl mu šperky.“
Naježí se. „Já mu šperky neukradl. Ona mi je dala. Z vlastní vůle,“ snaží se mě přesvědčit ze všech sil.
„Zatím cos byl nahý a slintal,“ připomenu mu medovým hlasem.
Otevře pusu a pak ji zavře, protože tuhle bitvu očividně prohrává. „Fajn,“ utrhne se. „Zachránila jsi mi život. Jednou. Jsi spokojená? Můžeme se teď přesunout k tomu, jak jsem celý napravený?“
Samolibě se usměju. „Napravený? Gellesku, pořád prodáváš nektar z měsíčního stínu říznutý popelem a vydáváš cínové amulety za hvězdokované relikvie,“ posmívám se.
„Jsou to dekorace,“ zavrčí. „Lidi by si měli přečíst, co je psané malým písmem.“
„Dost bylo řečí,“ odpovím a nakloním se blíž. „Něco mi dlužíš. Jsem tady, abych si to vybrala.“
Znovu zasténá, táhle a hlasitě, jako bych ho právě požádala, aby si usekl ruku. „Iskaro, nemůžeš se tady jenom tak ukázat a – počkat, kdo je ta holka?“
Tess za mnou nervózně přešlápne a já jí položím ruku na rameno. „Tohle je Tess. Potřebuje místo, kde na ni nebude vidět, a ty jí ho poskytneš.“
Gelleskovi spadne brada. „Já? Ale ne. Ne, ne, ne. Jsem muž – obchodník, ne chůva,“ ukáže ke svému stolu plnému rauš navozujících látek a cetek.
„Ona už není malá, Gellesku. A ty jsi stěží muž,“ odseknu.
Praští se rukou do hrudi a předstírá pohoršení. „Jak se opovažuješ! Jsem ten nejvyhledávanější prodejce v podsvětí. Moje zboží je legendární.“
„Tvoje zboží jsou většinou padělky,“ říkám, zatímco z jeho stolu odstrčím křehký kousek plechu.
„To jsou detaily,“ rozčílí se. „Jde o to, že mám spoustu práce, než abych…“
„Tolik práce zase nemáš, když zvládáš bafat kořen nicoty a prohrávat zisky,“ skočím mu do řeči. „Vezmeš ji k sobě. A když už jsme u toho, taky mi povíš, kde je Ronyn.“
Gellesk přešlápne, jeho hraná statečnost dostává trhliny, zatímco pohledem zalétá k okraji chodby. On je vždycky opatrný – pokud tedy, samozřejmě, není sjetý kořenem nicoty. Nakloní se dopředu a ztiší hlas.
„Dobře, fajn. Povím ti, co vím, ale na mě to neházej,“ zamumlá. „Tvůj kámoš, ten šípy metající idiot, se nechal chytit.“
Nakrčím obočí. „Chytit? Kým? Nech mě hádat – někým chytřejším než ty, což na férovku, je spousta lidí.“ Kurva.
„Královskou gardou,“ zabručí. „Teda, ne těmi šviháky. Spíš těmi odmítnutými, kteří se nedostali do paláce. Byli umístěni na základnu u Černé řeky. Moje zdroje říkají, že Ronyn během nájezdu čmuchal kolem zásobárny. Dostal se příliš blízko a odvlekli ho do koželužny dřív, než stihl vytáhnout ten svůj obrovský luk.“
Polknu paniku a přistoupím o krok blíž, abych se nad ním tyčila a připomněla mu, kdo je tady šéf. „A koželužna? Je těžké se do ní dostat?“
Zasténá a zakloní hlavu, jako bych ho požádala, aby rozdělil samotné hvězdy. „Je to zařízení nižší úrovně, jasný? Nejsou tam palácoví strážní – jenom pár hvězdorozených vojáků držících hlídky. Pokrevní vazalové, možná éterkročejové, jestli budeš mít štěstí. Ucítí tě a nezůstanou v klidu dlouho. Ti chlapi jsou nemilosrdní a zlí. Jako ty, ale ne tak okouzlující.“
Samolibě se usměju. „Ty si myslíš, že jsem okouzlující? Opatrně, Gellesku. Mohli bychom přijít do řečí,“ mrknu na něj.
Zasténá hlasitěji. „Proč se vůbec namáhám? Ty tam prostě vletíš a uděláš tam binec, že jo?“
„Pravděpodobně. Ale neboj se – dohlédnu na to, aby si to všichni dlouho pamatovali,“ poplácám ho po rameni. „Na rozdíl od tvého posledního bince, který zahrnoval nahý zadek, slintání a velice naštvaného šlechtice.“
„Nikdy mi to nezapomeneš, že jo?“
„Dokud budu dýchat, tak ne,“ odpovím vesele.
Ohlédnu se na Tess, která se za mnou vznáší jako nervózní stín. „Když už je řeč o binci, převezmeš za Tess zodpovědnost. Potřebuje bezpečí.“
Gellesk na mě zírá, jako bych mu právě pověděla, že ho zrovinka přijali do královské gardy. „Já? Já musím vést podnik!“
„Tohle,“ zamračím se na něho a ukážu na jeho mizerný stůl s cetkami, „není podnik. Je to podvod. A Gellesku,“ vážně se na něho zadívám, „její otec ji prodal do bordelu.“
Gellesk pozbyde výrazu. Možná je to mizerný obchodník prodávající padělky, ale řídí se aspoň nějakou morálkou. Odmítá obchodovat s lidmi. Zadívá se na Tess a projednou se zatváří jemněji, jako by cítil skutečnou starost. Jestli o tomhle chuligánovi něco vím, pak je to fakt, že jeho hranice končí u nedobrovolných bordelů. „Pojď sem, zlato. Strejda Gellesk tvoje trable vyřeší.“
Říkám si, že tady, s jeho falešnými amulety a zaprášeným etickým kodexem, bude Tess v bezpečí. Ale naučila jsem se bezpečí nedůvěřovat – ne ve Virellinu.
Když se otáčím k odchodu, cítím přitom špetku jistoty, že Tess bude v pořádku. Za mnou se nese Gelleskovo bručení: „Iskaro, jednoho dne zajdeš příliš daleko.“
Ohlédnu se se širokým úsměvem. „Jednoho dne, Gellesku, ti naroste páteř a začneš provozovat poctivej podnik. Dej mi vědět, až se tak stane. Přinesu dort.“
Jak mizím ve stínech, slyším ho mumlat cosi o hvězdami zatracených ženských a jejich nemožných požadavcích.
Koželužna čeká. A cosi v mojí krvi mi říká, že to nebude jen záchrana – bude to zúčtování.