Ostří temnoty

Mágové tvrdili, že do srdce firanských stepí jsou schopni přenést maximálně dvanáct set mužů. Tvrdili, že kromě legionářů je třeba teleportovat také koně a veškeré vybavení. Bylo to výrazně nižší číslo, než požadovali émarští velitelé, ale nakonec se to ukázalo jako šťastná volba – pro muže, kteří se tak do výsadku nedostali.
Čtvrtý den po teleportaci zůstávali naživu pouze tři muži.
„Situace není příliš dobrá,“ řekl desátník Alva Vorenus. Vykukoval zpoza hustého křoví, jež obklopovalo jejich současný úkryt.
„Jo, taky si myslím,“ odpověděl mág-aspirant Niar. „Pořád jsme v hajzlu.“ Ležel na zádech a trhaně dýchal. Přežil jako jediný z oddílu mágů, který doprovázel legionáře. Nejspíš proto, že ze všech svých druhů uměl jako jediný zacházet s mečem.
„Buď optimista. Odhaduju, že tohle jsou Ismaiské kopce. Jdeme dobrým směrem, blížíme se k našim. To nejhorší máme za sebou.“
Západní hranici Émarského impéria toho roku ohrožoval barbarský národ Firanů. Přepadali a vypalovali vesnice a menší města v celém pohraničí. Jelikož Firané používali taktiku úderu a následného ústupu, nebyla pravidelná émarská armáda schopna provést adekvátní odplatu. Barbaři se odmítali nechat zatáhnout do bitvy. Trestná výprava do stepí rovněž neměla valný smysl. Firané jsou národ roztroušený do mnoha kmenů. Žijí převážně kočovným životem, nikdy se dlouho nezdrží na jednom místě.
Proto émarské vrchní velení vypracovalo plán, podle něhož měla být jednotka vybraných émarských legionářů spolu s oddílem čarodějů přesunuta za pomoci magie hluboko do území Firanů. Zde měly jezdecké jednotky napadat firanské osady a zároveň chránit pěchotu, která by mezitím vybudovala opevnění přímo v srdci firanských stepí. Takový čin by byl urážkou pro každého Firana bez ohledu na kmenovou příslušnost. Stratégové počítali s tím, že zpráva o émarské pevnosti v srdci firanského území se donese od jednoho kmene ke druhému. Barbaři pak zapomenou na vzájemné půtky a plenění émarského pohraničí a proti drzým vetřelcům vytáhnou. Obránce pevnosti by čekaly horké chvilky, ale konečně by se tak mělo podařit soustředit velké množství firanských válečníků na jednom místě. Výsadek se měl udržet do té doby, než émarské legie pod velením generála Tabarina projdou vylidněnými stepmi a napadnou hlavní síly Firanů, soustředěné kolem provizorní pevnosti. Ta představovala v plánu émarských stratégů kovadlinu, zatímco legie měly být kladivem. Nevyšlo to. Samotný přesun nepřežila polovina mužů.
Niar si odplivl. „Do smrti mě budou pronásledovat noční můry. Ještěže už nebudu žít moc dlouho.“
Mladému mágovi se před očima objevil pohled na torza těl, muže srostlé s bednami proviantu nebo koně s lidskýma nohama. Hrůzy, které způsobilo, jak později vyšlo najevo, pokažené kouzlo teleportace. A sotva se přeživší vzpamatovali a začali dobíjet ty ze svých druhů, kteří navzdory utrpěným zraněním stále žili, objevili se Firané. Vlna za vlnou polonahých divokých barbarů se rozbíjela o narychlo postavenou zeď émarské oceli. Disciplína a lepší zbroj Émařanů převážily misky vah na stranu legionářů. Jenže jich zbyly necelé tři stovky. Nebylo jak a z čeho postavit opevnění, většina zásob a materiálu byla při přenosu zničena. Dali se proto na ústup. Následující dny zbraně nepřátel, zuby a drápy divokých zvířat a nezhojená i zanícená zranění braly životy dalším Émařanům.
Křoví se rozhrnulo, a než stačil desátník Alva Vorenus sáhnout po zbrani, objevila se před ním hlava zvěda Dirkase. Pohled na něj Alvu zrovna dvakrát neuklidnil. Cestou od řeky, kde svedli poslední větší bitvu, narazili na pár roztroušených skupinek firanských lovců. Ti muži možná ani nešli po nich a desátník si nejméně v jednom případě byl jistý, že se jim Émařané mohli bez potíží vyhnout. Přesto se Dirkas pokaždé od ostatních oddělil a v tichosti jako stvoření z pekel nic netušící barbary pozabíjel. Dokonce si na sebe navlékl kožešinovou vestu a čapku jednoho ze zabitých Firanů.
Teď tu seděl naproti němu a Niarovi a pohrával si se svým dlouhým nožem, jímž už podřezal bezpočet nepřátelských hrdel. Jistým způsobem Alvu děsil víc než barbaři samotní. Na druhou stranu to byl právě Dirkas, kdo odhalil tábor nepřátel před nimi.
„Dvě stě metrů před námi. Dva stany, jedno ohniště, jen dvě hlídky po dvou obcházející kolem. Žádná hradba ani příkop. Ne víc jak tucet mužů. Nejsou to Firani,“ odsekával.
Alvu jeho styl mluvy už přestal vyvádět z míry. Ze stopaře celý den nevyšla jediná souvislá věta. Každého z nich prožité útrapy poznamenaly. Zbyly z nich jen stíny nadšených mladých mužů připravených zatnout nepřátelům tipec přímo v srdci jejich země.
„Kdo teda?“ zeptal se Alva. „Naši to počítám nejsou.“
„Churdařani,“ zněla odpověď.
„A ti se tady vzali jak?“
Dirkas jen pokrčil rameny.
Nacházeli se v kopcovité krajině, takzvaném hraničním pásmu oddělujícím nehostinné firanské stepi od obydlené a civilizované Delbetské provincie, nejjižnější výspy Émarského impéria. Na sever od uprchlíků se rozkládaly Untské hory, skrz něž vedla nejkratší cesta do Delbetie, ale Untové přes své území cizince nepouštěli, a tak bylo potřeba je obejít ze západu. Všichni tři Émařané věděli, že i kdyby se jim podařilo proklouznout kolem Dirkasem objeveného tábora, čekalo by je ještě pět dnů cesty po svých na émarské území. Nicméně jestli se Tabarinovy legie vydaly na pochod podle plánu, měly by k émarským liniím dorazit nejpozději do dvou dnů. Jenže podle plánu nešlo v tomto tažení nic.
Niar chtěl něco poznamenat, ale dostal záchvat suchého kašle. Znělo to, jako by mu v hrdle drhl písek. Sotva záchvat pominul, přiložil Alva mágovi ke rtům svůj vak s vodou. Niar se hltavě napil. Prožité útrapy se na něm podepsaly nejvíce. Co to šlo, snažil se je kouzly skrýt před zraky nepřátel i jiných nebezpečných netvorů obývajících zdejší krajinu. Teď byl na pokraji sil. Chřadl svým druhům před očima. Tiskl magický kámen vsazený do jednoduchého řetízku na krku a drmolil zaklínadla.
„Dva dny jsme nejedli. Ti Churdařani tam mají zásoby a stojí nám v cestě,“ řekl Alva.
„Mají tam nejmíň jednoho mága,“ zachraptěl Niar. „Vycítil jsem ho. Něco tu hledá, proto o nás možná ještě neví. Tohle je zlý místo.“ Náhle zmlkl, v očích nepřítomný pohled. „Každou chvíli nás objeví,“ řekl, když opět přišel k sobě. Pak pohlédl na oba své druhy. „Podívejte, kdybych tady zhebnul a vy jste to nějakým rozmarem bohů přežili, tak mě nahlaste mým celým jménem. Jsem Niar Dac Carna, jasný?“
„To je vznešený jméno.“
„Taky jsem ze vznešenýho rodu.“
„No dobrý,“ řekl Dirkas. „Co teda s tím mágem?“
„Musíme ho předběhnout,“ řekl Alva.
„Jak předběhnout?“ zeptal se Niar.
„No jak asi,“ pokrčil Alva rameny a postavil se. „Zaútočíme na ně první.“
Oba jeho společníci se na sebe podívali. Ve vzácné shodě dospěli ke stejnému závěru: desátník zešílel.
„Ve třech zaútočíme na tucet po zuby ozbrojených Churdařanů a mága?“ promluvil poprvé za celou dobu Dirkas.
„Není čas na řeči,“ odbyl ho Alva. Přistoupil ke zvědovi.
„Co chceš dělat, pane?“ ucedil Dirkas. Nedával najevo sebemenší úctu k Alvovi, i když ten měl z nich tří nejvyšší hodnost.
„Za sebou máme Firany, před sebou Churdařany. Ti tu určitě nejsou náhodou. Vzpomeňte si, co jsem vám říkal o tom špehovi s tikem v oku. Předtím, než nás sem poslali, si dal generál svolat všechny důstojníky a ti to pak řekli poddůstojníkům. Podle našich zvědů tu operujou Churdařani. Vysvětlovalo by to, proč nás Firani prve tak rychle objevili. Upoutám jejich pozornost. Ty se musíš odplížit, obejít je a sejmout mága. Niar nás bude jistit,“ vysvětloval Alva.
„Neměli bychom se rozdělovat,“ namítl Niar.
„Máte lepší plán? Ne? Tak do toho.“
„To nevyjde,“ řekl mladý mág.
„Vyjde.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Je třeba myslet dopředu, a to já dělám vždycky,“ řekl Alva.
„Tak co děláš tady?“ poznamenal Dirkas, a než se desátník zmohl na odpověď, zmizel v křoví.
„Umřeme tu,“ prohlásil Niar.
„Já hodlám přežít,“ odvětil Alva.
Pak k mágovu zděšení zahodil meč a vyběhl z křoví. „Vzdávám se,“ křičel.
„Co to…“ Niar se s klením snažil postavit na nohy, zatímco Alva s rukama nad hlavou běžel k churdarskému táboru.
„Jsem desátník Vorenus. Jihovýchodní sbor, První legie, třetí kohorta. Vzdávám se! Prosím, nezabíjejte mě. Můžu být užitečný!“
Od churdarského tábora mu vyšlo vstříc pět mužů. Tři z nich byli vojáci, další kráčel ve splývavé róbě, typické pro churdarské mágy. Navenek u sebe neměl žádnou zbraň. Poslední z mužů byl oblečený v uniformě důstojníka churdarské armády.
Vojáci srazili Alvu k zemi. Pak ho surově popadli za ruce a vedli ke zbylým dvěma Churdařanům. Nepřestával prosit o milost.
„Vzdávám se! Jsem desátník Vorenus a mohu být užitečný. Vzdávám se.“
Niar se postavil na nohy a ze svého chabého úkrytu pozoroval, jak vojáci přivedli Alvu před mága a jeho společníka. Je to blázen, nebo zrádce?
„To by stačilo!“ Mágův hlas zazněl jako prásknutí bičem. Následně vytáhl zpoza róby skutečný jezdecký bičík opatřený na konci násady zelenou kuličkou a švihl s ním Alvu po hlavě.
Desátník zasténal. Vojáci ho na mágův pokyn pustili a mladík se poroučel k zemi.
„Prosím,“ zahučel.
„Mlč, pokud opravdu chceš žít,“ uťal Churdařan další prosby.
„Krysa. Zbabělá émarská krysa,“ odplivl si mágův společník v důstojnické uniformě.
„I krysy jdou použít, příteli,“ řekl mág. Sklonil se a přiložil bičík Alvovi pod bradu.
Mladý desátník spatřil nakrátko ostříhaného černovlasého muže s bradkou a černýma očima, tak typickýma pro Churdařany.
„Kde jsou tví společníci? Víme, že je vás tu víc.“
„Slitujte se…“
„Mladíku, já neoplývám přílišnou trpělivostí.“
Alva zamrkal. Krev mu stékala z rány na čele do pravého oka. „Je tamhle v křoví,“ ukázal. „A další muž je někde u vašeho tábora. Chce zabít nejdřív vás. Jste mág, že?“ drmolil.
„Ty tu nemáš co klást otázky,“ zasyčel důstojník a zvedl ruku k úderu.
Čaroděj ho rozmáchlým gestem zadržel. Přitom se mu rozhrnula róba a desátník si všiml, že muž má na sobě široké pytlovité kalhoty. „Nepoškoď nástroj, dokud ho používám.“
Niar věděl, že by se měl pokusit utéct, ale nemohl se odtrhnout od výjevu, který se odehrával jen pár desítek kroků od něj. Pak uslyšel, jak se něco pohnulo v křoví napravo od něj, a vzápětí spatřil postavu se špičatou helmicí na hlavě. Tu nosili pouze churdarští vojáci.
„Tupý Émařane. Když teď víme vše, jak bys nám mohl být užitečný?“ zeptal se mág.
„Nemohl,“ ucedil důstojník a odplivl si. „Ať radši drží hubu.“
„Řeknu vám všechno, co vím,“ snažil se dál Alva.
„Neslyšel jsi pána? Máš být zticha,“ řekl mág a vrazil bičík Émařanovi do otevřených úst. Desátník zvrátil hlavu a zachrčel. Churdařan opovržlivě zavrtěl hlavou a bičík surově vytrhl. Zelená kulička na jeho konci však narazila na Émařanovy zuby a odlomila se. Alva podvědomě stiskl zuby a kulička mu v ústech praskla.
Mág překvapeně skákal pohledem z kašlajícího Émařana před sebou na bičík ve své ruce. „Ty špinavý pse,“ zašeptal.
V tu chvíli se desátníkovi vyvalil z úst zelený kouř. Churdařan zalapal po dechu. „Zabij ho,“ přikázal důstojníkovi vedle sebe.
Alva, který si mezitím poprskal zelenými slinami bradu, v zoufalém gestu uchopil mága za ramena. „Prosím…,“ zasípal.
„Dej ty pracky pryč!“ Vojáci stojící za Alvou přikročili, aby ho od něj odtrhli.
Mladý desátník sevřel prsty na čarodějově róbě, vytáhl se na nohy a přitáhl si Churdařana k sobě. Zároveň ho nabral kolenem do rozkroku. Mág vykulil oči, zrudl a z úst mu vyšlo slabé zasténání.
Alva ho strhl za sebe, do cesty vojákům. Pak skočil po důstojníkovi a srazil ho k zemi. Z úst mu neustále vycházel zelený kouř.
Niar napřáhl meč proti Churdařanovi, který se vynořil vedle něho. Vzápětí se zaklením odskočil, protože voják se bezvládně svalil na zem před něj.
Za kácejícím se tělem se vynořil Dirkas s nožem, z něhož kapala krev.
„Dirku, Niare!“ zaslechli Alvův zoufalý křik. „Pomozte, po…“ Výkřik přešel do záchvatu kašle.
Desátník se válel na zemi v jednom chumlu s důstojníkem. Třetí voják, který oba čaroděje doprovázel, stál nad nimi, ruku s mečem napřaženou k úderu. Zatím však váhal, z obavy, aby nezasáhl důstojníka. Alva bojoval o život i o dech. Ať už se mu z prokousnuté kuličky z mágova bičíku dostalo do těla cokoliv, dusilo ho to a neustále nutilo do kašle.
„Ten parchant potřebuje pomoct,“ prohlásil Dirkas, sebral ze země Alvův odhozený meč a rozběhl se k bojujícím.
Niar zaváhal. Co se tu ksakru děje?
Alva mezitím svůj boj o život prohrával. Jeho protivník odkudsi vylovil nůž a bodl jím proti desátníkově obličeji. Émařan jeho ruku zachytil a udeřil soupeře čelem do nosu. Důstojník na chvíli ochabl a Alvovi se podařilo vypáčit mu nůž z prstů. Ale co bylo obvykle v zápase výhodou, se mu nyní málem stalo osudným. Dosud váhající churdarský voják měl teď před sebou jasný terč. Alva si to uvědomil v poslední chvíli.
Vrhl se k vojákovi a ukořistěným nožem ho bodl do stehna. Churdařan zaklel, jeho meč dopadl na zem. Alva nůž pustil. Zraněný voják zavrávoral a přistál na něm. Desátník jen hekl pod nárazem těžkého těla. Mlátil sebou jako ryba na suchu, snažil se vyprostit. Pak uslyšel zasténání a voják se z něj sesunul.