Ze všech stran ji obklopovala voda. Promáčený oděv stahoval Nikki dolů. Studená voda ji řezala do kůže jako tisíce břitev. A čím víc máchala rukama, tím hlouběji klesala. Tělo měla jako z olova, zatímco mířila ke dnu. Myslela jen na to, co teď bude s Lacey.
„Nicole?“
Nikki se vzpamatovala, když ji terapeutčin hlas vrátil zpět do přítomnosti. „Promiňte, co že jste říkala?“
Postarší dáma si dala nohu přes nohu a opřela se v křesle. „Dlouze jsme hovořily o tom, jak je na zítřek připravená Lacey. Ale co vy?“
Nikki nevěděla, co na to říct. Před třemi měsíci jí sériový vrah zabil bývalého manžela a unesl pětiletou dcerku. Za záchranu jejího života málem zaplatila životem. S podporou svého přítele Roryho se na chvíli stáhla z FBI a posledních pár měsíců se s Lacey dávaly zase do kupy. Nikki však čekal návrat do služby. A přestože ji práce bavila, tušila, že to nebude snadné.
„Já jsem v pohodě,“ odpověděla nakonec. „Lacey se sblížila s rodiči mého přítele, takže ji budou hlídat, až budeme s Rorym v práci. Vím, že tam bude v bezpečí.“ Roryho rodiče byli po Tylerově smrti jako dar z nebes. Ještě donedávna Nikki pochybovala, že se s Toddovými zase spřátelí, ale smrt a tragédie často svedou lidi dohromady.
„Mluvili jste vůbec s Toddovými o tom, co se kdysi stalo?“
Nikki jí chtěla říct, že se nemusí bát nazývat věci pravým jménem: o vraždě jejích rodičů. Roryho starší bratr Mark si za ten zločin nespravedlivě odseděl dvacet let. Jeho nevinu potvrdily až nové testy DNA. Nikki svědčila v Markův prospěch, takže z toho nakonec vyšel s čistým štítem. Od státu Minnesota navíc získal poměrně tučnou finanční kompenzaci, za kterou svým rodičům pořídil dům na dvouhektarovém pozemku.
Rory i Mark už Nikki dávno odpustili. Právě kvůli její výpovědi sice Marka usvědčili, oba bratři ale chápali, že tehdy byla v podstatě ještě dítě. Jejich rodiče s ní však nemluvili až do doby, kdy poznali Lacey, která jim doslova učarovala. Vztahu s Rorym možná příliš nefandili, ale dokázali jej akceptovat, když výměnou za to mohli rozmazlovat pětiletého andílka.
„Trochu,“ odpověděla Nikki. „Není moc o čem mluvit. Od toho všeho, co se semlelo, jsou ohromně laskaví a já nemám právo po nich chtít, aby rozebírali minulost.“
Terapeutka se chabě usmála. „A jak se cítíte? Pečujete o sebe dobře?“
„Snažím se pořádně jíst a spát. Cvičím, jak nejčastěji to jde.“ Nikki pokrčila rameny. „To stačí, ne?“
„Tak v tom pokračujte,“ nabádala ji terapeutka. „Zejména teď po návratu do služby. Vaše práce je náročná, přesto si musíte udělat čas na odpočinek a starat se o své zdraví.“
Cestou z terapie se Nikki zastavila na recepci a domluvila si další sezení. Na terapii bylo nejhorší to, jak se po ní cítila. Naprosto vyždímaná. Netoužila po ničem jiném než si jít domů zdřímnout, ale pak by zase večer nemohla usnout a noci už byly dost náročné i bez toho.
Zatímco čekala, až se objedná pacientka před ní, vylovila z tašky telefon. Návrat do práce znamenal plné nasazení, a tak netušila, kdy bude moct zase přijít. Bylo by riskantní domluvit si vícero sezení dopředu. Usoudila, že si dohodne schůzku na konec příštího týdne. Získá tak skoro dva týdny na to, aby se zabydlela v práci.
Srdce měla až v krku, když spatřila tři zmeškané hovory za posledních třicet minut. Všechny byly od Roryho a jeden další z nemocnice Lakeview ve Stillwateru.
Rozechvělýma rukama zmáčkla tlačítko volání zpět a modlila se, aby jí to Rory vzal. Stalo se něco jemu nebo Lacey? Udělalo se jí mdlo.
„Čau, zlato.“ Z Roryho hlasu bylo cítit napětí. „Dostala jsi mou hlasovku?“
„Ani jsem neměla čas si ji poslechnout. Co se děje? Je Lacey v pořádku?“
„No jo, sakra, jo, je v pohodě. Promiň, nedošlo mi, že až uvidíš hovory ode mě, budeš si myslet, že se jí něco stalo. Je u mámy. Měl jsem jen menší nehodu v práci.“
Nikki se opřela o zeď a stále ještě se jí podlamovala kolena při představě, že se Lacey něco přihodilo. „Jakou nehodu?“
Rory měl úspěšnou stavební firmu. Jeden developer nedávno koupil tisíce hektarů úrodné půdy a lesů a Rory vyhrál zakázku na výstavbu rozsáhlého bytového komplexu. Poslední tři měsíce tak řešili podobu tohohle prémiového bydlení a stavět se začalo teprve před dvěma týdny. Rory byl z té lukrativní zakázky nadšený. Byla tak rozsáhlá, že na Výšiny, jak tomu projektu začali přezdívat, nasadil dva týmy lidí na příštího půldruhého roku – pokud ovšem půjde všechno podle plánu.
„Pitomou, ale budu v pohodě. Je to jen pár stehů. Chci, aby mě už pustili domů, ale trvá to celou věčnost. Mohla bys mi prokázat obrovskou laskavost?“
„Nejdřív mi řekni, co se stalo,“ nedala se Nikki odbýt. „Vyhnul ses odpovědi.“
Povzdychl si. „Trochu se mi to vymklo se sbíječkou a vykouslo mi to kus masa z nohy. Jen co mi to zašijí, vrátím se na stavbu. Ale potřebuju, abys tam zajela za Millerem.“
Rory mluvil rychle a tiše, takže mu Nikki sotva rozuměla. „Co dělá šerif na staveništi?“
„Vím jen to, že když mě odvezli, chlapi makali dál. Přišla mi zpráva od předáka, že tam našli nějaké kosti a Miller byl na cestě tam.“
„Kosti? Myslíš jako lidské ostatky?“ zeptala se Nikki a vlivem překvapení mluvila hlasitěji, než chtěla, takže se žena před ní otočila a pohoršeně zavrtěla hlavou. Recepční si přiložila prst k ústům, aby ji vybídla k tichosti.
„Nevím, ale mého předáka to pěkně vzalo, a to s ním hned tak něco nehne.“
* * *
Nikki Rorymu ten projekt přála, přesto ji bolel pohled na mýtinu, kde kdysi stálo rozlehlé stavení McFarlandových. Od dob jejího dětství se Stillwater výrazně rozrostl, a přestože rozvoj byl třeba, pro ni zároveň ukazoval i to, jak rychle plyne čas. Jako by to bylo včera, co ji na plotě olízla stračena.
Zamířila kolem mýtiny k zadní části pozemku, kde Rory začal s výkopovými pracemi.
Část silnice zabírala stavební technika společně se služebními vozy washingtonského okresu. Roryho auto tam neviděla, takže si dovodila, že se do nemocnice nejspíš odvezl sám.
„No nazdar,“ zamumlala. Ve stínu velkého javoru stál Ricky Fillenger s pohledem zabořeným do telefonu. Ricky býval obchodníček s drogami, kterého kvůli tomu Rory vloni dočasně propustil přímo na staveništi. Pro stávající monstrózní projekt však bylo potřeba každého schopného dělníka a Ricky se dušoval, že už s drogami neobchoduje. Nikki měla sklon k pochybnostem, zatímco Rory v druhých vždycky viděl jen to dobré. Patřilo to k vlastnostem, které na něm zbožňovala.
Nikki zaparkovala za šerifovým terénním vozem. Jakmile otevřela dveře, zalitovala, že nemá gumičku do vlasů. Minnesotský červen obvykle přinášel takřka dokonalé počasí, ale dnes bylo dusno a tahle mizérie měla trvat několik dní. Zamkla džíp a vypravila se k velkému bílému stanu téměř na hranici pozemku. Dělníci zatím stačili vykopat jen jámu pro základy, dál se nedostali. Klopila zrak a doufala, že kolem Rickyho projde bez povšimnutí.
„Hej, agentko Huntová, počkejte,“ zavolal na ni.
Nikki se musela kousnout do rtu, jinak by po něm dozajista šlehla pohledem. Došel k ní a v koutcích úst mu zacukal úšklebek. Nikki s ním měla hned několik výstupů: před časem ho podezřívala z vraždy dvou dívek a vedle prodeje drog měl na kontě ještě pár dalších přestupků.
„Roryho tu nehledej,“ upozornil ji Ricky. „Poranil se a musel odjet do nemocnice, aby mu to zašili.“
„Já vím.“ Nikki si vychutnávala moment zadostiučinění, když spatřila výraz v Rickyho tváři. „Volal mi ohledně těch ostatků a požádal mě, ať sem zajedu. Už se ví, jestli jsou lidské?“
„Jsou.“ Ricky si strčil polštářek žvýkacího tabáku pod jazyk. „To já jsem je našel. Předák by je málem rozdrtil bagrem, ale já uviděl tu desku a zastavil jsem ho.“ Do špinavého kapesníku si otřel zarudlou tvář. „Rory chtěl cement rozbít sbíječkou. Radil jsem mu, ať to prostě jenom rozmlátí rypadlem, ale chtěl vědět, co pod tím betonem je. Asi dobře, že mě neposlechl.“
Nikki se nechytala. Zastínila si oči a podívala se na Rickyho. „Chceš říct, že ty kosti byly pod betonem? Že by nějaká stará náhrobní deska nebo tak něco?“
„Spíš jako by to někdo tím betonem zalil.“ Přejížděl ji pohledem a trochu moc dlouho se jí díval na prsa.
„Tak jak jste mohli vidět ostatky?“ zeptala se Nikki, dopálená jeho nesourodým líčením. „Kdyby je někdo zalil betonem, tak by zůstaly v něm.“ Ukázala ke stanu, kde už viděla pracovat někoho z úřadu soudního lékaře. „Ale támhle něco kopou, tak se to asi nestalo.“
„Taky že ne,“ odpověděl. „Cement byl na vrstvě hlíny. A kosti jsou v kufru.“
Takže žádné ostatky severoamerických indiánů ani žádný prastarý hrob. Pokud Ricky mluvil pravdu, našli nejspíš oběť vraždy. Nikki by ráda věřila, že to nemusely být lidské kosti, jenže pravděpodobnost něčeho takového byla nízká. Navzdory průtahům, které to způsobí Rorymu, se vyšetřovatelka v ní probrala k životu. Tohle znala a uměla řešit. Jakkoliv byly poslední tři měsíce klíčové pro Laceyino duševní zdraví, občas si připadala jako tygr v kleci, zavřený se svým pocitem viny. „Promluvím si se šerifem a zkusím zjistit víc.“
Nikki zamířila ke stanu. Zastihla v něm šerifa Kenta se zády zbrocenými potem. Žena z úřadu soudního lékaře klečela na modré plachtě a zkoumala drobounkou kost.
„Nazdar, šerife.“ Nikki se držela vně žluté policejní pásky. Přišla sem kvůli Rorymu a nehodlala se do toho plést, dokud Miller nepožádá FBI o pomoc. Nikki a Miller navštěvovali stejnou střední školu. Tehdy se příliš neznali, ale v poslední době spolupracovali ve Stillwateru na několika případech. „Máš minutku?“
Miller se ohlédl a musel se pousmát. „Oceňuju tvou ukázněnost, ale kašli na zábranu a pojď se na něco podívat. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
Nikki podlezla pásku a připojila se k němu. „Ostatky byly v kufru?“ ptala se.
„A pořád jsou,“ upřesnil. „Poputují rovnou k soudní lékařce. Už jsem mluvil s Blanchardovou a přizve k tomu i odborníka přes kosti.“
Blanchardová byla vrchní soudní lékařka pro washingtonský okres a jedna z nejlepších patoložek, se kterými Nikki spolupracovala, na kostní nález ale potřebovali forenzního antropologa, který může určit, jak oběť zemřela.
Vnitřek kufru vypadal zachovale a rozhodně nepůsobil starobylým dojmem. „Klidně ten kufr pošli do laborky FBI, Kente. Courtney se pokusí najít otisky nebo stopové důkazy.“ Moc šancí tomu ale nedávala, když to svrchu i po stranách obklopoval beton. Okres Washington měl dostatek forenzních techniků, ale nikoho z nich tak dobrého jako Courtney. Ta dokázala vytáhnout důkaz prakticky ze všeho.
Nikki litovala, že si nevzala latexové rukavice, když si klekla k ostatkům. Sběr kostí byl přepečlivý proces, protože každý kousek se musel uložit zvlášť do důkazního sáčku a důsledně nadepsat. Většina kostry tak stále ještě zůstávala v kufru. Vzhledem k absenci lidské tkáně a biologického materiálu byl zápach snesitelný, přesto se však vzduchem nesl nepříjemný závan hniloby.
Tělo se nacházelo v pozici plodu,“ informovala ji soudní lékařka. „Vzhledem ke spojům v růstových ploténkách se nejspíš jedná o mladistvého nebo raně dospělého.“
Vrchní část kufru byla odpojená a položená na plachtu vedle jámy. „Je kožený a ne zase tak starý,“ vypozorovala Nikki. „Žádné škrábance zevnitř. Oběť musela být mrtvá nebo omráčená, když ji tam dali.“
„Ať už tady to tělo schoval kdokoliv, moc dobře věděl, co dělá,“ podotkl Miller. „Je to dost daleko od místa, kde stával dům, a než tady postavili tu nádrž, mohl se sem dostat prakticky kdokoliv. Už si nevzpomenu, jestli to měl McFarland oplocené, ale když někdo zasype kufr hlínou a zalije ho betonem, tak si jistě poradí i s plotem. Hádám, že jsi tu, protože ti volal Rory. Tušíš, kdy se vrátí?“
„Prý mu to musí zašít a v nemocnici je rušno.“ Vzala soudní lékařku za paži. „Máte odhad na stáří těch kostí?“
„Těžko říct, když ležely po celou dobu v kufru, a tudíž chráněné před přírodními živly. Po biologickém materiálu už ani stopy, takže nebudou nejmladší.“ Lékařka pozvedla hlínou obalený medailonek. Rukavicí jej očistila a vložila do důkazního sáčku, který pak podala Nikki. „Připomíná mi to přívěsek, který jsme všechny nosily na střední.“
„To je fakt,“ souhlasila Nikki a pokoušela se rozeznat detaily na medailonku. Zdál se být stříbrný, přičemž malou svorku zanesla špína. „Takže obětí byla pravděpodobně žena.“
„S jistotou to tvrdit nemůžu, ale domnívám se, že ano.“ Lékařka se zachmuřila, když pozvedla sáček s malými, křehkými kůstkami. „Tohle jsou kosti lidského plodu.“
Nikki hleděla na drobounké úlomky v sáčku a přepadla ji čerstvá vlna smutku. Ta zavražděná žena byla těhotná. V Nikki to ihned vyvolalo stovky otázek. Chtěla si to dítě nechat? Bylo to vytoužené dítě? Ihned pomyslela na rodinu oběti – přišli o dceru a vnouče. Kdy vzdali snahu zjistit, co se s nimi stalo? Pokud ještě žili, zasluhovali si znát odpověď. Kdyby se Nikki měla desítky let trápit tím, co se stalo s Lacey… Sevřelo se jí srdce a raději tu myšlenku zapudila. Musela si neustále připomínat, že je Lacey v bezpečí.
Nikki za svou kariéru u policie viděla už lecjaká zvěrstva, ale zabít těhotnou ženu a nacpat ji do kufru, to byla opravdová zrůdnost.
„Dobrá zpráva je, že čelist je prakticky netknutá,“ přerušil Miller tok Nikkiných myšlenek. „Doufejme, že se nám podaří přiřadit zuby k záznamům.“
„Zavolej Courtney, spojí tě s naším forenzním odontologem. Pokud bylo vyhlášeno pátrání po zmizelé osobě se zubním profilem, najde ho dřív než kdokoliv jiný. Laboratoř je vám k dispozici a my s Liamem pomůžeme, jak jen budeme moct.“
„Dík.“ Do očí mu vstoupil upřímný zájem. „Zítra je ten velký den, že?“
Nikki se zkusila usmát. „Vracet se v pondělí by mi jistě přineslo smůlu.“
„Určitě se na to cítíš?“
„Snad. Dělám si starost spíš o Lacey.“
Její šestiletá dcerka se z toho utrpení překvapivě dobře vzpamatovala, ale zároveň si uvědomovala, že jí tatínka zabil jeden z těch zlých pánů, po kterých Nikki pátrala. Nikki tak vůbec netušila, co její návrat do práce s Lacey udělá.
„Nechápe, proč se vracím do práce, která jí zabila tátu, a bojí se, že totéž se stane i mně.“
Miller jí stiskl rameno. Sám měl dvě malé dcery, pro které by udělal cokoliv na světě. „Tvoje práce Tylera nezabila. Stalo by se to tak jako tak,“ pronesl tiše.
„Stejně je to moje vina,“ zajíkla se. Potom však zavrtěla hlavou, protože se odmítala sesypat. „Ale to je spíš na rozhovor s mou terapeutkou.“
„Co bude s Lacey, až se vrátíš do práce?“ zajímalo Millera. Tyler se u FBI věnoval hospodářskému zločinu, což mu poskytovalo větší časovou flexibilitu, než jakou měla Nikki, a navíc její vytíženost chápal více než řada jiných.
„Dost se sblížila s Roryho rodiči,“ vysvětlila Nikki. „Prozatím ji budou hlídat vždycky přes den. Pořád ale nevím, jak se školkou.“ Před Tylerovou smrtí Lacey chodila do školky blízko Nikkina bydliště. Teď už ji však Tyler nemohl vyzvedávat, a tak Nikki nevěděla, jak se zařídit. Lacey bývala veselé, společenské dítě, které rádo poznávalo nové lidi. Ještě před vraždou by si na novou školku zvykla hned. Jenže Nikki se příčila představa, že ji vystaví další velké životní změně.
„Mimochodem, šerife, loupe se ti nos,“ poškádlila ho. „Stačí jedna spálenina a je z toho rakovina kůže.“
Miller obrátil oči v sloup. „Mluvíš jako moje žena. Hele, vyřiď Rorymu, že je mi líto, ale budeme to tu muset na den dva zavřít, abychom zajistili všechny důkazy.“ Pohlédl na ostatky a povzdychl si. „Cosi mi říká, že tenhle případ bude pěkně tvrdý oříšek. Na oddělení odložených zločinů nemáme finance.“
„S Liamem pomůžeme, jak budeme moct,“ přislíbila Nikki. „Nepochybuju o tom, že dalších několik dní budu trčet v kanclu a prokousávat se administrativou, ale když nedovolí jít do terénu mně, zařídím, aby mohl alespoň on. Přinejmenším můžeme oběť identifikovat a uvědomit rodinu, pokud ještě někde je.“
* * *
Dalších několik hodin Nikki sázela jednoletky s Lacey a Ruth.
Zpočátku se čas trávený společně s Ruth nesl v poměrně rozpačitém duchu. Jako malá s ní Nikki bývala zadobře, protože u Roryho doma měly všechny děti vždycky dveře otevřené. Ani Larrymu návštěvy nevadily, pokud se zdržovaly jen ve společenském pokoji v suterénu, ale nikdy toho moc nenamluvil, takže se v něm Nikki jen těžko vyznala. Před Markovým odsouzením se nezřídka obrátila pro radu k Ruth, pokud to bylo něco, o čem nechtěla mluvit s matkou. Posledních několik týdnů se postupně zase sbližovaly, zejména u pravidelné odpolední kávy na zahradě. Dnes ovšem obě mlčky pracovaly a mluvení přenechaly Lacey.
Ruth zřejmě trápilo spíše synovo zranění než nález na staveništi, ale Nikki nedokázala přestat myslet na ty oběti. Věci se už celkem vracely k normálu, ovšem Nikki měla vtíravý pocit, že dívka v zemi s tím pěkně zamává.
„Musíš takhle, beruško.“ Ruth ukázala Lacey, jak uvolnit kořeny petúnie, aby se jí v květináči dařilo. „Nejdřív tam nalej trochu vody, než tam kytku vsadíme.“
Pohled na Lacey s Ruth v Nikki pokaždé vzbudil hořkosladké pocity. Lacey poznala prarodiče jen z Tylerovy strany, a i když ji zbožňovali, neměli dost energie, aby na ni stačili. Ruth byla neustále v pohybu, stejně jako Lacey, během zahradničení se sbližovaly a Lacey ani neměla čas na ponuré myšlenky.
„Rory je tady.“ Lacey vyskočila ze svého místa na terase a vyrazila ke vchodu. Takhle vždycky vítala svého tátu, ale tohle bylo poprvé, co se rozběhla přivítat Roryho.
S Rorym se báli, že ho Lacey bude vlivem stesku po otci odmítat – jako by chtěl zabrat Tylerovo místo. Namísto toho ale k Rorymu ještě víc přilnula.
Když za nimi Nikki vyšla ven, Lacey už zkoumala Roryho levou nohu. Džíny měl pod kolenem zčásti roztrhané a obvaz se mu táhl přes celé lýtko. „To nevypadá jen na pár stehů.“
„Osmnáct,“ vytřeštila oči Lacey. „Až si sundá obvaz, spočítám je.“
„Babi říkala, že večeře je skoro na stole.“ Nikki dcerce prohrábla vlasy. „Jdi jí pomoct prostřít.“
Lacey zaběhla zpátky do domu a Rory se opřel o vůz, aby ulevil zraněné noze. Posunul si sluneční brýle navrch hlavy a Nikki se zmocnily obavy.
Byl bledý, ale oči měl podlité krví s nádechem divokosti. „Pořád ještě ji vyndávají z kufru.“ Hlas měl zhrublý, jako by brečel.
„Kostní ostatky dají zabrat,“ řekla Nikki. „Ale existuje velká pravděpodobnost, že se nám ji podaří identifikovat podle zubů.“
Jeho zelené oči se setkaly s jejími, když smutně pronesl: „Já vím, kdo to je.“
