Když mě dva chlapi táhli mezi sebou, drhly špičky mých bot o nerovnou kamennou podlahu a občas zašustily v hromádkách suchého listí. Staré bytelné okovy z černého železa a s poctivým řetězem mi tiše chřestily na rukou.
Ti okolo mě pozorovali lhostejnýma očima. Byl jsem jen dalším v dlouhé řadě jiných. Tím posledním. Viděl jsem před sebou v té chvíli pouze svůj konečný cíl. Pohled do těch podivných a zatraceně žhavých plamenů na oltáři mi nedělal dobře. Říkal jsem si, že jsem pár věcí v životě měl možná udělat jinak. Minimálně ty, které směřovaly právě k tomuto okamžiku.
* * *
A přitom týden začal tak nudně… To znamená, že jsem měl chuť umlátit frekventanty svého kurzu přežití nějakým tupým předmětem – například svým šéfem.
V jehličnatém lese se mezi stromy převalovaly zbytky ranní mlhy. Na obloze, nad mou poraženecky svěšenou hlavou, se ploužily nízké, tmavé mraky. O slovo se začínal hlásit podzim.
Na promočené lesní mýtině se vyskytovala obvyklá směska. Jupíci, kteří si chtěli dodat na drsnosti; hipíci, kteří měli dost soudnosti, aby chtěli s přírodou nejen splynout, ale dokonce v ní i přežít… a jako bonus dva idioti původem odkudsi z Kavkazu, kteří měli v úmyslu jít válčit do nějaké prdele kdesi na Středním východě. Podle všeho každý za jinou stranu. Překřtil jsem si je na Muslimáčka jedna a Muslimáčka dva. Proč si vybrali kurz přežití v našich sychravých Krkonoších, bylo naprosto nad mé chápání. Stejně jako to, proč jde někdo dobrovolně do války. Vyzkoušel jsem to na vlastní kůži a není o co stát. Životnost obou pitomců jsem odhadoval řádově na dny. Přesněji na těch pár dní, než se dostanou do prvního střetu. Ale to byl jejich problém, hlavně když odsud vypadnou. Pak tam byl ještě jeden extra případ, kterému jsem přezdíval Nácíček. Na své kůži s hrdostí nosil symboly jako Černé slunce, Wolfsangel; něco, co jistě bylo jen japonským symbolem štěstí Manji… Samé dobré značky. Snad se dokonce chystal přidat k neobanderovcům při pokusech o obnovu zaniklé Ukrajiny. Přitom to byl Čech, který neuměl ukrajinsky ani meknout. Na rovinu, tenhle dáreček jsem nepřál nikomu.
Všichni do jednoho byli naprosto neschopní. To potvrzovala skutečnost, že se právě pokoušeli, zabalení v promoklých celtách, zapálit oheň všemožnými alternativními prostředky, od tření dřívek o sebe až po jednoho naprostého zoufalce, který se snažil oheň zažehnout soustředěním slunečních paprsků přes sklo svých brýlí, přestože bylo pod mrakem. Ani jednoho z těch chytráků nenapadlo vzít si s sebou něco tak obyčejného jako zapalovač.
* * *
Jak jsem se opíral o kmen stromu a sledoval jejich marný boj, říkal jsem si, jestli mám tohle zapotřebí. Zrovna mi bylo třiatřicet. Kristova léta. Už jen scházelo, aby mě někdo přibil na kříž.
Vlasy jsem si nestříhal od doby, co jsem si k armádním výsluhám začal přivydělávat jako instruktor přežití v divočině, takže jsem je měl pod lopatky, a k tomu jsem si navíc vypěstoval plnovous. Mohl jsem si sice nalhávat, že jsem to udělal, abych vypadal jako správný horal, ale ve skutečnosti jsem byl prostě líný. Zkrátka s Ježíšem by si mě někdo klidně splést mohl. Pravda, byl jsem poněkud svalnatější než většina z těch gymnastů na kříži, ale stejně jsem začínal být nejslavnějšímu hipíkovi zatraceně podobný.
Mimochodem, že jsem nějaké výsluhy vůbec dostal, považuju za malý zázrak, protože coby Spook jsem v armádních záznamech oficiálně neexistoval a neměl žádnou hodnost.
* * *
Právě když jsem se své ovečky chystal zcela nekřesťansky seřvat, všechno se totálně podělalo.
Náš posel špatných zpráv měl dlouhé blond vlasy, modré oči a moc pěknou postavu. Asi dvacetiletá holka v potrhané košilce se prodrala skrz houští na mýtinku a padla tváří na promáčenou půdu.
Z mých telat – pardon, svěřenců – se nikdo k ničemu neměl. Někteří stáli jako solné sloupy, zatímco jiní začali poplašeně kníkat, takže to zase bylo všechno na mně.
Přiklekl jsem k dívce a obrátil ji na záda. Pokoušela se mě odstrčit, ale sílu měla jako sotva týdenní kotě.
No jasně. Zornice se jí roztáhly téměř přes celou duhovku. I když na sobě neměla skoro nic a byla pěkná klendra, na čele se jí leskly kapičky potu. Někdo ji nadopoval, a to fest. Kdyby to bylo grafitem, dala by se klidně použít ke psaní místo tužky.
Měl jsem sebrat své ovečky a okamžitě se zdekovat. Holky v košilce se obvykle jen tak neprocházejí po horách, a když už ano, nebývají samy. Jenže pak se na mě podívala těma nádhernýma modrýma očima a já věděl, že jsem v hajzlu.
V hlavě se mi rozběhla kolečka. Nejpravděpodobnější bylo, že se jí podařilo uprchnout obchodníkům s bílým masem. Po krachu sociálního experimentu s názvem Evropská unie operovaly východní mafie na našem území víc než kdy dřív. Vzhledem k tomu, jak luxusním zbožím byla, ji určitě budou hledat. Těžko říct, co mohli být zač.
Možná byla ta holka Ruska nebo Polka. Ty s oblibou unášela ukrajinská mafie. Po tom, co se Ukrajina rozpadla a Polsko si z ní urvalo pěkný kus, měli Ukrajinci na Poláky pořádnou pifku. O Rusech ani nemluvě.
Východní mafiáni jsou sice tvrďáci, kteří si zakládají na brutalitě, jenže mně až takové starosti nedělali. Můj volací znak býval Strašák a tu přezdívku jsem nedostal proto, že jsem šeredný.
Vzato kolem a kolem, v hlavě mi to srovnalo rizika a možné zisky (no dobře, nemluvila do toho jen hlava) a vyšlo mi z toho, že tohle bych měl zvládnout.
Jak moc jsem se spletl, mi došlo v okamžiku, kdy zasténala a řekla pár slov. Švédsky.
* * *
Švédka!? Co tady, do prdele, dělá Švédka!? Navíc švédsky se tak maximálně doptám, kde je nejbližší IKEA, a ona nevypadala na to, že by byla ve svém stavu schopná mluvit jinak než rodným jazykem. Teorie o obchodnících s bílým masem se mi začínala jevit jako čím dál nepravděpodobnější.
Moje uši zachytily zvuky, které přicházely z hustého porostu a zkratkou informovaly spekulacemi zahlcený mozek, že se někdo blíží.
Příliš pozdě.
* * *
Z houští vyšli tři muži a já jsem hned věděl, že jsme všichni v pořádném maléru. Jen z toho, jak se ti chlapi pohybovali, bylo jasné, že tohle nejsou mafiánští ranaři, ale profíci. Sehraní jako dokonale vyladěný stroj pokryli celý prostor. Tvrdé výrazy, nic hraného. Glocky v pouzdrech u pasu, v rukou nejnovější verzi krátkých samopalů Heckler & Koch UMP. Nemám rád palné zbraně. Jasně, při tom, co jsem dřív dělal, je to s podivem, ale k srdci mi fakt nikdy nepřirostly.
Všechno vybavení, co měli ti chlapi na sobě, bylo nejvyšší kvality, včetně těžkých neprůstřelných vest. Žoldáci pro ostrou práci.
Rozkaz v univerzální angličtině jednoho z nich zněl jasně – ruce za hlavu a na kolena. Ten, který promluvil, měl zřetelný americký přízvuk. Že by američtí „soukromí poradci“ typu Academy?
Pomaličku jsem se odtáhl od holky ležící na zemi a poslechl je. Na kolenou jsem už byl, tak jsem jen dal ruce za hlavu. Zároveň jsem nahmátl rukojeť mezi svými lopatkami. To ale přes mé háro nemohl nikdo vidět.
Frekventanti kurzu přežití prokázali, že budou možná přece jen způsobilí, a poslechli. Tedy až na jednoho. Muslimáček jedna k tomu navíc prskal nadávky v mateřštině, kterým jsem rozuměl já, a jak se ukázalo, i Amíci, protože jeden z nich ho bez váhání prošil několika ranami. Výtrysk krve ohodil Nácíčka, který už tou dobou poslušně klečel s rukama za hlavou, a jak mu rudé pramínky stékaly po tváři, začal se klepat. Ani mně nebylo zrovna do smíchu. Z lehkosti, s jakou sejmuli Muslimáčka jedna, se dalo snadno odvodit, jak asi dopadneme coby nežádoucí svědci my ostatní. Jeden z nich ťuknul do komunikátoru v uchu a zaškaredil se. Jo, hochu, tady na ultrakrátké vlny nespoléhej.
* * *
V tom okamžiku sebou holka na zemi zamlela. Přes veškerý svůj výcvik na ni všichni tři na moment zacílili. Ve vteřině se vzpamatovali a dva z nich opět kontrolovali prostor. Třetí stále přes mířidla sledoval holku a spěšně k ní přešel. Oči z ní nespustil ani na vteřinu. I přes drsný výraz jsem v jeho tváři zřetelně četl obavy. Na čele se mu zaleskly perličky potu. Vypadal, že je připravený to do ní ve vteřině nasypat. Zajímavé.
Přiklekl k bloncce a z pouzdra vytáhl levou rukou injekční rychloaplikátor.
Mě na rozdíl od ní nepovažoval za hrozbu. Chyba.
* * *
Ani nevěděl, co se stalo. Čepel nože vytaženého zpoza zad nejprve prořízla krkavici a pak se mu až po střenku zabodla do podpažní jamky. Zbývaly mu přibližně čtyři vteřiny života.
Bolest muže ochromila a podlomily se mu nohy. Hlaveň jeho UMP zarachotila dlouhou dávkou, jak bolestí zkrouceným prstem zmáčkl spoušť. Definitivně tak k nám přitáhl pozornost. Doufal jsem, že netrefil nikoho podstatného (tedy bloncku).
* * *
Tou dobou jsem už byl přitisknutý k jeho zádům a držel ho v náručí, aby byl mezi mnou a bližším ze zbylých žoldáků. Glock jsem mu z pouzdra u pasu vytáhl dřív, než jsme dosedli na zem.
Trefit někoho za podobných podmínek není nic jednoduchého, ale já to nedělal poprvé.
Že palné zbraně nemám rád, neznamená, že s nimi neumím zacházet.
* * *
Prásk – prásk. Plesk – plesk.
Jako pravý profík měl náboj v komoře.
Jednoho z jeho kolegů jsem trefil dvěma ranami do hlavy.
Pak jsem sebou mrskl jako namaštěná užovka a přesunul svůj stále ještě živý štít mezi sebe a posledního ze žoldáků.
* * *
Jak jsem jedním okem vykukoval zpoza hlavy nedobrovolného spolubojovníka, viděl jsem, že poslední protivník se už nejen stačil otočit, ale má i zamířeno. Nebyl to hezký pohled.
* * *
Vypálili jsme téměř současně.
* * *
Nejprve jsem ucítil, jak první zásah cukl tělem mého štítu, pak mi jeho hlava vybuchla do obličeje a teplý, mazlavý obsah mě ohodil tak, že jsem rázem neviděl na levé oko. Měl jsem pocit, že mě projektil po průletu hlavou mého zachránce spálil na tváři.
Já se na rozdíl od žoldáka trefil hned první ranou a byl jsem za to odměněn rudým bodem o velikosti desetikoruny u kořene jeho nosu. Nic moc spektakulárního, zato z týlu jeho hlavy vyskočily v marném pokusu o evakuaci zbytky mozku.
* * *
„Přesně mezi světla, jak říkával starej Jakoubek,“ zamumlal jsem, shodil ze sebe mrtvolu a postavil se.
Ani nevím, proč jsem si vzpomněl na starého myslivce, který mě jako malého kluka vyháněl z lesa. Vždycky vyhrožoval, že mě přesně takhle střelí – mezi světla. Tenkrát jsem z něj měl hrůzu. Možná mě to napadlo právě proto, že jsem si dobře uvědomoval, o jak malý chlup tohle bylo.
* * *
Frekventanti kurzu prozíravě leželi na zemi, takže přestřelku ustáli bez dalších ztrát. Pokud jim tyhle zážitky zchladí touhu po válečných dobrodružstvích, pak cennější lekci dostat nemohli. „Rychle se zvedněte a zdrhejte, telata!“ zařval jsem na ně.
Pracně se hrabali z bláta. Vypadali otřeseně. Muslimáček dva byl bledý jako Nácíček, i když ten zrovínka nabíral odstín lehce do zelena, takže jsem začal vážně uvažovat o jeho přejmenování na Alzáka. No, snad v sobě chlapci najdou trochu té Bílé síly, co o ní zpívala jedna lidová kapela.
„Dolů ze svahu a pak podél potoka až do vesnice!“ zahulákal jsem, když se stále neměli k akci.
Váhavě se rozběhli ze svahu dolů a já osaměl s krásnou neznámou.
