Sad kostí

Ruka mu strhne šátek z očí a kluka oslepí bledé světlo. Místnost je rozlehlá a prázdná až na desítky černých reproduktorů vetknutých do zdí jako zhoubné rakovinné buňky. Line se z nich tichý šum. Beton pod nimi dýchá.
Kluk se rozhlédne. Kolem stojí deset lidí. Bosí, do pasu nazí jako on, mlčící. Jako by čekali na povel. Cítí vibrace. Tak to bylo v té knížce, co mu dali. Zhluboka se nadechne a skutečně cítí všechny ty vibrace, které jednou svět roztrhají na kusy, pokud s tím oni něco neudělají.
Vedle něj stojí holka v šortkách a podprsence. Kluk si uvědomuje, že málo chodil do fitka. Nejedl dost proteinu, protože je drahý a on z podpory sotva vyjde. Holka si takové sračky, jako je on, určitě nebude všímat. Ale ona se na něj ohlédne, usměje se a špitne: „Ahoj. Taky tě sem přivedl Vilém?“
„Jo, jo,“ zašeptá kluk. Chce, aby věděla, že se s Vilémem taky zná. Že jsou kámoši, i když nejsou.
„Už jsi byl na půlnoční meditaci? Tam… v sadu?“ zeptá se holka.
„Jasně,“ řekne kluk. „Bylo to divné, co?“
„Mně se to líbilo.“
„Jasně, mně taky,“ přitaká okamžitě. „Myslím takové divně fajné.“
Z repráků se ozve song rappera Yzomandiase: Necejtim nic, necejtim nic, necejtim nic. Místnost potemní a kluk i holka zmlknou. Světlomet ozáří místo uprostřed kruhu lidí, do něhož o pár vteřin později vstoupí Vilém Kočí s mikrofonem v ruce. Taky do pasu nahý, v rudých zápasnických trenýrkách se zlatým lemováním a barevně potetovanou hrudí, rameny i končetinami.
„Jste ready odemknout svůj potenciál?“ zazní prostorem z reproduktorů jeho silný hlas. Jedenáct lidí zamručí. Každý z nich se cítí výjimečně, že si Vilém Kočí, syn spirituálního vůdce Josefa Kočího, vybral právě je. Takoví úspěšní lidé. A dělí se s nimi o svá tajemství. „Neslyším vás, jste ready? Řekněte jo!“ přikáže jim Vilém.
„Jo!“ odpoví jedenáct přítomných sborově.
„Fajn, už to z vás cítím, yeah,“ utrousí a začne mezi nimi procházet. „Právě jste udělali první krok ke svému duševnímu probuzení a setkání s Posledním vlkem. Naše skripta Tisíc let zrady: Vize Posledního vlka jste určitě všichni četli, je to tak?“
„Jo!“ vykřikne kluk s ostatními. Vilém ho oslovil před pár dny u fitka. Řekl mu, že když se mu text bude líbit, ať přijde. Tak přišel. Kluk si vzpomíná na úvodní slova, která ho okamžitě strhla:

Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč se probouzíš unavený? Proč se neposouváš z místa, i když makáš od rána do večera? Proč jsi zaseknutý a cítíš tlak na hrudi, který nedokážeš pojmenovat a kterému nikdo kromě tebe nerozumí? To není náhoda. Žiješ v systému, který tě každý den oslabuje a zabíjí tvé přirozené instinkty negativními vibracemi. Všude kolem nás existují síly, jež se živí naším strachem, pochybnostmi a chaosem. Infikují všechno jako virus: jídlo, hudbu, zprávy a nakonec i naše myšlenky. Slouží jim politici i vědci z univerzit. Myslíš, že covid, finanční krize nebo válka na Ukrajině se staly jen tak? Zamysli se znovu! Jsou to znamení tisícileté války, která započala v roce 800 a pokračuje dodnes. Právě jsi udělal první krok k pochopení, že všechno je předem dané a nic není tvoje vina. Tisíc let nám lhali. Je načase najít si své místo ve vesmíru a naplnit vlastní potenciál.

Kluk na ten text myslí i teď, když kouká na Viléma a po očku i na tu sexy holku vedle.
„Fajn, yeah…,“ zamumlá Vilém, zastaví se a ukáže postupně na každého z nich prstem. „Teď se otočte k člověku vedle sebe a položte si vzájemně ruce na ramena, abyste si mohli předávat pozitivní vibrace.“
Kluk a holka se k sobě otočí, usmějou se a udělají, co jim Vilém přikázal. Když se klukovy dlaně dotknou její hebké kůže, projede jím elektrický výboj. Pozitivní vibrace. Už to začíná.
„Krása,“ pokračuje Vilém. „Vidíte toho člověka před sebou? Podívejte se mu až na dno duše a řekněte mu pohledem, že v životě dokáže všechno, co chce. Předejte mu tyhle pozitivní vibrace, tuhle vesmírnou energii. Všichni můžete být stejně úspěšní jako já,“ pronese a spustí dramatickou hudbu, něco mezi meditací a hollywoodským filmem. „A teď dýchejte podle toho, jak vám budu říkat, jasné? Čtyři vteřiny nádech. Jedna, dva, tři, čtyři. Čtyři zadržet. Jedna, dva, tři, čtyři. Čtyři výdech. Jedna, dva, tři, čtyři. A čtyři čekat. Jedna, dva, tři, čtyři. A zase nádech. Jedna, dva…“
Rychlé, rytmické dýchání přivádí kluka do stavu beztíže. Trvá to celou věčnost. Deset patnáct minut. Ztrácí se v jejích očích. Holka se pořád usmívá. Jako by ji vesmír stvořil k tomu, aby se usmívala jenom na něj.
„A teď se obejměte a předejte tomu člověku všechnu svou radost a lásku, abyste ji spolu mohli sdílet, a navzájem si řekněte: Probouzím tě!“ zavelí Vilém.
Kluk s holkou se obejmou. Hudba pomalu utichá. Místností zazní sborově: „Probouzím tě.“
Všichni lidé se usmívají. Po dlouhé době někam patří. Kluk taky. Kouká na holku a říká si, že tohle by mohla být jeho žena. A všichni ti kolem jeho rodina. Jeho skutečná rodina, kterou celý život hledal.
„Výborně,“ prohlásí Vilém a rozpřáhne ruce. „Jste ready na setkání s Posledním vlkem? Řekněte jo!“
„Jo!“ zahlaholí lidé jako jeden člověk.
Do místnosti nakoukne chlápek s rozčepýřenými vlasy a vytřeštěným pohledem.
„Můžem?“ zeptá se tiše Viléma, zatímco ostatní se vzájemně představují a klábosí.
Klukovi se zdá, že ten chlápek má jenom jednu ruku. Ale to nemůže být pravda. Vilém na chlápka kývne a ten zase zapadne a zavře dveře. Vilém vytáhne z batohu černé šátky. Dneska už podruhé.