Podpalubí

Na kraji výkopu pro budoucí plavecký bazén to vypadalo jako ve frontě u kasy. Všichni něco potřebovali, nikdo neměl čas a ti nejméně trpěliví se o tom hádali.
Dva uniformovaní policisté natahovali pásku se zákazem vstupu, dělníci kolem nadávali na vzniklé zpoždění a bagr u okraje jámy měl ještě stále zvednutou lžíci jako vyceněný zub. Smrdělo to tu naftou, mokrým jílem a cigaretovým kouřem a zároveň vonělo ranní kávou.
Nadporučík Bohumil Charvát, pro většinu lidí Choroš, stál proti bagristovi. Nekřičel, ale ani se neusmíval. Rozložitý, zrzavý, vousy delší – v civilu, jak většinou chodil, to bylo v pořádku, v uniformě by se z toho služební směrnice osypala a možná vzplála plamenem – modrošedé oči, kterým lidé povětšinou říkali „ledové“, dokud v nich nezajiskřil humor.
Na sobě starou koženou bundu, která pamatovala víc výslechů než okresní knihovna detektivek. Hlas měl nízko položený a pevný, jako když někdo mluví k psovi, který je dost chytrý, aby pochopil pokyny, a dost tvrdohlavý, aby ještě chvíli předstíral, že nechápe.
„Pane řidiči, říkám to naposledy: uhnout, vypnout motor a zajistit,“ zopakoval asi potřetí. „Tahle jáma je teď naše.“
Bagrista, chlap s tváří unavenou víc životem než šichtou, držel spojku, jako by na ní závisela jeho důstojnost. Ukrajinský přízvuk mu češtinu pokřivoval ve vzteklých vlnách: „Ja mam termín. Kdo mi zaplatí, když ja stojím? Ty? Ja tady práci dělám, jo?!“
„Ty, Choroš,“ ozval se tiše Lev, stojící vedle zrzka. „Já s ním promluvím.“
Lev Bohdanovyč Koval, oficiálně konzultant písecké kriminálky, neoficiálně Chorošova pravá ruka.
Seznámili se před několika měsíci v nemocnici, kde spolu mimo jiné vyřešili případ ošklivé korupce a kupčení s léky, a Choroš si se Lvem dohodl spolubydlení.
Na to, co říkalo okolí, oba pokojně kašlali.
Dva kroky dopředu, jistý krok na moderních protézách, černé vlasy rozcuchané větrem, oči tmavé a bdělé. Štíhlý, po svém křehký, ale lidi, kteří ho podcenili, udělali chybu; Lev dokázal být urputný a zakousnout se do věci jako buldok. Vzal si teď na starost ten šedý prostor mezi pravidly a realitou, ve kterém se většina konfliktů buď vyřeší, nebo naopak zbytečně vyhrotí.
„Pane řidiči,“ zavolal klidně, ukrajinsky. „Zastavte stroj, prosím.“
Žádná reakce, jen pohrdavé odfrknutí a lehké trhnutí ramenem. Lžíce bagru se nepatrně zhoupla.
Lev postoupil o další krok, aby na něj bagrista musel vidět. Uvolnil ramena, dlaně nechal volně podle těla, hlas držel nízko, klidný.
„Máme tady nález,“ řekl Lev česky i pro ty okolo. „Policie místo zajišťuje. Když teď budete pokračovat, rozjezdíte důkazy a půjde to za vámi. To nechcete.“
„Ja nic ne rozib’ju. Ja pracjuju,“ zavrčel bagrista a přidal plyn, čistě pro efekt.
„Dobroho ranku,“ odpověděl Lev plynně. „Spokijno, druže. Ty trochy vypyv. Čuju. Když přijde dopravka a dají ti fouknout, zabaví ti papíry. Máš po práci, šéf tě roztrhá.“
Tomu v kabině to škublo koutkem oka. Bagrista konečně Lva doopravdy viděl. Stejně jako Choroš, který se tvářil dost uznale a hrdě, protože tohle to pískle naučil všechno on.
„Sluchaj, Mykolo,“ zkusil Lev jméno, které právě zaslechl od jiného nadávajícího dělníka. „Uděláme to takhle: tady pan nadporučík ti napíše do protokolu, že práce přerušila policie kvůli nálezu. Ty máš zaplacený nástup, budeš krytý. Za hodinku si dáš čaj a cigaretu, přestaneš smrdět po vodce, a až tady budeme hotoví, tak tě zase zavolají. Všichni budou spokojení.“
„Ja ne pju,“ odsekl Mykola, ale už sundal nohu z plynu.
„Jasně. A já mám obě nohy,“ kývl Lev suše. „Tak co? Vypneš to, nebo chceš, aby přijeli kluci s měřákem a papírama? Oni nejsou tak hodní jako já.“
Choroš stál metr za Lvem. Beze slov, jen teď nasadil pohled, který říkal, že tohle je poslední nabídka. Policajt u pásky točil fixou v prstech, ostatní kopáči se už s tlumenými nadávkami rozcházeli.
Mykola přejel pohledem od Lvových kovových holení k pásce a zpátky. Pak položil dlaň na červené tlačítko stop. Motor umlkl.
„Dobře,“ zabručel. „Ja posyd’žu tam.“
Pokynul ke hromadě kovových konstrukcí stranou a stáhl se v kabině dozadu, skoro couvl na sedačce, než seskočil dolů po schůdkách. Udělal krok zpět, ještě jeden.
„Molodec,“ řekl Lev tiše. „Díky. Nepotřebujeme si tu zadělat na průser. Tady je to teď… policie.“
Mykola něco zamručel v rodné řeči, ale ruce už měl v kapsách a oči se vyhýbaly vykopanému místu. Couvl o další půlkrok, jako by se bál, že ho zem pohltí spolu s tím, co v ní už leží.
„Hotovo,“ otočil se Lev k Chorošovi. V tuhle chvíli se mu líbilo být takhle aktivní. Přestože Choroš vždycky říkal, že aktivní blbec je horší než třídní nepřítel. „A dejte mu někdo čaj.“
„Na mě nekoukej,“ odtušil Choroš, ale usmíval se. „Řekni si Šárce. Čaj máme, pro spolupracující. Jo… a napíšu teda do protokolu ‚přerušeno z rozhodnutí PČR‘. Ať má Mykola ještě zejtra z čeho žít.“

***

Atmosféra na staveništi se naprosto změnila. Ještě před necelou hodinou tu rachotily lžíce bagrů a nadávalo se na zpoždění dodávek. Teď tu vládlo podivné, trochu tísnivé ticho.
Páska se vinula kolem výkopu do širokého obdélníku. Vlastně skoro věrně kopírovala půdorys Paluby, onoho klubu, který už kdysi dávno padl za oběť plánům na nový plavecký bazén.
Písečtí vyznavači hardcore a punkové muziky teď mohli truchlit dvojnásobně.
Dělníci stáli stranou, plecháčky s čajem v ruce, i kouř z cigaret odfukovali směrem od místa, kde se našla ta… hrůza.
Šum hlasů nesl informaci.
Dítě, je to tělo dítěte…
„Odteď se budou zapisovat vstupy,“ řekl Choroš, vytáhl kartonovou desku s formulářem a položil ji na kapotu policejního vozu. „Jméno, čas, důvod. Nikdo bez ochrany dovnitř – však to znáte z těch vašich orgií.“
Podporučík Šárka Novotná, krátkovlasá energická třicátnice, zavrtěla hlavou, s mírně znechuceným výrazem.
„Bylo to moc?“ pozvedl Choroš obočí.
„Jenom přibrzdi,“ broukla Šárka. „Jsme tu doslova u dětskýho hrobu.“
Lev se postavil k rohu výkopu.
„Šlapat jen po našich stopách,“ připomněl trochu váhavě policistům i technikům, kteří z dodávky vyndávali kufry. „Ať si to nerozdupeme.“
Choroš mu stiskl rameno. Malé soukromé znamení, že si Lev vede dobře.
Kriminalistický technik, vysoký chlap s prošedivělou bradkou, rozložil stativ a připevnil na něj foťák. Jeho kolegyně pokládala plastové terčíky s čísly, vedle nich bílá měřítka a malý kompas.
Nejdřív nafotili celky, pak polocelky. A detail na černou fólii, vyvýšenou jako hrb pod vrstvou štěrku, který do jámy napadal shora. Všechno v ose, všechno dvakrát, pro jistotu.
„Záznam vrstvení,“ ozval se technik tiše. Přinesl si šňůru s uzly po deseti centimetrech, natáhl ji přes výkop a označil s ní mříž. Každé políčko dostalo písmeno a číslo. „A, dva. B, dva. B, tři. Jedeme z levýho rohu. Síto připravit.“
Na skládacích kozách rozložili rám s jemnou mřížkou. Dvě lopatky. Dva papírové sáčky s čísly. Kamínek za kamínkem, hrst po hrsti. Nikde skoro žádný hmyz, jen tvrdá, vlhká hlína, která držela pohromadě asi jako chléb z předešlého dne.

***

Dodávka s nápisem Zdravotnická záchranná služba přijela bez majáku.
MUDr. Zdeněk Krpata, šedesátník s ironií vepsanou v obličeji, vystoupil s termohrnkem v ruce, plášť přes bundu, na nose brýle s oprýskanými obroučkami. Mávl krátce na Choroše, převzal si rukavice a návleky.
„Nechte mi to, jak to je,“ řekl technikovi a ten kývl.
Krpata poklekl na podložku. Jen se díval, s ničím nemanipuloval, aspoň zatím.
„Smrt je jistá,“ pronesl po chvilce formálně, znělo to jako bouchnutí razítka. „Potvrzeno. Víc až po CT. Balíme tak, jak jsme se dohodli.“
Nikdo se na jeho prohlášení neodvážil říct no shit, Sherlock. Jak už podotkla Šárka, tohle byl nejspíš dětský hrob. Mělký a strašidelný.
Krpata ukázal na pásky omotané kolem okraje pytle.
„Tyhle půjdou jako první do papíru. Jáma se čistí po vrstvách, žádný igelity, nepotřebuju zapařený důkazy. A ať mi nikdo nesahá na tu lepicí stranu rukavicí, kterou předtím nabral hlínu, nebo schytá lepáka.“
„Slyšeli jste slovo Páně,“ zamručel Choroš a mrkl na techniky. Vesměs přikývli nebo aspoň souhlasně zamručeli. Jeden z nich vytáhl z kufru laminované podložky.
Páska se pomalu oddělovala od plastu a lepila na čistý acetát.
Fotka, měřítko, číslo.
Sáček, nálepka, podpis, čas.
Další páska, další fotka.
Lev zatím přecházel po vnějším okraji výkopu.
„My budeme potřebovat jmenný seznam,“ oznámil stavbyvedoucímu, který nervózně lovil z kapsy sešit. „Kdo tu byl včera. Kdo dneska. Kdo má přístup po nocích.“
Nevypadalo to jako tělo, které pohřbili včera, ale dokud nebudou mít časový rámec, musí počítat se vším, to si Lev uvědomoval, aniž mu to musel někdo říkat.
Převzal list, přejel jej očima.
„Tenhle si říká Mykola? Jo? Dávejte mi, prosím, dohromady adresy, telefony. Ať je pak nemusíme lovit po hospodách.“
„Já… dneska jsem měl plánovat čerpadlo na poledne,“ mrmlal stavbyvedoucí. „Máme nějaký plány, to je třeba plnit, jinak to tu všechno zmrzne –“
„Ještě je sakra léto,“ odsekl bez úsměvu Choroš. „A my tady nebudeme… no, dávám kriminálce den, maximálně dva!“
Technik u výkopu přejel laserem přes mřížku a pípnutí zapisovače vytvořilo kraťounký souzvuk s volnoběhem policejního auta.
„A2. Štěrk, hlína, kus starý fólie.“
Lžíce nabrala hlínu a ta se přes síto začala sypat jako suchý déšť.
Krpata se sklonil nad černým pytlem a jemně podložil okraj molitanem.
„Ještě fotku těch pytlů z boku. A pak to podhrábnout, podložit a zvednout jako celek. Žádný vyklápění. Jestli je tam něco důležitýho, zůstane to tak, jak to bylo.“
„Rozumím,“ utrousil technik.
Přichytil popruhy, utáhl je, zafixoval. Dva muži zvedli náklad na nosítka tak, aby se plast neroztrhl, vypadal poměrně zteřelý, křehký.
„Lvíče,“ zavolal Choroš, aniž by se otočil. „Jdi dát řeč s těma, co kouřili u výkopu. Kdo sem chodí mimo směnu. Ať si každej napíše, jaký dneska měl boty. Ať to máme po kupě, než se nám rozprchnou do hospod a náleven.“
„Jasná věc,“ kývl Lev a šel.
Mladý kopáč před ním spěšně schoval cigaretu za zády. „To je v pohodě,“ mávl rukou Lev. „Jen mi řekni, jestli tu po nocích chodíte hlídat. Třeba jeden z vás.“
Kluk se ohlédl na stavbyvedoucího a pak zpátky na Lva. Už se o něm vědělo, že je taky Ukrajinec, navíc tmavý a bez nohou.
„Občas tady přespává bratránek,“ řekl ukrajinsky, nenamáhal se mluvit česky. „U míchačky. Šéf o tom ví.“
„Píšu si,“ kývl Lev. „A boty, ve kterejch jste dneska šli do výkopu, nikam neschovávejte. Vezmeme je na porovnání.“
K uličce mezitím dojel další policejní vůz. Z kufru technici vytáhli velký plastový box s červeným víkem.
„Na sklo,“ oznámil technik. Nedotýkat se holou rukou zůstávalo vryté v každém jeho gestu.
Na dně výkopu se mezi hlínou a štěrkem zavlnil pruh plastu, jako by dýchal.
Krpata gestem naznačil, že jemu to stačí. „Dál až na sále,“ oznámil. „Tady už jen to, co musíme.“
„Kolik času chceš, Rudo?“ zeptal se Choroš technika.
„Půl hodiny na dokumentaci a podložení, deset minut na balení. Odvoz hned,“ odpověděl tázaný, aniž by zvedl hlavu.
„Tak jo. Páska tu zůstává přes noc. Hlídka taky,“ rozhodl Choroš. Otočil se na jednoho z uniformovaných. „Čtyři oči tady, dvě u branky, střídání po dvou hodinách. A vy,“ kývl k dělníkům, „dneska už máte padla. Pošlete lidi domů. Zejtra se uvidí.“
Reptání a protesty nezněly nijak zvlášť dlouho a nijak zvlášť výrazně.
Lev je už mezitím stihl skoro všechny zapsat, takže se teď začali zkrátka rozcházet.
Nosítka také zmizela. Ale v sanitním voze.
Nikdo v tu chvíli nemluvil, Lev s Chorošem si kus stranou od výkopu zapálili.
Dveře sanitky se zavřely, cvakla západka.
Lev zahlédl v odrazu zadního okna vlastní tvář, jaksi bez výrazu a bledou.
Krpata si zastrčil pero do náprsní kapsy. „Papíry mi pošlete kurýrem,“ řekl jen. „Až to ze sebe trochu smyju, budu na sále. Ať to nezdržujeme.“
„Budeme u tebe, hned zejtra,“ přisvědčil Choroš. „Až se Lvem zmákneme první vlnu papírování.“
Neznělo to jako příjemná vyhlídka na zbytek dne, ale Lev už dávno věděl, že papíry jsou něco jako smrt a daně, nikdo před nimi neuteče.
Technik zatím vyndal z foťáku kartu a podal ji mladší kolegyni.
„Záloha, hned. Dvakrát.“ Kývl na mřížku. „A z A3 vezmeme ještě kilogram půdy. Srovnávací.“
Vítr se opřel do pásky, ta pleskla o kolík a rozvlnila se jako prapor. Hlasy dělníků se stáhly do šepotu. Staveniště se vracelo k oné zvláštní verzi ticha, ve které člověk slyší vlastní svědomí a jinak nic.
Nic…
Jenom to, co prve leželo pod zemí. To také zůstalo tiché, zabalené, zajištěné, označené číslem a časem.
Teprve teď to všechno opravdu začínalo.