Malé stříbrné auto v opačném pruhu jede mnohem rychleji, než by mělo. V zatáčce nad ním řidič ztrácí kontrolu a vyjíždí do protisměru. Všechno se děje strašně rychle, není ani čas zpomalit, natož vjet na obrubník. Slyším tlumený náraz, jak auto narazilo do motorky přede mnou. Motorkář vylétne do vzduchu, udělá půlobrat a dopadne obličejem na silnici. Plechy se nárazem ohýbají a vydávají přitom zvuky jako raněné zvíře. Zakrývám si rukou obličej, ale je to úplně zbytečné, štiplavého kouře ze spálených pneumatik mám najednou plné plíce.
Dupnu na brzdy a vyskočím ven. Je mi jedno, že jsem nechala auto uprostřed silnice, s dvířky dokořán. Stojím tam a snažím se zbavit té nepříjemné pachuti, která mi stoupá do úst.
Všechno jako by zamrzlo v čase, kolem se rozhostí úplné ticho, tak ohlušující, že se na chvíli ztratím v jeho prázdném řevu. Pak se dveře stříbrného auta otevřou a kouzlo zmizí. Vyklopýtá z něj asi čtyřicetiletá žena oblečená v džínách a krátkém růžovém kabátku a vyzvrací se na kraj silnice. Drží si přitom vlasy, nejspíš je opravdu důležité, aby zůstaly čisté.
A právě v té chvíli ji poznávám. Ten obličej si není možné splést.
Uvědomím si, že jsem překvapením přestala dýchat. V krku mám sucho a srdce se mi sevřelo tak silně, že cítím, jak mi visí v hrudi jako seschlá pecka z meruňky.
Když jsem se před dvanácti lety dostala z nemocnice, strávila jsem každou volnou chvilku tím, že jsem se ji snažila vystopovat, i když jsem ji předtím potkala jen letmo a pouze při pár příležitostech. Byla jsem tehdy mladá, zoufalá a naivní a neměla jsem nikoho, koho bych mohla požádat o pomoc, takže jsem velmi rychle narazila na nepřekonatelný problém – prostě se vypařila. Postupem času jsem si musela přiznat, že jsem ji ztratila. Jediné, co mi zbývalo, bylo modlit se, že karma skutečně existuje, a ona bude opravdu trpět za to, co nám udělala.
A najednou se objeví tady, přímo přede mnou a ničí život dalšímu člověku.
Sleduju, jak si šedovlasý řidič černého mercedesu, který zastavil za mnou, sundává draze vypadající sako a přehazuje jí ho přes záda. Ochranitelsky ji obejme kolem ramen a šeptá do ucha slova útěchy. Něco na ní působí na lidi jako magnet, dává jim pocit, že tahle žena je slušný člověk.
Jaká to ironie.
Zdánlivě odnikud se vynořují další a další lidé a já zvažuju, že vyklidím scénu a vrátím se zpět do auta. Něco ve mně se snaží dostat se od ní co nejdál, ale to se samozřejmě nestane. Nehrozí, že bych ji znovu spustila z očí.
Uprostřed toho chaosu přitáhne můj pohled cosi velkého, ležícího zkrouceně na silnici. Kusy motorky jsou kolem něj poházené jako zubaté chromované konfety. Vytěsňuju z mysli rychle rostoucí dav lidí na druhé straně silnice, sehnu se k němu a snažím se nahmatat pulz. Chvějící se ruku mu zlehka přitlačím na zápěstí. Pod prsty necítím žádný pohyb, žádnou známku života, a na moment mě přemůže pocit, že už to udělala zase. Pak zamrká a já vydechnu. Lidé se řinou z malých řadovek podél Green Road a s ústy dokořán si prstem ukazují na scénu před sebou.
Znovu k němu sklopím zrak.
Jeho život visí na vlásku, to vnímám naprosto zřetelně. Jestli to nezvládne, nikdy si to neodpustím. Ta vystrašená mladičká dívenka, která tehdy nevěděla, co má dělat, už je dávno pryč. Možná že tentokrát dokážu věci změnit.
Řidič motorky spadl na levou stranu, obličejem dolů. Pod hlavou se mu tvoří rudá, jako melasa hustá kaluž. Jednou rukou ho stále držím za zápěstí a druhou ho pohladím po tváři. Vypadá o něco starší než já, řekla bych, že je mu tak pětatřicet. Má jemnou pleť a dlouhé, tmavé řasy, které se chvějí, jako by právě o něčem snil.
Na druhé straně silnice, tam, kam se soustředí veškerá pozornost, je ona, a hlasitě kvílí, ačkoli na sobě má nanejvýš malé škrábnutí. Ale hrát si na oběť jí šlo vždycky výborně, takže mě to ani nepřekvapuje. Snažím se na ni nezírat, abych se neprozradila, ale obávám se zbytečně – nevnímá nikoho, kromě sebe samé. Nemá ani páru, kdo jsem a co mi tehdy udělala.
Na její obhajobu musím uvést, že nyní vypadám jinak, přeci jen je to už dlouhých třináct let. Mám teď asi pětadvacet kilo nadváhy, a i vlasy mám mnohem tmavší. Po té drobné, naivní dívce, která svou důvěru dala všanc tak snadno, není ani památky. Navíc, lidé jako ona si nikdy nevšímají bezvýznamných jedinců kolem sebe. Jen si tak proplouvají životem, dělají jedno sobecké rozhodnutí za druhým a za sebou nechávají spoušť, aniž by se nad svým chováním, byť alespoň na chvilku, zamysleli. Dokud se jim to ovšem všechno nevrátí jako bumerang. To si to potom hezky vypijou.
Slyším, jak někdo volá, že sanitka už je na cestě. Kolem stojí hloučky lidí a můžou si vykroutit krky. Oči mají přilepené na motorkáři, ale popravdě v nich nevidím mnoho soucitu, spíš špatně skrývanou touhu po nechutných detailech.
Zvednu se do dřepu, že se postavím a zmizím dřív, než dorazí sanitka. Vím, že díky článkům v místních novinách, které budou zcela jistě o nehodě psát, už ji tak snadno ze zřetele neztratím, navíc se mohu později přihlásit na policii jako očitý svědek. Nejraději bych tu zůstala, ale od své terapeutky jsem se mimo jiné naučila, jak je důležité získat odstup a zhodnotit situaci v klidu a s rozmyslem, abych dospěla k co nejlepšímu rozhodnutí.
Kdybych tu zůstala, nejspíš bych se neudržela a udělala scénu. Tentokrát ale musí všechno klapnout. Všechno, co udělám, každý můj krok musí být pečlivě zvážen a naplánován. Už žádné chyby.
Něco se mi otře o ruku a když se podívám, vidím, že se motorkářovy prsty svírají kolem mých.
Modrošedé oči má široce otevřené a podlité krví, ale lidem kolem nás nevěnuje pozornost, jako by byl schopen vnímat jen můj obličej. Ostře se nadechne a podívá se mi přímo do očí.
„Pomozte mi,“ zašeptá.
* * *
Už víc než pět let jsem zaměstnaná u Královské pošty. Šest dní v týdnu vstávám ve čtyři ráno a do práce přijíždím s dostatečnou rezervou, abych v pět hodin mohla začít pracovat.
Nejprve si vždycky srovnám poštovní zásilky podle směrovacích čísel tak, jak je budu postupně roznášet. Pak je nacpu do poštovních pytlů a doručím obyvatelům cliftonského sídliště, obrovské masy šedého betonu z padesátých let na předměstí Nottinghamu, které se kdysi pyšnilo pofidérním titulem největší sídliště v Evropě.
Ačkoli se to někomu může zdát snadné, doručovat poštu správně a včas zase taková legrace není, a rozhodně to nemůže dělat každý. Většině lidí není jedno, kdo a jak jim doručuje jejich zásilky. Pro některé z mých kolegů je to jen práce, ale podle mě můžete docela snadno ovlivnit i životy lidí.
Třeba paní Grayová z Beck Crescent. Má bércové vředy, takže jí vždycky v pátek ráno vyvezu popelnici. Nebo letos v létě, když pana Bagleyho zmohla artritida, jsem mu posekala trávník. Teď, kdykoli mě zastihne u dveří, mluví neustále o svém synovi, který žije v Austrálii. Často mám chuť se zeptat „A kde je váš úžasný synáček, když je potřeba posekat trávu nebo vám přinést léky?“, ale samozřejmě to nikdy neudělám.
Mí kolegové z kanceláře jsou vážně moc fajn banda lidí. Nechávají mě na pokoji a já si můžu v klidu dělat svou práci. Už dávno mě přestali tahat do svých nekonečných debat o reality show v televizi nebo seriálu Coronation Street – i když musím přiznat, že zásluhou jakési prapodivné osmózy bych nejspíš byla schopná vám přesně říct, co se v kterémkoli z těch pořadů, o nichž se baví, právě děje.
Zkrátka, všechno šlo úplně bez problémů a pak, z ničeho nic, se situace změnila. Vedení se rozhodlo, že proběhne další hodnocení naší práce na roznáškových okruzích.
Když byla řada na mně, Jim Crowe přišel k mému pultu a s pohledem upřeným do papírů v deskách prohlásil: „Končíte s roznáškou až dlouho po třetí, Anno. Myslíme si, že je to proto, že je ten okruh na vás moc velký.“
Před pěti lety, když jsem žádala o tuto pozici, dělal se mnou přijímací pohovor právě Jim. Byla jsem tak mimo, že jsem nastoupila do špatného autobusu a přijela o pár minut později. Vzpomínám si, že mi Jim musel jednu nebo dvě otázky zopakovat, jak jsem byla zmatená, a uklidňoval mě, když jsem zapomněla, co jsem chtěla říct. Dal mi tehdy šanci a tu práci jsem dostala. Řekla bych, že si mě vzal tak trochu pod křídlo. Nejspíš mu došlo, že mi některé věci dělají maličko problém. O tom, co se mi kdysi stalo, ale neměl ani tušení. Nikdo tady to nevěděl.
„Ale vždycky svou práci dokončím, ne?“ odpovím.
„Ano, s hodinou a víc přes čas. My si ovšem nemůžeme dovolit dále platit přesčasy, Anno. Je to příliš drahé a já mám jasné požadavky seshora, že musím snížit náklady.“
Sledovala jsem, jak se mu na čele, v místech, kde mu ustupovaly vlasy, tvoří perličky potu. Byla jsem zticha a čekala, až se mi podívá do očí, ale on dál procházel papíry připnuté v deskách. Nakonec blahosklonně souhlasil, že si prozatím můžu ponechat svůj okruh, pokud nebudu vykazovat přesčasy.
„Uvidíme, jak to půjde,“ prohlásil. „Pokud ale budete mít nadále problém dokončit svou práci včas, nejspíš vás budeme muset přeřadit na jiný doručovací okruh, pravděpodobně na Huntsmoor. Je mi to líto, Anno, ale tentokrát s tím nemohu nic dělat.“
Pokrčila jsem rameny a odloudala se pryč, nicméně uvnitř mě to pořádně vřelo. Nikdo nechtěl huntsmoorský okruh, proto na něj vždycky najímali lidi z agentury. Obávaný Huntsmoor, moře špinavého betonu a zatlučených oken. Byl zázrak, když se doručovatelé bez problému dostali kolem psů zakázaných plemen uvázaných na řetězu a povykující mládeže s kapucemi na hlavě, která se před bytovkami zdržovala od rána do noci bez ohledu na počasí.
Vlasy mi stály hrůzou na hlavě, když jsem si představila, že bych mohla na tomhle okruhu skončit, pokud vedení opravdu přistoupí k velkým změnám. Práce mi pomáhala vést téměř normální život. Jen díky ní jsem překonala ty temné časy, nechtěla jsem, aby se vrátily. Rovnou tam na místě jsem se rozhodla, že si svůj doručovací okruh udržím bez ohledu na cokoli.
Nakonec, jak už to tak bývá, jsem si dělala zbytečné starosti. Už sedm dní končím roznášku včas a nepotřebuju k tomu žádné přesčasy. Vedení tak může hodit zpátečku a nechat mě na pokoji. Ať si rýpou do někoho jiného, já jsem našla způsob, jak svou práci zvládnout.
Tedy alespoň prozatím.
Dnes ráno jsem skončila přesně na čas a když jsem pak v kanceláři věšela prázdný pytel na háček, dala jsem si záležet, aby mě při tom Jim viděl. Mí zákazníci jsou na mně závislí a nemají rádi změnu. Z nového doručovatele by neměli radost.
Jak by například kdokoli nový věděl, že si rodina Bensonova, která bydlí v Buxtonově ulici, nechává veškeré balíčky z internetových obchodů posílat naproti, do čísla 86? Kdo by asi tak tomu novému doručovateli řekl, že akurátní pan Staniforth, který dojíždí za prací do CanaryWharf a je pryč čtrnáct hodin denně, má rád, když mu poštu svážu gumičkou, aby se mu nerozletěla po celé předsíni?
Na všech těchto drobnostech lidem záleží.
Když jsem dnes skončila s prací, zamkla jsem kolo venku na stojanu a vydala se autem domů. Pořád jsem měla na sobě reflexní vestu, a protože bylo na říjen docela teplo, dost jsem se v ní potila. Pamatuju se, že jsem se nemohla dočkat, až budu konečně doma, převleču se do něčeho pohodlného, dám si hrnek horké čokolády a se svým kocourem Albertem se v klidu podívám na epizodu Jak se staví sen, kterou jsem si nahrála. Pootevřela jsem si okýnko a zahnula na Green Road.
Až teď, když se ohlížím zpátky, vidím, že každá minuta těch uplynulých třinácti let vedla přesně k tomuto okamžiku, který ji přivedl zpět ke mně. Ačkoli jsem už dávno přestala doufat, že jednoho dne zaplatí za to, co provedla, opak byl pravdou. Bylo mi zkrátka předurčeno ji znovu najít.
