Všichni, kdo To zažili, budou vždycky vzpomínat, co zrovna dělali a kde je To postihlo.
Byl jsem v našem krámě a šel ke dveřím dílny. Napřahoval jsem ruku vstříc paprsku dveřního senzoru, abych otevřel, když se mi podlomily nohy a ohromná síla mě srazila na levý bok. Prudká bolest mi projela loktem a ramenem. Lumifory nejdřív zamrkaly a pak zhasly docela. Naběhl nouzový okruh a znovu se rozsvítily, ovšem ne na plný výkon. Podlaha sebou zmítala a ze všech stran doléhal rachot. Napadlo mě nejdřív, že nastal zával. To je trvalá hrozba známá každému havíři z kterékoli doby. Když jsem na Luně začínal na Českopolské jako mladičký havíř Jakub Nedomý, závalů jsem se nebál, já ani můj tehdejší druh na šachtě Kazimir Prus. Nebáli jsme se, dokud jsme byli zelenáči. Až do prvního skutečného závalu. Pak bázeň na člověka sedne a už nikdy ho po zbytek života nepustí.
Nastal zával. Zával? Jsme v nejnižším podlaží obytného bloku na koridoru, uprostřed nekonečně složité struktury Arkádie, lunárního habitatu krytého mnohonásobně jištěnou Kupolí. V minulosti se už několikrát narušila a došlo k dekompresi, další noční můře každého šutráka, obyvatele Měsíce. To se ovšem stalo dávno, v době, kdy se lidé chránili před vakuem a kosmickým bombardováním tenkými slupkami. Současná Kupole má mezivrstvy, na některých místech jich je až šest. Navíc jsou pod Kupolí nasazené baterie hermetizačních automatů, které během pár vteřin likvidují každou průrvu. Dekomprese tedy nehrozí, přinejmenším ne bezprostředně.
Celá Kupole se ale zhroutit může, to ano.
Konstrukční struktury Arkádie jsou nastavené na standardní lunární gravitaci. Teď jsem se mohl přesvědčit, že mě k podlaze poutá drtivá tíže. Může se stát, že se Kupole zhroutí a trosky rozdrtí lidi, kteří v jejích buněčných strukturách žijí.
Lidi měli přece jen pravdu, uvažoval jsem, zatímco jsem popadal dech. Už několik týdnů se čím dál častěji mluvilo o tom, že se něco děje s agregáty gravitační dopravy. Smál jsem se těm povídačkám, stejně jako jsem nepodlehl bludům o císaři a hádal se se Su o jejím Ráji. Zatímco jsem se posmíval, opatrný Dědek zabezpečil náš krám před zhroucením vzpěrami, prodejnu i dílnu a obytnou sekci. Prolomení našich buněk tedy nehrozí, aspoň že tak. Pokud ovšem…
Pokud Dědek správně spočítal jejich sílu.
Ležel jsem na podlaze a bojoval s prudkými šlehy bolesti v levé polovině těla. S vynaložením všech sil jsem se dokázal převalit. S oporou obou rukou jsem si klekl. Rachot neustával, kolísal podle toho, jak struktury nad námi a kolem nás vzdorovaly a podléhaly zesílené gravitaci.
„Vydrží to. Neboj se, všechno jsem propočítal na pozemskou přitažlivost,“ zazníval ke mně Dědkův hlas. „Jsme na hodnotě osmdesáti procent.“
Mohl jsem mu věřit.
Dovede všechno změřit a propočítat.
Namáhavě jsem se po něm ohlédl. Neupadl. Zůstal stát a zamířil ke mně. Je to kyborg a skelet má vybavený podporou pohybu. Jeho karbonitové tělo vypadá neohrabaně, ale dokáže se pohybovat svižně. Blížil se pomalu. Dával si na čas, aby se jeho systémy stačily synchronizovat s novými poměry.
Naposledy jsem byl vystavený pozemské gravitaci při jednom bláznivém výletu. Tehdy už jsem byl starý šutrák, přivyklý na vlídnou přitažlivost Měsíce. Aby mě tenkrát pozemská gravitace nezničila, doktor Kurz mě dopředu biochemicky nadopoval. Teď v sobě žádný doping nemám a dřepím tu na čtyřech jako brouk zmáčknutý lidskou podrážkou.
„Buď v klidu, Kubo,“ promlouval ke mně Dědek. Vstal a pohupoval se v kolenou, jako by zkoušel, co s ním pětinásobná přitažlivost udělá. „Rychle se dáš dohromady. Dával jsem ti doping do kafe každé ráno. Prožíváš psychický šok. Brzy zase svaly nahodíš a budeš v pohodě.“
Pomalu ke mně přicházel a nabízel mi ruku.
Cítil jsem se bídně. Hukot hroucených struktur polevil a v tu chvíli jsem si vzpomněl na Su. Uchopil jsem nabízenou ruku. Dědek mě vytáhl na nohy a druhou rukou mi sevřel pravou paži.
„Stojíš pevně?“ zeptal se.
Otočil jsem se ke dveřím dílny. Dokázal jsem pohnout rukou. Snažil jsem se promluvit. Jazyk mě neposlouchal. Najednou byl moc těžký.
„Bo…be…bi. Bobehbi be,“ zablekotal jsem.
„Otevři je,“ tlumočil Dědek. „Jistě, jistě.“
„Ba bo behas…“
„Na nic nečekám,“ odpověděl. „Už jdu na to.“
Měl v sobě všechny dálkové ovladače, a že jich v našem království bylo!
Upřeně jsem se na dveře díval. Před očima se mi dělala rudá kola. V tu chvíli jsem nevěděl, proč se tak úporně snažím dveřmi projít. Později mi doktor Kurz vysvětlil, že to souvisí s krevním oběhem. Skokový nárůst přitažlivosti vyvolá efekt přetížení v letadle. Krev neproudí, jak má, protože srdce nepracuje ve standardním rytmu.
Pak už jsem nedokázal ani blekotat, jen jsem ztěžka ukazoval na dveře. Chtěl jsem, aby je Dědek otevřel, a nevěděl jsem, proč si to tak úporně přeju.
„Nejde to,“ řekl.
Dunění teď znělo z větší dálky. Destrukce pokračovala a zasahovala stále větší oblasti Arkádie.
Pokusil se otevřít dveře ručně. Oderval kryt páky ručního ovládání, uchopil ji a zatáhl. Nestalo se nic. Postupně navyšoval výkon svých kybo agregátů.
Výsledek ale nebyl potěšující. Páku ručního ovládání vyrval z lůžka.
„Hu,“ řekl. Pomalu se otočil a rozhlížel se po místnosti. Proměřoval ji mikroskopicko-dalekohledovýma očima.
Nechápal jsem, co dělá. Jen jsem ho pozoroval skrz kotouče rudé mlhy a snažil se udržet si aspoň jiskru vědomí.
„Struktura klesla,“ dolehlo ke mně. Nevěděl jsem, co ta slova znamenají. Momentálně jsem měl stupeň inteligence mušle. Věděl jsem jenom to, že chci projít dveřmi a že to nejde.
Dědek vykročil. Taky jsem se pokusil udělat krok. Při druhém jsem se zapotácel a znovu spočinul v kyborgových rukou. Odvedl mě k prodejnímu pultu, tam mi položil dlaně na desku, abych se mohl opřít. Potom šel za pult.
Kdybych byl při smyslech, hned bych pochopil, co má v úmyslu, a snažil bych se mu v tom zabránit. Pod deskou totiž čekala čtrnáct padesátka, odstraňovač důlních závalů. Představte si ji jako malé ruční dělo s měnitelnou účinností. Dokázala vystřílet do skály tunel, ale když se správně naladila, otevřela i krabičku s mátovými karamelami. Užitečná pomůcka, která v krajních případech fungovala jako zbraň. Nebyla ale zakázaná, naštěstí se ji vždycky podařilo propašovat složitým zákonodárstvím obydlených světů. Nebo snad císařství, pokud chcete používat dnešní hantýrku.
Rudá mlha řídla, obraz se rozjasňoval.
Čtrnáct padesátka, rozpomněl jsem se, co Dědek vytáhl ze schránky.
Pozoroval jsem, jak ji kontroluje, čím je nabitá, a pak jsem ho očima sledoval doprostřed místnosti. Postavil se proti dveřím a pečlivě zamířil.
Psychologický blok zvolna ustupoval. Už jsem volně dýchal.
Pochopil jsem, co se chystá udělat.
Chtěl jsem zařvat „ne“, ale znělo to jako „he“.
„Drž se,“ řekl a vystřelil.
Rána mě probrala, vnímal jsem už, co se děje.
Dědek měl v zacházení se čtrnáct padesátkou velkou praxi a při nastavování mu pomáhala i výpočetní kapacita záložního kybo mozku. Pomalá exploze vymáčkla dveře z rámu a dokázala je vtáhnout dovnitř k nám do místnosti, místo aby se vyvalily do prostoru dílny, jak by se dalo čekat. Složila je docela pomalu na podlahu. Ozvalo se hrozivé praskání a bylo vidět, že se obdélník dveřního otvoru nahoře zúžil.
Dveře nepůjdou vsadit zpátky, napadlo mě docela pitomě, a to už jsem se k nim ze všech sil potácel. Máchal jsem při tom rukama, takže jsem musel vypadat jako oživlá mrtvola z bláznivého iluzínového představení.
Už jsem věděl, proč jsem tak chtěl dveřmi projít.
Za nimi je dílna a v ní zůstala s Morfim zavřená moje Su Wang-li.
* * *
Přelomové události nikdy nenastanou úplně zčistajasna. Věřím, že v druhohorách se mezi pterodaktyly a brontosaury taky dlouho debatovalo, že se něco stane, a škarohlídi strašili, jak všichni ještěři vyhynou, a optimisté se jim smáli, že se nic nestane, a pak přiletěl asteroid Chicxulub a dopadlo to nerozhodně s převahou k pesimismu. Skoro všichni dinosauři vymřeli, ale ještěrky a ptáci zůstali a jsou nahoře na Zemi dodnes. Dlouho předtím, než se To stalo, kolovaly fámy, jak se zvýší gravitace a uskuteční se to, o čem se na Luně debatuje od začátku kolonizace, že totiž Měsíc bude zelený. Modrá laguna byla takových řečí plná. Vztekal jsem se, protože Su se úplně zbláznila, fámám propadla, a snad aby mě naštvala, okázale nosila tyrkysovou kokardu Ráje. Mohl jsem se z toho vzteknout, ale co naděláte, když si ženská postaví hlavu?
Horší bylo, že tomu přikládal váhu i Dědek Čuchák, kyborg se dvěma mozky, napojený na informační síť! Co když na Měsíci jsou císařské laboratoře a chystají terraforming a potřebují kvůli tomu navýšit gravitaci, aby si Měsíc udržel atmosféru? Je úplně vyloučené, že neformální týmy přišly s technologií robiotů, umělých mikroorganismů schopných sdružovat se a vytvářet i složité systémy, jako jsou stroje? Copak jsme se my dva za dobu našeho soužití a spolupráce nesetkali s technologiemi, nad kterými rozum stál? Copak jsem zapomněl na Miagiho a jeho neformální týmy a pokusy s umělým životem? Zapomněl jsem na technické artefakty, o nichž nebylo úplně jasné, že jsou opravdu dílem lidských rukou a jestli tu nezbyly po mimozemšťanech?
Měli jsme v našem krámku dokonce speciální vitrínku s exponáty typu UNO, Unidentified flying object. Byly zde sošky po mimozemšťanech pozemského původu z pouště Sahara, ale také tři typy Hlídky, údajné mimozemské vysílačky, která přivolá jinoplanetníky, až se člověk dostane na Měsíc. Ten už tu běhá pěkných pár pátků, a pořád nic. Klenotem v naší sbírce pak byl šém, hranaté kouli podobný metaedr o velikosti pomeranče, který jsme získali za pohnutých okolností sami. Dědek strávil mnoho času pokusy rozluštit runy na jeho povrchu a vůbec mu nepomohl nález úplně stejných run za okolností neméně pohnutých.
Fámy měly několik zásadních logických trhlin a všechny jsem se snažil Dědkovi objasnit.
Nejsou žádné císařské laboratoře, protože ani na Měsíci, ani jinde v soustavě obydlených světů žádný císař není. Dále, když se fámy mezi lidmi začaly šířit, postupně se k nim vyjadřovali vědci. 93 % z nich opakovalo, že gravitechniku známou z dopravy a stavebnictví není možné aplikovat na tak velký hmotný útvar, jako je Měsíc. Hlavních důvodů vědci uváděli asi patnáct. Upozorňovali i na to, že kdyby Měsíc skutečně zpětinásobil svoji přitažlivost, mělo by to fatální vliv na vesmírnou rovnováhu a Měsíc by se zřítil na povrch Země s důsledky snadno představitelnými. Nikdo elementárně příčetný by si tedy s takovou technologií nezačínal, i kdyby byla uskutečnitelná, jako že není, jak se na tom shodlo 93 % vědců a zbylých 7 % bylo odsouzeno k opovržení. Takže ozelenění lunárního povrchu ustavičně spalovaného proudem kosmické energie je tak mizerná báchorka, že by jí uvěřilo jen malé, hodně zanedbané dítě.
A vidíte, 93 % obyvatel Arkádie i dalších lunárních habitatů a bezpochyby i obyvatel jiných světů, jako je Lagrang, Mars a Europa, měsíc Jupiteru, se vykašlalo na shodný názor většiny vědců, naletělo na humbuk s gravitací a terraformingem a uvěřilo, že na Měsíci nastane Ráj.
Patřila mezi ně i Su Wang-li.
Hrozně jsem se s ní kvůli tomu hádal. Naposledy to bylo fakt zlé, a proto jsem se rozhodl, že za ní zajdu a pokusím se spor vyžehlit.
Byla to opravdu náhoda, že jsem se pro to rozhodl zrovna v den, kdy To začalo.
