Připravujeme

Hra s ohněm
Dana Stabenow

NA ZAČÁTKU NOVÉHO PŘÍPADU KATE SHUGAKOVÉ JE... Více...





Ultimus

Ondřej Neff

DLOUHO OČEKÁVANÝ AKČNÍ SCI-FI ROMÁN OD LEGENDY ČESKÉ SCIENCE FICTION...

Naše cena vč. DPH: 244 Kč

Běžná cena vč DPH: 349 Kč

Datum vydání: 4. 10. 2021

ISBN: 978-80-7588-299-8

Počet stran: 384

Vazba: vázaná

Série: Arkádie

Díl v sérii: 4.

Skladem: Ano

  • Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.

    Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou na ně nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. V Ultimu spadnou do spárů Enigmy, nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Najednou stojí proti všem – proti zločincům i dozorcům, proti robotům, zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.

    Když se pak do celé záležitosti vloží umanutá aktivistka Perla bojující za práva robotů, budou mít Kuba s Dědkem co dělat, aby si zachránili alespoň holou kůži…

    ____

    Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí knihy Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života.

  • „Hu,“ pravil Dědek Čuchák a pustil z ruky cestovní tašku. Málem mi spadla na nohu. Tlačil jsem se za ním do vchodu na vypouštěcí rampu arkadského doku, která byla vyhrazená pro osobní transportéry, stranou hlavních výpustí pro nákladní stroje. Trochu mi uhnul, a tak jsem i já uviděl to, co z něho to jeho „hu“ vymáčklo, někdy varovné, jindy překvapené.

    V tomto případě platilo oboje najednou.

    Na ploše čekal desetimístný transportér s plochou dráhou letu neboli ploštice. Kolem se motal chlápek v kombinéze doprovázený robotem. Předletová příprava. Podle šrámů a pomačkaného čumáku měla ploštice nalétáno tolik, že by to stačilo na cestu k Plutu a zpátky. Zato nápis NZU na jeho boku zářil novotou. Možná ho před odletem do Arkádie někdo přetřel štětkou, aby firmě nedělal ostudu. NZU, to je Nápravné zařízení Ultimus. Nápravné zařízení? Centrální věznice Svazu habitatů a přilehlých společenství. Šéfové Svazu předstírají, že nevědí nic o dovozu kriminálníků ze Země. Komerce na druhou. Svaz dostává prachy za každého dovezeného kriminálníka. Vězňové demontují fragmenty vyřazených zařízení na elementární součástky. Ty jsou dobrý prodejní artikl, takže zase tečou prachy.

    Je to taková dvojitá jímka, ten Ultimus. Směřuje do ní odpad lidský i technologický. Zároveň generátor prachů pro Svaz a všechny, kdo si smočí zobák.

    Jak to tak vypadalo, tahle ploštice byla moc dobrý kandidát pro péči velmi otrlých rozebíračů odpadu. Stejně jako já měl i Dědek Čuchák rád staré technické artefakty. Jinak bychom nemohli být starožitníci. Nicméně starožitnosti měl rád na pultu, ve vitrínách a v depozitáři. V osobním životě dával přednost nové, fungující technice. To se dalo pochopit snadno. Byl kyborg, napůl člověk a napůl, s odpuštěním, robot. Na fungující technice byl tedy závislý, ošetřoval ji a pěstoval ji.

    Ploštice vypadala, že není schopna žádného výkonu a rozpadne se ještě tady, na rampě.

    Takže tedy „hu“. To byla slabá reakce. Měl jsem na jazyku něco drsnějšího, ale nechtěl jsem dělat potíže dřív, než se zvedneme z plochy.

    „Musíme odletět,“ řekl jsem mu vlídně. „Máme smlouvu a ze zálohy jsme zamázli dluhy u doktora Kurze. Možná nás dokonce čeká kšeft jako víno.“

    „Proč pro nás poslali tenhle hadr?“

    „Nevím. Třeba nic lepšího nemají.“

    Všechno začalo před půl rokem. Můj přítel kyborg, občanským jménem Kazimir Prus, známý jako Dědek Čuchák, byl zrovna po repasi u doktora Kurze. Nějak se stalo, že kšefty šly od deseti k pěti a splácení začalo váznout. Taky jsem se trochu hádal se svou přítelkyní Su Wang-li a ztratil jsem přístup ke kouzelné skříňce v jejím baru Modrá laguna. Už jsem trpce spřádal plány, jak půjdu za Lebovičem a nabídnu mu, že budeme s Dědkem dělat příručí v jeho starožitnickém velkopodniku, když do našeho krámku vstoupil tajemník Dittrich.

    Na první pohled to byl zvláštní člověk. Vypadal, jako by ho sestrojili z nějakých dlouhých dílců. Když jsem byl malý, rád jsem si hrál s dědečkovým skládacím metrem. Napadlo mě, že ten chlap má tělo postavené na podobném principu. Sako i kalhoty na něm trochu visely, ale vzhledem k jeho hubenosti by na něm plandala i půlcoulová hadice, kdyby ji na sebe oblékl. Představil se jako tajemník ředitelky Nápravného zařízení Ultimus Schrieberové, pověřený dohledem nad demontážním úsekem.

    Trochu mi zatrnulo, když to z něho vypadlo. Ultimus, to byl kriminál. Ne všechno, co kdy prošlo naším krámkem, přísně odpovídalo liteře zákona, ať už to šlo ven nebo dovnitř. Nezdálo se ale, že by Dittrich nějak uvažoval o tom, že bychom se my dva s Dědkem stali klienty Ultimu coby vězňové neboli izolanti. Obrací se na nás jako na experty v oboru kvantových řídicích jednotek.

    Těch už je u nás dnes sakra málo. Kvantové jednotky najdete jen ve starožitných technických artefaktech, protože z běžného provozu je dávno vytlačily fluidní jednotky. Taky jsou ve šrotu určeném ke skartaci. Přitom likvidace technologického odpadu je hlavní náplní práce Ultimu. Lunární společenství parazity netrpí, a kdo poruší zákon, musí makat. A co jiného mu svěřit než hnusnou a nebezpečnou práci. Například likvidaci vyřazených technologických celků.

    Samozřejmě jsem měl představu, co se s nimi děje, když jim skončí životnost. Nějak se rozmontují a něco s nimi udělají, zhruba takhle. Dnešní technologické celky už ale nejsou, co bývaly. Kdybyste měli takový celek přirovnat k živočichovi, pak by ten dřívější měl kostru, což by odpovídalo hrubé stavbě, a pak maso a nervovou soustavu. Dnešní technologické celky to mají všechno dohromady. Nedá se dost dobře rozlišit, co je kostra, co svalovina a co nervy a mozek. Prvky umělé inteligence a prvky samořízení a samopohybu najdete všude, i v základní struktuře každé stavby, každého technického zařízení. Taková věc se nedá jen tak zrušit a skartovat. Skládá se z milionů vzájemně závislých modulů. Žije to jednak sdíleným životem, jednak kvazi autonomním životem každé části. Když si usmyslíte něco takového zlikvidovat, musíte to nejdřív rozdělit na kusy, pak postupovat modul po modulu, každý z nich rozložit na prvočinitele a ty pak dál jeden po druhém dělit až na primární součástky.

    Což někdy znamená jít na molekulární úroveň.

    „Máme potíže, pánové,“ sděloval nám tajemník Dittrich. „Dochází k havarijním situacím. Říkáme jim vzpoura strojů.“

    „Hu,“ řekl Dědek Čuchák.

    „Při demontáži se někdy stane,“ vysvětloval Dittrich, „že spolu naváží kontakt i moduly, které k sobě nepatří. Nedá se to předvídat a nikdo neví, proč se to děje. Podle našich techniků to souvisí s nedokumentovanými funkcemi modulů.“

    „Chápu. Proč vám ale vadí, že moduly navazují kontakt?“

    „Protože potom vraždí. Chápete? Vznikne něco jako kybernetický živočich. Někdy je neškodný a můžeme ho znovu demontovat. V jednom případě z padesáti ale na sebe nenechá sáhnout a ničí všechno kolem sebe. Ať je to živé nebo kybo.“

    „Co s tím pak děláte?“

    „Toxické fragmenty musíme zalít do neutralizační pěny a potom je demontujeme ve speciálním oddělení. Jistě chápete, že to prodlužuje a zdražuje demontážní proces. Nehledě na ztráty na zdraví a životech.“

    „Jak vám může být firma Nedomý & Prus užitečná?“

    „Čekáme novou vlnu materiálu ke zpracování. Ruší se technologický komplex Goddard. Čistě kvantová záležitost. Potřebujeme někoho, kdo by zjistil příčinu a vzniku toxických fragmentů zabránil.“

    „Proč bychom to měli být my?“

    „Řekli nám, že jste nejlepší odborníci v oboru kvantových inteligentních jednotek.“

    „Kdo?“

    „Kapitán Mantella.“

    „Hu,“ řekl zase Dědek Čuchák.

    Kapitán Mantella, vysoký důstojník arkadské policie. Zabýval se velkými případy, jako je technologická manipulace, vědecká kriminalita a špionáž. Naše vztahy byly vždycky, abych tak řekl, těsné. Někdy až příliš.

    „V tom případě do toho nejdeme.“

    Opíral jsem se dlaněmi o pult a Dědek stál o půl kroku stranou. Ohlédl jsem se po něm. Z jeho tváře Frankensteinova monstra se nikdy nedalo nic vyčíst, leda když se uvolil lehkými pohyby hlavy dávat najevo emoce. Teď se nehýbal a neozýval se ani v komlinku, našem společném komunikačním zařízení.

    Na to řekl tajemník Dittrich tu sumu.

    „Kdy začnou materiál z Goddardu navážet?“ zeptal se Dědek.

    Dittrich se k němu bystře obrátil.

    „Za sedm měsíců. Počítáme s tím, že by proces měl trvat nejdéle tři týdny. Kdyby se protáhl, prodloužení kontraktu by bylo na vaší vůli. S dodatkem honoráře, samozřejmě.“

    Zbláznil ses?“ oslovil jsem Dědka komlinkem. „Kolikrát jsme si řekli, že nepůjdeme do ničeho, v čem má prsty Mantella?

    Spočítal sis, co to vynese?

    Nemám v hlavě kompjútr.

    Já jo. Rovná se to součtu úhrnu našich dluhů a tříměsíčního výnosu naší firmy z pětaosmdesátého, kdy byla největší konjunktura zájmu o kvantové roboty.

    Jenže je v tom Mantella. Určitě nás nedoporučil jen tak. Chce nás do něčeho namočit.

    Vždycky chtěl, a nikdy nás neutopil. Proč? Protože jsme se nenechali. Ani teď se nedáme a uděláme na Ultimu kšeft jako víno. Proč skončil obchod s kvantovými roboty?

    Protože zmizeli z trhu. Jsou v rukou sběratelů a ti je pustí jen za astronomické ceny.

    Ultimus funguje jako kriminál padesát let a celou dobu roboty používá. Vyřazené kusy se tam budou válet v kdejakém koutě. Nikdo z naší branže se na Ultimus nedostal. Ani Lebovič, ani sestry M’Kotovy. Budeme první a všechny vyzobeme.

    Tajemník Dittrich chvilku čekal. Usoudil, že se nám do toho nechce, a pokrčil rameny. Skoro to zachrastilo.

    „Jak myslíte, pánové. Nutit vás nemohu. Požádám vás ale o malou laskavost. Mohli byste mi zavolat taxíka? Navštívím pana Leboviče a požádám ho, aby mi poradil nějakého schopného člověka.“

    Tak se stalo, že jsme kontrakt podepsali. Záloha přistála vzápětí na našem kontě. To bylo dobré. Jenom obava z podfuku z Mantellovy strany zůstala.

    „Ničeho se neboj,“ uklidňoval mě Dědek. „Doktor Kurz mi nabízel další posílení řídicí jednotky. Zákrok byl kvůli dluhům mimo naši finanční realitu. Teď na to máme. S posíleným CPU si snadno poradím s čímkoli, co je ten policajt schopný vymyslet.“

    S posíleným CPU mě budeš otravovat a nebude s tebou k vydržení, napadlo mě.

    Takže jsme kontrakt podepsali a bylo pozdě bycha honit. Stáli jsme na rampě a koukali na transportér zralý na rozpadnutí.

    „Co poslali, to poslali. Když už jsi mě přemluvil, tak to chci mít co nejdřív za sebou. Jdeme,“ řekl jsem Dědkovi.

    Když mu doktor Kurz vylepšil řídicí jednotku, nějakou dobu to s ním bylo nesnesitelné. Nestalo se to poprvé. Naučil jsem se tu situaci zvládat. Musí se na něho přísně, neřkuli tvrdě. Máme s Ultimem kontrakt, ze zálohy jsme zaplatili dluhy, couvnout nemůžeme, tečka. Tím spíš, že to byl jeho nápad a musí se mu to připomínat. Kvůli němu jsme stáli zde, na vypouštěcí rampě.

    Protlačil jsem se kolem něho a zamířil ke žluté čáře. Tam jsem se zastavil, u nohy tašku s fuseklemi, slipy a košilemi na týden. Docela se mi ulevilo, když se ke mně Dědek připojil. Společně jsme pak čekali, až na nás technik v oranžové vestě mávne, že je předletová kontrola hotová. Víc než on mě zajímal modře karosovaný robot, který stál vedle něho, a jak jsem odhadoval, kontrolu řídil a komandoval.

    Na hrudním plátu měl bílý nápis NZU. Byl to výrobek firmy Gonchang, na první pohled ročník 2070 a něco. Stupeň volnosti nejvýš dvanáct. Tady v Arkádii by už byl ve šrotu, na Ultimu je v provozu. Za deset, možná patnáct let by z něho mohl být dobrý kousek pro starožitnický podnik Nedomý & Prus. Zatím je nám celkem k ničemu.

    Díval jsem se na něho, jak se mu hlava otáčí prudkými, skoro ptačími pohyby. Skřehotavým hlasem vydával rozkazy technikovi, aby správně přikládal k přípojným místům čidla diagnostické aparatury transportéru. Technik si všiml, že se na něho dívám. S úsměvem jsem pokrčil rameny na znamení, že plně chápu jeho pocity. Přece jenom byl v trochu trapné situaci, když se nechával komandovat takovou hajtrou. Opětoval úsměv, a vtom jsem si uvědomil, že toho člověka odněkud znám. Mávl jsem mu na pozdrav, on si taky vzpomněl a pokynul mi, abych šel dál i přes žlutou čáru.

    „Zdravíčko,“ zavolal jsem na něho. „My dva jsme se už potkali, ale nějak mi vypadlo, kde to bylo.“

    „Nemůžete si mě pamatovat. Mohl jste mě zahlédnout jen tak mimochodem. Zato já znám vás a pana Pruse moc dobře. Dělal jsem v Kimově garáži.“

    Chvilku jsem dumal, než mi došlo, o čem mluví. Tenkrát v roce Velkého Návratu na Lunu v osmasedmdesátém jsme s Dědkem řešili jednu takovou malou záhadu. To se mi občas stává, řešení malých záhad. Pak se zařeknu, že už nikdy, a nakonec to zase dopadne špatně a jsem v záhadě až po uši. Kimova garáž, to byl v osmasedmdesátém případ pozůstatků André Blanquarda.

    „No ovšem, Kimova garáž!“

    „Jmenuju se Tim Gabor. Moc mě mrzí, že to tenkrát dopadlo tak špatně.“

    „Doufám, že to dnes bude lepší,“ kývl jsem bradou k ploštici.

    „Moc bych si tím nebyl jistej, pane Nedomý.“

    „Říkej mi Kubo,“ nabídl jsem mu ruku. Zakřenil se a stiskl mi ji. Pak si podal ruku s Dědkem.

    „Já jsem Tim.“

    Klepl jsem si prstem do skráně. Přívětivě jsem kývl i na robota.

    „Nazdar, Roby.“

    Mohlo by ho potěšit, že mu dávám jméno, pomyslel jsem si. Tim se trochu zasmušil.

    „Pánové nejsou součástí kontrolního týmu,“ řekl robot. „Vyzývám vás k opuštění operačního prostoru.“

    „Pánové jsou konzultanti,“ řekl mu Tim. „Jako technik mám právo vyžádat si odbornou pomoc.“

    „Žádám o certifikaci. V případě absence certifikace trvám na okamžitém přesunu za žlutou čáru.“

    Tim se omluvně usmál.

    „Promiňte, kluci. Myslel jsem to dobře, ale…“

    „Jen klid. Certifikaci máme.“

    Bylo by smutné, kdybychom ji neměli. Firma Nedomý & Prus působí v oboru technických starožitností pár desítek let. Údržbu robotů v době kvantové inteligence jsme dělali už v době, kdy tenhle chudinka gonchang ještě ležel na infodesce jako zadání technického záměru. Kývl jsem na Dědka a ten otevřel gonchangovi svoje info. Načetl si, co potřeboval.

    „V pořádku. Máte volnost k působení.“

    „Abych neměl, chlapče,“ řekl jsem mu.

    Tim se ušklíbl.

    „Dávej pozor, co říkáš. Nejdřív Roby, teď chlapče. Tady je to ještě v pořádku, tady je Arkádie. Ale na Ultimu nesmíš říkat robotovi chlapče. Označili by to za identitární expropriaci. Někdo by si to mohl vykládat dokonce jako robofobii.“

    Dával mi jasně najevo, co si o věci myslí. Nekomentoval jsem to. Věděl jsem, jaké jsou na Ultimu poměry.

    „Co jsi tím myslel, že si nejseš jistej?“

    Ohlédl jsem se po Dědkovi. Taky si nebyl jistej.

    Pokrčil rameny.

    „Nepamatuju si, kdy Ultimus naposledy poslal takhle starou šunku. Je dobrá leda tak do šrotu.“

    „Dáš povolení k letu?“

    „To záleží na něm. On tu šéfuje,“ ušklíbl se a kývl ke gonchangovi. „Tak to na Ultimu chodí. Tam se musí sekat dobrota. Kodex koexistence a všechny ty krámy kolem.“

    „Přestávka pro oddych lidského personálu skončila,“ ozval se robot.

    „Nechci překážet,“ řekl jsem mu. „V klidu to dodělejte.“

    Pokračovali v práci, člověk pod robotovým dohledem. Tim samozřejmě věděl moc dobře, co má dělat, a někdy mu bylo zatěžko synchronizovat pohyby s tím vším skřehotáním.

    „Rutina skončila,“ oznámil konečně gonchang.

    Tim se na mě podíval.

    „Dal svolení. Můžete letět, až budete všichni.“

    Doplnil ho zase gonchang.

    „Na seznamu jsou techničtí specialisté Jakub Nedomý a Kazimir Prus a kyboetická analytička Perla.“

    No nazdar. Kyboetická analytička Perla.

    Na Ultimus s námi poletí i aktivistka za práva robotů, to jsem věděl od Dittricha. Čtrnáct dní před cestou mi poslal letové dispozice pro cestu na Ultimus a jen tak mimochodem se zmínil, že budeme mít společnost. Tak to je fajn, napadlo mě. Aktivistku, dodal. Tak to je blbý, změnil jsem názor. Ptal jsem se ho, z jaké je aktivistka organizace. Když mi řekl, že z Lunárního skřítka, měl jsem se sto chutí cesty na Ultimus vzdát. Nejspíš bych to i udělal nebýt zálohy, ze které už nic nezbylo.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: