Severní den

Blednoucí podzimní slunce se ztratilo v plochých obrysech Hvězdových ostrovů na mořském horizontu před dobrými čtyřmi údery a někteří občané Rovině se tak již ukládali ke spánku. Hlavně ti v Horní čtvrti, někdy se jí také říkalo Měšťanská. Opatrnější zavírali masivní okenice z borovicového dřeva, jiní jen zatáhli závěs, který je přeměnil v pohyblivé siluety, dokud nezhasli poslední parafínovou svíčku či petrolejku. Řady a bloky dvou – až čtyřpodlažních kamenných domů se táhly v pravidelných paprscích, aby se nakonec seběhly uprostřed kopce na Padraniho náměstí s vysokou zdobnou kašnou a Chrámem Jediného. Cesty mezi domy byly vydlážděny žulovými kočičími hlavami, a tak snad i proto se Rovini přezdívalo Kamenné město. Žilo tu dobrých deset tisícovek občanů a po Středovém to bylo druhé největší město Severního dne. Rozvody horké páry, které ohřívaly domovy v nehostinném a celý rok sychravém klimatu, byly jeho chloubou, stejně jako zapáchajícím aerosolem živené pouliční lampy osvětlující ulice. Ne, že by nic podobného nenabízelo svým občanům i Středové město, ale Rovině byla ze všech měst na ostrově nejstarší, první.

Spodní čtvrť Rovině tvořil přístav s nesčetnými modřínovými či dubovými moly a doky a kůlnami a skladišti. Pach rybiny, bahna, nemytých těl a okolo procházející smrti. Tato část města stále žila – především krčmy se ještě několik úderů nezavřou. Někteří rybáři se po vydatném denním spánku podpořeném makovým mlékem za několik úderů vydají spolu s odlivem vstříc svým úlovkům. Jiní se připravují na cestu k některému z ostatních, byť méně významných, paprskových měst, která byla usazena po jihovýchodním obvodu ostrova. Obchodní, pilířní, poštovní lodě a řada takových, jejichž účel nikdo neznal, nebo ještě lépe, znát neměl a nesměl. Přístav byl z dob Předchůdců opevněný vysokým monolitickým prstencem vystupujícím vysoko nad šumnou mořskou hladinu, ve strážních věžích, které pomáhaly v noci při navigaci vracejícím se lodím, plápolaly plameny aerosolových hořáků. Jinak ale věže zely prázdnotou.

Byl klid.

Julius Birma pomalu vytáhl nůž z hluboké rány a otřel ho do vysokého chlupu drahého koberce.

Hana Polach si rukama zakryla tváře plné slz a převalila se na posteli s vysokým baldachýnem; v ramenou jí stále ještě pulzovala horkost způsobená hrubým stiskem a v uších rezonoval manželův překotný a jedovatý šepot.

Severin Nowak opatrně doplnil kalamář, zkontroloval podezíravě hrot pera a otočil listy obou knih – jak té, kterou četl, tak té, kterou psal.

Vicram Bagley seděl ve své pracovně nacházející se ve vysoké věži nad Středovým městem a zažíval pocit jako ještě nikdy předtím, ale zažije ho ještě několikrát – pro něj neobvykle upřímnou radost i obrovský strach zároveň.

A Cora Morrowind kdesi u Skalního města, pár mil od Poslední výspy s maskou havrana zakrývající oči, nos i ústa, přetáhla víčka rychle chladnoucímu ženskému tělu a vyčerpaně se sesunula k zemi.

A pak noc nad Roviní prořízly údery zvonu hlásící konec dne, začátek dalšího, a na město, okolní hluboké hvozdy a vlastně i celý ostrov, Nordtag nebo chcete-li Severní den – začaly dopadat kapky studeného deště.

První údery se voda zprvu jen líně plazila a stékala do pomalu se plnící kanalizace pod městem, teď už jí ale bylo na ulicích po kotníky a v úzkých uličkách, kterých byla v Rovini spousta, nabíral její proud na síle. Od Chrámu Jediného se proudy vody táhly ulicemi do všech světových stran jako šedivé stuhy. Z Kamenného města se během chvilky stalo město potoků a říček. A stejný obraz nabízelo i Středové město či paprsková města Jezerem a Varna.

* * *

Julius Birma se svezl z prazvláštního jednomístného vozidla, nohy v těžkých kožených botách dopadly do vysokého mechu. Tady neviditelné kolejnice, po kterých se mechanický konstrukt trojúhelníkovitého tvaru pohyboval, končily. Dál musel po svých. Do dálky ubíhala bohatě zvlněná vřesoviště, sem tam přerušená ve větru se ohýbajícími nízkými keři, a to vše z jihu ohraničovaly příkré srázy končící o desítky a desítky yardů níž v mořském příboji. Severní krátké a horké léto.

Z vesty vytáhl stříbrné hodinky. Měl skoro úder zpoždění, další dva a přijde hladová tma. Ne, nevěřil na ně, ale i tak už v té době chtěl být zpět za hradbami Rovině.

Až na hukot moře panovalo přízračné ticho a vzhledem k denní době i nezvyklé šero pod těžkou kobaltovou oblohou prostou jediného racka či tereje. Zvířata, ta běžná, jak je lidé z Kontinentu kdysi znali, se v této části Nordtagu příliš nevyskytovala, zato spousta nepopsaných a dříve nespatřených druhů ano.

Na hlavu si nasadil klobouk zevnitř vyztužený kovovým páskem chránícím dle příručky před prospektorskou nemocí, otočil v dlani hodinky na druhou stranu a zkontroloval střelku skrytého kompasu. Podle údajů od klienta nabral azimut, v dlani sevřel jak třešeň velkou kovovou kuličku a vyrazil.

Pohyboval se rychle, neustále ve střehu. V krajině spatřoval útvary tak, jak byly zakresleny v plánku, který mu spolu s instrukcemi klient předal. Držel se úzkého zurčícího potůčku, všiml si břidlicové skály v severním směru, vystupující jako stín z moře nízké trávy, i štítů Skalnatých hor daleko na obzoru.

A pak, skoro po půl úderu chůze, to místo skutečně našel. Kameny rozmístěné do kruhové formace okolo kráteru o průměru asi deseti yardů. Z vaku přehozeného přes rameno vytáhl kovový disk s lankem navázaným ve středu, konec uchopil do natažené ruky a vyšel. Soustředěně opisoval obvod širokého kruhu, krok za krokem, a neustále ho zužoval. Trochu jako rybář zkoumající přívlačí vody při lovu jantarových pstruhů. A znenadání skutečně pocítil záběr – jemné brnění vycházející z disku a přenášející se přes lanko až do natažené ruky. Zastavil se a pomalu kýval artefaktem ze strany na stranu, až s jistotou identifikoval místo, kde byl pocit vibrace nejsilnější. Vytáhl skládací rýč a začal kopat. Prsty zkoumal hlínu a drobný štěrk a netrvalo dlouho a narazil na to, pro co si přišel. Kovové kosti dávno rozbitého konstruktu, součástky pohřbené před dávnými a dávnými časy za nejasných okolností a celou tu dobu čekající nehluboko v zemi. Některé potrhané a zohýbané, jiné ve slábnoucích paprscích slunce stále až nepatřičně lesklé a na první pohled nedotčené. Porovnával jednotlivé kusy s náčrty od klienta a součástky mizely jedna za druhou v režném vaku. Když se dopočítal osmi, zhluboka vydechl. Byl hotov. Zběžně zahladil stopy po kopání; bylo součástí etikety každého prospektora zanechat po sobě místo nálezu ve zdánlivě netknutém stavu. A stejně tak bylo součástí etikety nepřijímat zakázky za účelem výdělku bez vědomí cechu, který si bedlivě hlídal své desátky. Ale Julius Birma neměl na výběr a insignie prokazující jeho příslušnost k prospektorům dnes jeho oděv v žádném případě nezdobily.

Jen co se vzpřímil a naposledy místo přejel pohledem, už se jeho tělo řítilo zpět k zemi. Kolem ramene mu prosvištěl odkudsi vystřelený kus olova a zaryl se do kamene kousek od něj. Julius se překulil na bok, podíval se směrem, odkud projektil přiletěl, ale neviděl nic než keře a skalky a zvlněnou nepřehlednou krajinu. Nestačil se pomalu ani nadechnout a ten někdo, pečlivě ukrytý, přebil a vyslal jeho směrem další výstřel. Ten se mu tentokrát zaryl do lýtka a roztrhl maso. Pocítil prudkou bolest. Přejel instinktivně rukou po holenní kosti. Byla celá a stejně tak i sval – dokázal se odrazit a převalit o kousek dál za jeden z větších kamenů. Rána bolela a krvácela, ale průstřel byl naštěstí čistý. Teď musel pryč, a rychle. Začal se plazit mezi nízkými keři dál od zřejmé pozice střelce, na zemi zanechával krvavou stopu, ale i tak byl dost rychlý a další vypálená kulka ho již minula o několik yardů.

Vylovil z kapsy malou tabatěrku a odsypal na hranu palce dvě špetky zakázaného fistechu. Dva rychlé šňupy mu dodaly odvahu i sílu. Bolest okamžitě polevila a mysl se zklidnila.

Namísto cesty přímo od útočníka tak záhy změnil směr a začal se obezřetně šplhat nahoru do mírného kopce, který byl v tuhle denní dobu zastíněn a pohyb zde tak byl pro druhého složitě rozeznatelný. Plížil se pomalu, jako starý líný stín přitlačený k zemi, až se dostal dost vysoko na to, aby toho druhého spatřil. Zavalitý muž natažený v pozici střelce za velkým kamenem, oko přitlačené na optice dlouhé pušky uzpůsobené pro střelbu na obzvláště velké vzdálenosti. Okem na puškohledu hledal Julia a zapomínal si všímat bezprostředního okolí.

Julius zvažoval své možnosti. Nejraději by se zkrátka jen vyplížil mimo útočníkův dosah a zmizel, ale pravděpodobnost, že si ho druhý dřív nebo později všimne, byla vysoká. Kdo to vůbec mohl být? Vyvrhel putující krajinou? Bývalý prospektor, který sešel z cesty a honil se za stejným cílem? Ne. Ale to nyní nebylo až tak podstatné.

Pomalu se začal plížit k útočníkovi, v jedné ruce pistoli s nataženým kohoutkem, druhou se odrážel od země. Podvědomě si uvědomoval, jak se slunce blíží čím dál tím víc k horizontu a vymezený čas se krátí. Nakonec se přiblížil tak blízko, že bez problému rozeznal znaky, kterými bylo označeno mužovo rameno. Lovec odměn. Vrah vykonávající svou činnost pod cechem a zcela legálně a v souladu s rozhodnutím, které musel potvrdit některý z místních tribunálů. Skutečně se to dělo? Skutečně byl někdo z vyšších kruhů v Rovini svolný na něj, Julia Birmu, vydat eliminační svolení? Syndikát ho už dál nechtěl nebo snad nedokázal chránit? Juliovi se hrůzou rozbušilo srdce.

Natáhl chvějící se ruku s krátkou zbraní, zamířil, zatajil dech a ukazovákem zmáčkl spoušť. Následovala rána, sprcha jisker z široké hlavně a bolestivý výkřik muže, když mu střela roztrhla tkáně zápěstí. Julius neváhal, zastrčil zbraň za opasek, a jak mu to poraněná noha dovolovala, dal se do běhu. Za sebou slyšel kletby raněného, jemuž puška vypadla z rukou, a dezorientovaně se snažil zastavit silné krvácení.

Po chvíli se ale musel Julius zastavit. Ne kvůli silné tepající bolesti – dle všeho ztratil směr. „Do prkna.“ Ne, nevěděl, kde je. Zmateně se otáčel kolem své osy, ale nenacházel žádný bod, kterého by se mohl v jednotvárné krajině zachytit. Zvlněné pahorky byly v mdlém soumraku podobný jeden druhému. Vytáhl z kapsy kompas ve snaze zachytit jeho střelku v posledních paprscích zapadajícího slunce, ale ta sebou házela ze strany na stranu a uhýbala jeho pohledu. „Do prkna!“ zaklel znovu. Nejspíše to bylo velké množství kovů v půdě pod jeho nohama, co hatilo jeho snahu. Schoval kompas a zalovil v kapse, až našel malou kuličku. „Doveď mě zpět,“ zašeptal si sám pro sebe a promnul kousek kovu mezi prsty. Kulička dvakrát zavibrovala a on vyrazil. Vždy když se otřásla jednou, zvolil směr více doleva, když dvakrát, tak vpravo, a po chvíli už před sebou spatřil okraj lesa i stín svého podivuhodného vozidla, které zde před dobrými dvěma údery zanechal.

Mohlo ho od něj dělit posledních sto yardů, když je spatřil. Nepřirozeně vysoké postavy se oddělovaly v pravidelných rozestupech od přítmí lesa. Vysoké asi jako jeden a půl dospělého muže, dlouhé paže a vířící černý dým tvořící povrchy jejich těl. Oválné obličeje bez známky jakýchkoli rysů či výrazu. Postavy nevydávaly žádný zvuk, nebylo patrné žádné gesto. Udělaly jen několik táhlých kroků a pak se zastavily.

* * *

Probudil se vyděšený a zpocený. Ten noční běs se k němu pravidelně vracel. V každém svém jemném detailu. Vzpomínka, kterou nelze vypudit. A příběh vždy skončil ve stejnou chvíli. Nikdy nepokračoval dál ke scéně, kde dorazí do Rovině a v dílně Joachyma Vredevera, svého přítele a zcela mimořádného znalce konstruktů a jejich mechaniky, vysype na široký dřevěný stůl obsah svého vaku. Jak mu Joachym šeptem vysvětluje povahu stroje, který z pustiny přinesl, a bez váhání se shodují na tom, že nemůže být předán klientovi tak, jak je, a záměrně vyjmou jednu z mnoha jeho složitých součástek, která mu uzme ničivé schopnosti. A nikdy ani nepokračoval dál k tomu, jak předává vak klientovi, ten spokojeně kontroluje jeho obsah, vyplácí Juliovi odměnu, ten část odebírá na prosté živobytí a se zbytkem se vydává rovnou ke kurýrovi a vysílá ho ke svým věřitelům ve Skalním městě.

Usnul.

* * *

Znovu se vzbudil až večer, alespoň si to tedy myslel; budík na nočním stolku nenatáhl a strojek jeho kapesních hodinek byl nefunkční a plný vody. Venku byla každopádně tma a zvuk deště dopadajícího na plechovou střechu domu byl stejně intenzivní, jako když usínal. Vyhlédl přes zamlžené okno do ulice pod sebou. Tekutá hmota deště se dál neúprosně valila už druhý den, hladina zatopené ulice ale dále nestoupala a končila v rozbouřeném moři o několik desítek bloků níže. V některých oknech v ulici se ještě svítilo, ale většina jich byla potemnělá. Zavrtěl nad tím obrazem jen rozmrzele hlavou a pomalu vstal.

Stále nahý sešel po schodech dolů a přemýšlel, co dál. Chvíli nepřítomně hleděl na uhlem malovaný obraz ženy postavený na masivním kredenci, jen pár palců od hladiny vody, pak ale jen sklopil oči a otočil se pryč. Byla mu zima, ale cokoli si obléct znamenalo to okamžitě namočit. Znovu se rozhlédl okolo, ale nespatřil nic, co by nutně potřeboval. Supěl námahou, když přetahoval stůl ke dveřím, aby je zapřel – ani ne tak kvůli dešti, jako spíš kvůli někomu, kdo by využil situace a chtěl by ho bez předchozího pozvání navštívit. Nakonec zavřel i okenice na jediném okně, které do spodní místnosti vedlo, a vyšel zpět nahoru.

Sedl si na postel a chvíli se jen mlčky díval na svoje chlupaté nohy, ze kterých stékala voda, mysl prázdnou a bezútěšnou. Najedl se něco málo sýra a tvrdého chleba a konečně i rozdělal oheň. Dřevo praskalo a místnost se za chvíli zahřála.

Zítra, nejpozději pozítří, nebo možná ještě dnes pršet přestane, voda opadne, ale bude trvat nejméně dva novy, než se dá vše do pořádku. A možná ještě déle. Povodeň. O podobné kdysi četl v zakázané knize dovezené ještě z Kontinentu. Domy plné vody. Domy plné rodin. A kde jsou rodiny, tam přijde brzy i hlad. Ale on, on je sám, vydrží dlouho z toho, co má. Sýry, sušené maso, zavařeniny…

Znovu usnul.