Architekt hněvu

Staré dluhy

„Věřte mi, opravdu není na co čekat,“ odtušila Hana Polach s pohledem plným překvapení upřeným na paní Binds, sedící u stolku naproti.
„Ale jaká je pravděpodobnost? Podle vyprávění vaší společnice je možné lék podat i v pozdějších stadiích nemoci,“ jindy velmi suverénní ženě se nyní, byť téměř neznatelně, zachvěl hlas. Na dvě ampule na stole, zasazené do injekčních stříkaček vyrobených z chirurgické oceli, pohlížela s upřímným odporem.
Hana pomalu a odmítavě zakroutila hlavou a pomalými pohyby palce a ukazováku našroubovala jehlu tenkou jako vlas. Stále byla výtečnou herečkou, stále z těch let nešťastného manželství plného trýzně nic nezapomněla. „Ale nevíme, jaké trvalé následky si ponesou. Jizvy na plicích, dušnost, deformace průdušek, průdušnic? Budou žít dalších dvacet let, nebo jen rok, či dva?“ Ta slova zněla přesvědčivě. Vykasala si rukáv bílé blůzy, přiložila jehlu k loketní jamce, zatlačila, až tenký kousek kovu pronikl do tkáně, a zamáčkla píst. Přes skleněný průzor bylo vidět, jak se komora pomalu vyprazdňuje. Její průzračný obsah vstoupil do krevního oběhu. „Někdo musí vést toto město…“
Dorothe Binds polkla, ale rovněž ona si neochotně vykasala rukáv a začala poněkud nemotorně šroubovat kovový hrot, pak se však obrátila k Haně. „Můžete vy?“
Hana neznatelně pootevřela ústa. S tímto nepočítala a bylo to víc, než si přála. Ale nakonec se jen naklonila přes stůl, zatlačila palcem proti suché kůži stále pohledné, ale již postarší ženy a opatrně provedla vpich. „Hotovo.“
Paní Binds si promnula místo vpichu a otřela kapku krve.
„Povězte mi jednu věc.“ Hana se na chvíli odmlčela a prsty nepřítomně kroužila po desce stolu. „Pokud by vše dopadlo, jak mělo, a já bych zlikvidovala Julia Birmu, opravdu byste mi zajistila onu svobodu? Klidný život na Hvězdových ostrovech a smrt mého muže, nebo to byla jen další hra?“
Žena naproti neznatelně na zlomek vteřiny odvrátila zrak. „Samozřejmě. Odvedla jste všechnu práci vždy tak, jak jsme vás žádali. Toto by byl býval již poslední úkol.“
„Můj manžel je stále ve městě. Jakmile zjistí, a on zjistí, že jsem se vrátila, bude chtít moji hlavu. Postaráte se o něj?“
Paní Binds si hluboce povzdechla a Hana v tu chvíli s jistotou věděla, že v povzdechu obsažené obavy jsou jen pouhopouhou hrou. „To nyní nebude tak snadné. Situace se změnila. Sama vidíte, co se stalo. Ve Spodní čtvrti probíhají už několik úderů doslova jatka, město je obklíčené těmi… tvory…“
„Bude chtít moji hlavu, pomůžete mi, nebo ne?“ přerušila ji Hana.
„Ne, nyní to možné není.“
„Musela jsem se zeptat. Ale stejně tak jsem s touto odpovědí i počítala a podle toho se musela zařídit,“ kousla se jakoby mimoděk do rtu, cinkla drobným zvonečkem, který dosud skrývala v záhybech sukně, a dala tak pokyn muži vyčkávajícímu za dveřmi.
Vstoupil do místnosti, na hlavě vysoký klobouk, drobné brýle na špičce nosu se mu mlžily. Smekl, hluboce se uklonil, nasadil klobouk zpět na prošedivělou plešatící hlavu a usedl vedle Hany, naproti paní Binds.
„Isaac Tiang, jméno mé. Ó jistě. Prazvláštní příjmení, já vím, ale moje praprapraprababička pocházela z Východního světa a v době propuknutí nemoci byla zrovna na dalekých cestách na vašem Kontinentu. Smůla pro ni. Štěstí v tom, že se dostala na jednu z mnoha lodí a doplula až sem. Vidíte?“ nastavil jí tvář tak, aby na něj lépe viděla pod mdlým světlem vycházejícím z volně levitujícího konstruktu nad jejich hlavami. „I po všech těch generacích mám stále šikmé oči, a i moje vlasy jsou dokonale rovné. A ten nádech pleti, vidíte? A když jsem býval mladší, tak…“
„Co chcete?“ obořila se na něj paní Binds, ale pohledem přitom sjela k Haně.
„Jistě, jistě. Spěcháme, rozumím. Ještě jednou. Isaac Tiang, jméno mé. Zařazením notář, osoba veřejná, zde můj průkaz s osvědčením a číslem,“ začal zmateně hledat po kapsách vesty, až nakonec našel skládací kožené pouzdro se svou legitimací s nepříliš dokonalou podobiznou.
Paní Binds se na průkaz nenamáhala ani podívat, dál upřeně hleděla na Hanu.
„Jsem tu ve věci ověření vašeho podpisu,“ pokračoval po krátké odmlce Tiang, průkazku trochu zklamaně schoval v jedné z mnoha kapes, z aktovky vytáhl složku, rozevřel ji a uchopil dva listy papíru. „Jedna kopie pro mého klienta, druhá pro vás. V klidu si vše přečtěte, zatím připravím doložku,“ a začal se zmateně přehrabovat v aktovce, pak na stůl položil malý konstrukt.
„Výborně!“ pochválil se. „Je 13 úderů a 13 minut, 31. října, rok 211 p. p.,“ pomalu si nahlas odříkával a zároveň zapisoval na listinu, „a ještě zeměpisná šířka a délka,“ zmáčkl tlačítko na konstruktu před sebou, stupnice na jeho horní části se na chvíli zmateně roztočila, ale postupně se jedno pole za druhým zastavovalo. „Můžete mi diktovat?“ otočil se k Haně a posunul strojek proti ní. „To víte, formality, vše musí být dokonale přesné, přímo z hrotu mého pera.“
Hana se pousmála. „Samozřejmě. Šest. Tři. Tečka. Čtyři. Čárka. Osm. Tečka. Nula.
„Výborně, výborně!“ znovu se pochválil, zdobným písmem dokončil poslední číslo a přidal svou parafu. „Pardon, s dovolením,“ skoro vytrhl Haně konstrukt z ruky. „Blížíme se ke konci!“ položil stroj na list papíru, ten se po něm rozeběhl, nasál všechny informace, zaznamenal je, zavrněl a pak do hladkého povrchu s cvaknutím umístil asi jako bříško palce velkou plombu.
„Nyní vaše vyhotovení,“ otočil se k paní Binds a chopil se bez velkých dotazů listu papíru. „Pozor! A… bác,“ kontrakt provedl otisk i do druhé listiny. Tiang ji nadzvedl proti světlu, pohlédl na poškozenou desku stolu a zkroutil nešťastně obočí. „Občas se to stane. Ten stroj je pěkně starý a dělá si někdy, co chce. Je ještě po mé prapraprapraprababičce, víte? Nevíte. Samozřejmě. Lepší je listinu podložit. Má chyba. Ale šikovný stolař dá vše do pořádku během okamžiku. V tuto chvíli již došlo k přenosu informace do centrálního registru. Nyní už chybí pouze váš podpis, madam, a jsme tu hotoví,“ otočil se s širokým úsměvem k paní Binds.
Ale ta ani nyní muži nevěnovala sebemenší pozornost. „Co to má znamenat?“ promluvila konečně, tón klidný a ledový.
„Vše je sepsáno v listině, madam, čemu nerozumíte?“ opáčila s hraným údivem Hana.
„Nerozumím tomu, proč bych měla něco takového podepisovat, má drahá…“
„Potřebuji ochranu před svým mužem. A stejně tak zařídit i další věci. Není to msta. Jen vy mi dle vašich vlastních slov pomoci nemůžete. A tak si musím pomoci sama. Jaká to škoda. Budu na to potřebovat vaše muže. Řadu z nich znám, se zbytkem se seznámím rychle. Vše bude v dobrých rukách.“ Haně jiskřily oči zlou ironií.
„Stále nerozumím tomu, proč bych měla něco takového podepsat, začněte vysvětlovat, a rychle,“ tón i výraz paní Binds se změnil a ztvrdl, trpělivost jí rychle docházela.
„Protože látka, kterou jste si nechala před několika okamžiky vpravit do své levé paže, není léčivem, nýbrž roztokem obsahujícím spory nemoci. To je, alespoň dle mého názoru, dost dobrý důvod.“
Žena chvíli jen nehnutě hleděla do prázdna před sebou, pak se pousmála.
„Takže budu brzy potřebovat lék, má drahá. Kde mám jistotu, že mi ho i skutečně podáte?“
„Nikde. Budete mi muset věřit.“
Znovu se pousmála. „Jak jinak,“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Pane notáři, půjčíte mi prosím pero?“
„Ale samozřejmě, prosím!“ neváhal mužík ani na okamžik, ruka, kterou podával psací potřebu, se mu viditelně chvěla.
„Po tolika letech. Těžký okamžik,“ povzdechla si paní Binds, hrot se krátce zastavil těsně nad papírem, pak se oddálil a žena pero položila na desku stolu. „Znám vás. Ničeho podobného byste nebyla schopna.“
Hana pokrčila rameny a pohodlně se opřela. „Ano, znáte mě. Ale i tak. Bude to jen několik minut.“
„Dámy? Mám vás nechat o samotě?“
„Seďte,“ sykla Hana, pohled dál upřený do tváře staré ženy naproti.
„Domnívám se, že mé služby nejsou nyní potřeba, čekání nebudu vzhledem k okolnostem zpoplatňovat, ale raději bych skutečně…“
„Seďte,“ zopakovala Hana.
„Je čas tuhle velmi nešťastnou situaci ukončit,“ skoro si odplivla paní Binds. „A pokud bychom se už náhodou neviděly, bylo mi ctí,“ postavila se a chystala se k odchodu, ale v polovině pohybu ji nohy přestaly poslouchat a podlomily se. Dopadla zpět do židle. Na skráních jí vyrazily krůpěje studeného potu, vnitřnosti se sevřely. S překvapením pohlédla na Hanu sedící dál klidně za stolem. V ústech se jí nahromadila žluč, kterou s odporem polkla, a do břicha jako by se jí opět zakousla ostrá čelist.
„Vy…“
„Znáte mě? Spíš jste mě znala, madam. Podepište.“
Paní Binds chvějící se rukou znovu nahmatala pero. List papíru se jí vlnil před očima, rozkládal se do fragmentů a znovu skládal. Z posledních sil jeho růžek opatřila podpisem. „Lék, teď lék,“ zaskuhrala skoro prosebně k Haně – i ona se jí před očima podivně vlnila.
Ta se lehce uklonila, natáhla se přes stůl pro list papíru a bez dalšího vykročila ke dveřím. „Nebude třeba, budete v pořádku i bez něj.“
Dorothe Binds nechápavě pozvedla obočí, paže opřené o desku stolu, hlavu držící nad ním jen s největším vypětím. „Co?“
„S touhle lehkou otravou se vaše tělo během několika úderů vypořádá samo, buďte bez obav,“ odsekla a dveře se za ní zabouchly.
„Krásný zbytek dne, moje povinnosti skončily, půjdu,“ skoro zašeptal Isaac Tiang a velmi spěšně vyrazil k východu.
Paní Binds se sesunula na stůl. Vztek a zlost. A zlomyslná síla, která svírala její vnitřnosti. Tělo se jí náhle vzepřelo v křeči a ochablo a potom znovu a znovu. Síly ji rychle opouštěly.
Hana se venku opřela o zeď a hluboce si oddychla. Dokázala to. Dokázala. Ano, tohle byl stále teprve začátek.