ADRIAN
Kvílení.
Siréna, ďábelské mimino ze sousedního bytu, ječelo už asi milion hodin v kuse. Ležel jsem v posteli a ve tmě zíral do stropu.
Rachel vedle mě zasténala. „Musíš něco udělat. Běž tam.“
Odfrknul jsem si. „Nepůjdu tam. Neznám ji.“
Myslím, že jsem svou sousedku jednou zahlédl dole v hale, když si vybírala schránku, ale telefonovala a nenavázala se mnou oční kontakt, tak jsem ji nepozdravil. Teď jsem si přál, abych ji znal aspoň natolik, že bych jí mohl napsat zprávu a požádat ji, aby se laskavě přesunula do místnosti, která nesousedila s mou ložnicí.
Rachel frustrovaně vydechla a já se obrátil a přivinul jsem se k jejím zádům.
Napnula se. Vlastně byla napjatá celé tři dny, co tu byla.
„Co se děje?“
Obrátila se ke mně přes rameno. „Nic. Jsem jen unavená. Ještě tak dvě vteřiny a půjdu se vyspat do hotelu. Bez tebe,“ vtipkovala.
Unaveně jsem se uchechtl. Rozhodně věděla, jak mě popíchnout.
Trávil jsem se svou holkou jen jeden víkend v měsíci. A přijít o poslední noc před jejím odjezdem do Seattlu kvůli sousedce a jejímu miminu jsem fakt nechtěl.
Do prdele.
S nechutí jsem vylezl z postele, natáhl si tričko a pantofle a vyrazil na chodbu.
Netušil jsem, jestli mi otevře. Byly čtyři hodiny ráno a já byl cizí. Rachel by nejspíš zavolala policii, kdyby uviděla nějakého cizího chlapa, jak jí uprostřed noci klepe na dveře.
„Kdo je tam?“ ozval se ženský hlas ve snaze překřičet kvílení.
„Váš soused.“
Na druhé straně dveří zarachotil řetízek a dveře se otevřely.
No jo, byla to ta ženská od schránky. Vypadala příšerně. Měla na sobě vytahané seprané tričko s dírou ve švu na rameni a flekaté tepláky na gumu. Pod očima tmavé kruhy, rozcuchané kudrnaté vlasy.
„Co je?“ zeptala se a dívala se na mě přes droboučký a hlučný uzlíček, který svírala v náručí.
V životě jsem neviděl tak maličké dítě. Měl jsem v lednici sýry, které byly větší než tohle děcko. Vypadalo, jako když ani není skutečné.
Ovšem znělo velmi reálně.
Netrpělivě na mě vyvalila oči. „No tak?“
„Za čtyři hodiny mám stání u soudu. Myslíte, že byste mohla...“
„Že bych mohla co?“ Zírala na mě.
„Že byste se mohla třeba přesunout na druhou stranu bytu? Abych se mohl vyspat?“
„Já nemám žádnou druhou stranu bytu. Tohle je garsonka.“
Jasně. To jsem věděl. „No jo... No a nešlo by...“
„Nešlo by co? Umlčet ji?“ Naklonila hlavu. „Třeba ji strčit do skříně? Protože vám nebudu lhát a tvrdit, že mě to nenapadlo.“
„Já...“
„Tohle není trumpeta, na kterou bych tu vyhrávala. Není to televize, kterou jsem pustila moc nahlas. Je to malá lidská bytost. Nedá se s ní domluvit a odmítá jakékoli pokusy o vyjednávání, takže nevím, co vám mám říct.“ Pohoupala kvílejícího kojence, který nijak nereagoval a ječel dál. „Je nakrmená a čistá a v suchu. Nemá horečku. Na prořezávání zoubků je ještě moc malá. Dala jsem jí léky na bolesti bříška. Houpu a chovám ji a pomalu docházím k závěru, že to je prostě nějakým karmickým trestem za zločiny, které jsem spáchala v minulém životě, protože za boha nedokážu pochopit, co dělám špatně.“ Roztřásla se jí brada. „Takže ne, nemůžu to zastavit. Nemůžu pomoct vám ani sobě ani jí a opravdu se omlouvám, jestli vám mé osobní peklo působí nějaké nepříjemnosti. Strčte si do uší špunty.“
Zabouchla mi dveře před nosem.
Stál jsem tam a mrkal na kukátko.
Super. Takže teď jsem za kreténa.
Přejel jsem si rukou po bradce, dlouze a unaveně jsem vydechl a znovu jsem zaklepal. Věděl jsem, že stojí za dveřmi, protože zoufalé kvílení se ozývalo z těsné blízkosti. Otevřela. „Co je?“ Po tvářích jí tekly slzy.
Rukou jsem udělal gesto naznačující, aby mi svůj uzlík dala. „Půjčte mi to mimino.“
Zírala na mě.
„Běžte se osprchovat. Podržím ji.“
Zamrkala. „Děláte si srandu?“
„Nedělám. Očividně si potřebujete dát pauzu. Třeba to pomůže.“
Když budete opakovat pořád dokola totéž, nedočkáte se jiného výsledku. To, co dělala, nefungovalo, a bylo jasné, že situace se bez zásahu zvnějšku nevyřeší.
Prohlížela si mě, jako bych zešílel. „Nedám vám svoje dítě.“
„Proč? Bojíte se, že bych ji naštval?“ Jako by ta malá chtěla zdůraznit, že mám pravdu, vzala svůj výstup o oktávu výš. „Podržím ji, než si uděláte, co potřebujete. Jestli nemůže ani jeden z nás spát, je zbytečné, abychom trpěli oba. A vy máte ve vlasech zvratky.“
Podívala se na pramen vlasů, který jí visel přes rameno, a uviděla bílý cucek. Zakroutila očima, jako by ji to vůbec nepřekvapovalo, a vrátila se pohledem ke mně. „Podívejte se, oceňuju, o co se tu snažíte, ale tohle není váš problém.“
Unaveně jsem si otřel čelo. „Tak v tom si dovolím s vámi nesouhlasit. Pokud sdílíme společnou zeď, jsme v tom spolu. Někdy může změna okolností vést ke změně chování. Když ji bude držet někdo cizí a vy se zatím zbavíte stresu, mohlo by to pomoct.“
Úplně zbytečně zhoupla mimino, které nepřestávalo plakat. Viděl jsem té ženě na očích, jak je frustrovaná. Zdála se být úplně vyčerpaná. „Neznám vás,“ řekla.
„Jmenuju se Adrian Copeland. Bydlím v bytě číslo 307, hned vedle vás, a tuhle budovu vlastním. Je mi třicet dva let a mám čistý trestní rejstřík. Jsem partnerem v advokátní firmě Beaker a Copeland v St. Paul. Jsem neškodný a stojím tady v chodbě,“ podíval jsem se na hodinky, „ve 4:07 ráno a snažím se vám pomoct. Tak mě pusťte dovnitř a nechte mě ji pochovat.“
Sledoval jsem jí ve tváři, jak uvažuje. Vzdá to. Uměl jsem lidi přečíst. Byla jako ten zablokovaný porotce, který za moment složí karty – a přesně to udělala.
Otevřela dveře úplně a pustila mě dovnitř. Vstoupil jsem.
Do háje, její byt vypadal jak po výbuchu.
Podle všeho to tu kdysi bylo docela hezké. Trochu to připomínalo fotky z luxusních časopisů s nábytkem. Jenže garsonka byla malá a plná dětských propriet. Autosedačka, kolébka vedle postele vzadu u zdi, houpačka. Na kuchyňské lince stály vyskládané lahve a všude byl lehce cítit průjem. Jako opravdický průjem. Průjem na špinavých plínkách.
Prohlížela si mě. „Jen abyste věděl, mám u sebe takovou malou bodací věcičku, takže se nepokoušejte o žádné blbosti.“
Povytáhl jsem obočí. „Malou bodací věcičku?“
Vystrčila bradu. „Jo. Vždyť víte, takovou tu věc na klíčích? A taky mám kamery. Spoustu kamer. A ještě pistoli,“ dodala. „Mám taky pistoli.“
Založil jsem si ruce na prsou. „Dobře. A umíte tu vaši pistoli používat?“
„Ne,“ pronesla věcně. „Takže jsem ještě nebezpečnější.“
Odfrknul jsem si.
Stála tam a pořád držela dítě, jako by se už rozhodla, že mě pustí dovnitř, ale nebyla ještě úplně připravená doopravdy mě nechat jí pomoct. Zkusmo jsem sáhl po miminu, ale ona zavrtěla hlavou. „Nejdřív si musíte umýt ruce.“
Jasně. To už jsem slyšel. Děti měly slabší imunitu. Šel jsem do kuchyně a umyl si ruce nad hromadou špinavého nádobí. „Nebyla jste těhotná,“ řekl jsem přes rameno. Musel jsem zvýšit hlas, aby mě přes neustávající křik slyšela. „Kde jste k ní přišla?“
„V obchoďáku,“ opáčila suše. „Byla v akci, znáte to, prostě to tam nemůžete nechat,“ zamumlala.
Zacukaly mi koutky rtů.
Držák papírových utěrek byl prázdný a podle toho, jak to tu vypadalo, jsem se neodvážil použít utěrku pověšenou na sporáku. Vedle prázdné mísy na ovoce ležel osamocený ubrousek z mexické restaurace, tak jsem si osušil ruce do něj. Rozpadl se na cucky, které jsem naházel do přeplněného odpadkového koše.
„Jsem její pěstounka,“ řekla do neutuchajícího kvílení, aby odpověděla na mou otázku. Šel jsem k ní a natáhl ruce, abych si od ní dítě vzal, ale ona na mě zakroutila očima. Obrátila se ke mně bokem. „Už jste někdy držel miminko?“
„Ne. Ale nemyslím, že by to byla nějaká věda.“
„Musíte jí podepřít hlavičku. Takhle.“ Ukázala mi to s rukou položenou pod hlavičkou, která vypadala trochu jako kivi.
„Dobře. Chápu.“
„A musíte s ní houpat. Líbí se jí to.“
„Což dává najevo neutuchajícím srdcervoucím kvílením,“ odtušil jsem.
Přivřela na mě hnědé oči.
„Dělám si legraci. Jsem v tomhle vážně dobrý, slibuju.“
Pořád se nehýbala. Trpělivě jsem čekal.
Konečně kývla. „Fajn.“ Popošla ke mně, aby mi předala dítě. Když se naklonila a dala mi miminko do náruče, byla tak blízko, že jsem cítil její vlasy. Vanilka – a nádech zkyslého mléka.
Pohoupal jsem ten malý vzteklý uzlíček. Holčička měla rudý obličej a byla úplně mimo sebe. Nevážila víc než pět kilo.
„Jste si jistý?“ zeptala se s pohledem upřeným na mě.
„Běžte. Zvládnu to. A nemusíte spěchat.“
Zase se na chvíli zastavila. „Budu hned za těmi dveřmi, kdybyste cokoli potřeboval.“
„Dobře.“
„Jmenuje se Grace. Já jsem Vanessa.“
„Těší mě, Vanesso. A už běžte. Dejte si tu sprchu.“
Ještě okamžik zůstala stát, ale pak se konečně obrátila, vyhrabala pár kousků oblečení z komody a vyrazila do koupelny. Pomalu zavírala dveře a sledovala mě, dokud je úplně nedovřela.
Neklidný růžový balíček v mém náručí zakvílel o něco vyšším hlasem. Shlédl jsem na holčičku.
Nebylo úplně snadné mě znervóznit. Kromě létání mě vlastně nedokázalo rozhodit nic. Byl jsem advokát specializující se na trestní právo. Každý den jsem se díval ďáblovi přímo do očí. Ale překvapilo mě, když mě při pohledu na tu drobnou osůbku zaplavil náhlý pocit – nevím, co to bylo. Snad úzkost? Byla tak křehká. Tenčí než předloktí, na kterém si hověla.
Zdálo se mi bezpečnější sednout si, posunul jsem se tedy blíž ke gauči.
Ve sprše začala téct voda. Řev neustával. Bylo úžasné, jak něco tak maličkého vydrží brečet tak dlouho.
„Copak tě trápí?“ mumlal jsem.
Zkoušel jsem vymyslet, co by mohlo být příčinou jejích potíží. Nebylo moc věcí, které mohly trápit někoho, kdo ještě neví nic o daních a jiných existenciálních starostech.
Vanessa říkala, že ji krmila, takže hlad to nebude. Plenku měla suchou. Žádné prdíky, žádná bolest. Musela být unavená, ale něco jí bránilo ve spánku.
Co by bránilo ve spánku mně?
A potom mě něco napadlo.
Položil jsem ji na gauč, rozevřel zavinovačku a začal hmatat po maličkém pyžamku. Projel jsem prsty všechny švy a kousíček od pupíku jsem to našel. Průsvitná plastová sponka ve tvaru T, kterou byla přichycená cenovka, zůstala trčet z látky. Absolutně neviditelná.
„Není divu, že jsi rozčílená. Taky bych byl,“ zašeptal jsem. Rozhlížel jsem se, jestli nezahlédnu nůžky. Neviděl jsem je. Tak jsem se sklonil a vytáhl tu věc zuby. Potom jsem rozepnul pyžamko a vytáhl zbytek plastu z druhé strany. Kloubem jsem malé Grace promasíroval červenou skvrnku na bříšku. „Šššš...“
Skoro okamžitě přestala plakat.
VANESSA
Nemluvila jsem tak úplně pravdu, když jsem mu řekla, že ho neznám. Adrian Copeland byl nejpřitažlivější chlap v tomhle domě, takže jsem ho samozřejmě znala. Tedy, spíš jsem o něm věděla. Jako všichni. Byl něco jako staromládenecká legenda.
On mě nejspíš neznal. A když jsme se konečně potkali, byly čtyři hodiny ráno, má rodičovská neschopnost ho vzbudila a já měla ve vlasech zvratky – samozřejmě že tam byly.
Upřímně, byla jsem moc unavená, než aby mi to vadilo. Tohle byla ta nejhorší noc z nejhorších dvou týdnů celého tohohle roku. Byla jsem vržena do mateřství přímo po hlavě. Strašně jsem se pohádala se sestrou a Grace teď procházela nějakým šíleným nervovým zhroucením, které jsem vůbec nechápala.
Vůbec mi to nedávalo smysl. Grace byla až neuvěřitelně hodné miminko. Takové to neskutečně hodné miminko. Když už mi měl na prahu skončit nějaký kojenec jako překvapení, nemohla jsem si přát lepšího. Ona většinou vůbec neplakala, hezky spala, za poslední dva týdny jsme si zvládly nastavit pravidelný denní režim – a potom stačí jediná koupel a ona se z miláčka změní v satana.
Vyzkoušela jsem úplně všechno. Dokonce jsem absolvovala videohovor s jejím pediatrem, který se zdál být absolutně lhostejný a řekl, ať s ní přijdu zítra, když bude pořád „vyvádět“.
Adrianova nabídka byla zkrátka příliš lákavá, než aby se dala odmítnout.
Za prvé, jeho argumenty dávaly smysl. To, co jsem dělala – nebo nedělala – nezabíralo. A já byla v téhle fázi zcela otevřená jakýmkoli návrhům. Klidně bych vyzkoušela i exorcismus, kdyby na mě zaklepal kněz, a ne tenhle sexy právník.
Za druhé, ten chlap měl až moc co ztratit, než aby udělal nějakou blbost.
O tomhle člověku a jeho právnických schopnostech psali minimálně jednou měsíčně ve Star Tribune. Věděla jsem to, protože pokaždé, když vyšel nový článek, Jógová dáma z bytu 303 mi poslala odkaz spolu s dvaceti zamilovanými smajlíky. Myslím, že měla nastavený google vyhledávač, který jí to hlídal. Normálně ho stalkovala.
Adrian byl jako já. Měl svou pověst a dobré jméno, které musel chránit. Zavraždit mě a Grace by bylo úplně mimo mísu, navíc by to poškodilo jeho podnikání. A ještě si myslel, že je v bytě plném kamer – což nebyl –, ale to on nevěděl.
A za poslední? Nikdo jiný mě zachránit nepřijde. Nikdo jiný na mé dveře nezaklepe, aby mi pomohl v mém sedmém kruhu pekla. A tu sprchu jsem potřebovala. Moc. Prostě jsem potřebovala smýt ty zvratky a pot a vzít si kalhoty, které nebudou počůrané. A zatímco to budu dělat, Grace musí někdo chovat. Pokaždé, když jsem ji zkusila položit, ječela tak zoufale, až to vypadalo, že exploduje.
Potřebovala jsem jen pět minut. Pět krátkých minut. Třeba to pomůže – a když ne, aspoň se budu cítit líp a líp taky zvládnu ten jekot. Právě teď jsem byla tak dvě vteřiny od totálního duševního kolapsu.
Svlékla jsem se a myla se tak rychle, jako by mi někdo měřil čas. Asi čtyři minuty po tom, co jsem vlezla do sprchy – což byl můj nejlepší čas, možná vůbec nejkratší sprcha v životě – jsem vypnula vodu a nastalo absolutní, rajské, chladné ticho.
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Pane bože. Něco bylo špatně.
