„Říkala jsem, abys šel pryč!“ zaječela jsem, když král démonů Carnon, jemuž jsem se nevědomky zaslíbila, už popáté zaklepal na dveře.
„A já jsem ti říkal, že nikam nepůjdu,“ odpověděl a jeho hlas zněl za dveřmi z měsíčního kamene tlumeně. „Takže mě klidně můžeš pustit dovnitř, jinak budu nucenej použít svou nepřirozenou démonskou magii, abych se do tý zatracený místnosti dostal.“
Zakoulela jsem očima nad tou očividnou snahou mě vyprovokovat. Carnon moc dobře věděl, jak pohrdám jeho magií. Bylo mi záhadou, proč jako čarodějka vládnu vlastní démonskou mocí. Doteď jsem nepřišla na to, jak je to možné, a tak jsem byla rozhodnutá ji nepoužívat.
„Jestli trváš na tom, že s tebou musím sdílet tvou komnatu,“ odpověděla jsem a načrtla pentagram na – jak jsem doufala – příšerně drahý konferenční stolek, „tak mi občas musíš dopřát trochu soukromí.“
„I když mě baví, jak si myslíš, že ty dveře nedokážu otevřít,“ křikl, „snažím se chovat ohleduplně a dát ti šanci, abys je otevřela dobrovolně. Nenuť mě, abych se choval jako kretén.“
„Tak to už je pozdě,“ vykřikla jsem s tím největším opovržením, jakého jsem byla schopna. Carnon mi lhal od první chvíle, pak mě zmanipuloval tak, abych s ním nevědomky uzavřela magickou dohodu, která mě nutila se za něj provdat. Byla jsem rozhodnutá chovat se jako ta největší a nejhorší osina v zadku, dokud dohodu nezruší.
Zlatý záblesk byl jediným varováním, že pohár jeho trpělivosti právě přetekl.
„Elaro,“ zašeptal mi do ucha, takže jsem sebou trhla a praštila se kolenem o okraj stolku. Svíčky se převrhly a poničily pentagram. Podrážděně jsem se na Carnona ohlédla.
Koleno mě bolelo a má zářivá síla se probudila s touhou mě uzdravit. Zlostně jsem ji potlačila hluboko do svých útrob. Měla jsem pocit, jako by tam někde trucovala. Ačkoliv uzdravování patřilo mezi dary naší Bohyně, tušila jsem, že tohle je nějaký démonský druh magie, s nímž bych si radši neměla zahrávat. Navíc se mi ani za mák nezamlouvalo, že ta neznámá síla projevovala vlastní názor na to, jak ji mám nebo nemám používat.
„Omlouvám se,“ pronesl Carnon a popadl mě za lokty, abych se uklidnila. Už nebyl oblečený jako obyčejný lovec v kůži a plášti. Teď byl každým coulem král démonů v dokonale padnoucím oděvu černočerné barvy, s ozdobnou zlatou a stříbrnou výšivkou na límci a manžetách. Byl hladce oholený a na jeho mužné bradě nezůstal ani náznak strniště, které si nechával narůst, když chtěl působit jako drsný lovec. Mezi lesklými černými rohy, které mu vyrůstaly ze spánků, se mu táhla tenká zlatá obroučka a v kontrastu s kovem se jeho černé vlasy leskly až do modra. Z opálené kůže mu vyzařovalo hřejivé světlo, jako by v sobě měl sluneční paprsky. Hadí zorničky obklopené zelenými duhovkami se mu rozšířily, když jsem se zamračila, a na rtech se mu objevil okouzlující úsměv.
Carnon mě bezpečně provedl skrze Krvehvozd a napříč Temnozemí a ukázal mi, že démoni nejsou nepřirozená stvoření, kterých bych se měla bát, jak mě to od malička učila moje babička i celý čarodějný klan. Vlastně se dost podobali čarodějkám. Kdysi by se mi král démonů, stojící těsně u mě, k smrti hnusil. Teď mi připadal až k zbláznění hezký a bylo těžké si neustále připomínat, že ho mám nesnášet.
„Nechtěl jsem tě vylekat,“ řekl jemně a v zářivém úsměvu se mu zablýskly ostré špičáky. Jeho úsměv se mnou dělal věci, nad kterými bych se měla vážně zamyslet. „Ublížila sis?“
„Nic mi není,“ odstrčila jsem ho od sebe. Ustoupil o pouhý krok a tázavě povytáhl obočí, zatímco si mě prohlížel.
Už tři dny jsem odmítala hrát roli poslušné zajatkyně, a tak jsem se nemyla a celkově se snažila být co nejodpudivější a nejprotivnější. Jíst jsem nepřestala, protože i holky mají své potřeby a mezi ty mé patřily makronky, ale jinak jsem dělala vše, abych se chovala a vypadala co možná nejhůř. Měla jsem na sobě stejné oblečení jako v den našich zásnub: jednoduché kožené kalhoty, halenu a přes ni šněrovačku. Měděné vlasy jsem si spletla do copu, ale už tři dny jsem si je neučesala, takže nejspíš vypadaly jako vrabčí hnízdo. Vážně jsem doufala, že vypadám nerudně a taky že mi smrdí z pusy.
Nic z toho ale zjevně nezabíralo.
„Bože, ty jsi tak neskutečně krásná,“ vydechl Carnon a já protočila panenky. Znovu ke mně těsně přistoupil, zvedl ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, a hadí zorničky ve smaragdových očích se mu rozšířily. Ucukla jsem a on ruku zase spustil dolů. Pohled mu sjel na poničený konferenční stolek. „Jaké kouzlo jsi to chtěla seslat, Elaro?“ zeptal se s bezstarostným úsměvem a povytáhl obočí ještě výš. „Přepokládám, že nějaké, které zahrnuje mučení nebo možná rozčtvrcení?“
„Zruš naši dohodu,“ vyprskla jsem, založila si ruce na prsou a zamračila se. „Pak ti to prozradím.“
„To nemůžu, Elaro, a ty to moc dobře víš,“ povzdechl si Carnon, odvrátil se ode mě a klesl na pohovku. Rozvalil se na ní, jako kdybych mu právě nezabrnkala na nervy, a pátravě se na mě zadíval. „A věř mi, že se jednoho dne zhrozíš, že tě něco takového vůbec napadlo.“
„O tom vážně pochybuju,“ zamumlala jsem a uklidila magické propriety do malého váčku, který mi Carnon daroval předtím, než jsem se dozvěděla pravdu. Bylo to milé gesto, když mi dal krystal, křídu a svíčky, abych mohla čarovat, ale všechno to dělal jen proto, aby zamaskoval svoje lži.
„Musíme se nějak dohodnout,“ pronesl Carnon za mnou. Cítila jsem, jak se mi dívá na zadek, když jsem uklízela věci ze stolu, a doufala, že ho to později pěkně potrápí. „Dal jsem ti tolik času a prostoru, kolik jsem jen dokázal, aby ses s tím vším vyrovnala, ale nějak se nám to vymklo z rukou.“
„Dohodnout na čem?“ odsekla jsem a položila váček vedle vaku, který jsem měla neustále zabalený pro případ, že by se mi naskytla šance na útěk. „Nechápu, jak bychom se my dva mohli na čemkoliv dohodnout.“
Carnon si znovu povzdychl, opřel si hlavu o opěradlo pohovky a promnul si tvář. Na okamžik vypadal skoro jako člověk, ale když znovu zvedl hlavu, zřetelně jsem viděla jeho rohy.
„Daemonští lordové jsou čím dál netrpělivější,“ pronesl a jeho libozvučný hlas s přízvukem mi připadal nepříjemně povědomý, což mě nesmírně rozčilovalo. „Chtějí se setkat s mojí snoubenkou, která se stane jejich královnou a bude vládnout po mém boku. A mají na to plné právo.“
„Tak to jim budeš muset představit někoho jiného,“ odsekla jsem a rozvalila se v křesle naproti němu. Jen se po usmál mé snaze působit nepřitažlivě. „Protože já se tvojí ženou nikdy nestanu.“
„Netoužíš po tom být královnou?“ zeptal se Carnon a zněl trochu překvapeně. „Jsi dědičkou své babičky a jednou povedeš celý čarodějný klan. Není to snad totéž?“
„To teda není,“ prskla jsem. „Ani náhodou. Nemáme žádnou pitomou korunu, ale Radu Matek, která spravuje Čarozemi. To není totéž jako být královnou.“
„Žádný král ani královna nevládnou sami,“ podotkl Carnon a položil si nohy na stolek, i když měl na nich pořád boty. Usmála jsem se, když zaklel – zapomněl, že deska stolku je počmáraná křídou, která mu teď zanechala bílé šmouhy na černých botách i kalhotách.
„Elaro, můžu tě laskavě požádat, abys přestala kreslit křídou na můj konferenční stolek?“
„Můžeš mě o to laskavě požádat,“ souhlasila jsem s úsměvem. „Ale odpověď zní ne.“
Carnon si povzdechl, zaklonil hlavu a zamumlal něco, co podezřele připomínalo prosbu k vyšší moci o trpělivost.
„Dokonce i já,“ vrátil se k předchozímu tématu, „jsem vydán napospas přáním a rozmarům daemonských lordů. A ti jsou právě na cestě sem, aby se s tebou setkali.“ Poslední větu pronesl s náznakem frustrace, což mě potěšilo – evidentně jsem se mu dostala pod kůži.
„Prosím, Elaro,“ pokračoval a naklonil se dopředu s rukama sepjatýma mezi koleny. Najednou působil naprosto vážně. „Vím, že se na mě zlobíš, a vím, že si to zasloužím. Ale potřebuju tvoji pomoc. Herne už jim řekl, kdo jsi, a k nim se donesly zvěsti o tom, co se stalo v Krvehvozdu u Mithlorie. Lidé si samozřejmě ty historky stihli řádně přibarvit, jak už to tak bývá. V Krvehvozdu prý byly spatřeny čarodějky, které se pokusily narušit naše štíty. Potřebuju tě, abys mi pomohla přesvědčit daemonské lordy, že jsem se úplně nezbláznil a nevydal naši říši napospas Stařeně.“
Zamračila jsem se a žaludek se mi zhoupnul při představě, že babička opravdu poslala čarodějky do Krvehvozdu. Že by kvůli tomu mohli přijít k úhoně nevinní lidé. A démoni.
„Proč by jim to Herne říkal?“ zeptala jsem se. Herne byl přece Carnonův přítel a nějaký čas jsme s jeho družkou Cerridwen u nich bydleli, když jsme dorazili do Oneirosu, hlavního města Temnozemě. Donutil mě odejít do paláce, když zjistil, že jsem vnučka samotné Stařeny – ale myslela jsem si, že tím to skončilo.
„Protože je jedním z nich,“ odpověděl Carnon unaveně. „Herne je daemonský lord ze Dvora bestií. Vládne mu mým jménem a tebe i tvou babičku vnímá jako hrozbu pro náš lid.“
„On je jedním z daemonských lordů?“ zopakovala jsem ohromeně.
Carnon i Cerridwen mi o daemonských lordech něco málo prozradili. Čarodějky a smrtelníci špatně vyslovovali slovo daemon, takže nakonec začali démony nazývat všechny bytosti s magickou mocí z Temnozemě. Ale lordi si své původní označení ponechali.
Každému ze čtyř dvorů – Dvoru bestií, Dvoru krve, Dvoru slunce a Dvoru stínů – vládl jeden z daemonských lordů a všichni přísahali věrnost králi démonů, kterému Rohatý bůh požehnal dary všech čtyř dvorů. Moc jsem tomu nerozuměla, ale bylo mi jasné, že Carnon teď sklízí následky toho, že mě přivedl do své říše bez svolení jejich rady.
Moje potěšení z toho, že si konečně naběhl, se rozplynulo jako pára nad kotlíkem.
„Slíbil jsi mi, že se ke mně daemonští lordi vůbec nepřiblíží,“ vyčetla jsem mu. Ještě jsem slyšela, jak mě horlivě ujišťoval, že se nemám čeho bát. Věděla jsem, že se chovám jako spratek, když mu vytýkám zrovna tuhle lež – jednu z těch menších –, ale ovládl mě vztek a zklamání. „Že by se ti ty tvoje neustálý lži konečně začaly vracet?“
„Přesně tak,“ vyhrkl a přimhouřil oči. Srdce mi málem vynechalo úder, když jsem v nich zahlédla surový, nepřirozený vztek – a moc. Ale pak oči zavřel, povzdechl si a znovu si opřel hlavu o opěradlo pohovky.
„Omlouvám se. Ano, Elaro, moje lži mě doběhly. A moc dobře vím, že si to zasloužím.“ Podíval se na mě s vážným, téměř prosebným výrazem. „A příštích sto let nebo tak nějak se ti to budu snažit vynahradit všemi způsoby, jaké si jen dokážeš představit – pokud mi teď pomůžeš.“
Jeho hlas nesl hříšný příslib a zněl tak zatraceně vášnivě, že se mi žaludek sevřel a tělem projel žár. Potlačila jsem ho – a rozhodla se, že si později budu muset dopřát pořádně studenou koupel.
Pokud bych kvůli němu vystavila nebezpečí nevinné lidi – nebo démony –, čím bych se lišila od své babičky?
„Co vlastně chceš, abych udělala?“ zeptala jsem se, narovnala se a přehodila nohu přes nohu.
Jeho tvář se rozzářila. V očích se mu zablesklo, když se usmál.
„Bože,“ zamručel, „napadá mě spousta věcí, které bychom mohli dělat právě tady na tomhle křesle.“
Naklonil se ke mně, kousl se do rtu a pohrával si s prstenem s černým kamenem, zatímco se na mě zadíval pohledem, který by roztavil i led.
„Soustřeď se,“ usadila jsem ho a luskla prsty, abych ho přiměla vrátit se zpátky k tématu. „Nebo snad o mou pomoc už nestojíš?“
„Fajn,“ povzdychl si Carnon a znovu se na mě zadíval. A pak i na to křeslo. „Vlastně to není nic, co bys už neudělala.“
Povytáhla jsem obočí a čekala, až bude konkrétnější.
„Potřebuju, abys předstírala, že jsi moje snoubenka,“ řekl a zdůraznil slovo předstírala, jako by tím chtěl dokázat, že se mi snaží vyjít vstříc. „Ale zároveň chci, abys jim řekla aspoň část pravdy. Že jsi utekla od čarodějek a od své babičky. Že tě matka poslala do Krvehvozdu, aby tě ochránila – a že jsi tam narazila na Akélu.“
„Na Akélu?“ opakovala jsem a rozhlédla se kolem, jako by se tu měl každou chvíli objevit obrovský hnědý vlk. Většinou se držel blízko Carnona, ale tentokrát nejspíš vyrazil na lov. „Ne na tebe?“
„Byl bych radši, kdyby si mysleli, že jsme se potkali… náhodou,“ pronesl nejistě.
„Ale tak to nebylo,“ odsekla jsem a přimhouřila oči. „Matka mě poslala přímo za tebou. A ty jsi mi řekl, že jsi mě hledal – i když ses nikdy nenamáhal mi vysvětlit proč.“
„Vím, že tě poslala najít krále démonů, ale bylo by lepší, kdyby se o tom daemonští lordi nedozvěděli,“ odpověděl rychle.
„A slibuju, že ti povím, proč jsem tě hledal – až budeš připravená.“ Zkoumavě se na mě podíval a dodal: „A teď rozhodně připravená nejsi.“
„Fajn,“ vyhrkla jsem. „Takže chceš, abych jim lhala o tom, jak jsme se poznali. Ještě něco?“
„Bylo by lepší, kdyby se nedozvěděli o všech tvých schopnostech,“ dodal Carnon. „Herne o nich ví, ale ostatní to vědět nepotřebují. Pokud se tě budou vyptávat, řekni, že jsi utekla, protože tě čarodějky podezřívaly z kontaktu s démony – a nic víc. Herne o magii života a smrti pomlčí, když mu dost jasně naznačím, že by neměl mluvit.“
„Proč?“ zeptala jsem se a přemítala, proč po mně chce právě tohle. „Proč bych měla lhát lidem, kteří ti radí?“
Carnon se nevesele zasmál. „Radí mi, to ano. Ale že by byli důvěryhodní? To ani náhodou. Zvlášť ne Dvůr stínů. A Dvůr krve na tom není o moc líp.“
Zamračila jsem se, ale on pokračoval: „Nepotřebuju, aby si začali myslet, že jsem si sem přivedl všemocnou dědičku čarodějného klanu, která mě má v plánu připravit o korunu. Prostě hraj roli nevinné, červenající se snoubenky – a co nejvíc otázek nech na mně.“
„Fajn,“ pronesla jsem pomalu a zvažovala jeho slova. Pokud bych to sehrála dobře, mohla by to být moje šance – možná jediná –, jak se dostat pryč od krále démonů a z Temnozemě.
Netušila jsem, kam bych šla. Čarozemě nepřipadala v úvahu – babička mě chtěla mrtvou. A v Krvehvozdu přežily jen čarodějky, které byly buď dost odvážné, nebo úplně šílené. Celý život jsem strávila v ústraní, chráněná před světem – ale přece musí existovat místo, kde budu v bezpečí.
„A ještě jedna věc,“ dodal Carnon a vstal. Naklonil hlavu ze strany na stranu, až mu zakřupalo v krku. „Nejspíš budeš muset předstírat, že jsi do mě zamilovaná.“ Jeho potměšilý úsměv se rozšířil, když si sedl na stolek přede mnou. „Aby to působilo dostatečně věrohodně.“
Semkla jsem rty a podívala se na něj, ale usoudila jsem, že mu v tuhle chvíli nemá cenu připomínat, že si dřepnul přímo do křídového prachu.
„Fajn,“ souhlasila jsem. „Budu tuhle hru hrát s tebou.“
Carnon překvapeně povytáhl obočí. „Vážně?“ zeptal se. Zjevně očekával, že mě bude muset sáhodlouze přemlouvat. Přikývla jsem a oplatila mu potměšilý úsměv, když jsem si vzpomněla na podobnou dohodu, kterou jsme uzavřeli v Krvehvozdu, než nás rozdělily všechny ty jeho lži.
„Ale jen za jistou cenu, Vaše Veličenstvo.“
