Stříbrné přízraky

Měsíc byl právě v úplňku. Bledým světlem zbarvil oblohu do slabě jantarového odstínu a ozářil osamělou postavu. Byla to žena stojící mezi dvěma platany.
Pršelo a země byla kluzká. Žena se vydala ke srubu a sotva popadala dech. Les působil nebezpečně, ze tmy se ozýval cvrkot cvrčků a v dálce burácel hrom. Ozvalo se slabé bzučení. Snad pták? Ale ten zvuk byl na ptáka až příliš pisklavý.
Žena si přitiskla ruku na rty a zadívala se na srub. Jeho rozsvícená okna ji vábila. Ale ta oáza tepla byla příliš daleko. Ozvalo se prasknutí větvičky a žena se vyděšeně ohlédla. Rozběhla se.
Zvuky noci se nyní mísily s ženinými kroky. Pospíchala kupředu a zoufale rozrazila vchodové dveře – ozvalo se bouchnutí tak hlasité, že to znělo jako výstřel z děla –, až se jí konečně podařilo vniknout dovnitř. Okamžitě dveře zabouchla, zastrčila závoru a ustoupila od nich. Čekala. Oči měla vytřeštěné.
Když do dřeva hrubě narazila sekera, žena leknutím nadskočila. Létaly třísky. Žena křičela a ustupovala dál do místnosti, zatímco se neznámý muž prosekával dveřmi. Jekot byl tak otravný a obtěžující, až to rvalo uši. Muž zůstal stát na prahu a svíral sekeru. Vkročil dovnitř. Dýchal ztěžka a jeho dech přerušovalo nepříjemné praskání.
„Zase posedlost démonem?“ zeptala se Montserrat. Oči upírala na VU metr a na kolenou měla položený poznámkový blok.
„Duchové,“ upřesnil Paco.
Něco si načmárala do bloku. „Myslela jsem, že děláš nindži.“
„Ty děláme pořád. Jen ne teď.“
„Nindžové jsou u ledu.“
Žena na videu znovu vykřikla. Montserrat stiskla tlačítko, obraz na obrazovce zamrzl a Montserrat se zatočila na židli.
V odhlučněné místnosti to slabě páchlo osvěžovačem vzduchu s vůní borovice, kterým se ostatní zvukaři snažili zamaskovat zápach cigaret. Panoval tu příšerný chaos. Všude se povalovaly krabice od pizzy a prázdné lahve od Pepsi, které tu zůstaly po zvukařích spolu s cigaretovým odérem. „Ve střižně je zakázáno jíst a kouřit“ stálo na ceduli napůl skryté za nánosem samolepek, které na ni střihači za ta léta nalepili. Teoreticky toto napomenutí dávalo smysl, zvláště když jste měli co do činění s filmem. Nikdo nechtěl mít hrubou verzi filmu celou umaštěnou. V praxi ovšem všichni zvukaři jedli přímo u monitorů. Bez přestání pracovali na postprodukci a snažili se dohnat zmeškané termíny. Montserrat nikdy nepracovala na místě, které by bylo dokonale upravené a organizované. Všechny střižny připomínaly válečné zóny, pokud ovšem do nich nenakoukl klient.
Přesto by si tu mohla trochu uklidit, kdyby sem tak náhle nevtrhl Paco. Naneštěstí pro něj byla tahle mixážní místnost malá a na rozdíl od jiných tu chyběl koutek pro klienty s gaučem. Paco seděl na židli u dveří, vedle hromady kazet a vinylů, a zdálo se, že ho z nepohodlného sedu chytají křeče.
„Tak co ty na to?“ zeptal se Paco.
„Podle mě je tohle přesně ten průser, který by se neměl opravovat v postprodukci. Natáčeli jste to v pračce? Ten zvuk je příšerný. Úplně to rve uši.“
„Já vím, já vím. Ale co by člověk chtěl, s takovým rozpočtem?“
„Zabere mi to několik týdnů.“
„Potřebuju to mít hotové do pěti dnů.“
Montserrat po něm střelila skeptickým pohledem. „To asi nepůjde. Zeptejte se Maria.“
„No tak, ptám se tebe, ne Maria.“
„Nechci tu trčet od nevidím do nevidím, protože jste zapomněl najmout člověka, který umí držet mikrofon ve správné poloze.“
„No tak. Mám stovky objednávek do videopůjčoven, ale nemůžu začít vyrábět kopie, když master stojí za houby. Nedostáváte za tyhle věci přesčasy? Musí to být pořádný šek.“
„Kéž by,“ utrousila.
Příplatky neměl nikdo jisté. Zaměstnanci na plný úvazek sice dostávali vánoční bonusy nařízené zákonem, ale externisté jako Montserrat s tím počítat nemohli. Museli se spoléhat na vděčnost svých zaměstnavatelů. V Antaresu dal Mario svým zvukařům krocana, lahev levné whiskey a vánoční prémii. Nikdy se zrovna nepředal – částka byla větší nebo menší podle toho, v jaké náladě se zrovna nacházel –, a to byla Montserrat zdaleka nejlepší zvukařka v Antaresu. Byla také jedinou ženou v týmu, kromě recepční, což byl pravděpodobně důvod, proč jí nikdy nenabídli plný úvazek, nikdy neměla nárok na vánoční bonus a musela se spoléhat na Mariovu nevyzpytatelnou povahu: postprodukce byla pánská záležitost. Ve studiích pracovalo pár žen, které psaly scénáře pro titulky a dabing, a občas se objevily také překladatelky, i když ty často pracovaly na volné noze a najímaly se na jednotlivé projekty. Ale zvukařky na plný úvazek? To byla stejná vzácnost jako jednorožci.
„Podívejte, jdu teď s někým na oběd,“ řekla Montserrat, popadla svou koženou bundu z věšáku u dveří a oblékla si ji. „Proč si nepromluvíte s Mariem a uvidíme, co on na to? Pomohla bych, ale on už zuřil kvůli nezaplacenému dabingu…“
„No tak, lidi, vždycky přece zaplatím, i když někdy možná o pár dní později. Jakmile ta videa stáhnu, budu zlatý, přísahám.“
Montserrat netušila, nakolik je to pravda. Pacův největší hit byla vykrádačka Vymítače ďábla, se kterou přišel před pár lety. Mexické horory byly v dnešní době vzácné. Před několika lety sklízel Paco výhody rodícího se domácího filmového trhu, ale už se mu tolik nedařilo. O čtyři roky dříve se René Cardona III pokusil o něco podobného – natočil nízkorozpočtovou hororovou kopii žhavého amerického filmu pod názvem Prázdniny teroru. Ačkoli Prázdniny teroru byly do očí bijícím pokusem o smíchání Dětské hry s Amityville, ve filmu se objevila jedna trochu známá tvář – Pedro Fernández, jehož pěvecká kariéra přilákala aspoň pár diváků. Prázdniny teroru a jejich nezbytný druhý díl si vedly slušně, ale místní hororová produkce nebyla tak velká, aby uživila dva filmaře, kteří se rozhodli chrlit horory, a Paco nevěděl o žádné celebritě, kterou by mohl obsadit.
Ne že by v tuto chvíli existoval trh, jenž by produkoval cokoli s alespoň trochu slušným rozpočtem. To nejlepší, co se dalo očekávat, byly filmy jako Lola, mstitelka z dálnice. Paco na tom byl, pokud vůbec něco, o trochu lépe než většina mexických filmařů, protože se mu podařilo zapojit do svých filmových plánů několik španělských obchodníků, a tak většina jeho produkce byla určena pro evropský trh. Spoustu kopií posílal do poboček Videocentra a zbytek prodal do Itálie, Německa nebo komukoli, kdo měl nějaké peníze. Pacovy filmy měly o něco větší šmrnc než ostatní produkce, ale pořád to nebylo nic, co by člověka vyloženě nadchlo.
„Montserrat, no tak, zlato, víš, že jsem solidní. Co kdybychom to udělali takhle: Přesčasy ti zaplatím přímo já. Dám ti… kolik bys chtěla?“ Paco užuž vytahoval z kapsy peněženku.
„Bože, Paco, nemusíte mě podplácet.“
„Takže do toho jdeš?“
Montserrat pracovala v Antaresu posledních sedm let. Nikdy se nedostala ani do jednoho ze dvou velkých filmových studií, protože na to, aby tam člověk mohl pracovat, musel mít známosti. Někdy to vypadalo, že se jednotlivé pozice dědí skoro jako rytířské tituly. Když se teď Estudios América rozpadalo, zavládl ve filmovém byznysu větší zmatek než dřív a boj o moc byl ještě bezohlednější. Když si člověk srovnal pro a proti, nevycházel z toho Antares tak špatně.
Tedy aspoň do minulého roku, kdy společnost najala nového zvukaře. Všichni milovali mladé lidi a opovrhovali starými. V inzerátech na volná místa se psalo „35 a méně“, někdy dokonce „30 a méně“. Samuelovi, nejnovější posile týmu, rozhodně nebylo ani třicet. Mario ho zavalil spoustou úkolů, částečně proto, že vzhledem ke svému mládí patřil k nejhůře placeným zaměstnancům. Díky němu ušetřil Antares peníze. A v důsledku toho byla Montserrat stažena z několika projektů. Místo pěti, někdy i šesti dnů v týdnu teď pracovala sotva tři a byla si jistá, že do prosince to Mario stáhne na dva dny. Možná by nakonec i tuhle práci přidělil Samuelovi.
Sakra, potřebovala vydělat víc peněz. Její sestra se jí o nic neprosila, ale Montserrat věděla, že strádá. Už půl roku pracovala jen na částečný úvazek. Léčba rakoviny ji vyčerpávala a ona přestávala zvládat své obvyklé pracovní tempo v účetní firmě. Montserrat se jí snažila ulehčit, jak jen to šlo.
„Tak jdeme,“ zamumlala a podívala se na hodinky. Kdyby to teď neutnula, přišla by pozdě.
Paco a Montserrat prošli dlouhou chodbou vyzdobenou zrcadly, která sahala od podlahy až ke stropu, a zamířili k recepci. Zrcadla měla představovat „nástěnné umění“ a propůjčovat tomuhle brlohu nádech luxusu, ale výsledek působil spíš lacině než elegantně. Recepce byla jedinou částí studia, která vypadala aspoň trochu slušně. Místo ošuntělého, neuměle pospravovaného nábytku se místnost pyšnila dvěma černými koženými pohovkami. Za dlouhým pultem se nacházela velká cedule s nápisem ANTARES vyvedeným velkými stříbrnými písmeny.
Za pultem stála Candy. Tenhle týden si nehty nalakovala zářivě žlutou – často to střídala – a zářivě se na Montserrat usmívala. Candida, která si nechávala říkat Candy, měla na starosti recepci a spoustu dalších úkolů. Právě ona dohlížela i na rozvrh studií a na to, kdo a kdy je používá, ve dne i v noci. Nesměla v rozvrhu nic měnit, dokud jí Mario neřekl, ale Montserrat tohle pravidlo čas od času obcházela.
„Candy, už se Mario vrátil z toho pracovního oběda?“ zeptala se a doufala, že odpověď bude ano, jenomže recepční zavrtěla hlavou.
„Kdepak.“
„Sakra,“ ucedila naštvaně Montserrat. „Dobře, uděláme tohle: Candy, můžeš mi na zítra napsat práci přes noc? Napiš mě na celý týden, od sedmi, do mojí obvyklé střižny. Musím pracovat na Pacově nejnovějším snímku.“
„Ach, jak se to jmenuje?“ zeptala se Candy a se zájmem se podívala na Paca.
„Vražedný víkend,“ řekl Paco hrdě.
„To zní skvěle. Ale, Montserrat, potřebuji znát cenu, vyplnit formu–“
„Napiš mě tam dřív, než mi ten slot někdo přebere,“ přemlouvala ji Montserrat. „Ukážu to Mariovi později a vyplním všechny formuláře.“
Než se Candy stačila zeptat na něco dalšího, Montserrat jim odměřeně zamávala na rozloučenou a vyšla ven.
Zavrtěla hlavou a myslela na to, že ji čekají dlouhé noci. Příliš mnoho lidí si myslelo, že se na zvuku při natáčení může šetřit. Jenže pak byly zvukové stopy podivně oříznuté, byl na nich slyšet okolní hluk nebo byl zvuk jinak nekvalitní. Od zvukařů v postprodukci pak často, příliš často očekávali zázraky a Montserrat musela tyto zázraky plnit za ubohý honorář. Proboha, vždyť nebyla ani zaměstnanec. Mariovi připadalo najímání lidí na plný úvazek jako zbytečnost, levnější a jednodušší bylo platit je od hodiny a jen tehdy, když byla práce. Takže když nikoho nepotřeboval, jako se mu to nedávno stalo s Montserrat, mohl je klidně poslat domů.
Problém byl v tom, že Montserrat v Antaresu pracovala ráda. Pracovat na plný úvazek pro televizní show by znamenalo pravidelný plat, ale také by musela pracovat s mnohem více lidmi. Dva zvukaři v jedné místnosti a pak možná mistr zvuku a režisér, kteří pořád něco komentují. Jeden její známý začal dělat zvukaře přímo při natáčení, protože tam neměli tak šílený pracovní rozvrh, ale ona opovrhovala placem a štábem se všemi těmi techniky a herci. Malé produkce, nízkorozpočtové filmy, to vše ji přitahovalo, protože často pracovala sama, nepotřebovala obrovský tým odborníků na ADR, ruchaře a hudební dramaturgy, stejně by ji jen dusili. Lidi. Nestála o to stýkat se s lidmi, i když se někdy bála, že skončí s nedostatkem vitamínů, protože skoro nevidí denní světlo, a začne s postavami na plátně mluvit, jako se to stalo dalšímu známému, taky zvukaři.
Montserrat přemýšlela, jestli by se neměla pokusit vecpat na natáčení Enigmy. Cornelia by ji mohla představit svým kontaktům, nebo by se dokonce našlo místo přímo v jejím televizním pořadu. Představa práce v kanceláři se jí příčila, ale možná by si mohla najít nějaký vedlejšák a přivydělat si něco navíc. Výzkum. Administrativa. Něco jiného než střih zvuku, protože zvukařina byla nejistá: zrušené koncerty, klienti, kteří si to rozmysleli, nebo se skladatel zpozdil s hudbou k filmu, takže se pak všechno dělalo nahonem.
Zvuk stejně nikoho nezajímal. Lidé ho začali vnímat jen tehdy, když jste to podělali, ne když jste odvedli dobrou práci. Byla to nevděčná práce, někdy kvůli ní spala tři hodiny na jednom z gaučů rozestavených po Antaresu, aby mohla pracovat celou noc.
Montserrat dorazila do restaurace včas, zaplula do boxu a objednala si kávu a koláč. Tristán přišel o pětadvacet minut později. Byl oblečený do kabátu zářivě fialové barvy, s velkými knoflíky a širokým páskem.
Vlasy měl trochu rozcuchané a na očích sluneční brýle, které si nacvičeným teatrálním švihem posunul do čela, zatímco si sedal ke stolu. „Takže! V trafice, kam normálně chodím, chyběly moje oblíbené bensonky, takže jsem pro ně musel jinam.“
„Myslela jsem, že jsi snob, který si kupuje jen zahraniční cigarety.“
„Tento měsíc se snažím šetřit. Dunhillky jsou na pár týdnů mimo hru,“ poznamenal a vytáhl zapalovač a cigaretu. „Čekala jsi dlouho?“
„Ano,“ kývla. „Neměl bys kouřit.“
„Pomáhá mi to udržet si linii, a musím mít alespoň jednu neřest.“
„To možná ano, ale sedíme v nekuřácké části,“ řekla a ukázala na ceduli za ním.
Tristán se rozhlédl a povzdechl si. „Tak proč sis sedla sem?“
„Protože v kuřácké části je plno a řekli mi, že tam prostě není místo.“
„Možná bych mohl někoho požádat, aby nás přesunul.“ Tristán okamžitě zvedl ruku, aby upoutal pozornost servírky.
„Prosím, nedělej to,“ zasténala a šťouchla do zbytku koláče. Předpokládala, že Tristán dorazí pozdě, a byla dost moudrá na to, aby si rychle objednala.
„Slečno?“ zavolal.
Servírka se otočila. Vrhl po ní svůj bezstarostný, rozzářený úsměv a odhalil tak své dokonalé zuby. Úsměv měl sedmdesátiprocentní úspěšnost. Servírka k němu přistoupila s blokem v ruce.
„Máte vybráno?“
„Dal bych si kolu bez cukru. Mohla byste nás přesunout do kuřácké části?“
„Je tam plno.“
„Kdyby se uvolnil stůl, mohli bychom se tam přesunout? Jak se jmenujete? Mari. Paráda. Mari, byla byste tak laskavá a řekla nám, až tam bude volno?“ zeptal se. „Kvůli mně, prosím.“
Mluvil tím svým hlubokým, sametově hebkým hlasem, který používal vždycky, když něco chtěl. Hlas zafungoval v devadesáti procentech případů. Servírka se na něj usmála. Montserrat z jejího výrazu poznala, že přemýšlí, jestli Tristána odněkud nezná. Měla ten zkoumavý pohled, kterým se na něj lidé dívali. Možná jí to dojde později.
„Tak dobře,“ souhlasila servírka a začervenala se.
„Moc vám děkuji, Mari,“ dodal ještě.
Tristán Abascal, vlastním jménem Tristán Said Abaid, byl stejně starý jako Montserrat. Oběma jim bylo třicet osm. Vyrůstali ve stejném domě a oba milovali filmy. Tím však jejich podobnost končila. Tristán byl vysoký a hezký. Dokonce ani léta užívání drog a vážná autonehoda se na jeho vzhledu moc nepodepsaly. Už to sice nebyl ten stejný, k zbláznění krásný chlapec jako dřív, ale stále k sobě přitahoval pozornost. A přestože už to bylo asi deset let, co se objevil v telenovele, někteří lidé ho i teď poznávali.
Naproti tomu Montserrat byla malá a obyčejná. Když byla dítě, ostatní se jí smáli kvůli jejímu kulhání. Po třech operacích se to dost zlepšilo, ale když se ochladilo, noha ji bolela pořád. Ani první šedivějící pramínky ve vlasech jí na zajímavosti nepřidaly.
„Takže, dobrá zpráva je, že jsem konečně našel byt. Je v Polancu a je tak akorát velký.“ Tristán si ladným pohybem sundal sluneční brýle a usmál se. Pod levým okem se táhla nepatrná jizva – lékaři odvedli dobrou práci – a oko měl stále o něco menší než to pravé a trochu našišato, levá zornička se vždycky rozšířila o něco víc než ta druhá. Tahle drobná vada lehce narušila jeho kdysi téměř dokonale symetrickou tvář. Nebylo to nic hrozného, ale Tristán z toho byl nesvůj, dokonce i po mnoha letech. Ať šel kamkoli, vždycky nosil sluneční brýle, po celý rok. V prvních měsících po nehodě je nesundával ani v místnosti.
„Za kolik?“
Řekl jí částku, a když překvapeně zvedla obočí, úšklebek se změnil v široký úsměv. „Je to trochu drahé, já vím. Právě proto se vzdávám dunhillek. Budu si muset nabrat co nejvíc práce. Nemám teď do čeho píchnout.“
„Ty taky? Měli bychom si koupit los.“
„Finanční problémy?“
„Zatím to jde. Ale ráda bych pomohla Araceli.“
„Jak se má?“
„Dobře. Myslím tím tak dobře, jak jen to jde. Doufáme, že se dostane do remise, ale navzdory veškeré léčbě a rituálům se nic nezměnilo.“
„Asi by bylo dobré, kdybych se za ní někdy zastavil.“
„To by ji určitě potěšilo.“
Servírka se vrátila s kolou bez cukru a se sklenicí naplněnou ledem. Když nalévala kolu, Tristán se na ni usmál. Objednal si sendvič Monte Cristo a hranolky. Montserrat bylo jasné, že se bude v jídle šťourat a skoro nic nesní.
„Do třicátého musím být pryč. Mám objednané stěhováky a všechno, ale klíče budu mít dřív. Říkal jsem si, že bychom se tam mohli podívat před stěhováním. Co takhle v pátek?“
„Nejspíš budu celý týden trčet ve studiu.“
„Mohl bych si v tom případě půjčit auto? Chtěl jsem si pár věcí přestěhovat sám.“
Montserrat milovala tři věci. Horory. Svoje auto. Tristána. Přesně v tomhle pořadí.
Tristána milovala odjakživa, už když byl prostě El Norteñito, ten trochu zmatený kluk z Matamorosu s legračním přízvukem. U Tristána v kuchyni strávila celé dětství, dokonce se naučila připravovat masové kuličky tak, jak je dělala jeho libanonská matka. Rodiče Montserrat byli rozvedení, matka doma skoro nebývala a její sestra Araceli byla hrozná kuchařka, takže mnohem raději jedla u Tristána.
V dětství spolu sedávali nalepení na televizní obrazovku a s otevřenou pusou sledovali, jak příšery odnášejí nevinné dívky. Poté, co přestal nosit rovnátka, se Tristán proměnil v rozkošného teenagera, do kterého byly zamilované všechny dívky. I ona do něj byla zamilovaná. V té době začal Tristán chodit na hodiny herectví a zpěvu. Zpěv mu moc nešel, ale začal fotit fotoromány pro časopisy a zahrál si v komparzu několika nevýznamných filmů, než získal stálé angažmá ve společnosti Televisa.
V roce 1977, kdy ve svých dvaadvaceti debutoval v telenovele, vypadal jako hvězda, a tehdy Montserratina platonická zamilovanost propukla se vší vášní. Nakonec ale pohasla, protože Tristán o ni nejevil sebemenší zájem. Stále ho milovala, ale už to nebyl ten mladický romantický cit. Nakonec připustila, že Tristán se občas choval tak trochu jako sráč a čas od času byl víc než jen trochu v prdeli. Uměl se chovat jako sobecký pitomec a jeho četné osobní problémy se na jejich přátelství podepsaly.
Přesto ho milovala.