Stříbrný měsíc

Slunce nad obzorem bylo krvavě rudé. Viselo v mlžném oparu a nehřálo. Jako by se všechna jeho záře někam ztratila a zbyl z něj jen ostře ohraničený kruhový otvor v obloze, odhalující obnažené maso nebes, trýznící zranění, jež si můžete do sytosti prohlížet a těšit se bolestí, kterou zosobňuje. Jen málokdy smíte pohlédnout do slunce, obvykle vám to nedovolí, spálí vás svojí září a přinutí odvrátit oči. Ale ne dnes. Dnes je bezbranné.
Ranní chlad je spoutává, vysává všechnu jeho sílu, zebe na nahých údech. Jsem tím sluncem?
Cesta na šibeniční vrch vedla od Židovské brány nejprve po pevné silnici na Olomouc, pak odbočovala na rozcestí u smírčího sloupu a pokračovala k jihu bahnitou, málo užívanou stezkou. Ten sloup tu byl kdysi vystavěn jako poslední připomínka pevných městských zdí, světa, kde vládnou lidé a jejich cihly a malta. Stál tu a vítal poutníky, a s dalšími se loučil, s některými už navždycky. Později dostal přízvisko Zderadův, na paměť dávného velmože Zderada Švábenského, který byl prý v těchto místech zrazen a zavražděn svými přáteli za jakousi malichernou urážku. Zde mohl každý odsouzenec pokleknout, naposled se vyznat ze svých hříchů a požádat o odpuštění.
Dál se šlo mokřadem, kde v houštinách rákosí vyvěralo několik potůčků, postupně se slévaly a mířily ke korytu Svitavy. Z louží a slepých ramen vyhlížely volavky a bobři, sledovali vetřelce, o kterých věděli, že se za nimi nepustí do jejich bahnitého hájemství, že se budou držet nejisté cesty plné kluzkých kamenů a občasné dřevěné lávky, nadělají mnoho hluku a zmatku, ale pak zmizí a nechají vodní svět zase na pokoji.
Přes Svitavský náhon vedl pevný most, tam byla ještě voda spoutaná do rovného, čistého koryta, uháněla bystrým tokem, jako by se už těšila, až svoji sílu vybouří, až bude roztáčet kola a pohánět mlýny a hamry. Přátelská voda, která člověku slouží, ale není zotročená, ne, nikdo ji nemůže přinutit dělat něco, co sama nechce. Je třeba ji pochopit a přimět plnit lidskou vůli tak, aby ji přijala za svou.
Zde ve slatině ležela voda nečinně a jen se tak válela a zahnívala. Sloužila žábám a vydrám a dalším bezduchým tvorům, kteří jí nedokázali rozkázat, neuměli ji pozvednout, dát jí řád a směr, mohli jen využívat toho, co jim sama nabídne, nebo odejít a přenechat místo jiným.
Ti, kteří mě vedou v okovech, jsou žáby. Táhnou se kolem, plivou na mě a pokřikují, smějí se a užívají si podívané, vezou se v proudu, jejž nejsou schopni ovlivnit. I jejich hlasy znějí jako žabí, kvákají a skřehotají, ale stačilo by pustit mezi ně lišku nebo čápa a rozutekli by se, bez odporu, bez vůle, jen zvířecí strach by je řídil a proměnil v masu hloupých, zbytečných těl.
Těžké okovy na rukou a nohou nejsou skutečně přikované, mají jen jednoduchý čep, do nějž stačí jednou udeřit a spadnou, aby údy byly volné a mohly být položeny na ostré klíny a rozdrceny hranou padajícího kola. Železo je jako voda, jenom dá víc práce mu rozkázat. I ono chce uvolnit svou sílu, když ho pochopíte, když mu dokážete nastavit směr.
A oheň. Oheň je vzpurný, avšak mocný. Slunce je zatím na pohled slabé, ale rozhoří se, není žádná šance na to, že by uznalo porážku a vzdalo se poutům mlhy a šera.
Zase se rozhoří.
Sežehne je.
V čele průvodu kráčel mnich a na dlouhé berle držel krucifix, šel ztěžka a trochu se potácel na mokrých kamenech. Za ním soudní písař a pár nedůležitých pomocníků soudu. A pak už biřici, dva s bubny, do nichž tupě bouchali v pomalém, jednotvárném rytmu, další s halapartnami, na kterých se třepotaly malé žalostné praporce v městských barvách, červené a bílé. Jeden pak držel provaz a na jeho druhém konci klopýtal odsouzený muž.
Jeho otrhané šaty nesly stopy bláta, které po něm čumilové ze začátku házeli, ale už toho nechali, byla to příliš velká námaha s chabým výsledkem. Nikdo také nevzal do ruky kámen, v jakési tiché dohodě neubírat vězni síly, nechat jej dojít až na konec, aby vydržel co nejdéle, až mu budou lámány údy a kosti drceny pod vahou katova kola. Nač předem zkracovat podívanou?
Diváci mohli být spokojeni, muž kráčel pevně a nedával najevo žádnou slabost. Za týdny v šatlavě se uzdravil z následků mučení, jemuž byl vystaven při výslechu. Nebylo vlastně nijak velké. Ke všemu se přiznal.
Cesta stoupala do mírného kopce a bažina zůstala vzadu, hlína teď byla vyschlá a tvrdá, šlo se dobře. Neduživá pole pod šibeničním vrchem dávala jen málo úrody, jako by na ně padal stín popraviště a neklidných bloudících duší, ale nejspíš to bylo naopak, půda zde byla vždycky jalová a k ničemu lepšímu než jako místo k odpravení vyvržených se nehodila.
Proti bílé zachmuřené obloze se rýsoval stín šibenice. Šest loktů vysoká čtvercová stavba z hrubého kamene se zvedala na samém vrcholku kopce, v přední stěně byl dveřní otvor a za ním schody vedoucí nahoru na kamenné prostranství. V každém rohu pak se tyčil k nebi sloup vysoký dalších šest loktů a nahoře se křižovaly trámy opatřené kladkami a provazy, na nichž oběšenci končili svou pouť. Obvykle tam zůstávali viset do úplného konce, pokud nedostali po smrti zvláštní milost, aby mohli být pohřbeni v posvěcené půdě. Většinou však viseli na provaze ještě několik dní jako připomínka poutníkům, kteří si mohli jejich pochmurné siluety houpající se ve výšce dobře prohlédnout.
Viselci dostali místo obvykle na posledním trámu, aby hnijící kusy jejich těl dopadaly do hlíny za šibenicí, anebo alespoň zůstávaly na kraji a nedalo takovou práci se jich zbavit.
Dva katovi pacholci sem už před rozbřeskem natahali od řeky džbery s vodou, shrnuli hráběmi páchnoucí zbytky, spláchli vodou kamenné pódium a posypali je čerstvými pilinami, aby podívanou, která se tu chystala, nic nerušilo. Nyní stáli nehnutě po stranách šibenice ve svých černých kápích jen s dírami pro oči a čekali na blížící se průvod.
Nahoře už stálo kolo, přivázané za jednu z loukotí na provazu, a jiné větší, do nějž bude ve finále odsouzencovo tělo vpleteno, vyzvednuto na tyč a takto ponecháno vránám. Vše bylo připraveno.
Sám kat v rudé kápi stál u vchodu a vyčkával. Působil drobně pod svou kamennou stavbou, jeho černý oděv povlával ve vánku a meč, o který se opíral, vypadal obrovský, ani se nechtělo věřit, že by jej mohl zvednout nad hlavu a seknout. Dnes jej každopádně potřebovat nebude.
Z nebe začaly padat řídké kapky a svlažovaly prašnou zem, vzduch se naplnil čpavou vůní mokré prsti. Nevypadalo to na déšť, jen několik slz tu obloha uroní a zase bude konec, ranní mlha se rozptýlí a bude pěkný den.
Mnich v čele zaváhal. Náhle měl podivný pocit, jaký neznal. Ačkoliv už mnohokrát přicházel na toto neblahé místo, nikdy předtím jej nezasáhla taková vlna strachu a znepokojení. Jako by smrt, která tu vždy byla přítomna a trpělivě čekala stranou, náhle zvedla tvář a zadívala se mu do očí. Co se děje? Nemohl za to stín šibenice ani pach nepohřbených těl, ne, bylo to až v okamžiku, kdy uviděl ty panáky.
Stáli tu, kolem cesty, bylo jich šest nebo sedm, nešlo je snadno spočítat. Panáci ze slámy, v lidské velikosti, s bachratým tělem, neforemnou hlavou a rozpřaženýma rukama, přibodnutí na tyči, naklánějící se na tu či onu stranu, nehybní jako další mlčenliví diváci. 
Otřásl se, ale nemohl se zastavit, průvod pokračoval dál a hrnul se do prostoru pod šibenicí, natěšení měšťané už se nemohli dočkat své podívané a hledali si nejlepší místa.
Mnich otáčel hlavu sem a tam a ze rtů mu splývaly zmatené a nesourodé modlitby. Panáci hleděli ze všech stran, nehybní a s prázdnými tvářemi. Nemají oči! Jsou stejně nehybní jako… proč nemají… Zrak se mu střetl s černou kápí jednoho z katových pacholků a z hrdla mu vyšel nevěřícný vzdech, ale zanikl v halasu přihlížejícího davu, když biřic postrčil odsouzence ke schodům nahoru.
Slaměných panáků si nikdo nevšímal, lidé se trousili mezi nimi. Mnich klopýtal a snažil se něco volat.
„Nemají oči!“ vyšlo mu z hrdla, ale nikdo mu nerozuměl. Mysleli si snad, že prožívá muka nad zmařeným životem nešťastníka, volá k nebesům prosby za spásu jeho duše? Znovu se zahleděl na nehybnou černou kápi, ale viděl jen prázdnotu. Strnulé postavy dál jen stály a ani se nepohnuly.
Kat oběma rukama o kousek pozvedl meč, pak jej zase zarazil zpátky do země a od jeho špičky se zajiskřilo. Vyšlehl plamen a rozběhl se dvěma směry, nechávaje za sebou kouřící stopu, dvě cestičky se klikatily na prašné zemi a ani syčící kapky je nemohly zastavit. Mířily ke dvěma nejbližším panákům.
Sláma se vzňala a baňaté postavy se rozhořely plamenem. Kat se obrátil k biřici, jenž postrkoval na schodech odsouzence, postavil se za jeho záda. Napůl jej halil oblak dýmu. Pod pláštěm něco svíral.
Diváci couvali před ohněm a dav se začal vlnit panikou.
A pak náhle přišel výbuch.
Jako by blesk udeřil do země hned vedle vás a hrom otřásl celým světem. Jeden panák se rozletěl v rudé ohnivé kouli, hořící kusy dopadaly všude kolem a lidé s ohořelými tvářemi křičeli, jiní padali k zemi a z hlav, krků a rukou se jim řinula krev.
Oheň získával na síle. Objímal další slaměné postavy a druhý výbuch proměnil všechny diváky v prchající zvířata. Žáby, zmatené a zpovykané žáby, které se plácají jedna přes druhou a hledají úkryt, ale jsou příliš pomalé, příliš ochromené strachem…
Do prachu padaly hvězdy. Létaly vzduchem, svištěly a zvonily na kamenech, s každým výbuchem přicházely v oblacích další. Třpytivé hvězdy z lesklé mědi se ostrými hroty zasekávaly do hlíny a do masa, trhaly látku šatů a vyrvávaly z lidských údů kusy kůže. Řev strachu a bolesti se nesl nad úbočím kopce.
Mnich vrávoral a záda mu hořela, cítil ostré zuby zaseknuté v kůži, klopýtal a pokoušel se někoho chytit. Dosáhl postavy muže v černé kápi, z posledních sil vztáhl ruce proti němu. Zachytil se látky a padal, kápě se svezla z hlavy a odhalila mrtvou vytřeštěnou tvář, jíž z úst vyčnívala zkrvavená špička kopí. Zvrácené oči hleděly zoufale k nebi, žádný div, že za otvory v kápi nebylo nic, jen prázdnota.
Plameny hučely a stravovaly slámu, k nebi vylétala hořící stébla. Jeden z biřiců stál dosud na nohou, tápal oblakem dýmu vpřed, dosáhl schodů a zakopl o ležící tělo svého druha. Přeskočil jej a s obnaženým tesákem v ruce klopýtal nahoru.
Když se jeho hlava ocitla na úrovni prostranství šibenice, rychlým pohledem zachytil mnoho věcí. Viděl muže jménem Martin Solin, který se rukama bez okovů držel provazu a chystal se sešplhat na druhé straně. Viděl člověka ležícího za lavicí ze zčernalého dřeva, tělo bez oděvu vypadalo jako každé jiné, takže až v další vteřině v něm poznal kata. Jeho vlastní sekera mu vyčnívala z hlavy. Viděl také útlou postavu v černých šatech a s rudou kápí na hlavě, jak se obrací a v rukou drží luk. Viděl černé vrány sedící na odloženém kole a popravčím špalku, jen seděly a vyčkávaly. Jedné viselo ze zobáku cosi růžového. Čekal, že to spolkne, ale ona ne, nechávala to viset a dívala se na něj.
Všichni se na něj dívali.
Křik a sténání za jeho zády jako by se vytratilo, vnímal pouze pohledy mnoha očí. Vlastně jen jeden z nich, pohled odsouzeného muže, jenž se mu nyní propaloval do mozku. Bylo v něm pohrdání, vítězství a vztek, soustředěná nenávist, která nikdy nepoleví, nikdy není ukojena. Znal jeho oči, vídal je v šatlavě, u soudního slyšení, i před chvílí, když kráčeli průvodem, býval v nich vždy klid a smíření, skoro kajícná vyrovnanost blízkého očistce. Ale nyní se peklo dostalo na povrch a ty oči jej sevřely, už navždy. Už navždy…
Zaskřípání natažené tětivy jej probralo a trhlo s ním k zemi, šíp křísl na kameni nad jeho hlavou. 
Déšť ustal. Slunce nabíralo na síle a rozhánělo mlhu.
Dnes bude jasný den.

* * *

Mojmír Mráz ze Žezlic, komorník zemského soudu a zvláštní zmocněnec moravského zemského hejtmana ve věcech hrdelních, seděl ve své kanceláři a zamyšleně dloubal koncem brku do hrudky zeleného pečetního vosku. Kancelář se nacházela v rohu západního křídla dominikánského kláštera, které bylo vyhrazeno pro potřeby zemského soudu. Okno kanceláře směřovalo k Brněnské bráně v západní městské hradbě, ale bylo příliš vysoko, než aby nabízelo nějaký zajímavější výhled než jenom na kus modré oblohy. Člověk by se musel vyšplhat do výklenku a shlédnout dolů přes nepravidelné skleněné tabulky v olověné pavučině, aby zahlédl něco z ruchu u brány, jenž byl teď po ránu v plném proudu. Sbíhaly se tam dvě ulice, jedna z Horního trhu zvaného Zelný, kam směřovaly vozy farmářů z okolí s nákladem obilí, píce, kysaného zelí a také uhlí, hlíny pro hrnčířské dílny a všeho možného. Ze severní strany pak vedla cesta od Rybího trhu.
V místě, kde se obě cesty sbíhaly, stál největší městský pivovar, jenž zásoboval zejména krčmy v okolí Horního trhu, ale také samotný klášter a šenky na Starém Brně a mnoho dalších míst, podle toho, kdo zrovna jeho služby využíval. Městské pivovary se pronajímaly jednotlivým várečníkům volně, nejen těm sdruženým v cechu, ale také klášterním a panským, jak bylo třeba. Pro město to bylo výhodné, neboť poplatky stále plynuly a nestávalo se jako jinde, že by produkce soustředěná v rukou omezeného počtu cechovních pivovarníků nějak vázla a nedokázala uspokojit poptávku. Na druhou stranu to vedlo k neustálým sporům o to, kdo, kdy, kde a v jakém množství je oprávněn šenkovat pivo a čí práva garantovaná tím kterým výnosem byla právě porušena a kdo by za to měl zaplatit. Spory se vedly nejen před městským soudem, ale nezřídka do nich byly zapleteny i místní šlechtické rodiny, které se pak dožadovaly zásahu zemského soudu, a někdy, když šlo třeba o spor kláštera proti městu, se dostaly až před panovníka.
Bývají to obvykle zajímavě spletité právní tahanice a je vlastně docela uspokojující se jimi zabývat…
Mojmírův sekretář Albert přerušil svůj monotónní výklad, když viděl, že jeho pán neposlouchá. Teprve po chvíli ticha Mojmír rozpačitě vzhlédl, odložil zničený brk a opřel se v židli.
„Jaké že byly škody?“ otázal se.
Albert se dokázal tvářit, jako by každý případ, jehož spis se mu dostane do rukou, byl vyvrcholením jeho osobního životního údělu naplněného chmury a tragédií. Smutně obrátil list pergamenu a chraptivým hlasem začal předčítat: 
„Podle vyjádření Sigmunda šenkýře bylo rozbito dvanáct kusů nádobí včetně dvou drahých skleněných pohárů z Míšně, polámány čtyři židle, na lustr byl zavěšen toulavý pes, při jehož sundávání vzalo zasvé půl tuctu dobrých svící, hrnec polévky musel být vylit poté, co do něj jeden z pánů umístil vycpanou hlavu kňoura, a obraz svatého Šebestiána, jenž byl použit jako cvičný terč na vrhání nožů, bude muset být…“
Albert se odmlčel, aby mohl přeskočit několik poněkud neuctivých výrazů, které se v doslovném záznamu šenkýřovy řeči vyskytly.
„Nějaká zranění?“ otázal se Mojmír sklesle.
„Jen několik popálenin, když bylo nutno hasit zapálenou…“ Albert si naklonil pergamen víc ke světlu a snažil se rozluštit písmo. Některý z pomocných písařů radniční kanceláře, který zprávu zapisoval, ji asi nepovažoval za hodnou zvláštní pečlivosti. Proč by se také měl někdo věnovat stížnostem nějakého šenkýře na urozené hosty?
„Myslím, že je to ‚lavici se sušeným česnekem‘. Potom je tu ještě něco o koni ve spižírně, ale nejsem si jist, zda má na mysli skutečné zvíře, nebo tak označuje některého z účastníků…“
„No dobře,“ povzdychl si Mojmír. „Koho tedy vlastně obviňuje?“
„S jistotou poznal mladého rytíře Petra Skřivana z Třebíče a jmenuje také Viléma Sterczera z Plané. Třetího popisuje jako mladého muže jemných rysů a neobvykle hustého vousu, s vysokým hlasem a neurvalými způsoby.“
„Hustého vousu. Aspoň že tak.“
„Jinak se dá říci, že přítomnost urozené panny Milady Almirové nikdo přímo nezmiňuje a řeči o její účasti se drží spíše v rovině obecných spekulací těch, kdo nebyli přítomni. Důvodem je patrně ta soutěž ve vrhání nožů…“
Mojmír s očima zvednutýma ke stropu tiše zaúpěl.