Ta hladová věc v mých snech

Vzpomínáte, kdy jsme se poprvé potkali? Dvacátého osmého října. Uvízlo mi to, protože v Edisonu dávali Kabinet doktora Caligariho. Přesně to jsem ostatně řekl Faltymu, když mi zavolal, že se se mnou toužíte setkat.
Víte, co mi odpověděl?
„Bedřich Lomský je velký zvíře, vole, v Český televizi, rozumíš.“ V telefonu vždycky působí, jako by mu někdo držel u hlavy pistoli, zatímco se blíží smečka vlků a všechno se to děje na palubě hořícího letadla. „Mohlo by to bejt dobrý to, pro časák. A třeba z toho vytřískáš i něco pro sebe. Chceš psát, vole, scénáře, ne?“
To jsem, vole, psát chtěl. Přednedávnem se mi ozvali z Novy, jestli bych neměl zájem pracovat na Kriminálce Anděl. Dodal jsem šest námětů a už se viděl jako druhý Dietl, a pak to nedopadlo. Takže jsem se kousl do jazyka, hodil lístek do koše a šel zpátky na tramvaj.
Utěšoval jsem se tím, že i kdyby z toho nic nevzešlo, Strahov mám rád a můžu to vzít domů kolem kláštera. Kamarád tam pracuje jako zahradník a jednou nám se ženou udělal soukromou prohlídku. Vřele bych vám to doporučil, ale teď budete mít jiné starosti. Ten můj kámoš nakonec taky.
Nejprve zabzučel zvonek a potom zámek.
Čekal jste ve dveřích ve druhém patře. Vysoký, s rovnými zády, i doma v saku a košili. Mnul jste si knír a pozoroval, jak za vámi šplhám v hadrech, které jsem nosil už na gymplu. Ke cti vám slouží, že vás to nezarazilo.
„Vítejte, pane redaktore.“
Pane redaktore.
To se mi líbilo.
Potřásli jsme si rukama, načež jste mě odnavigoval do obýváku. Alkohol jsem odmítl, problémy se žaludkem. Přistál přede mnou mátový čaj.
Sobě jste nalil rum značky tak drahé, že jsem o ní nikdy ani neslyšel.
Ukázal jsem na sloupy videokazet. „Pěkná sbírka.“
Pokrčil jste rameny. „Kdybyste viděl moji garáž… Přistěhoval jsem se před několika měsíci a stále nejsem schopný do toho zavést řád. Asi vám to přijde směšné, není nic jednoduššího než si to nechat zdigitalizovat. Co můžu říct? Postrádal bych kouzlo analogu. Na druhou stranu, sběratelství je náročná milenka. Hlavně na prostor.“
„To mi povídejte.“
„Co je váš artikl, jestli se smím zeptat?“
„Knihy.“
„Čili jsme na tom se žrouty místa podobně.“
„Akorát můj byt je velký jako vaše předsíň.“
Tekutina ve sklenici zavířila. „Dejte tomu čas, mám před vámi čtyřicet let náskok. Novinařina je lukrativní obor. Nebo třeba napíšete bestseller.“
Neměl jsem srdce ani vůli vám vysvětlovat, že v ničem z toho peníze nejsou a ve skutečnosti mě živí redigování textů. To má k platu předsednictva Rady ČT hodně daleko.
„Inu,“ navázal jste, „tím se vlastně dostáváme k tomu, proč jsem se na pana Faltuse stran této schůzky obrátil.“
Sáhl jste do přihrádky pod konferenčním stolkem a položil přede mě nejnovější číslo Fraktury. Nadpis na nalistované straně hlásal:

KVIDO KŠÍR: POSLEDNÍ INTERVIEW…

„Proč si pan Faltus na tuhle práci zvolil zrovna vás?“
„Pár let zpátky jsem na Future Gatu vyzpovídal Michaela Ironsidea. Nebo vyzpovídal… koktal jsem, dokud se nesmiloval a nepověděl mi historku o tom, jak si jeden demonstrant provrtal čelo pod reklamou na Scanners. Faltyho to nadchlo. Chtěl, abych udělal i Terryho Gilliama. To bohužel neklaplo.“
„Škoda. Snad k tomu budete mít příležitost v budoucnu. Každopádně jste podle všeho poslední, kdo nebohého Kvida viděl naživu.“
„Ano, toho jsem si vědom.“
„Věděl jste, že jsme se znali? V devětaosmdesátém jsem nastoupil do ČST jako asistent produkce. Byť jsem přímo nepracoval na jeho projektech, několikrát jsme na sebe ve studiích narazili.“ Opřel jste se a dal si nohu přes nohu. „A víte, podle čeho jsem poznal, že je to interview výmysl?“
„Z toho, že odpovědi mají víc než dvě slova?“
„Vás toho moc nerozhodí, co?“ Uchechtl jste se a uhladil si Vincenta Price pod nosem. „Rozvinutí Kšírových vyjadřovacích schopností beru jako formu, řekněme, umělecké licence. V jeho případě velmi, velmi nutné. Prozradila vás jiná věc. Zaprvé, až na zmínku v medailonku ani zmínka o jeho posledním filmu. A zadruhé, opravdu si myslíte, že by si vydržel nevrazit palce do očí u něčeho, jako je MaXXXine?“
Zamíchal jsem čaj, oklepal lžičku a zase ji do něj ponořil. „Při korekturách mi uteklo, jak si to protiřečí.“
„Jsem rád, že k tomu došlo, jinak bychom tu neseděli.“ Naklonil jste se blíž. „Co jste věděl o Na prahu neznáma, než jste mluvil s Kšírem?“
„To, co všichni. Ghostwatch před Ghostwatch. Národní panika.“
„Co vám řekl on?“
„Že ho BBC vykradlo.“
Tohle vás kupodivu nepobavilo. „Možná bude lepší, vezmeme-li to od začátku. Jak rozhovor probíhal?“
„O co vám jde?“
Gestem jste obsáhl zarámované plakáty Upíra z Feratu, Kladiva na čarodějnice a Rozpuštěného a vypuštěného. „Jsem sběratel, pane redaktore.“
„Zajímá vás, jestli po Kšírovi zůstaly memorabilie?“
„Pouze jedna. Na prahu neznáma.“
„To je přece ztracené.“
„Možná ne. Rozumějte, obětoval jsem Kšírově kinematografii značnou část života i finančních prostředků. Vlastním celuloidové pásy jeho filmů, různé verze scénářů, rekvizity a kamerové objektivy – a nejen daný typ, opravdové objektivy s otisky prstů Rudolfa Chládka. Mohl bych si otevřít muzeum, jenže to by se z těch pokladů vytratila jedinečnost. Takhle jsou jenom mé. Chybí mi pouze Na prahu neznáma.“
„Je to šestatřicet let. Za tu dobu by snad vyplavalo.“
„Ne, pokud si to někdo nepřál. Většina lidí, kteří se podíleli na jeho výrobě, již nežije. Zbytek nic neví. Věřte mi, vyhledal jsem je všechny. Jestli někdo tušil, co se s ním stalo, pak Kvido Kšír, a ten odmítal s kýmkoli mluvit.“
„Proto je fakt,“ navázal jste, „že se vám Kšír rozhodl poskytnout rozhovor, důležitý. Jestli plánoval sebevraždu, mohl něco naznačit. Něco, co pro vás třeba nemá význam. Ale skrývá se v tom klíč k celé záhadě.“
„I kdyby, nemůžete čekat, že si budu pamatovat slovo od slova, co jsme si řekli.“
„To jistě ne. Ovšem nepochybuji, že jste si vaše setkání nahrál.“ Odněkud jste vykouzlil obálku. „Dám vám deset tisíc jenom za to, když mi ji přehrajete.“
Zvážil jsem to. „Co takhle dvacet?“
Pousmál jste se a vyklepal na stůl bankovky. „Kazíte mi překvapení.“
Zalovil jsem v kapse.

***

Falty žádal Kšíra o rozhovor každý rok s identickým výsledkem – bez odpovědi. To mohl rovnou otravovat Jiřího Kulhánka.
Proč na interview režisér tentokrát kývl? Možná to zamýšlel jako dopis na rozloučenou, kterým nedokázal vytapetovat věhlasnější médium, protože mainstream se o něj dávno přestal zajímat… Kdybychom neprojevili zájem my, nejspíš by se vykecal na internet.
Na Kšírovu adresu jsem se dostal za šera.
Bydlel kousek pod Lehovcem v úzkém domě, který míval výhled na jezero, než naproti němu vyrostla modernější stavba. Podle stavu oken jsem ale soudil, že z nich beztak nikdo nevyhlíží. Většinu jich pokrývaly noviny a z rámu vpravo dole trčely střepy dobré leda na vypíchnutí oka. Za nimi vítr napínal igelitovou plachtu.
Vchod lemovala kostra přístřešku, před níž se rozkládala zahrada. Kdoví, jestli ne doslova. Přerostlá tráva se klátila ze strany na stranu, pruty neudržovaného keře mlátily do rezavého kolečka.
Rozhlédl jsem se po ulici s řadou stromů, na jejichž větvích povlávalo barevné listí. Cedule na plotě mě ujistila, že jsem tu správně.
Nasál jsem chladný vzduch, otevřel branku, připravil si na mobilu nahrávání a přebrodil blátivou cestičku.