Jakmile se na chodbě ozvaly kroky, Severyn Romanovyč Donyk vyskočil od stolu, aby se dostal co nejblíž k rozřezanému tělu. Neohrabaně přitom zavadil o láhev, která naštěstí nepraskla, jen hlasitě dopadla na podlahu. Neměl už čas natáhnout si rukavice – kroky se blížily, a tak dvěma holými prsty uchopil hnědý okraj rozpáraného břicha.
Maslovskyj ztuhnul ve dveřích s výrazem věčné nespokojenosti.
„Donyku, nemůžu se ti...“ Zarazil se, když uviděl prázdnou placatku, a sundal si brýle. Tohle nikdy nevěstilo nic dobrého. Náměstek ředitele zbrunátněl, ale tentokrát se ovládl.
„K řediteli! Okamžitě!“
Severyn přešel k umyvadlu, aby se nemusel dívat do očí hosta. Vlažná voda pěnila mýdlem a on si začal zuřivě drhnout prsty – rozčilený svou situací, příchodem nafoukaného náměstka, toho starého vola, a vlastní ubohostí.
Celou cestu k administrativní budově mlčeli. V průchodu zase měnili podlahu (Takže rukavice každý za své, zaklel v duchu Severyn), kus cesty proto musel proběhnout venkem. Díky „skvělému načasování“ zmokl – zrovna mrholilo – bylo to něco mezi deštěm a mokrým sněhem, který se vytrvale sypal z olověného nebe.
Maslovskyj vešel do kanceláře a zanechal Severyna o samotě s usměvavou sekretářkou.
Fakt jí nikdy nezmizí ten podělanej úsměv? rozčílil se Donyk ještě víc. Před malým zrcadlem si narovnal mokrý plášť a dlaní si ulízal řídké vlasy. Ze dveří vykoukl náměstek ředitele:
„Mazej…,“ na vteřinu se odmlčel. „A neplácej hlouposti.“
V této kanceláři byl Severyn několikrát, takže tu všechno znal. Fíkus, sovětská okna v kovových rámech, a především ředitele, pupkatého šéfa jejich okresního špitálu. Koutkem oka si Severyn všiml nového prvku interiéru – pohublého dědka v zelené vojenské bundě, který v rukou žmoulal čepici s bambulí. Ředitel ukázal rukou na židli, počkal, až se všichni usadí, a položil si ruce na břicho.
„Toto,“ ukázal znovu, „je Severyn Romanovyč, primář patologicko-anatomického oddělení.“
Jeho pohled sklouzl k papíru s ručně psaným textem, který zlověstně a osaměle ležel na stole.
„Severyne Romanovyči, je tu na vás stížnost. Pamatujete si Šapošnikova?“
Severyn zvážněl. Všechno, co se týkalo práce v posledních dnech (a vlastně i týdnech), měl v mlze. Šapošnikov, Šapošnikov… Aha, no jasně. Nekróza pankreatu, rozsáhlá peritonitida. Jsou to dva dny. Ředitel v jeho očích zahlédl záblesk pochopení a pokračoval:
„To je jeho otec. Valeriji Zacharovyči, zopakujte, co jste mi řekl.“
Děda ještě pevněji sevřel v ruce čepici a začal smutně mluvit. Nejdřív tiše, ale když vyprávěl – byl tak zaujatý svými slovy, že se nakonec třásl vzteky. Severynovi stačilo prvních pár vět, aby mu došlo, o co jde. Kluk zemřel uprostřed noci. Ráno si přišel stařec pro tělo a dozvěděl se, že mu ho vydají i s dokumenty, až zaplatí za pohřební služby v Amfoře. Děda se podrbal na hlavě a šel shánět peníze. Běžná situace.
Jenže ta nabrala nečekaný vývoj. Buď opravdu peníze neměl, nebo si vzpomněl, že je veterán... Každopádně druhý den se vrátil, aby udělal skandál. A dostal odpověď, že si může tělo bez oblečení vyndat z chladicího boxu a odvézt si ho domů taxíkem, pokud to nehodlá řešit civilizovaně. Děda ještě mohl dát zpátečku, ale kdepak. Místo toho šel sepisovat stížnosti – nejdřív na radnici na Odbor zdravotnictví, pak k našemu řediteli. Když se vrátil do nemocnice, telefony vyzváněly jako o život a na sekretariátu nevěděli, kam dřív skočit.
Hryšo, ty svině! málem vyjekl Severyn. Jako by byl dítě, pořád nechápal, s kým a jak má mluvit. Přehnal to. A navíc mu, Severynovi, ten kretén, vůbec nic neřekl. Rozhodl se na vlastní pěst.
„Donyku,“ ředitel vědomě vynechal křestní jméno i jméno po otci, „už jsou to tři dny. Co si myslíte, že děláte?
Dědek, aby přilil olej do ohně, vytáhl z kapsy nějaký průkaz a oháněl se s ním jako pravoslavný kněz křížem, když vyhání ďábla. Severynovi nezbývalo, než rozpačitě sklopit oči a zamumlat něco jako: „Prověříme, napravíme“. Ředitel potom ujistil Šapošnikova, že se vše vyřeší co nejdřív, veškeré náklady uhradí nemocnice a vyjádřil mu svou nejhlubší soustrast. Děda si nasadil staromódní čepici a v doprovodu sekretářky odešel, na rozloučenou se na Severyna ještě zamračil. Sotva se za nimi zavřely dveře, vrhl se ředitel na Donyka.
„Sakra, Romanovyči! Co to má znamenat? To jste se v tom vašem sklepě úplně zbláznili?!
Severyn rozpřáhl ruce a nevinně vykulil oči:
„Ale já ho dnes vidím poprvé. Asi s ním mluvil Hryša.“
„Hryša, Máša, Saša,“ napodobil ho ředitel. „Ty jsi šéf! Nebo to mám tvému Hryšovi vysvětlovat já? Pokud nezvládáš vést oddělení – dej výpověď a vypadni! Takovej bordel tady nestrpím!
Oddělení… Severyn si v duchu odplivnul. Jenže na oddělení jsou jen on a prosektor Hryša, technik pitevny.
Ředitel se trochu srovnal a začal mluvit klidněji s důrazem na každé slovo:
„Tělo musí být dnes připravené. Za pohřební služby zaplatíš z vlastní kapsy…“ Když viděl v patologových očích protest, praštil dlaní do stolu. „Ze svého, s Hryšou napůl, nebo si to vezmeš od Hryši – je mi to fuk! A dál – s Amforou je konec!“
I tuhle almužnu mi vezme, parchant. Severynova nálada dosáhla dna a definitivně se zřítila do propasti.
„Jestli ještě jednou uslyším o tvých kšeftech nebo se objeví, nedej bože, další stížnost – letíš odsud okamžitě a k tomu se záznamem v Pracovní knížce. Je to jasný?“
Donykovi nezbývalo, než kývnout na souhlas.
„Můžeš jít.“
Severyn vyšel z kanceláře, nohy měl jako z vaty. Ve spáncích mu vřela krev. Maslovskyj na něho na chodbě zavolal:
„Severyne, chovej se jako člověk – nejdřív práce, potom chlast.“
Po sérii úderů „kladivem“ tuto „facku“ Donyk skoro necítil.
Práci dokončil rychleji, než plánoval. Jak se ukázalo, tělo bylo připravené a čekalo se jenom na peníze. Skrz sklepní okno Severyn sledoval, jak chlapce v rakvi nakládají do pohřebního vozu. Hned za ním vlezl do auta shrbený děda v čepici. Na víc než sedmdesát rozhodně nevypadal. Veterán? Které války? Už se na dědu skoro nezlobil, ale situace byla opravdu nechutná. Kdyby s dědou mluvil on, a ne Hryša... stejně by ho poslal k pohřebákům. V tomto ohledu Severyn žádné morální zábrany neměl. Peníze se musí točit; neexistují lidé, kteří je potřebují míň než jiní. Amforou prošla veškerá klientela, jenže prosektor Hryša nedokázal vycítit, na koho může zatlačit a komu raději ustoupit.
Severyn si chtěl promluvit s majitelkou Amfory, ale nebyla v kanceláři. Vytáhl mobil, párkrát přejel prstem po displeji, ale pak si to rozmyslel. Je to na osobní rozhovor. Místo toho vytočil Hryšu, aby si na něm zchladil žáhu. Volaný účastník není dostupný. Prosektor, ten hajzl, si vzal volno až do pondělí a samozřejmě si vypnul telefon.
V žádné skříňce ani zásuvce nebylo nic k pití. No jasně, není přece chirurg. Podle hodinek jsou čtyři, na návrat domů je ještě brzo. Zbyla možnost dát si kafe.
Nesnesitelný den pokračoval: našel sice balíček Lavazzy, ale ani trochu cukru. Severyn nesnášel hořkou kávu. Samozřejmě mohl zaběhnout do kantýny, ale po zaplacení pohřbu VIP klienta by mu nezbylo ani na metro.
Jít pro cukr do laboratoře? Plácl se po stehně a zavolal přes ústřednu na chirurgii:
„Patologie. Sháním primáře. Toljo, ahoj. Máš chvilku? Přijď na kafe. Jo, prosím tě, vezmi cukr, nám došel a venku lije. Čekám tě.“
Položil ruce na stůl a zíral na zeď obloženou vybledlými modrými kachličkami. Bývalý šéf říše mrtvých nastříkal nad dveřmi podle šablony Vita brevis, ars longa. O délce svého vlastního vita mohl Severyn jen spekulovat, ale že je miserabilis, to věděl jistě. Všechny peníze odložené na dárek pro Ljudu se doslova propadly do země. A není to tím, že by nedostatek financí byl pro Donyka překvapením (spíše to byl životní standard), ale v takový den chtěl přijít domů jako chlap: aspoň s kytkou a lahví. Jednu rodinu už kvůli penězům prokaučoval.
Ještě že zbylo aspoň na pohřebáky, pomyslel si a hned si vynadal za další slabost. Měl to odmítnout a poslat ředitele do háje přímo před Maslovským. To by ale znamenalo okamžitý odchod „na volnou nohu“. Jenže za zdmi okresní nemocnice ho nikdo zrovna s otevřenou náručí nečekal. Jistě, sem tam měl nějakou fušku pro soukromníky, ale při dnešních cenách to byly drobné. A teď to navíc vypadalo, že padla i Amfora.
Má si hledat něco nového? Praxi i kvalifikaci má, ale trpí chronickou smůlou. Všichni spolužáci měli už dávno teplá místečka a v klidu si užívali peníze. Ne že by zrovna byli tak schopní – všichni si nemůžou žít jako prasata v žitě. Kdysi trávil noci pročítáním lékařských fór a hledal způsob, jak se dostat z finanční mizérie. Lidi tam byli dvojího druhu: jedni si stěžovali, že je společnost nedoceňuje, a druzí jako mantru opakovali: „Šikovný doktor hlady neumře.“ Nepůsobilo to jako dialog, spíš jako výkřiky do prázdna. Severyn si dokonce předplatil měsíčník Asklépios, kde byla stálá rubrika finančně-právního poradenství. Bohužel, všechny rady se daly shrnout do jediné věty: Pokud chcete vydělávat víc, otevřete si soukromou praxi. Kde na to ale vzít vstupní kapitál, s tím už nikdo neporadil – zvlášť chudákům, kteří si tenhle časopis předpláceli. (Severyn byl přesvědčený, že úspěšní se takovému braku obloukem vyhýbali.) A myšlenka na vlastní podnikání? V jeho oboru? K smíchu. Už to viděl – hned vedle výkupu lahví by otevřel kancelář s cedulí: „Soukromá patologie U Tří dubů. Všechny cesty ze sídliště vedou k nám.“
Severyn se tiše pousmál nad absurditou vlastních myšlenek. Ačkoli logičtější by bylo se rozplakat.
Z úvah ho vytrhl veselý hlas šéfa chirurgie:
„Nazdar, Sevo!“
Podali si ruce. Severyn postavil konvici a kradmo se podíval na Tolju Župaňa – svůj úplný opak. Tolja byl prostý a přímočarý tak moc, že i jeho vzhled tyto rysy dokonale doplňoval. Světlovlasý, trochu pihovatý a vždycky dobře naladěný. A proč by měl být smutný – nebylo mu ještě ani čtyřicet, téměř vrstevník, a už vedl celé oddělení. Pacienty si mohl vybírat sám – a pochopitelně ne ty nejchudší. Jako každý, kdo spojil lásku k profesi s finanční odměnou, se Tolja naplno ponořil do své chirurgie a viděl před sebou jen nové příležitosti. A teď, když čekal, až italská káva trochu ochladne, s nadšením vyprávěl o střevní neprůchodnosti, kterou s týmem v noci „vyřízli“.
“… znáš to. Každopádně to přežije. Takže, Sevo, toho zázraku se nedočkáš,“ zasmál se vlastnímu kostrbatému vtipu.
Pak přišla řada na Severyna, aby poreferoval o svém dni, a tón rozhovoru se rázem změnil. Patolog si postěžoval, pak jen mlčky seděli. Tolja neuměl soucítit s cizími problémy – ne kvůli necitlivosti, ale prostě proto, že sám zřídka kdy býval smutný.
Donyk si srkl hořké kávy. Tolja samozřejmě cukr zapomněl, ale Severyn ani nenapadlo se o tom zmínit. Ostatně, pozval chirurga kvůli něčemu jinému.
„Jak to vypadá s naším výzkumem? Tento týden, pokud se nepletu, žádný vzorek nebude.“
Tolja odpověděl rozpačitě:
„No… vždyť jsem ti říkal, nechtějí podepsat smlouvu.“
„A v čem je problém? Jde jen o pár gramů, které bys stejně vyřízl.“
„Lidi jsou podělaní. Přečetli si kraviny na netu.“
Severyn si znovu lokl té odporné kávy.
Na klinických výzkumech vydělával kdekdo. Jasně, obvykle to vyžadovalo přístup k živým pacientům, což byl pro patologa pochopitelně problém. Nakonec se na něj ale napojila jedna firma. Prodávali biologické vzorky americkým společnostem pro biovýzkum. Poptávka byla po všem – zanícené tkáně, potratový materiál, nádory. Na otázku: „K čemu Američani potřebují ukrajinské biovzorky?“ mu vysvětlili, že Američanům je to fuk, klidně by vzali i švýcarské. Šlo jim o evropskou populaci a ze všech bělochů byli východní Evropané nejlevnější. Zpočátku to vypadalo jako dokonalá spolupráce – pacienti byli bez újmy, poškozenou tkáň by tak jako tak vyřízli a vyhodili, Donyk neměl žádnou extra práci – histologii odstraněných tkání by stejně dělal a všichni zainteresovaní dostávali zaplaceno.
Jenže narazili na jeden zásadní problém. Jakkoliv byli ukrajinští pacienti levní, podle zákona museli podepsat informovaný souhlas s předáním svých tkání třetí straně. A skoro nikdo to nechtěl udělat. Báli se, že jim někdo ukradne ledvinu nebo jiný orgán. Snadné a hlavně poctivé peníze Severynovi mizely přímo pod nosem.
„Lidi jsou vždycky zabednění. Nemůžeš na ně trochu zatlačit? Vždyť jim píšeš propouštěcí zprávy a neschopenky!“
Župaň se shovívavě ušklíbl.
„Sevo, jasně, že bych mohl. Ale začaly by se šířit drby, chápeš? Kolik nám dávají za jednoho pacienta? Dvacet babek? To přece nejsou žádné peníze, abych…“
Zaprvé – deset dolarů pro mě není zas tak úplný pakatel. A zadruhé – ty máš deset, ale já třicet, pomyslel si Severyn, ale nahlas řekl něco úplně jiného:
„Fajn. A co kdybych ten souhlas prostě podepsal já? V podstatě o tom ani nemusejí vědět.“
Tolja byl sice jednoduchý člověk, ale rozhodně ne hlupák.
„Severyne,“ oslovil ho celým jménem, což obvykle dělal jen v přítomnosti cizích, „jestli se na to přijde, bude to hrozně smrdět. Do toho nejdu. Ostatně… nestačila ti aféra s Amforou?“
Donyk vycítil nebezpečné napětí a rychle změnil tón:
„Máš pravdu, jasně. To jsem jen tak plácl ze zoufalství. Vždyť víš, jak jsem na tom s prachama.“
Výraz Toljova obličeje změkl. Vypadal až rozpačitě, když vytahoval z kapsy tlustý balík dvoustovek. Začal je přepočítávat, ale pak jen mávl rukou a položil celou hromádku na stůl.
„Vrátíš mi to, až budeš moct.“
Donyk se rozhořčeně bránil, ale hlavou mu prolétlo: Nosí v kapse pláště takový balík? A jen tak ho hodí na stůl bez přepočítání…?
Tolja mu peníze tvrdohlavě přistrčil blíž.
„Ber.“
Severyn věděl, že si je vezme, i když se ještě chvíli zdráhal. Nevěděl jen, proč se cítil tak odporně – že dostal almužnu, nebo proto, že si ji vlastně mimoděk vyžebral.
