Rebeka bydlela v hotelu dvě minuty chůze od stanice Embankment, a tak jsem v Kew nasedl na metro a půlhodinovou cestu strávil pročítáním poznámek z našeho posledního telefonátu. Popravdě jsem toho moc neměl. Rebeka si toho o osobě, kterou se snažila najít, vybavovala jen velmi málo, a navíc od jejího zmizení uplynula už spousta let.
Mí klienti obvykle znali zmizelé velmi důvěrně.
Jenže tentokrát to bylo jinak.
Tentokrát jsem se honil za stínem.
Ve vagónu byla zima, na nástupišti ještě větší a venku to nebylo o nic lepší. Teplota klesla pod nulu a pod střechou stanice se proháněl ostrý, štiplavý vichr. Přeběhl jsem Northumberland Avenue a cestou jsem si zvedl límec kabátu a utáhl šálu. Ani jedno z toho moc nepomohlo. Prosinec už udeřil v plné síle. Na střechách ležela vrstvička sněhu, silnice se leskly námrazou a ledový vzduch se člověku zahryzával hluboko do morku kostí. Přemítal jsem, jak tohle počasí asi snáší Rebeka, ale vzápětí mi došlo, že určitě bez problémů. Pocházela z neméně chladného místa, a navíc si prošla hrůzami, s nimiž se většina lidí během života vůbec nesetká. Rebeku Murphyovou nějaký mrazík jen tak nerozhází.
V hotelové vstupní hale mě přivítal závan teplého vzduchu. Na nazdobeném vánočním stromku po mé pravici blikala světýlka. V krbu vesele plápolal oheň. Měli jsme se sejít v deset dopoledne, takže jsem tu byl o něco dřív. Posadil jsem se do křesla co nejblíž ke krbu a začal na mobilu procházet zprávy, e-maily a zmeškané hovory.
O několik minut později se z výtahu vynořila Rebeka.
„Davide,“ prohodila, když ke mně došla.
Byla to atraktivní čtyřicátnice, s tmavými vlasy a zelenýma očima. Na pravém spánku se jí rýsovala jizva – pozůstatek loňského útoku, který přežila jen tak tak. Vstal jsem a potřásl jí rukou. Čišelo z ní nevtíravé sebevědomí a klid, kterých jsem si všiml už během našich videohovorů. Nejspíš šlo o schopnost vypěstovanou po letech strávených na pohotovosti a operačních sálech nemocnic, kde pracovala jako ortopedka.
Za zády jí stál muž kolem sedmdesátky.
„Tohle je Frank,“ představila ho Rebeka.
Pozdravil jsem se i s ním a v duchu spekuloval, kdo to může být. Rebeka se nezmínila, že by se chystala vzít někoho s sebou. Obě dcery nechala ve Státech u bývalého manžela – a její otec, jak jsem už věděl, před pár lety zemřel. Ale ať už byl Frank kdokoli, evidentně mě znal. Usmál se a řekl: „Těší mě. Jsem váš velký fanda.“
Mluvil s newyorským přízvukem na rozdíl od Rebeky, která sice ve Státech žila od osmnácti, ale stále si s výjimkou pár slov a frází uchovávala britský přízvuk. Musela si všimnout mého zmatku, protože rychle dodala: „Nechtěla jsem vás zaskočit. Frank se ke mně přidal na poslední chvíli.“
Konečně mi to docvaklo: tohle bude Frank Travis.
Jeho jméno na mě vyskočilo v článcích, které jsem si o Rebece načetl. Pracoval pro Newyorskou policii a loni vyšetřoval Rebečin případ. Bylo zřejmé, že mezi nimi díky tomu vzniklo pevné pouto.
„Frank býval polda,“ potvrdila mou domněnku. „Tohle… ehm… tohle je pro mě velký krok, přiletět až sem a vůbec. Potřebovala jsem oporu.“
Přikývl jsem. „Chápu.“
A opravdu jsem to chápal. Dávalo smysl, že u sebe chce mít někoho, komu důvěřuje, s kým se cítí v bezpečí. Mě totiž moc dobře neznala a to, na co si mě najala, by vykolejilo každého. Chystal jsem se šťourat hluboko v její minulosti a vyptávat se na věci, které jí rozhodně nebudou příjemné. Seznámili jsme se na začátku roku v New Yorku, úplnou náhodou. Narazili jsme na sebe v parku, zapovídali jsme se a já jí prozradil, čím se živím. Tehdy mě požádala o vizitku. Zavolala však až o další dva měsíce později.
A ještě pět měsíců sbírala odvahu sednout na letadlo.
„Chci jen najít odpovědi,“ řekla váhavě. Ohlédla se na Travise a já si znovu všiml pouta mezi nimi. Vypadalo to na velmi něžný, ochranitelský vztah. „Potřebuju zjistit, proč moje matka zmizela. A proč se mi skoro čtyřicet let neozvala.“
Vyměnili jsme si pohledy.
„A taky mě zajímá, proč mi tak náhle začala psát.“
* * *
Přešli jsme most Jubilee, našli si kavárničku zastrčenou v úzké uličce severně od Waterloo a posadili jsme se ke stolu v rohu. Během čekání na obsluhu jsme si povídali o Rebečiných dcerách, o jejím životě v New Yorku a mládí stráveném v Británii. Po chvíli vytáhla matčinu fotku a podala mi ji. Byl to originál ofocené kopie, kterou mi před pár dny poslala. Rebečina matka na snímku seděla na předním schodu jejich starého domu v Cambridgi. Byla to krásná žena: světlá pleť, hnědé oči, kudrnaté kaštanové vlasy. „Nevěděla jsem, jestli nebudete ten originál k něčemu potřebovat,“ prohodila Rebeka tiše.
Poděkoval jsem jí, vytáhl jsem si blok a propisku a začal procházet poznámky, které jsem si zapsal během našich videohovorů. Vesměs jsem si jen chtěl udělat pořádek v hlavě, ale taky jsem chtěl slyšet Rebeku mluvit a sledovat emoce v její tváři. Obojí šlo sice i přes monitor, ale videohovor a rozhovor naživo nejsou nikdy totéž.
„Jen bych si potřeboval pár věcí potvrdit,“ spustil jsem. „Vaše matka se jmenovala Fiona?“
„Ano.“
„Fiona Murphyová – nebo si nechala jméno za svobodna?“
„Murphyová, za svobodna Camberwellová.“
„Zmizela ve třiceti, mělo by jí teď tedy být kolem sedmašedesáti?“
„Asi tak, ano.“
„Takže se narodila v roce 1955.“ Projížděl jsem informace, které mi už Rebeka nadiktovala. „Nevzpomněla byste si na měsíc? Pomohlo by to zúžit pátrání.“
„Myslím, že v březnu.“
„Ale jistá si nejste?“
„Táta určitě říkal v březnu, ale…“
Odmlčela se. Ale jistá si nejsem.
„Váš otec se jmenoval Henry, souhlasí?“
„Ano.“
Podtrhl jsem si jeho jméno. „A vaše matka zmizela, když vám byly tři roky?“
„Ano.“
„Vzpomínáte si z toho dne na něco?“
„Doslova na nic,“ odvětila s napětím ve tváři. „Většina mých vzpomínek je založená na tom, co mi řekl táta. Na Boží hod v osmdesátém pátém zrovna připravoval oběd. Já a bratři jsme si nahoře hráli s vánočními dárky. A pak byla prý najednou pryč. Neslyšel ji odejít. Neslyšel klapnout dveře. Nic. Toho večera zašel na stanici a nahlásil ji jako pohřešovanou osobu. Ne že by to nějak pomohlo.“
„Nenašli ji?“
„Ne.“
„A nikdy se s vámi nespojila?“
„Záleží, co si pod tím pojmem představujete.“
„Narážíte na vzkazy, co vám posílala?“
„Ano,“ přikývla Rebeka. „Kondolenční přání. Můj nejmladší bratr Mike zahynul při autonehodě před čtyřmi lety. Rok nato umřel táta. Na rakovinu. Bojoval s ní léta. A můj starší bratr Johnny… je taky po smrti.“ Ve tváři jí zacukal sval. Tohle ji bolelo nejvíc. Očividně si s Johnnym byli blízcí. „A pokaždé poslala vzkaz.“
„Máte je s sebou?“
Rebeka sáhla do kapsy pro tři obálky. Vytáhl jsem z nich jednotlivé lístky. Byla to kondolenční přání, všechny v podobném designu: propletené růže, jejichž stonky se stáčely do slov „upřímnou soustrast“. Jinak byly vzkazy prázdné. Žádné další natištěné motivy. A ve všech byl rukou dopsaný vzkaz, pokaždé téměř identický. Na Mikeově přání, zaslaném Rebečině otci, stálo: Moc mě mrzí, co se stalo Mikeovi. Na Henryho, adresovaném o třináct měsíců později Rebece a Johnnymu, stálo: Moc mě mrzí, co se stalo vašemu otci. A na Johnnyho, odeslaném Rebece před osmi měsíci, na konci dubna, stálo: Moc mě mrzí, co se stalo Johnovi. Rozhodně je psala ta samá osoba. Písmena a měla stejný charakteristický ocásek, zrovna tak byla shodná písmena m a l a taky písmena t vypadala při zběžném pohledu téměř identicky.
Vzhlédl jsem k Rebece. V očích se jí leskly slzy. Připomínaly zvlněnou hladinu jezera. „To je všechno. Jediný kontakt za posledních třicet sedm let.“
Prohlédl jsem si obálky s poštovními známkami. Všechny vzkazy byly poslané z Británie. Takže ještě v dubnu byla Fiona naživu a v Británii. Nedalo se však zjistit, kde přesně se nacházela. Na obálkách nebylo žádné razítko, natožpak značka třídicí pošty.
Ani vzkazy samotné mi toho moc nenapověděly. Obvykle se na zadní straně dala najít značka výrobce nebo copyright, ale tahle přání byla prázdná. A tím pádem nevysledovatelná. Což mohla být náhoda.
Nebo taky záměr.
„Co jste si mysleli, když dorazilo Mikeovo přání?“
Rebeka nakrčila čelo. „Jak to myslíte?“
„No, Mikeovi bylo – kolik? – osmnáct měsíců, když vaše matka odešla? Třicet čtyři let jste o ní neslyšeli a najednou pošle kondolenci k jeho úmrtí.“ Prohlédl jsem si lístek. „Vy, váš otec, Johnny… museli jste být docela v šoku, ne?“
„Úplně nás to odrovnalo.“
„Mysleli jste si, že je mrtvá?“
„Vlastně ani nevím, co přesně jsem si myslela. Když jsme byli děti, tak jsme o ní mluvili často. Kam asi šla? Kde je teď? Má novou rodinu? Pokládali jsme si všechny ty otázky, co by napadaly každého. Ale ať už byla kdekoli – mrtvá nebo živá –, pro nás bylo podstatnější to, že nás opustila.“
„Zmínil se otec o tom, jak se před zmizením chovala?“
„Říkal, že byla v pohodě.“ Rebeka se odmlčela a stiskla rty. „Takhle… s manželem žijeme odloučeně a co nevidět budeme mít uzavřený rozvod, takže vím, jak to chodí. V každém manželství najdete něco, co zkrátka nefunguje, jak by mělo. Hádáte se, rozčilují vás drobnosti, nebo si začínáte uvědomovat, že jste se na zbytek života uvázal k nesprávné osobě. Stává se to. A táta nikdy neskrýval, že měli nějaké problémy. Ale v zásadě prý nešlo o nic vážného. Ale i kdyby… měla tři děti. Johnnymu bylo pět, mně tři a Mike ještě nosil plenky. Proč opustila nás?“
Zarazila se a ohlédla se na Travise. Usmál se na ni a mrkl, jako by chtěl říct: Vedeš si skvěle.
Rebeka se otočila zpět ke mně. „Mám v sobě jakousi prázdnotu. Je tam od chvíle, kdy jsem byla dost stará na to, abych skutečně pochopila, že je matka pryč a už se nevrátí. Nemělo by na tom už záležet. Je to skoro čtyřicet let, a navíc mám teď vlastní děti, dvě překrásné dcery, které miluju každou buňkou svého těla. Jenže to nemůžu nechat plavat. Naopak si postupem času uvědomuju, že na tom záleží mnohem víc, právě proto, že mám holky. Protože si neumím představit, že bych je někdy opustila tak, jako matka opustila mě.“
Krátce nato se Rebeka omluvila a propletla se mezi stolky k toaletám. Travis se za ní díval a podotkl: „Je to pro ni těžké.“
„To chápu.“
„Nejde jen o tu záležitost s mámou. Je toho mnohem víc. Proto se tak dlouho odhodlávala sem přiletět. Ne že by snad váhala, jestli chce zjistit, co se s Fionou stalo… spíš váhá, jestli snese další bolest.“
„Rozumím.“
Travis přikývl. „Nic jiného bych od vás nečekal.“ Změřil si mě pohledem. Bylo zřejmé, jak to myslí. Proklepl si mě, četl o mých případech, snad proto, aby Rebeku uklidnil a dodal jí odvahu mě oslovit, a během svých rešerší objevil bolest vepsanou v mých případech – a v mém životě.
Když se Rebeka vrátila, obrátil jsem list. „Proč jste po matce zatím nikdy nepátrala?“
„Nevím,“ odpověděla a zamyslela se. „Možná jsem se zčásti bála, že by pravda byla horší než nevědomost. A pak jsem taky neměla tušení, kde začít. To byl asi největší problém. Žiju v New Yorku, ta přání přišla z Británie. Měla jsem práci, děti a hroutící se manželství. Nezbývala mi na to už kapacita.“ Zarazila se a chvíli se šťourala v jídle. „Ne, to není pravda. Kapacitu jsem měla vždycky. Vždycky jsem na matku kdesi v koutku duše myslela. Od dětství jsem se na ni zlobila, ale s věkem jsem se naučila ten vztek ovládat a soustředit se na jiné věci. Ve slabších chvilkách jsem si namlouvala, že krátce po odchodu od nás umřela, a proto se neozývá, proto ta naprostá lhostejnost vůči mně a bratrům. Jenže pak dorazil ten kondolenční lístek za Mikea a všechno začalo nanovo. Vztek se vrátil v plné síle. Konečně jsem byla ve fázi, kdy jsem dokázala nemyslet na to, jak mě zradila a jak mi ublížila. A najednou bum, přišla pošta a matka byla zpátky v mojí hlavě.“
„Takže jste po ní nepátrala… a co váš otec? Nesnažil ji najít?“ Podíval jsem se do poznámek. „Pracoval u policie, je to tak?“
„Ano, po odchodu z armády. Myslím, že to zkoušel. Jak říkám, nahlásil ji jako pohřešovanou osobu. A když to nikam nevedlo, prý pátral na vlastní pěst.“
„Bez výsledku?“
Pokývala hlavou. Popravdě jsme se mohli jen dohadovat, jak usilovně – pokud vůbec – Henry Murphy po manželce pátral, nebo jestli se Fiona až do Mikeovy smrti opravdu ani jednou neozvala. Stejně tak se nedalo říct, co všechno ohledně jejího odchodu dětem zamlčel. Cokoli však Henry Murphy věděl nebo nevěděl, vzal si to s sebou do hrobu.
„Říkala jste, že jste se narodila v Cambridgi?“
„Ano. Já i oba bratři.“
„A otce tam vyslalo americké letectvo?“
„Ano. Sloužil na základně RAF v Lakenheathu.“
„Fiona taky pocházela z Cambridge?“
„Táta říkal, že se narodila v Peterborough a do Cambridge se přestěhovala.“
Tohle bylo typické i pro naše videohovory. Všechno, co Rebeka o matce věděla, měla z otcových úst.
Ještě chvíli jsme si povídali, ale pak jsem usoudil, že už se točíme v kruhu. Probrali jsme další kroky, ačkoli jsem sám popravdě nevěděl, co dělat. Moje případy obvykle vypadaly úplně jinak. Ztracení se pohřešovali maximálně týdny, pravda, výjimečně i roky, a většinou za sebou zanechali stopy. Střípky života, ze kterých jsem mohl začít skládat celou mozaiku.
Fiona po sobě nenechala nic.
A tak jsem ani já neměl s čím pracovat.
Byla doslova jako stín.
Přesto jsem ten případ chtěl vzít. Zaujal mě už při prvním videohovoru s Rebekou. Hlavou mi vrtala spousta věcí. Jistě, už samotné Fionino zmizení a opuštění tří malých dětí byla zajímavá hádanka, ale mě mnohem víc fascinovala ta kondolenční přání. Obrovská, třicet čtyři let hluboká propast mezi Fioniným odchodem a Mikeovou smrtí působila naprosto bizarně a já na to nedokázal přestat myslet. Téměř pětatřicet let ticha, bez jediné stopy a pokusu o kontakt, a pak se najednou ozve? A skutečnost, že Rebeka dostala stejné vzkazy po úmrtí otce a Johnnyho, znamenala, že ať už je Fiona kdekoli, stále Murphyovy určitým způsobem sleduje.
Proč se s nimi tedy nespojila nějakým lepším způsobem?
Proč nezvedla telefon nebo neposlala e-mail?
Na žádnou z těch otázek jsem zatím odpověď neznal, dokonce jsem ani nevěděl, jestli to čirou náhodou nezkusila a Henry to dětem jen zatajil. Ale pokud bych se měl řídit Rebečiným dojmem, že Henry byl z prvního vzkazu stejně v šoku jako ona a Johnny, pak byly Fioniny motivy jedna velká neznámá.
Kolem Fiony se však vznášela otazníků celá řada.
Především jedna otázka mi nedala spát.
Jak vůbec víme, že ty vzkazy posílá právě ona?
