Téměř dokonalá lež

Ulice honosných domů dosud ukrývala hrůzné tajemství. Na kmenech kanárských datlovníků se třepotaly vybledlé letáky pátrající po pohřešované osobě s rohy ohnutými větrem a deštěm. Na kruhovém vjezdu k sídlu z bílých cihel na konci ulice už neparkovala policejní auta. Novinářské dodávky s kamerami se pomalu přesunuly k jiným příběhům. Železná brána, jež byla předtím potřebná k udržení zvědavé veřejnosti v bezpečné vzdálenosti, zůstala opuštěná. V prosluněném losangeleském vzduchu se vznášelo těžké ticho.
Scott Harden klopýtal po chodníku lemovaném palmami směrem k velké bráně. Bílý dům před ním se mu rozmazaně komíhal před očima, jejichž koutky pálily od stékajícího potu. Polokošile s monogramem, ušpiněná týdny nošení, se mu lepila na záda. Na obou zápěstích měl odřeniny a modřiny od tuhého provazu. Jak se blížil k domu, zrychloval krok, až nakonec přešel do běhu. Zastavil se u ovládacího panelu brány a z řezné rány na hrudi mu prýštila krev.
Vyťukal na klávesnici kód a zanechal po sobě krvavé otisky. Brána se s vrčením a zvoněním otevřela.

Nita Hardenová stála před zrcadlem v koupelně a pokoušela se najít energii a motivaci k uchopení kartáčku. Police svého času obložená parfémy a drahou kosmetikou byla prázdná. Na vlnitých blond vlasech, pravidelně udržovaných kadeřníkem každé dva týdny, byly nyní patrné centimetrové šediny u kořínků. V černém cvičebním úboru, který jí visel na těle, ničím nepřipomínala dámu, která se vyšplhala do nejvyšších pater smetánky v Beverly Hills. Záleží na tom, že vám páchne z úst, když se ztratil váš syn? Záleží vůbec na něčem, když se každý den zúžil jen v úděsné čekání na zprávu o nalezení jeho těla?
Zabiják Krvavé srdce byl spolehlivý. Unášel hezké a oblíbené mladíky, jako byl její Scott.
Každého rukojmího držel měsíc nebo dva, než ho zardousil, zmrzačil jeho tělo a pak zahodil jako pytel odpadků. Před Scottem jich bylo šest. Šest nalezených nahých těl se symbolem srdce vyřezaným do hrudi. Od Scottova zmizení uplynulo téměř sedm týdnů. Jeho tělo se už brzy objeví a pak ji zavolají do márnice, aby svého syna identifikovala.
Když zapípal alarm, vzhlédla od kartáčku a zaposlouchala se do melodie ozývající se od hlavní brány. Poté, co si postavili dům, si každý z nich zvolil vlastní vstupní kód a potvrzující tón. Pokaždé když se svým jaguárem zastavila před bránou a stiskla dálkové ovládání, zaznělo jemné cinkání zvonů. Její manžel si vybral bojovou píseň UCLA. Scott měl jen prostý trylek… Zubní kartáček dopadl do umyvadla, když se rozlehlou koupelnou ozvala Scottova osobní melodie.
U srdce ji bodlo nové syrové pohnutí a bolestně vykřikla, když zaslechla známý zvuk, který jí okamžitě připomněl Scottův široký úsměv. Vždycky se přihrnul s batohem pověšeným přes rameno a okamžitě začal slídit po něčem k jídlu. Přešla k velkému oknu na konci koupelny a vyhlédla na přední dvůr s očekáváním, že spatří auto jednoho z jeho přátel nebo dodávku úklidové firmy nebo zahradníků, kohokoli, komu Scott mohl prozradit svůj kód. Mezi listovím se ovšem neobjevilo žádné vozidlo a ona přitiskla dlaň na sklo a snažila se dohlédnout k bráně.
Do středu vjezdu vykládaného drcenými mušlemi se neohrabaně sunula postava. Trochu za sebou táhla jednu nohu, která na cestě zanechávala dlouhou stopu. Dech se jí bolestivě zadrhl v krku, když poznala známou košili, stejnou jako tucet dalších, které dosud visely ve Scottově skříni. Do tváře mu neviděla, díval se přímo před sebe, ale okamžitě poznala jeho siluetu. Zatočila se jí hlava. Zakopla o měděnou nohu vany a upadla na koleno. Škytla a bolestivě vzlykla, zvedla se na nohy a vyrazila obloukovým průchodem do ložnice. Vřítila se do haly, kde srazila služebnou, jak utíkala dolů po točitém schodišti a rukou pevně svírala zábradlí s pohledem zastřeným slzami.
„Georgi!“ vykřikla a mávala rukou k pracovně svého manžela, odkud často vyřizoval své záležitosti. „Georgi!“ Aniž čekala na to, zda je doma nebo ji slyší, natáhla se po těžké bronzové klice vchodových dveří a otevřela je natolik, aby se jimi protáhla ven.
Do jejích bosých nohou se zařízly drcené mušle. Ignorovala bolest, když běžela k vjezdu a volala synovo jméno.
Scott zvedl hlavu a vrávoravě se zastavil. Zvedl rty v roztřeseném, vyčerpaném úsměvu. Pomalu natáhl ruce a ona se do nich vrhla.
Její syn byl proti všemu očekávání doma.

***

V hlasové schránce jsem si vyslechla vzkaz od Johna Abbotta a uvažovala nad tím, zda je tohle den, kdy zavraždí svou ženu.
„Doktorko Mooreová,“ skřehotal nejistým a pohnutým hlasem, „zavolejte mi. Ona mě kvůli němu opustí. Vím to. Je to tak.“
Hlas Johna – který na naše schůzky vždycky dorazil s pětiminutovým předstihem, ve vyžehlených šatech a pečlivě upravený, a který mi vypisoval šeky nesnesitelně úhledným tiskacím písmem – zněl, jako by se rozpadal. Doposlechla jsem si jeho vzkaz, stiskla tlačítko a přehrála si ho ještě jednou.
Vzdychla jsem a zavolala jsem mu zpátky. Za rok psychiatrických sezení jsem seznala, že trpí patologickou žárlivostí. První dva měsíce byl upnutý k údajné nevěře své manželky se zahradním architektem. John byl rezistentní vůči behaviorální terapii a zapřisáhle odmítal brát fenotiazin. Po týdnech naléhání dal na mou radu a zahradního architekta vyhodil, což situaci vyřešilo. Nyní si našel nový zdroj obav – souseda. Jeho podezření se zdálo nepodložené, což by bylo víceméně v pořádku, kdyby zároveň netrpěl sílícím nutkáním svou manželku zabít.
Zatímco jsem čekala na jeho odpověď, otevřela jsem ledničku a sáhla po krabici s mlékem. Dalo by se diskutovat o tom, zda je John Abbott schopen zabít. Skutečnost, že o tom skoro rok neustále hovoří, tomu ovšem dodává na pravděpodobnosti.
Nezvedl mi to, proto jsem ukončila hovor a odložila telefon na stůl. Nalila jsem si vysokou sklenku, pak jsem rozhrnula tuhé krajkové záclony a vyhlédla z okna nad dřezem. Skrz tenkou vrstvu pylu jsem viděla svou kočku zatínat drápy do nablýskaného červeného laku kapoty mého kabrioletu. Zaklepala jsem na sklo ve snaze přilákat její pozornost. „Hej!“
Clementine mě ignorovala. Jedním dlouhým douškem jsem vypila mléko a zaklepala na okno silněji. Žádná reakce.
Vypláchla jsem skleničku, vložila ji do horní přihrádky myčky a pohledem zkontrolovala mobil. Tohle bylo poprvé, co mi John Abbott zavolal na mobil. Na rozdíl od Ricka Beekona, který si bez mého souhlasu nedokázal ani zarezervovat stůl v kavárně, John byl druh pacienta, pro kterého bylo volání o pomoc známkou slabosti a neschopnosti. To, že mi v úterý ráno zanechal hlasovou zprávu, mělo tudíž velký význam. Přistihl Brooke? Nebo jeho paranoia a žárlivost dosáhly bodu zlomu?
Ona mě kvůli němu opustí. Vím to. Je to tak.
Pro člověka jako John může ztráta znamenat zhroucení světa, obzvlášť v situaci, kdy má utkvělou představu a pokřivený pohled na svou ženu. Tato představa přerostla v posedlost s násilnickým nádechem a postupně mířila k mánii.
Zavolala jsem mu ještě jednou a mé obavy narůstaly, protože telefon vyzváněl a vyzváněl bez odpovědi. V mysli mi vytanuly nepříjemné představy. Lékárník s dokonalým rukopisem a s dvěma zrušenými schůzkami za tento měsíc stojí nad svou ženou s krvavým nožem v ruce.
Ne, opravila jsem se. Nůž ne. Ne s Brooke. Bude to něco jiného. Něco méně nápadného. Jed. To byl jeho poslední zmíněný nápad.
Zkontrolovala jsem hodiny na mikrovlnce. Od jeho telefonátu uplynuly už víc než dvě hodiny. Za dvě hodiny se může stát cokoli. To mám za to, že jsem usnula. Kvůli ambienu, který mi ve tři ráno připadal jako dobrý nápad, jsem propásla jeho volání.
Zkusím to ještě jednou, napadlo mě. Chvilku počkám, pak mu zkusím ještě jednou zavolat a potom se pustím do každodenní práce. Posedlost, jak často říkám svým klientům, se nikdy netýká vnějších vlivů. Jen zhoršuje vaše vnitřní bitvy – a z nich plynoucí rozhodnutí a akce.
Připravila jsem si toust a snědla ho u jídelního stolu, pomalu a důkladně jsem žvýkala a u toho na mobilu sledovala epizodu Seinfeldu. Když jsem pak utřela linku, zabalila chleba a umyla si ruce ve dřezu, znovu jsem mu zavolala.
A stejně jako v předchozích dvou případech mi hovor nevzal.

V 9:45 jsem zamířila do kanceláře na první schůzku. John Abbott se neukázal na své směně v Breyerově lékárně.
Okamžitě mě to znepokojilo. Ten člověk byl pedantsky přesný, a to do takové míry, že dva mladší lékárníci opustili své pracovní pozice v slzách po vyslechnutí jeho dlouhých a téměř agresivních tirád o dochvilnosti. Poté, co se nedostavil do půl jedenácté, pak ani do jedenácti a opakované telefonáty nikdo nezvedal, trojice ostatních zaměstnanců mezi policemi s léky debatovala, co teď. Fronta zákazníků, která nikdy nesahala dále než k regálu s plenami pro dospělé, se nyní táhla až k rostlinným přípravkům. Vpředu si odkašlal muž s huňatým bílým knírkem a kovbojským kloboukem na hlavě.
Bylo rozhodnuto vyhledat Johnovu manželku na facebooku a poslat jí zprávu. Jakmile úkol splnili, počkali další čtvrthodinu a pak vyslali služebně nejmladšího a nejpostradatelnějšího spolupracovníka k Johnovu domu.
Joel Blanker byl jednadvacetiletý farmaceutický stážista z Little Rocku v Arkansasu. Měl rád Dungeons and Dragons, hispánské ženy a kuřecí stripsy s extra porcí kečupu. Zatímco jsem poslouchala mudrování Phila Ankerlyho nad zhlédnutým dokumentem o Tedu Bundym, Joel zastavil na ulici a poslal zprávu do lékárny, že Johnovo auto parkuje na příjezdové cestě za bílým sedanem. Načež obdržel jasnou instrukci: Zazvoň a zeptej se, jestli John přijde do práce. Skrč se a schovej, když začne ječet.
 Joel vykročil ke dveřím jednopatrového domu, podpaží zpocená z losangeleského vedra, a poslouchal, jak se vyzvánění nese domem. Když se ani po druhém zazvonění uvnitř nikdo neozýval, přesunul se k parkovišti. Jemně zaklepal na boční dveře, počkal, pak si váhavě udělal z dlaní kukátko, přitiskl je na sklo a nakoukl dovnitř.
Když spatřil krev a tělo, zavrávoral dozadu a polobotkou zakopl o obrubník přístřešku na auto. Jeho mobil několikrát poskočil na zemi a zarazil se o sloupek. Natáhl se přes čistě uklizený prostor a zvedl ho. Nevšímal si čerstvé pavučiny na displeji, odemkl přístroj a zuřivě vyťukal 9-1-1.

Po druhé ranní schůzce jsem vyrazila do tělocvičny na 45. ulici. Když jsem se převlékla do cvičebního a postavila se na běžecký pás, můj zájem o hlasovou schránku Johna Abbotta opadl. Zadala jsem rychlost a zadívala se na řadu televizních obrazovek. Vybrala jsem si tu s hlavou reportérky a tučným titulkem ZABIJÁK KS pod její bradou. Pohodlně jsem se rozběhla, sledovala jsem závěrečné titulky z tiskové konference a snažila se ujasnit si, co je nového. Kamera pak zabrala pohledného teenagera v košili a khaki kalhotách, jak stydlivě stojí vedle své matky, která ho drží kolem pasu.
„… ráda, že ho mám zpátky doma. Prosím, dopřejte nám soukromí, abychom mohli trávit čas s naším synem…“
Zmáčkla jsem STOP tlačítko na pásu a sáhla po telefonu. Přestože se mé tělo teď nehýbalo, tep se mi zrychlil. Takže poslední oběť Krvavého srdce utekla? Stejně jako většina místních jsem poslední tři roky hltala zprávy o každém tragickém příběhu od zmizení ke smrti. Nebylo pravděpodobné, aby oběť uprchla, a navíc se jí prakticky nic nestalo. Podle obvyklého časového rozvrhu měla nyní přijít chvíle, kdy je nalezeno nahé mrtvé tělo oběti s hrubě uříznutým penisem a nedbale pohozené jako dokouřená cigareta.
Dotyčný vrah byl jedinečný a precizní, jeho odbornost dokazovalo šest obětí. Ohromilo mě, že by byl tak lehkomyslný a dopustil útěk svého vězně. Mohl ho v tomto případě někdo napodobovat? Nebo je to provokace? Nebo jen slabá chvilka v plánu a provedení? Odemkla jsem telefon a vyhledala poslední novinový článek, pak se otočila zpět ke ztlumené televizi.
„… utekl Krvavému srdci a běžel kilometry až domů…“
A je to tady. Černé na bílém. Jak dokázal Scott Harden uniknout? Slezla jsem z pásu a spěchala obsazenou běžeckou sekcí ke schodišti a po širokých schodech dolů do spodního patra posilovny. Na posledním schodu se rozsvítil displej mobilu a do sluchátek mi zazněl vyzváněcí tón. Byl to hovor z kanceláře. Urovnala jsem si sluchátka a zvedla telefon. „Haló?“
„Doktorka Mooreová?“ ozval se polohlasem Jacob. Představila jsem si ho u našeho recepčního pultu, s kovovými brýlemi sklouzávajícími z nosu a kapičkou potu v polovině cesty dolů z čela poďobaného od akné.
„Ahoj Jacobe.“ Otevřela jsem dveře k dámským šatnám a z vrchu komínku sebrala načechranou osušku s monogramem.
„Chce s tebou mluvit jeden detektiv. Ted Saxe. Říká, že je to naléhavé.“
Protáhla jsem se hloučkem nadšenců v zářivých dresech a našla svou skříňku. „Nezmínil se, o co jde?“
„To mi neřekl a odmítá odejít.“
Kruci. Od vzkazu zanechaného Johnem Abbottem uplynulo už téměř šest hodin a od té doby jsem neslyšela nic než ticho. Stalo se něco? Nebo se tahle návštěva týká jiného z mých klientů?
„Už tam jedu.“ Položila jsem si telefon na rameno a přetáhla si běžecké šortky přes boky. „A Jacobe?“
„Ano?“
„Nepouštěj ho do mé kanceláře. A nedávej mu žádné informace. Ať už se ptá na cokoli.“
Náš recepční, který ladil piana a obědval gumové žraloky, ani nehnul brvou. „Provedu a provedu.“
„Díky.“ Ukončila jsem hovor. Šortky se mi mezitím svezly ke kotníkům a červená bavlněná tanga zůstávala vystavená na odiv komukoli, kdo šel kolem. Rychle jsem otevřela hlasovou schránku, vymazala zprávu od Johna, přešla do koše a vymazala ji i odtud.
Bylo to instinktivní jednání. Má psychiatrická praxe by to přisoudila zkušenostem z dětství, kdy jsem zametala všechny stopy a ukrývala vše, co by mohlo rozlítit mou matku alkoholičku. Jenže dnes tu nebylo riziko, že dostanu facku od agresivní ženy.
Pokud by John Abbott ublížil své manželce – jestliže to bylo o tom –, důsledky by byly mnohem horší. Potenciální vyšetřování v mé ordinaci. Prověrka zdravotní komisí. Pozornost médií vůči mně a mým klientům – klientům, kteří vyžadovali naprostou diskrétnost.
Přece jen jsem se nezabývala úzkostmi workoholiků. Specializovala jsem se na vrahy. Zvrácené, prchlivé vrahy.
Položila jsem mobil na lavici, vylezla ze šortek a nastavila kombinaci na zámku. Co nejrychleji jsem se chtěla vrátit do kanceláře a mít to za sebou.