Moc ráda sledovala, jak se její profesorka pohybuje. To pohazování kaštanově rudými vlasy. Ta elegance v jejích gestech. Nervózní energie, s níž přecházela po stupínku. Madison obdivovala Kathryn Conroyovou od chvíle, kdy ji poprvé slyšela mluvit na Kariérním dnu před lety na střední škole. Tisíckrát si představovala, jak půjde v jejích stopách. Že bude mít kariéru jako ona. Že začne jako nelítostná státní zástupkyně a půjde po mafiánech a drogových kartelech. Povede tiskové konference, bude vystupovat v televizi a bude u toho vypadat skvěle. Potom ji jmenují soudkyní, bude předsedat u těch nejvýznamnějších případů a psát rozsudky, které se budou číst po celé zemi. Bude tak slavná, že ji budou zvát na přednášky do škol a studenti jí budou viset na rtech a hltat každé její slovo, stejně jako ona dnes hltala každé slovo Conroyové. Tohle nebyla jen vysněná představa budoucnosti. Pro Madison to všechno bylo naprosto uskutečnitelné. Byla hvězdou svého ročníku. Nejlepší známky. Právní revue. Letní praxe v jedné z nejprestižnějších právních firem v Bostonu. Navíc ještě zvláštní jiskra, cosi v jejím vzhledu, obratné zacházeníse slovy, její sebevědomí, když musela čelit problémům. Říkejte tomu charisma nebo jak chcete – ale Madison to měla. Jestliže absolvuje právnickou fakultu na Harvardu, její možnosti budou neomezené.
Oprava. Měly být neomezené. V té dokonalé fasádě byla prasklina, jež pocházela z její minulosti. Vada na kráse, která ohrožovala všechno, co si vybudovala. Bála se, že…
„Slečno Riverová.“
Do prdele. Na zlomek vteřiny vypnula a Conroyová na ni teď zírala od přednášecího pultu s prstem zabodnutým do zasedacího pořádku. Madison neměla tušení, na co se ptala. Nedalo se dělat nic jiného než to přiznat a obrnit se proti tomu, co přijde.
Narovnala záda a její hlas se zvonivě nesl přes neuspořádané řady studentů ve třídě. „Omlouvám se, paní profesorko, ale mohla byste zopakovat otázku?“
Když Madison promluvila, lidé se po ní otáčeli, stejně jako u Conroyové. Jestli to teď nezvládne, stane se to před očima všech, včetně profesorky, kterou měla jako svůj idol. Soudkyně Conroyová jemně povytáhla obočí a v duchu si udělala poznámku, než odpověděla. Tohle znamenalo ztrátu bodů za účast v hodině, ale Madison si věřila, že jakmile dotaz uslyší, všechny je získá okamžitě zpět.
„Jak změnil případ Gates proceduru příkazů k prohlídce?“
Na tohle Madison znala odpověď. Znala odpověď prakticky na všechno. Nebyl to jen talent. Byla za tím tvrdá a úmorná dřina. Každou noc četla, procházela si případy, vypisovala odpovědi na každou myslitelnou otázku. Podívala se soudkyni do očí, jako by byly kolegyně, a pustila se do detailní odpovědi. Od té chvíle byl sál jen scénou v představení Madison versus Conroyová. Střídavě po sobě házely hypotetickými příklady, ladily principy, dokonce pronesly i pár právnických vtípků jen pro zasvěcené. Ve chvíli, kdy se soudkyně podívala na hodinky a ohlásila konec hodiny, Madison si v jejích očích zcela napravila reputaci a upevnila svou pozici zázračné studentky, která nikdy neodpoví špatně. Spolužáci se začali balit a cestou kolem ní nabízeli zvednuté ruce k pochvalnému plácnutí.
Začal závod o osobní setkání s Conroyovou. Madison seděla uprostřed dlouhé řady a byla zablokovaná ostatními studenty, kteří pomalu zavírali laptopy, oblékali si kabáty, uklízeli si věci. Jak frustrující. Chtěla své dokonalé vystoupení završit krátkou socializací. Poděkovat Conroyové za skvělou hodinu, položit pár navazujících otázek. To bylo zkrátka chytré. Možná by mohla dnešní výměnu přetavit v konzultaci v kanceláři soudkyně, nebo dokonce v pozvání na kávu. Postavila se na konec řady a v duchu si připravovala, co řekne. Byla nervóznější, než by měla být. Od začátku semestru se připravovala nadnést skutečnost, že chodily na stejnou střední školu, že slyšela Conroyovou mluvit už před lety, že to ovlivnilo její volbu kariéry. Nemohla ale vymyslet, jak na to téma zavést řeč a nevypadat u toho podlézavě. Bylo to příliš osobní.
Minuta za minutou odtikávala a studenti před ní zaměstnávali pozornost soudkyně stejně, jako ji ona zaměstnala při hodině. Tohle byla právnická fakulta na Harvardu a takhle to tu zkrátka chodilo. Člověk musel bojovat o každý milimetr na výsluní. Dorazil profesor na další přednášku a lidé se začali rozcházet. Soudkyně Conroyová si oblékla kabát a chystala se odejít. Potom se podívala na Madison a usmála se.
„Slečno Riverová. Máte chvilku? Doufám, že jsem vás moc nerozhodila, když jsem na vás tak udeřila.“
„Ale vůbec ne. Přeci nás musíte udržovat stále ve střehu.“
„Přesně tak. A vy jste se chytila přímo ohromujícím způsobem. Udělala jste na mě dojem.“
Madison zčervenala. „Děkuju.“
Soudkyně zaváhala, ale potom se zdálo, že v duchu dospěla k rozhodnutí.
„Nevím, jestli byste měla čas, ale v mé kanceláři se právě nečekaně uvolnilo místo stážistky. Za normálních okolností byste si musela podat žádost rok dopředu, ale já někoho potřebuju teď hned. Byla bych ráda, kdybyste si o to místo zažádala.“
„Místo stážistky – u vás?“
„Ano. Měla byste zájem?“
Samozřejmě že ano. Stáž u Conroyové byl splněný sen, nemluvě o zlaté hvězdičce v životopisu. Madison zbožňovala zlaté hvězdičky. Jen to načasování bylo problematické. Když si teď podá žádost o přijetí, jaká je asi pravděpodobnost, že se Conroyová dozví o problémech se zákonem jejího mladšího bratra? To by bylo ponižující. Navíc Madison opravdu nechtěla, aby o ní Conroyová věděla zrovna tohle.
Její zamyšlení trvalo déle, než chtěla.
„Tedy?“ zeptala se Conroyová. „Stojíte o to místo, nebo ne?“
Jenže nabídka byla zkrátka příliš lákavá, než aby se dala odmítnout.
„Jsem vaší nabídkou nesmírně poctěna, paní soudkyně. S radostí tu žádost podám.“
„Výborně. Spojte se s mou kanceláří a oni vás seznámí s detaily. Těším se, že se uvidíme při pohovoru.“
Conroyová odešla z přednáškového sálu a Madisonin úsměv pohasl, když jí v kapse zabzučel telefon. Několik zmeškaných hovorů od matky. A jedna textovka. Další špatné zprávy, přečetla si v ní.
* * *
Balila si věci, když vtom k ní přistoupil Tyler Evans. V prvním ročníku spolu tvořili hvězdný pár, ale loni na jaře to Madison ukončila. Tyler býval jedničkou na Stanfordu, byl pohledný a charismatický. Byl šampionem studentských cvičných soudních procesů a dostal se do užšího výběru na prezidenta Právní revue. Tuhle práci chtěla i ona. Problém byl v tom, že cokoli dělal Tyler, zvládala i Madison, a často lépe. To vztahu moc neprospívalo. Právnická fakulta na Harvardu byla prostředí, kde by lidé srazili k zemi vlastní babičku a klidně ji překročili, jen aby se dostali výš. Nebylo tedy divu, že je konkurenční boj rozdělil.
Zastrčila telefon do kapsy, aby Tyler neviděl zprávu od matky, a přinutila se pousmát.
„Lísáš se k profesorce, jak jsem pozoroval,“ škádlil ji.
„Tak moc žárlíš, Tylere?“
„Na co bych měl žárlit? Stejně mě má radši.“
„Samozřejmě. A kdo taky ne?“
Rozesmál se. „Tak určitě. O čem jste se bavily?“
„Jen pár doplňujících faktů k případu Gates.“
Nechtěla roztrubovat informace o stáži, obzvlášť ne před Tylerem. Přihlásil by se a z celého druhého ročníku byl právě on její největší konkurencí.
„Hm. Zdálo se mi, že jde o něco zajímavějšího.“
Madison pokrčila rameny, nehodlala se o tom dál bavit. Tyler jí uvolňoval cestu, když se prodírali z posluchárny ven davem studentů, kteří přicházeli na další přednášku. Cestou přes vstupní halu se rozpovídal o nejnovějším právním sporu v Právní revue, ale jen stěží dokázala udržet pozornost. Ruku svírající telefon v kapse měla celou zpocenou. Potřebovala se Tylera zbavit a zavolat mámě, aby se dozvěděla novinky o Dannym, svém problematickém mladším bratrovi. Před týdnem Dannyho sebrali při zátahu protinarkotického oddělení, zavřeli ho spolu s tuctem dalších dealerů z jejich staré čtvrti, i když, co Madison věděla, v ničem tak velkém Danny nejel. Teď seděl ve federální věznici a čekal na soud. Ve škole o tom nikdo nevěděl, ani Tyler. Hlavně ne Tyler. Pod tou svou fešáckou fasádou byl pořád dobrý člověk, a kdyby zjistil, že má rodinné problémy, začal by jí klást otázky, na které nechtěla odpovídat. A nakonec by z ní nejspíš dostal pravdu, a to si nemohla dovolit. Pověst tady znamenala hodně. Člověk musel neustále zachovávat kamennou tvář. Nechtěla, aby se tu o Dannym kdokoli dozvěděl. Ne, dokud to nebude mít víc pod kontrolou.
„Musím na záchod,“ kývla směrem k toaletám.
„Počkám. Nechceš zajít na kafe nebo tak?“
„Nemůžu. Mám toho moc.“
„Fajn. Ale zítra přijdeš, ne? Mám narozeniny. Byl bych moc rád, kdybys tam byla.“
„Dobře. Chloe už mi o tom říkala. Přijdu.“
„Takže ti to řekla. Bezva. To jsem rád,“ pronesl.
Z jeho tónu poznala, že to pozvání představovalo něco jako jablko sváru. Chloe byla Tylerova nová přítelkyně a všechny jeho interakce s Madison bedlivě sledovala.
Tyler odešel. Madison hledala tiché místo, odkud by si mohla zavolat. Hala však byla plná studentů, přicházejících a odcházejících. Zachytila střípky jejich rozhovorů. Známky. Zkoušky. Pohovory. Plány na víkend. Ještě před pár dny byl její život taky takhle jednoduchý, takhle bezstarostný. Jenže její minulost, rodina a zázemí vždycky odněkud vystrčily své ohavné rohy. Nemohla je jen tak nechat za sebou.
Vyšla ven na čtvercové zatravněné nádvoří. Podzim v Nové Anglii chytal poslední dech. Na stromech ještě sem tam zbývalo dramaticky zbarvené listí, ale v ostrém chladném vzduchu už byla cítit zima. Podle předpovědi mělo později odpoledne pršet, což bylo zcela v souladu s její náladou. Našla si chráněné místo za rohem budovy a roztřesenými prsty navolila číslo v telefonu. Matka přijala hovor hned po prvním zazvonění.
„Maddy, díky bohu. Kde jsi byla?“
„Ve škole. Co se děje?“
„Danny se přiznal.“
„Jak je to možné? Přísahal ti, že je nevinný.“
„A pořád to říká a já mu věřím. Hluboko v srdci to vím.“
„Proč by se přiznával, když to neudělal?“
„Přinutili ho.“
„Kdo ho přinutil?“
„Nevím. Nechce mi to říct. Mluvili jsme spolu asi třicet vteřin, vždyť víš, hovor z vězení, a pak řekl, že musí končit, a zavěsil. Zněl vyděšeně, Maddy.“
„Upřímně, mami, nedává mi to smysl. Trestní právo už jsem měla. Než se přiznáš, má proběhnout vyjednávání. Vždyť ho zadrželi, kdy, před týdnem? Je to celé moc rychlé.“
„To jsem si taky myslela.“
„Co na to říká jeho právník?“
„Nevím a je mi to jedno. Tomu chlapovi nevěřím. To on Dannyho donutil se přiznat.“
„Jak ho donutil?“
„Co myslíš? Vyhrožoval mu.“
„To zní jako výmluva. Říkal to Danny nebo je to…“
„Je to co? Je to lež? Ty nevěříš svému bratrovi?“
„Nepřekrucuj to. Tohle není o mně a o něm. Snažím se jen pochopit fakta.“
„Fakta jsou taková, že se u soudu ukázal tenhle právník. Nenajali jsme ho. A začal Dannymu říkat, co má dělat.“
„Na tom, že jste ho nenajali, není nic divného. Soud může přidělit obhájce obžalovaným, kteří si ho nemohou dovolit.“
„Takhle to ale nebylo. Říkám ti, že je to celé nějaké divné. Je to takový starý dědek s hlavou plnou lupů, co vypadá, že se rád drží lahve.“
„To ale neznamená, že není kvalifikovaný.“
„Proč se ho zastáváš? Kdybys u toho soudu byla, chápala bys, o čem mluvím.“
„Za to, že jsem tam nebyla, už jsem se omluvila. Říkala jsem ti, že když jsem si poslechla tvou hlasovou zprávu, že Dannyho zadrželi…“
„Jistě. Já vím, jak moc jsi zaneprázdněná.“
Osten v jejím hlase přiměl Madison napřímit záda.
„Nebyla jsem tak zaneprázdněná, abych nepřišla k soudu svého bratra. Měla jsem vypnutý telefon. Kdybych to věděla, všeho bych nechala a…“
„Maddy, já se nechci hádat.“
„Tak řekni, že chápeš, že jsem měla vypnutý telefon. Nemůžu ho mít pořád zapnutý pro případ, že Dannyho seberou kvůli drogám.“
Většina lidí tak nějak nepředpokládá, že se něco takového jejich bratrovi stane, pomyslela si, ale držela jazyk za zuby. Dannyho minulost byla už docela dost poskvrněná na to, že mu bylo teprve jednadvacet. Matka nechápala, jak moc to škodí Madisoniným vlastním plánům, její vlastní budoucnosti. Jak vyčerpávající je neustále se o něj bát. Jenže rodinu si člověk nevybírá a ona ho stejně milovala. Vždyť byl její bratr.
„Nevyčítám ti to, Maddy. Vážně.“
„To doufám. Ale stejně děkuju, že jsi to řekla.“
„Otázka je, co teď budeme dělat. Jsme rodina. Rodiny drží v těžkých časech pohromadě.“ Škoda že to v její rodině vždycky tak nebylo. Jejich minulost byla tíživá a nikdy dost daleko od přítomnosti. Madison si povzdychla. Přála by si, aby bylo všechno jinak. Jenže nebylo. A tak nezbývalo než to překousnout a vyrovnat se s realitou.
„Řekni mi, jak můžu pomoct, mami. Mám zavolat tomu právníkovi a zjistit, co se stalo?“
„Ne, už jsem ti to říkala. Ten právník je divný. Musíme jít tvého bratra navštívit.“
„Myslíš jako do vězení?“
„Jistě. Něco je špatně. Musím se mu podívat do očí a zjistit pravdu.“
Stane se po té návštěvě podezřelou? Její vztah k obžalovanému drogovému dealerovi by mohl vyjít najevo přesně ve chvíli, kdy si požádá o stáž u federální soudkyně. Ale měla vůbec na výběr? Danny byl její bratr, a právě teď ji potřeboval, ať se to hodí, nebo ne.
„Dobře, pojedu s tebou. Můžu v sobotu.“
„Ne. Zítra hned ráno.“
Věznice byla daleko. Pojedou tam dlouho, budou dlouho čekat, než se dostanou dovnitř, potom pojedou dlouho zpátky. Propásne ranní přednášku. Sakra, a co je na tom vlastně nového? Dannyho problémy jí ničily život už od dětství.
„Prosím,“ naléhala matka. „Tentokrát je to vážné a já nevím, jak mu pomoct. Pracuju v pečovatelském domě. Ty studuješ práva na Harvardu. Potřebuju tvou pomoc.“
„Samozřejmě, mami. Jen mi řekni v kolik hodin. Budu čekat před kolejí.“
