Bar U Čtvrté hvězdy se na první pohled nijak nelišil od desítek dalších podniků obklopujících kosmodrom v Kourou. Nízká budova se nacházela dostatečně blízko ubikacím, aby od nich návštěvníci mohli přijít po svých a zase se do nich vrátit, aniž by je skolilo guyanské tropické počasí, vedle podsvíceného jména se skvěla loga několika evropských pivovarů a zpoza zavřených dveří se linul klasický rock.
Na druhý pohled však několik věcí nesedělo.
V prvé řadě bylo v jeho okolí nezvykle uklizeno, i instruktor ze základního výcviku by se musel snažit, aby podniku něco vytkl. Poblíž nestály žádné další hospody, jež by se přiživovaly na přiopilých lodnících, které to v baru přestalo bavit a vyrazili si hledat novou zábavu.
A hudbu nedoprovázelo obvyklé pokřikování, bez kterého se žádná přístavní hospoda neobešla, ať už to byl přístav námořní, nebo vesmírný.
Trojice novopečených mariňáků na prvním opušťáku si bohužel pro ně ničeho z toho nevšimla. Suverénně rozrazili dveře, jeden ještě stihl krátce zahalekat a pak všichni při pohledu na důstojníky usazené kolem stolů ztuhli rychleji než Lotova žena. Nejnižší hodností v místnosti bylo několik podporučíků a na náramenících se tu skvělo víc hvězd než na vlajkách USA a Evropské unie dohromady.
„Hej!“
Mladíci se otočili po hlase a při pohledu na postaršího muže za barem a fotografie za ním, kde si tentýž muž v admirálské uniformě potřásal pravicí s několika vrcholovými politiky, jejich tepová frekvence vyskočila do čísel, kdy by se už o ně v družstvu zajímal zdravotník.
Barman ukázal na volný stůl úplně v rohu, který zůstával prázdný právě pro takové případy. Mladí mariňáci se nejistým krokem vydali na určené místo, jeden z nich barmanovi dokonce zasalutoval, a snažili se nevšímat si pobavených úšklebků důstojníků, které cestou míjeli.
Dokonce i Marhoul si nedokázal pomoci, a navzdory své chmurné náladě se pousmál.
Bar U Čtvrté hvězdy sice nebyl důstojnickým klubem, ale řadoví mariňáci a lodníci se mu raději vyhýbali. Provozoval ho admirál Shaughnessy, který nikdy nezaložil rodinu a po odchodu do penze se v prázdném domě začal rychle nudit. Vybral si proto pár starých laskavostí a otevřel si na okraji kosmodromu malý bar, aby mohl penzi trávit mezi svými. Podnik si brzy získal pověst místa, kde důstojník může v klidu popít, aniž by musel snášet přehnanou formálnost důstojnického klubu a bujaré veselí v přístavních hospodách. Stejně tak si však získal pověst místa, které mazáci doporučí bažantům, když si z nich chtějí vystřelit.
Úsměv na Marhoulově tváři zmizel stejně rychle, jako se tam objevil. Sklopil zrak a zavířil zbytkem piva na dně sklenice.
„Pivo, veliteli?“ zeptal se Shaughnessy. „Do limitu vám ještě jedno zbývá.“
To byl další důvod, proč to tady měl Marhoul rád. Když jste Shaughnessymu řekli, že se nesmíte opít, hlídal vás jak ostříž a nikdo nebyl takový blázen, aby z admirála ve výslužbě zkoušel vymámit další sklenici. Marhoul se navíc pojistil tím, že svůj příděl alkoholu omezil na lehká piva.
„Děkuji, admirále, ale myslím, že mám dost.“
„Pokud si ho nemůžete dovolit, veliteli, ráda vás pozvu.“
Marhoul se otočil. Hlas si zařadit nedokázal, ale tvář poznal okamžitě. „Až tak špatně na tom nejsem, majore, ale té nabídky si vážím.“
Major Dhinová, která krátce sloužila na Salamis jako velitelka zapůjčených čínských mariňáků, se posadila na vedlejší stoličku. Přitom se k Marhoulovi natočila bokem, lehce vypnula hruď a významně se na něj podívala. Civilistovi by to mohlo připadat jako flirtování, ale Marhoul hned poznal klasické nápadně nenápadné upozornění, že se na její vycházkové uniformě nachází nový lodní znak. Vyšel jí vstříc a podíval se na stříbrného draka s hadovitým tělem, obtočeného kolem měsíce v úplňku.
Marhoul ho nepoznával, ale takové okázalé znaky měla jen jedna lodní třída.
„Dragon? Myslel jsem, že míříte na Victory.“
„Bach Dang měla být dokončena už před čtvrt rokem, jenže loděnice teď mají napilno, jak se ochranné štíty začaly instalovat i na Liberatory. Já si ale nestěžuji.“ Dhinová se usmála na svého draka. „Mám teď na povel mariňáky na Bakunawě, první lodi třídy Dragon 2. No a možná také poslední, protože už se šušká o nových křižnících, které mají Dragony nahradit.“
„Gratuluji, majore.“
Major Dhinová ukázala na prázdnou pivní sklenici. „A právě kvůli tomu bych vám ráda koupila další pití, veliteli. Nebýt vašeho pochvalného hlášení z Marzanny, tak bych to místo nedostala.“
„Netušil jsem, že má moje slovo ve Vietnamu takovou váhu.“
„Divil byste se. Vy i celá Salamis jste si získali značný věhlas. To, co jste dokázali, možná rozhodne válku s Korzáry. Pro mnoho lidí ve flotile jste živoucí legendy.“
„A draze jsme za to zaplatili,“ odtušil Marhoul. Hned se kousl do jazyku, ale už to bylo venku.
Dhinová se nenápadně rozhlédla, než si přisedla blíž a ztlumila hlas. „Chápu, veliteli. Slyšela jsem, o kolik mariňáků jste během poslední operace přišel. Já na Marzanně ztratila dva muže a straší mě to dodnes.“
Marhoul jen mlčky přikývl.
Už ani nedokázal spočítat, kolik podobných hovorů po návratu z Molocha vedl. Všichni s ním mluvili jen o pohřešovaných mariňácích, jako by tehdy neztratili nikoho dalšího, a on jim to ani nemohl vyčítat. O Heather věděla pouze kapitán Kallirisová. I když se za to nenáviděl, byl téměř vděčný, že přišel i o mariňáky. Nebýt jich, ani by pro Heather nemohl truchlit. Těžko by pak vysvětloval, proč ho zlomila ztráta komunikační specialistky. Netrvalo by dlouho, než by si někdo ve velení dal dvě a dvě dohromady. Výsledkem by bylo disciplinární řízení a dočasné zbavení funkce, a až by se Salamis přidala k nevyhnutelné invazi na domovský svět Korzárů, on by zůstal trčet na Zemi, kde by mohl nanejvýš topit bezmoc a vztek v alkoholu.
Právě proto pravidelně chodil do Čtvrté hvězdy, kde mohl být mezi lidmi a kde mu admirál na jeho vlastní žádost nikdy nedovolil víc než tři piva.
Teď si ale možná to čtvrté pivo nakonec dá…
Dveře baru se podruhé ten večer hlasitě rozletěly. Zamračení důstojníci se k nim otočili v domnění, že příval napálených bažantů ještě neskončil, ale vysoká blondýna měla na uniformě výložky podporučíka, takže už musela vědět, jak to U Čtvrté hvězdy chodí. Když se na ni upřelo několik tázavých pohledů, jen se zadýchaně opřela o zeď, ukázala Shaughnessymu zvednutý prst a pak se hvízdnutím ujistila, že jí pozornost věnují opravdu všichni.
„Mám horké novinky,“ řekla dostatečně nahlas, aby ji bylo slyšet i úplně vzadu. Admirál poklepal na terminál za barem a vypnul hudbu. „Právě začali svolávat posádku na Mary Seacole, a i když tohle ještě stoprocentně potvrzené nemám, tak i na Utinsky a Barton.“
V baru se rozhostilo hrobové ticho. Nejedna zvednutá sklenice se zastavila napůl cesty, zatímco hosté u jednotlivých stolů si nejprve vyměnili překvapené pohledy, po kterých brzy následovaly i tiché, vzrušené komentáře.
„Co je zač Mary Seacole?“ zeptal se jeden z novopečených mariňáků u zadního stolu. Otázka patřila jeho společníkům, ale ve ztichlém sále si našla cestu až k baru. Zbylí dva mariňáci jen bezradně krčili rameny.
„Mary Seacole je stejně jako Clara Barton a Margaret Utinsky třída Mercy,“ slitoval se nad nimi u sousedního stolu sedící nadporučík s křidélky bojového pilota. Když uviděl jejich prázdné výrazy, přehnaně si povzdechl. „Chlapci, jestli to chcete někam dotáhnout, musíte se zajímat i o zbytek flotily, a nejen o loď, kde se zrovna veze váš mizerný zadek. Třída Mercy jsou nemocniční lodě, které postavili na začátku neokoloniální éry pro případ, že by mladá kolonie nezvládala zdravotní krizi. Na každou z nich se vejde přes patnáct set nemocných. Nebo zraněných.“
„To někde vypukla epidemie?“ zeptal se jeden z mariňáků, ale kamarád mu hned dal herdu do ramene, aby ho umlčel, a zeptal se: „Jde o Korzáry, pane? Půjdeme konečně po nich?“
„Nevím o nic víc, než jsme právě oba slyšeli, vojíne,“ ušklíbl se nadporučík. „Ale být vámi, pokud jste měli v plánu udělat během opušťáku něco důležitějšího než se nadrat v nejbližším baru, měli byste si pospíšit.“
S tím se nadporučík zvedl a mávl na admirála na znamení, že platí. Pak nad senzorem uprostřed stolu protáhl kreditní kartu. Nebyl ani zdaleka jediný, protože i další důstojníci se raději rozhodli vrátit na své lodě nebo ubikace pro případ, že jejich volno předčasně skončí.
„Teď už chápu, proč Bakunawu do služby schválili tak rychle,“ odtušila major Dhinová a zvedla se ze stoličky. „Ráda jsem vás opět viděla, veliteli. Předpokládám, že i vy teď vyrazíte na loď, abyste svým mariňákům zkazil dovolenou.“
„Dovolenou?“ Marhoul se tiše zasmál a zaplatil pití. „Tak bych tomu, co právě dělají, zrovna neříkal.“
* * *
Když pilotka Comoda během bojového sestupu z orbity snížila výkon inerciálních tlumičů, družstvo mariňáků v přepravním prostoru jí za to poděkovalo nadávkami v pěti různých jazycích. Jedinou odpovědí podporučíka Cronové byl škodolibý smích. Comoda pilotovala čtrnáct let na šesti různých lodích spadajících pod evropskou sekci United Terra Fleet, a když došlo na nadávky, kletby a modlitby, byla nefalšovaný panevropský polyglot.
„Všichni mě dobře poslouchejte.“
Major Gelu se navzdory přetížení zvedl ze sedačky, chytil se madel ve stropě a otočil se v uličce ke zbytku družstva. Během skutečného výsadku by nikdy tak neriskoval, ale při výcviku se od něj očekávalo, že bude okázale ignorovat problémy, na které si stěžují jeho podřízení.
„Dnešní cvičení proběhne v Mizoramu v Indii. V roce 2084 tady našli natolik slibné ložisko lithia, že kolem dolů rovnou postavili i celé hornické město, jen aby o pět let později zjistili, že jejich prvotní odhady byly, mírně řečeno, nadsazené. Smůla pro ně, ale štěstí pro nás, protože když to tady všichni opustili, prales se nám postaral o unikátní výcvikový prostor.“
„Skvělý, ještě jsem nerozmrzl ze Sibiře, a za chvíli se budu potit v Indii,“ zabručel polohlasně desátník Stamatov.
Notorického stěžovatele by obvykle někdo hned uzemnil, podporučík Labaničová si v tom vyloženě libovala, ale dnes zbytek družstva jen mlčky přikyvoval. Poslední čtyři měsíce se stěhovali z jednoho mizerného pozemského zapadákova do dalšího, ještě horšího, aby tam mohli nacvičovat bojové operace v městech, která si před desítkami let přivlastnila příroda. Většinou šlo o bývalá hornická městečka, dnes obklopená hlubokými lesy nebo zavátá pouštním pískem, ale poslední dva týdny strávili v opuštěném armádním komplexu v Jakutsku, které jim v polovině ledna nabízelo názornou ukázku života v době ledové. A protože samozřejmě došlo i na nácvik situací s poškozeným oblekem, vzpomínky, které si odtamtud odnášeli, byly všechno možné, jen ne vřelé.
A teď je poslali přímo do dusného horka tropického pralesa.
„Cílem je bývalé ústředí těžební společnosti,“ pokračoval Gelu, jako by Stamatovovu poznámku neslyšel. „Budovu hlídá třicet až čtyřicet Korzárů a naším úkolem je nepřekvapivě to místo co nejrychleji zajistit a zlikvidovat každého Korzára uvnitř. A aby nám ten stereotyp trochu nabourali, flotila rozhodla, že nás dnes čeká rande naslepo.“
I na tuto novinku mariňáci zareagovali nevrlými poznámkami. Rande naslepo byly neoblíbené cvičné mise, kterých se účastnila družstva ze dvou různých plavidel, aniž by měla možnost se předem dohodnout na postupu. Spojení navážou nejdřív po přistání Comod, ale plánovači občas komunikaci nechali vypnutou celou dobu a pak s potměšilou škodolibostí čekali na palbu do vlastních řad. Ovšem co bylo nejhorší, hodnocení bude společné, a když to neznámí mariňáci podělají, stáhnou je s sebou.
„Víme, z jaké lodi jsou?“ zeptala se Labaničová.
Gelu se ušklíbl, což samo o sobě stačilo, aby několika mariňákům naskočila husí kůže. „Nejsou ze žádné lodi. Dneska budeme cvičit s koloniální pěchotou.“
„Takže padesátiprocentní ztráty,“ odtušil rotmistr Zalar.
Řevnivost mezi vesmírnou a koloniální pěchotou byla ještě horší než mezi mariňáky a piloty, protože kdo se nedostal přísnějším výběrem k méně početným mariňákům, obvykle skončil u koloniálů. Když mariňáci dostali opušťák v koloniích, na kosmodromu jim k tomu obvykle přidali i doporučení, kterým hospodám se mají vyhýbat, pokud nechtějí volno strávit pěstními zápasy a následným vysedáváním v zadržovací cele.
„Copak, Zalare, myslel sis, že proti Korzárům potáhne jen vesmírná pěchota?“ zeptal se ho Gelu.
„Upřímně jsem v to doufal, pane. Kvalita nad kvantitou.“
Gelu povolil paže, aby se k rotmistrovi naklonil blíž. „V tom případě doufám, že jim dneska ukážeš, jak kvalitní výcvik vesmírná pěchota má, Zalare, protože k ní patří i Korzáři, které dnes máme dostat. A jestli v těch padesáti procentech najdu tebe, tak pak budeš muset pořádně zapracovat na dotažení standardů.“
Než mohl Zalar zareagovat a ukázat trochu pokory – nebo naopak –, pilotka všechny varovala, že výsadek vstupuje do poslední fáze.
Gelu se vrátil na místo a přepojil jim na FACy záběry z příďové kamery. Ústřední hvězdicová budova, z jedné strany obklopená půlměsícem bloků obytných domů, vypadala jako potměšilý vtípek neznámého architekta, který se do indické džungle pokusil vpašovat vlajku Pákistánu. Střechy kompletně zezelenaly, jak se na každé rozrostl malý izolovaný prales, v prasklinách ve vybetonovaných ulicích vyrašila vysoká tráva a prstenec parků kolem ústřední budovy úplně zdivočel, upravovaný trávník a dovezené dřeviny dávno podlehly náporu džungle. Dalších sto let a město zcela zmizí, stane se z něj jen poznámka v historických knihách a občasný cíl dobrodruhů.
Cronová s Comodem klesla k přibližnému těžišti trojúhelníku ze tří nejlákavějších přistávacích zón – širokého úseku ulice, prázdného parkoviště a malé mýtiny uprostřed zpustlého parku. Transportér se trochu stáčel směrem k parku, ale Gelu věděl, že Cronová jen zkouší obránce, stále byli dost vysoko, aby je posadila jinam. Pilotka mu to brzy potvrdila, když prudkým manévrem změnila směr a dosedla na parkovišti.
„Pohyb, pohyb!“ zakřičel Gelu a otevřel boční dveře na opačné straně, než se nacházela hvězdicová budova. Mariňáci rychle vyběhli na popraskaný beton a přimáčkli se k boku Comoda. Gelu ukázal na nízkou zídku napravo od nich. „Družstvo, za mnou! Zalar a Tizónová, krycí palba!“
