Připravujeme

Konec světa
Peter Temple

SVÉRÁZNÝ SOUKROMÝ VYŠETŘOVATEL JACK IRISH JE... Více...





V Krvavém pásu

Jakub Mařík

NOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ ZAVEDE POSÁDKU UTSS SALAMIS AŽ DO SAMOTNÉHO KRVAVÉHO PÁSU...

Naše cena vč. DPH: 230 Kč

Běžná cena vč DPH: 329 Kč

Datum vydání: 7. 03. 2022

ISBN: 978-80-7588-327-8

Počet stran: 328

Vazba: brožovaná s klopami

Série: UTSS Salamis

Díl v sérii: 3.

Skladem: Ano

  • Válka s Korzáry nekončí ani ve chvíli, kdy se v lidmi kolonizované části vesmíru objeví potenciální mocný spojenec – mimozemská rasa, která má s tajemnými agresory vlastní drsné zkušenosti.

    Za místo první diplomatické schůzky zástupců obou civilizací je zvolen Krvavý pás – shluk asteroidů s bohatou zásobou transolaritu, kde se nachází stanice s nejsilnějším ochranným štítem, jaký kdy lidstvo vytvořilo. Obranou Cinturón de Sangre je spolu s vlajkovou lodí jihoamerické flotily navíc pověřena i UTSS Salamis, jejíž přítomnost si cizinci výslovně vyžádali.

    Mohou však lidé cizincům věřit, když první mimozemský kontakt skončil nevyhlášenou válkou? A kolik důvěry jsou potenciální spojenci ochotní vložit v lidstvo, když je poslední roky napadají pozemské lodě a implantáty ovládaní lidští mariňáci? A pak jsou tu samozřejmě i Korzáři, jimž se vidina takového spojenectví ani v nejmenším nezamlouvá a kteří nemíní zůstat stranou.

    O dalším směřování války s Korzáry se rozhodne v Krvavém pásu.

    _________________

    „Skvělé nápady, sympatické postavy a strhující akce. Jakub Mařík musel být v minulém životě minimálně generálem.“ – PEVNOST

  • „Vítej na novém postu, Alexeji.“

    Desátník Alexej Kozlov se rozhlédl po stísněném operačním centru. Teď už chápal všechny ty vtípky o klaustrofobii a příliš dlouhých nohách, které musel poslouchat celou cestu na stanici FOS-17. Velín byl tak malý, že se svým novým kolegou, podporučíkem Balanem, budou muset koordinovat asi i otáčení židlí.

    Stanice FOS – Forward Observation Station – byly dítkem programu Beacon, který UTF spustila před čtyřmi lety. Válka s Korzáry v té době vstoupila do nové fáze, kdy se po průzkumných Explorerech a nákladních lodích začaly ztrácet i bojové lodě UTF. Korzárských útoků výrazně přibylo, a zatímco před přezbrojenou nákladní lodí se stále dalo utéct, střet s fregatou nebo lehkým křižníkem Liberator byl pro většinu civilních plavidel osudný. Záhadný nepřítel sílil a UTF o něm nevěděla o moc víc než před šesti lety, kdy nevyhlášená válka začala.

    Bylo potřeba zjistit, kdo jsou, proč s námi bojují a kde se nacházejí jejich základny a planety, a na poslední otázku měl odpovědět projekt Beacon.

    V neosídlených soustavách na hranici kolonizovaného vesmíru byly v nejvyšším utajení vybudovány skryté senzorové stanice s minimální posádkou. Každá z vybraných soustav nabízela něco, co by Korzáry mohlo zaujmout – plynné obry s vysokým obsahem hélia-3 v horní atmosféře, planety v kolonizovatelném spektru a asteroidy s ložisky cenných kovů a transolaritu – a FOS stanice měly číhat na korzárská plavidla, která do nich mohla zavítat. Případný návštěvník pak byl po celou dobu pobytu v soustavě bedlivě sledován, a když ji opustil, citlivé senzory zaznamenaly odletový vektor a přibližnou délku jeho skoku.

    Bohužel stejně jako u většiny dalších raných projektů, které měly odhalit korzárská tajemství, výsledky projektu Beacon byly přinejmenším rozporuplné. Za celou dobu své existence zaznamenal pouze sedm korzárských plavidel, ve všech případech přezbrojené pozemské lodě, a jejich odletové vektory vždy směřovaly do kolonizovaného prostoru. Poloha domovské planety Korzárů zůstávala tajemstvím.

    Podporučík Balan se usadil na své místo před senzorovou konzolí a pokynul Alexejovi, aby udělal to samé.

    „Předpokládám, že tu není nic, co bys neznal?“ zeptal se Balan.

    „Ne, pane.“

    „Výborně, až na to pane. V příštích třech měsících tu spolu strávíme příliš mnoho času na to, abychom se tady mačkali s hodnostmi. Pokud nebudeme mít na odposlechu admirála, stačí Ionel.“

    „Dobře… Ioneli.“

    Balan ho poplácal po rameni, než se teatrálně plácl přes čelo. „Málem bych zapomněl.“ Z přihrádky pod konzolí vytáhl tablet a podal ho Alexejovi. „Tady máš dárek na uvítanou.“

    Alexej tablet zapnul a na obrazovce hned naskočil dlouhý sloupec ikon textových dokumentů. „Manuály?“ zeptal se váhavě.

    „Proboha, Alexeji, říkal jsem, že je to dárek, ne trest. Jsou to knihy.“

    „Knihy?“ zopakoval nechápavě Alexej.

    „Přesně tak. Thrillery, kriminálky, možná i špetka červené knihovny. Regule zakazují poslech hudby a sledování filmů, protože bys mohl přeslechnout zvukové upozornění senzorů, ale nad čtením šéf přimhouřil oči,“ vysvětlil mu Balan. „Jen se o nich hlavně nebav s Paiem.“

    „Proč? On to neschvaluje?“

    „Schvaluje, sám jich přečte tucet měsíčně, ale i když mu táhne na padesátku, dodnes nepochopil, co znamená spoiler. Řekni mu, že čteš detektivku, a on s tebou klidně začne probírat, kdo je vrah.“

    „Aha.“

    Alexej převzal tablet a položil ho na malou poličku vedle svého sedadla, kde podle tmavých kruhů obvykle stával hrnek s kávou. Slyšel, že personál FOS stanic bývá trochu výstřední, zvlášť když tam dobrovolně trávili víc turnusů za sebou. Alexej tu měl sloužit tři měsíce a nemínil k nim přidat ani den.

    Hlasité zapípání senzorů.

    Alexej se napřímil, ale pak si koutkem oka všiml Balanova nevzrušeného výrazu a trochu se uklidnil. Určitě to bude nějaký test pro nováčka.

    Podíval se na obrazovky před sebou.

    „Podezřelý kontakt, vzdálenost třináct tisíc kilometrů.“ Když Balan dál mlčel, Alexej to vzal jako výzvu k upřesnění informací a zaměřil na zmíněnou oblast dálkové optické senzory. „Kontakt zaměřen. Je to… asteroid.“

    „Alexeji, dovol, abych ti představil Bernarda,“ usmál se Balan. „Bernardo má železoniklové jádro a dostatečnou masu, aby si ho náš zaměřovací počítač spletl s nepřátelským plavidlem. Než odsud odletíš, potkáš se s ním ještě několikrát.“

    „A nebylo by lepší označit ho jako identifikovanou anomálii, aby ho počítač ignoroval?“ zeptal se Alexej, kterému se příliš nezamlouvala představa, že ho bude lekat neškodný asteroid.

    „Možné by to samozřejmě bylo,“ přikývl Balan. „Ale kdo nám zaručí, že se za ním neschovává korzárský Explorer? Kdepak, Alexeji, tohle je jedna z věcí, které si musíš zapamatovat ty, a ne počítač. Podobné tu máme ještě dva, šéf je pokřtil Lee a Vin. A pak je tu ještě Chico. Ten má pro změnu krásně hladkou plochu s tak vysokým albedem, že když na ni světlo dopadne pod správným úhlem, počítač si to občas splete se zážehem trysek. To je pěkně zákeřnej hajzlík, který většinou nenápadně proletí kolem a poplach spustí jen v jednom z deseti –“

    Další zapípání senzorů.

    „Omlouvám se, hned počítači potvrdím, že je to planý poplach… Ioneli?“

    Podporučík Balan se opřel o okraj terminálu a naklonil se k obrazovce. „Alexeji, chlapče, nezamítla náhodou tvoje máma hypotéku cikánský čarodějnici nebo tak něco?“

    „Cože?“ zamračil se nechápavě Alexej. „Co je tohle za otázku?“

    „Jen si říkám, jak moc musíš být prokletý, když tu nejsi ani deset minut, a máme první potvrzený kontakt v historii stanice. No nekoukej tak na mě a zjisti mi o tom kontaktu všechno, co jde!“

    Balan se natáhl ke staničnímu interkomu a podržel na něm tlačítko, dokud se na obrazovce neobjevila tvář velitele stanice. Poručík Saputro měl rozcuchané vlasy a ospale pomrkával.

    „Co se děje, Ioneli?“

    „Máme tu kontakt.“

    Saputro zamžoural na staniční hodiny a zamračil se. „Zatraceně, Ioneli, ty mě budíš kvůli Bernardovi? Tos nemohl nováčkovi rovnou říct, co je zač?“

    „Jedině pokud se Bernardo naučil skákat hyperprostorem.“

    „Moment.“ Poručík Saputro zavřel oči, třikrát se zhluboka nadechl, a když oči znovu otevřel, byly o poznání soustředěnější. „Dobře. Už máme optické zaměření?“

    „Zatím ne, pane,“ odpověděl Alexej, který u velitele stanice raději přešel do formálního oslovení. „Kontakt se objevil pět set čtyřicet tři tisíc kilometrů na okraji vnitřního systému.“

    „Nemohla zásobovací loď dorazit dřív?“ zeptal se Saputro.

    „Ta se neukáže dřív než za pět dní,“ zavrtěl Balan hlavou. „A výron Rubbiovy radiace byl na nákladní loď příliš velký.“

    „O kolik větší?“

    Balan se podíval na Alexeje, který promptně odpověděl: „Podle počítače je plavidlo větší než lehký křižník, ale menší než raketový křižník.

    Zatím máme jen kusé informace, ale počítač už je porovnává s databází, a žádné třídě nepřiřadil víc než dvacet procent. Nejlepší shoda je u…“

    „Kontakt se hýbe a nabírá kurz naším směrem!“ přerušil ho Balan. „Letí přímo na nás a ignoruje všechny zájmové oblasti.“

    Alexej se podíval na jeho obrazovku. Zájmové oblasti – v jejich případě jeden plynný obr a pět asteroidů s dostatečným obsahem vzácných kovů, aby si jich všimly i dálkové senzory – byly na mapě soustavy vyznačeny modře, ale červená linka předpokládaného kurzu neznámého plavidla se k nim ani nepřiblížila. Museli vědět, že tu jsou, protože asteroid, uvnitř kterého se skrývala stanice FOS-17, byl vybrán právě pro svou nezajímavost. Kovové prvky stanice byly v porovnání s masou asteroidu zaned­batelné, reaktor byl odstíněný a veškeré aktivované senzory běžely jen v pasivním módu.

    Věděli, že tu jsou, a věděli to dřív, než skočili do soustavy.

    Velitel stanice si zjevně myslel to samé, protože se natáhl mimo obraz a napříč stanicí se rozezněly poplašné sirény a výzva k evakuaci.

    „Ioneli, spoj se s Israelem Putnamem –“

    „Veliteli, Putnam včera odletěl,“ upozornil ho Balan. „Teď nám záda hlídá John Marshall.“

    „Jistě, jistě, John Marshall.“ Saputro zatřásl hlavou, jako by tím chtěl potrestat své ospalé paměťové synapse, že mu posílají špatné informace. „Pošli zprávu kapitánu Ashburryové, ať okamžitě skočí do soustavy. Informuj ji, že tu máme nepřátelský kontakt neznámé třídy a že se chystáme evakuovat.“

    Balan si nasadil sluchátka a začal diktovat do mikrofonu, ale zarazil se hned, jak vyslovil jméno příjemce. „Veliteli, neznámé plavidlo na nás právě zaměřilo komunikační laser.“ Balan se podíval na obrazovku komunikační stanice. „Pouze text.“

    Nepatrná šance, že o nich nepřítel neví, se právě rozplynula. Když někdo použije komunikační laser, musí mít sakra přesnou představu, kde se nachází příjemce.

    „Korzárům je najednou do řeči? Co nám chtějí, Ioneli?“

    „Poslali jen pár písmen a čísel… počkat, to je služební číslo UTF,“ řekl překvapeně Balan. „TRMEX 5891-92.“

    Jakmile to číslo velitel Saputro uslyšel, prudce se předklonil. „Zopakuj mi to, Ioneli.“

    „TRMEX 5891-92.“

    „No to mě…,“ hlesl Saputro. „Kozlove, už jsme kontakt zaměřili optikou?“

    „Ano, pane, ale je příliš daleko, abychom rozeznali detaily,“ odpověděl Alexej.

    „Nepotřebuji detaily, ale jeho barvu. Můžete mi říct, jestli je to plavidlo světle modré?“

    Alexej si přiblížil pár pixelů obklopených nekonečnou temnotou. Při zvětšení se spojily do jediného rozpitého bodu. Modrého bodu. „Ano, veliteli. Plavidlo je modré.“

    „Ioneli, uprav zprávu. Zdůrazni, že neznámý kontakt nemusí být nepřátelský a že může jít o plavidlo z Marzanny-3.“

    „Provedu, veliteli.“

    Když se Saputro znovu opřel, na rtech mu pohrával náznak úsměvu.

    „Calderoni, ty jeden starý lišáku,“ zamumlal tak tiše, že ho Alexej skoro neslyšel. „Do čeho jsi mě to zase navezl?“

     

    * * *

     

    Marhoul seděl na okraji postele, díval se na sako své uniformy a poslouchal puštěnou sprchu. Po třinácti dnech na palubě Salamis, kde sprcha nabízela jen tiše vypouštěnou vodní mlhu, byl hukot tekoucí vody až hypnoticky uklidňující. Vesmírná stanice UTSS Cartagena udržovala geostacionární pozici nad planetou, kde oceány zabíraly více než osmdesát procent povrchu, a přes­tože i tady voda procházela neustálým recyklačním koloběhem, nedaleký přírodní zdroj dovoloval i menší plýtvání.

    To provozovateli hotelu na sedmé palubě samozřejmě nebránilo, aby si za sprchu naúčtoval tak vysoký příplatek, že by si za něj na jiné stanici mohl najmout druhý pokoj.

    Zurčení vody utichlo. Když se o chvíli později otevřely dveře koupelny, na stříbrné hvězdě na límci saka se krátce objevil nový odlesk.

    „Zase ztracený v myšlenkách?“ zeptala se Heather, když ho zezadu objala kolem krku.

    Marhoul se jen pousmál a pohladil ji po předloktí. Klonované kožní štěpy dávno splynuly s pokožkou, která unikla ohni, pouhým okem by je rozeznal jen odborník, ale na dotek ošetřená místa stále poznával. Přesvědčoval ji skoro měsíc, aby na tu operaci šla. Nakonec to skončilo kompromisem, kdy Heather souhlasila s odstraněním zjizvené tkáně na pažích a trupu, ale ponechala si jizvu na pravé tváři.

    „Jen každodenní připomínka, co jsem udělala, co mě to stálo a co mi to přineslo,“ pověděla mu tehdy.

    Marhoul to coby bývalý mariňák chápal. Jizvy byly součástí vojenského řemesla odnepaměti a nevymýtila je ani kosmetická chirurgie. Každý mariňák dokázal barvitě popsat, jak k těm svým přišel, a když náhodou z boje vyvázl bez šrámu, pořídil si alespoň tetování. Těla některých veteránů by se kvůli nim dala považovat za oficiální historické prameny.

    Heather jeho pohled sledovala k saku a pak ke stříbrné velitelské hvězdě. „Myslela jsem si, že už je to za námi.“

    „Hmm?“

    „Ty víš, o čem mluvím.“ Heather mu poklepala ukazováčkem na spánek. „Někde tady si pořád myslíš, že jsi mě využil. Důvěrník oběti, nadřízený důstojník, možná kombinace obojího? Ale když trochu zapátráš v paměti, určitě si vzpomeneš, že první krok jsem udělala já. No, spíš pět prvních kroků, než sis přestal hrát na nedostupného.“

    „Pět?“ Marhoul se otočil a překvapeně se na ni podíval. „Já vím jen o dvou.“

    „V tom případě odvolávám pana nedostupného a nahrazuji ho panem nedůvtipným.“

    Marhoul jen zavrtěl hlavou a políbil ji na tvář. „Kdo bude dnes odcházet jako první?“

    „Dnes to budu já.“ Heather se podívala na hodiny na stěně. „A budu sebou muset trochu hodit, jinak mě Korpiová přetrhne jako hada.“

    Heather se začala rychle oblékat. Byla to právě její uniforma komunikační specialistky, kvůli níž nemohli pronajatý pokoj opustit společně. Zástupce kapitána ve společnosti pohledné specialistky by brzy vzbudil pozornost, a kdyby si někdo všiml, že se na obou uniformách skví jméno UTSS Salamis, dostali by se hned do řečí. Heather zvažovala, že by se ještě na palubě Salamis převlékla do civilního oblečení, ale rychle to zavrhla, protože pak by ji kolegové začali drbat dřív, než by prošla přechodovou komorou.

    „Potíže v práci?“

    „Kéž by,“ povzdechla si Heather, než si zipem zapnula sako. Marhoul jí ho tiše záviděl. Důstojníci ve jménu tradice stále používali saka se sadou naleštěných knoflíků, které se zapínaly o poznání pomaleji. „Vědátoři z flotily před třemi dny nainstalovali nové komunikační systémy, aby trochu sladili naši a sépianskou techniku, a Korpiové se na tom pořád něco nezdá. A když se něco nezdá komunikačnímu důstojníkovi, okamžitě volá komunikačního specialistu, a protože jsem jediná, kdo se kdy vrtal ve skutečné sépianské lodi, vždycky si vyžádá mě.“

    „Na ty řeči o Sépianech si dej v příštích několika dnech pozor,“ varoval ji Marhoul. „Oficiálně si říkají Gasbivacephové a já bych jim nerad vysvětloval, co ta přezdívka znamená.“

    „Dost pochybuji, že bych se k nim v nejbližší době dostala na doslech,“ ušklíbla se Heather.

    „Na palubě povezeme i pár lidí z diplomatického sboru, takže pokud nechceš absolvovat přednášku o korektnosti, raději si dávej pozor.“

    „Rozkaz, veliteli.“ Heather si uhladila vycházkovou uniformu a otočila se kolem dokola. „Jak vypadám?“

    „K nakousnutí.“

    „Lichotníku.“

    Heather odešla ke dveřím na chodbu, položila dlaň na otevírací panel a naposledy se otočila. „Dám ti vědět, jestli je čistý vzduch. Nebo jak říkáte vy mariňáci – provedu rekognoskaci terénu, identifikuji hrozby a zhodnotím rizika spojená s exfiltrací.“

    Marhoul se zasmál. „Heather, já se z tebe jednou zblázním.“

    „Ne, Jane.“ Heather se stále usmívala, ale do očí se jí vplížil vážný výraz. „To já bych se zbláznila, kdybys tu pro mě nebyl.“ Poslala Marhoulovi vzdušný polibek a rychle vyklouzla ze dveří.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech:
Ve stínu slunce
Jakub Mařík
Díl v sérii: 1.

KLASICKÁ MILITARY SCI-FI O BOJI LIDSTVA S... Více...

V ledovém sevření
Jakub Mařík
Díl v sérii: 2.

POSÁDKA UTSS SALAMIS MUSÍ VYŘEŠIT NEBEZPEČNÝ... Více...