Připravujeme

Hra s ohněm
Dana Stabenow

NA ZAČÁTKU NOVÉHO PŘÍPADU KATE SHUGAKOVÉ JE... Více...





Věže Asperfellu

Jamie Thomas

KDYBY JANE AUSTENOVÁ NAPSALA HARRYHO POTTERA, VZNIKLA BY TAHLE SKVĚLÁ YA FANTASY...

Naše cena vč. DPH: 279 Kč

Běžná cena vč DPH: 399 Kč

Překlad: Monika Pavlisová

Datum vydání: 15. 10. 2021

ISBN: 978-80-7588-303-2

Počet stran: 464

Vazba: vázaná

Série: Asperfell

Díl v sérii: 1.

Skladem: Ano

  • Briony by ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne ocitne v magickém vězení zvaném Asperfell. Koneckonců nebyla ani mág, ani zločinec. Byla dcerou šlechtice, i když s prsty věčně umazanými od inkoustu a zablácenými šaty, protože buď seděla s nosem zabořeným v knize, nebo pobíhala po tajemných lesích jejich rodového sídla.

    Jakmile však projde portálem do Asperfellu, všechno je najednou jinak: její rodina, domov i bezpečí jsou pryč. Briony stojí na prahu světa zavržených mágů, šílenců, přízraků, temné magie a záhadných vzkazů pronášených pouze šeptem…

    Jedině tady ale může najít spásu pro trpící lid Tiralaenu. Z Asperfellu, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil, musí přivést právoplatného dědice královského trůnu. Co když ale zlomený princ o záchranu nestojí?

  • Z té noci, kdy byl zavražděn král, si pamatuju jen velmi málo.

    Bylo mi tenkrát teprve osm a život za špičkou mého nosu mě absolutně nezajímal, ale na některé věci se prostě nezapomíná.

    Z hlubokého, spokojeného spánku dítěte, které celý den šplhalo po trámech v západní věži, aby se schovalo před otravným učitelem, mě vytrhla starší sestra Livia. Moje nespokojené zamručení udusila dlaní a já v tiché ložnici zírala na její doširoka otevřené oči a rozcuchané vlasy, načež si přiložila prst na rty a teprve potom pomalu ruku z mé pusy stáhla. Pro Livii byla etiketa absolutně vším. To, že mě vzbudila takovýmto způsobem, muselo mít velmi naléhavý důvod.

    „Dole jsou muži,“ zašeptala Livia bez dechu, zatímco já se snažila vymotat z přikrývky, která mi svazovala nohy. „Muži z Citadely.“

    „Kolik je hodin?“ Temnota za oknem mi nic bližšího neprozradila. Mohla jsem usnout před hodinou, ale stejně tak mohlo být už k ránu. Pozdně podzimní noc si svá tajemství pečlivě střežila.

    „Je chvilku po půlnoci.“

    Zasténala jsem a otočila se k ní zády. Schoulila jsem se zpátky na polštář a rukou si přitáhla přikrývku. „Jdi pryč.“

    Livia mi zatřásla ramenem a prsty mě sevřela tak pevně, až jsem vyjekla. „Vstávej, Briony,“ zasyčela mi do ucha. „Myslím, že něco je špatně.“

    „Muži z Citadely sem chodí v jednom kuse.“ Polštář tlumil můj hlas a já jsem trhla ramenem, abych ji setřásla. Ale ona zaťala prsty ještě víc.

    „Matka a strýc Geordan jsou dole s lordem Falstonem,“ řekla Livia. „A jsou tam i stráže.“

    To mě probralo. „Stráže?“

    „Ano.“ Livia ze mě stáhla deku, až jsem náhlým přívalem chladného vzduchu zalapala po dechu. Oheň, který v krbu ob­ vyk­ le hořel, se proměnil ve zčernalé uhlíky, jež v sobě měly už jen pramálo života.

    „Pojď,“ zašeptala jsem, jak mě najednou přemohla zvědavost. „Můžeme poslouchat nahoře na schodech.“

    Šly jsme spolu temnou chodbou a potichu našlapovaly bosýma nohama po honosných, ručně vyřezávaných dřevěných podlahách, dokud jsme nedorazily k podestě otvírající se nad velkou vstupní halou našeho domu v Iluvienu, zvaném též Zářící město. Přikrčily jsme se vedle sebe, Livia a já, v dlouhých bílých nočních košilích, a přitiskly jsme tváře co nejblíž ke zdobenému zábradlí.

    V hale stálo šest lidí. Okamžitě jsem poznala velkou, silnou postavu strýce Geordana a vedle něho matku. Měla na sobě stále hnědočervené šaty, stejně jako u večeře, takže vůbec nešla spát. Vysoký muž s bledou tváří a vlasy barvy kovu byl lord Falstone. Neměla jsem ho ráda. Byl tak přísný, jak vypadal, a pokud šlo o děti, byl tradicionalista. Jen okrajově toleroval mou sestru Livii, protože jí bylo už dvanáct a naučila se jemné spletitosti interakce s dospělými. Což znamenalo, že dokázala sedět s kamennou tváří, s něžnýma bílýma rukama složenýma v klíně a neříkat vůbec nic. Pokud šlo o mě, absolutně jsem ho nezajímala. Jak říkával láskyplně můj otec, já byla jako vichřice.

    Na každé straně dveří vedoucích na nádvoří stál zcela bez hnutí jeden z palácových strážců v zářivé černo-stříbrné livreji.

    Šestou postavu jsem nepoznávala. Byl to úplně nenápadný muž. Nebyl ani vysoký, ani malý, ani silný, ani hubený a měl nezajímavý obličej. Takový ten typ, který vám v hlavě ničím neutkví, pokud ho nevídáte denně. Zdálo se mi, že je asi ve středním věku, mladší než můj otec, ale ne o moc. Držel se od ostatních dál, ale pečlivě je sledoval.

    „Kdo je s ním teď?“ Matčin hlas, obvykle melodický a sytý, zněl tlumeně a naléhavě.

    Lord Falstone odpověděl ještě tišeji než ona a já z jeho seznamu jmen zaslechla jen dvě: Aeneas a Magnus. Ten první byl jeden z králových mágů. Ten druhý byl můj otec.

    „A zrádce?“ dožadoval se strýc.

    „Je zavřený ve věži,“ zněla odpověď lorda Falstonea. „Je s ním strážce a čtyři mágové.“

    „Řekl něco?“

    „Vůbec nic.“

    Strýc si znechuceně odfrkl a ten zvuk se nesl otevřeným prostorem. Matka mu položila ruku na rameno. „Děvčata spí.“

    Strýc ji ignoroval. „Řekni Magnusovi, ať pošle do věže další jednotku. Ten všivák zavraždil vlastního otce.“

    Hlasitě jsem zalapala po dechu.

    Ten nezajímavý muž, který až dosud stál zcela nehnutě a potichu, obrátil pohled ke sloupu, za kterým jsme se krčily, a Livia mě popadla za ruku. Určitě nás viděl, za tím sloupem jsme na úkryt neměly dost místa. Ale jestliže nás viděl, nic neřekl.

    „Půjdeme zpátky do postele,“ zašeptala Livia a pořád mě držela za ruku. „Tohle bychom asi neměly poslouchat.“

    Setřásla jsem ji. „Tak se do té postele klidně vrať.“

    Můj otec byl králův velký přítel a rádce, často pobýval u dvora, ale o tom, co tam dělá, se nám s Livií nikdy ani slůvkem nezmínil. I kdyby nám lord Falstone té noci přinesl všední zprávy, stejně bych je chtěla slyšet i za cenu rizika, že když mě chytí, tak mi nařežou. Jenže můj strýc právě prohlásil, že je král Gavreth mrtvý a že zemřel rukou vlastního syna. V celém Tiralaenu by se teď nenašla moc, která by mě přinutila vrátit se do ložnice. Musím to slyšet, ať mě to bude stát cokoli.

    „Zvony se ještě nerozezněly,“ říkala teď dole matka. „Takže se ta zpráva z paláce dosud nerozšířila. Jak dlouho to mohou pozdržet?“

    Lord Falstone se zamračil. „Bojím se, že moc dlouho ne. Když jsem odcházel, celý královský dvůr už byl na nohou.“

    „Bude se konat soud?“

    „Bylo by naprosto bezprecedentní, kdyby se nekonal.“

    Strýc naznačil rukou nevybíravé gesto. „K ničemu,“ odplivl si. „Našli ho vedle těla, Sabine. Krále zabila magie a všichni víme, že jeho mizerný syn je mistr.“

    Livia se na mě podívala vytřeštěnýma očima a v tlumeném světle chodby jsem uviděla, jak hrozně je bledá. Nejspíš stejně jako já. Ublížit jiné lidské bytosti magickými prostředky bylo rouhačství.

    „Ale taky je mu teprve šestnáct – není ještě ani dospělý,“ připomněla mu matka.

    „Je dospělý tak akorát, aby svoji magii dokázal použít k vraždě,“ odpověděl strýc kysele.

    „Velmi mě to znepokojuje,“ ozval se lord Falstone. „Princ Elyan je arogantní, a navíc má dost nabroušený jazyk. Ale zabít vlastního otce? Nic by tím nezískal. Trůn mu náležel už od narození.“

    „Král bezpochyby na jeho vkus nestárl dost rychle.“ Strýcův tón nenechával žádný prostor pro pochybnosti, které byly slyšet v matčině hlase, nebo v hlase lorda Falstonea. „Za tohle ho pošlou Branou, i když já bych ho radši viděl viset.“

    Nato se pohnul ten neznámý muž, přistoupil k strýci Geordanovi a pevně mu položil ruku na rameno. „Obávám se, že vaše konverzace už není soukromá,“ řekl a zvedl oči nahoru, kde jsme se krčily my.

    Livia ucukla dozadu do stínu a oprávněně se bála, že naše tajné naslouchání matku rozzlobí a zklame. Já se nebála. Drobnýma rukama jsem se pevně chytila zábradlí a pohledům zdola čelila s drzým sebevědomím dítěte.

    V dálce se rozezněly zvony.

     

    * * *

     

    Byla ještě tma, když mě vzbudilo váhavé zavrzání dveřních pantů. Na postel dopadl tenký proužek světla a já se posadila, odhodlaná říct sestře, ať mě laskavě nechá na pokoji. Potom jsem uviděla, že ruka, která drží lucernu vysoko nad zemí, nepatří Livii, ale mému otci.

    Nic jsem neříkala, když jeho vysoká, rozložitá postava kráčela ložnicí a položila lucernu na noční stolek – ani ne před pár hodinami Livia udělala totéž! – nebo když se posadila na dřevěný rám postele, která v protestu zaskřípěla. Ve světle lucerny jsem si prohlížela pyšné, hezké rysy jeho obličeje, kaštanově hnědé kudrny protkané šedými nitkami, které mu padaly do čela. Zdědila jsem po něm barvu vlasů, ale to bylo tak všechno. Hnědé oči byly matčiny, a ještě k tomu příliš velké na můj obličej. Byla jsem celá jako ona, drobná a maličká. Livia už ve třinácti letech matku skoro přerostla a byla hezká po otci.

    Taky jí začalo pravidelné krvácení a šaty se jí v těch správných místech začaly vyplňovat, zatímco ty moje na mně visely jako pytel.

    „Je král opravdu mrtvý?“ zašeptala jsem do tmy mezi námi.

    Otec těžce vzdychl a naklonil se ke mně. „Obávám se, že ano.“

    „Strýc Geordan říkal, že ho zabil princ.“

    Na otcových rtech pod plnovousem se na zlomek vteřiny objevil náznak úsměvu. „To ti řekl?“

    „Ne.“ Polkla jsem. „S Livií jsme poslouchaly.“ Nedokázala jsem odhadnout, jestli se zlobí, nebo ne, tak jsem dodala: „Omlouvám se.“

    „Stejně by se to k tobě doneslo.“ Měl tak smutný hlas, že jsem se impulzivně natáhla a chytila jeho obrovskou ruku do své malé.

    „Je to pravda?“

    Hrozně dlouho neodpovídal, až jsem si říkala, jestli na mě nezapomněl. „Ano.“

    Když o tom mluvila matka se strýcem, zdálo se to příliš šokující, než aby to byla pravda. Spíš jako historka pocházející z příliš bujné fantazie palácových kuchařek, překroucená událost, ze které se nakonec vyklube něco úplně banálního. Jenže když to teď otec potvrdil, bylo to najednou až příliš skutečné.

    „Ale proč,“ divila jsem se. „Proč by zabíjel vlastního otce?“

    V bledém světle lucerny se otcovy oči střetly s mýma. „K vraždě vede mnoho pohnutek, ale žádné z nich nejsou pochopitelné pro dítě.“ Znovu hluboce vzdychl a podíval se dolů na naše spojené ruce. „Ať už měl jakýkoli důvod, král je mrtev a princ…“

    Strýc říkal, že princ za to půjde Branou. Všechny děti v Tiralaenu věděly, co je Brána, a taky věděly, co je za ní: prastará pevnost Asperfell, vězení zbudované pro mágy a čarodějky.

    Říkalo se, že magii dala lidem bohyně Thala, a vzít život, ve kterém ten dar přebýval, byl nejhorší zločin. Rouhání. Problém byl v tom, že v celém Tiralaenu nebylo žádné vězení, kam by bylo možné mágy zavřít. Jejich moc byla obrovská. Mnozí blázni to zkoušeli a pohořeli. Takže se to vyřešilo jinak: byla uzavřena dohoda mezi smrtí a svobodou. Tenhle velký kompromis představovala Brána a svému účelu sloužila už pět set let. Žádná živá bytost, která překročila její práh, se ještě nikdy nevrátila.

    „Projde za to Branou, otče?“ zeptala jsem se do ticha, jež se mezi námi rozpínalo. „Do Asperfellu?“

    „Bezpochyby.“ Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Briony, musím tě o něco požádat. O něco velmi důležitého.“

    Narovnala jsem se, abych mu ukázala, že ať po mně bude chtít cokoli, může se spolehnout, že to dokážu.

    „Naši rodinu teď čekají velké změny.“ Z toho, jak to řekl, jsem vycítila, že ho ty změny nijak netěší. „A bojím se, že jsou před námi těžké časy.“

    Přikývla jsem, ačkoli jsem vůbec netušila, co má na mysli. Privilegované dítě, jakým jsem byla, si těžké časy představovalo jako oběd bez pudinku nebo brzkou večerku.

    „Vždycky jsi měla velmi pevnou vůli.“ Otec mě prstem jemně pohladil pod bradou a já se na něho usmála. „A jisté, řekněme… sklony k obcházení pravidel.“

    Věřím, že kdyby mě tu noc viděl skrčenou za zábradlím, neformuloval by to takhle delikátně. „Nechci dělat problémy,“ řekla jsem.

    „Vím, že ne.“ Smutně se usmál. „Vždycky jsem to na tobě měl rád, ty moje malá vichřice. Ale tam, kam teď půjdeme, v životě, který máme před sebou, se budeš muset ze všech sil snažit chovat správně. Být dáma.“

    Drobnou rukou jsem mu ve tmě stiskla prsty. „Slibuju, že se polepším, otče.“

    „Dobře.“ Přikývl a pomohl mi zachumlat se zpátky pod deku. „Briony, musíš mi slíbit ještě něco.“

    „Cokoli,“ řekla jsem. Začínala se mi klížit víčka.

    „Buď odvážná. Bez ohledu na to, jak temný se bude zdát svět a jak moc temnoty bude klíčit i v tobě, nikdy nepřestávej hledat světlo, jakékoli, kdekoli, a pomáhej mu sílit.“

    „Slibuju,“ zamumlala jsem.

    „Pomáhej mu sílit,“ opakoval. Jak mě přemáhal sladký spánek, jeho hlas zněl z čím dál větší dálky. „Protože jedině tak můžeš temnotu porazit.“



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: