Připravujeme

Žena, která věděla příliš mnoho
Michele Campbell

PSYCHOLOGICKÝ THRILLER OD AUTORKY BESTSELLERU... Více...





Vyjednavač

Joseph Finder

MILIONY DOLARŮ NALEZENÉ VE STARÉM DOMĚ ODKRYJÍ TEMNÉ RODINNÉ TAJEMSTVÍ...

Naše cena vč. DPH: 279 Kč

Běžná cena vč DPH: 399 Kč

Překlad: Jan Dvořák

Datum vydání: 8. 07. 2020

ISBN: 978-80-7588-199-1

Počet stran: 368

Vazba: vázaná s přebalem

Skladem: Ano

  • Poté co investigativní reportér Rick Hoffman přijde o práci, snoubenku i byt, zbývá mu jen jediná možnost: odstěhovat se do domu, ve kterém prožil poněkud neradostné mládí. A začít s opravami. Dům je roky prázdný a chátrá od doby, kdy Rickova otce postihla mozková příhoda a následně byl přemístěn do pečovatelského ústavu.

    Sotva se však Rick pustí do oprav, čeká ho ohromující objev – miliony dolarů, které někdo ukryl za stěnou jedné z místností. Nalezené jmění mu obrátí život vzhůru nohama, a zároveň zpochybní vše, co až doteď věděl o svém otci. Čím více se Rick o jeho tajemné minulosti dozvídá, tím nebezpečnější se pro něj stává jeho vlastní přítomnost.

    Záhy se ocitá na útěku před nemilosrdnými nepřáteli, jejichž jediným cílem je nechat minulost hluboko pohřbenou. Rickovi zbývá jediná možnost, jak se zachránit: rozplést záhadu obestírající život jeho otce – muže, který již téměř dvacet let nedokáže jakkoli komunikovat.

    Bude ale Rick žít dost dlouho na to, aby se mu to podařilo?

  • Ten dům byl ruina. Bylo to na něm vidět na první pohled. Inzerát na internetu visel sedm měsíců a zpočátku vzbudil vlnu zájmu. A také jednu nabídku tak nízkou, že realitní makléř nepovažoval za důstojné na ni vůbec odpovídat. Inzerát psal on sám a byl na něj po právu hrdý. Byl to skvělý inzerát. A taky to byla snůška lží, o čemž se ostatně ve finále každý z oněch důvěřivců, co se na dům přišli podívat, osobně přesvědčil. Totální lež. To místo bylo v tragickém stavu. Byla to bezedná díra na peníze. Potenciální kupci obvykle prchali po jedné či dvou minutách klopýtání chátrajícím interiérem.

    Takže Rick Hoffman teď tábořil v prvním patře, v místnosti, která kdysi jeho otci sloužila jako pracovna. Tolik ke slavnostní přísaze, že se sem do rodinného domu na Clayton Street v Cambridge už nikdy nevrátí. Když odtud před sedmnácti lety odcházel, slíbil si, že to je nadobro.

    Prosince bývají v Bostonu nepěkně mrazivé. Přesto vypnul topení, které bylo ostudně drahé, a raději využil tepla expedičního spacáku určeného do vysokohorských mrazů. Spal oblečený, na staré kožené pohovce, před zapnutým teplometem. Pracovna byla lehce cítit kočičí močí. Zdi lemovaly prosklené knihovny s právnickou literaturou, vysoké a vratké. Na otcově stole trůnil prastarý počítač IBM slonovinové barvy, charakteristické pro první počítače, a jehličková tiskárna Oki Data. Oba přístroje by se spíš hodily do smithonovského muzea. Kdyby se nějakým zázrakem vrátila osmdesátá léta, byl by vybavený. Z Rickova pokoje, který obýval až do doby, kdy odešel na vysokou školu, se stalo skladiště rozbitého nábytku a kartonových krabic plných pořadačů. Proto nyní spal na kožené pohovce v místnosti s teplotou mrazicího boxu a celkem znatelným aroma kočičí moči.

    Tehdy mu došlo, že se ocitl na životním dnu.

    Neměl kde jinde bydlet. Týden nazpět se musel vystěhovat z bytu ve čtvrti Back Bay, který do té doby sdílel se svou, nyní již bývalou, snoubenkou. Všechno skončilo, když mu Holly oznámila, že už si ho nechce vzít. Několik nocí strávil v motelu na Soldiers Field Road. Jenže peníze ubývaly příliš rychle a on neměl žádný příjem. Rozeslal už tucet životopisů do různých časopisů a novin, odezvy se však zatím nedočkal. Prodal na eBayi své hodinky – pěkný kousek od Baume & Merciera. Využil také stránky umožňující prodej a koupi „mírně použitých luxusních“ oděvů a rozprodal většinu svého lepšího oblečení.

    Peníze mu už téměř došly. Naštěstí měl kde zdarma přespat, jenže pobyt v téhle studené díře na Clayton Street, v domě, kde on a jeho sestra prožili své dětství, ho vůbec žádným pocitem štěstí nenaplňoval.

    Wendy byla o tři roky mladší než Rick. V současnosti žila se svou partnerkou Sarah v Bellinghamu ve státě Washington. Sarah byla majitelkou veganské restaurace a jednou Rickovi řekla: „Proč to celý neprodáš? Ta ruina je k ničemu, ale pozemek by mohl pár set tisíc hodit. Já bych věděla, co s takovýma penězma udělat.“

    Než Holly zrušila to zasnoubení a vykopla ho z jejich bytu na Beacon Street, přišlo mu to jako dobrý plán. Jenže teď potřeboval někde bydlet, alespoň do doby, než si najde práci a postaví se zase na nohy.

     

    * * *

     

    Před dvěma měsíci byl odpovědným redaktorem Back Bay, časopisu na křídovém papíře píšícím o bostonských boháčích a celebritách, zkrátka o vlivných lidech. Příjemně tlustý časopis obsahoval směsici podlézavého čtení o slavných šéfkuchařích, snobských svatbách a nejlepších barmanech. Byl lehce okořeněný sarkasmem tak, aby přilákal ambiciózní čtenáře, kteří sami sebe považovali za chytré a kultivované, přestože takovými ve skutečnosti nebyli.

    Před sedmi nebo osmi lety celý podnik převzal místní investiční magnát Morton Ostrow a nalil do Back Bay spoustu peněz. Vybrousil si ho podle svých představ a dodal mu lesk. Udělal si z něj hračku bohatého muže. A s ním přišla i zlatá éra tučných platů a téměř neomezených zaměstnaneckých výloh. Jestli chcete vydělávat, musíte utrácet! To bylo jeho heslo. Kanceláře časopisu přestěhoval ze stísněného, ale elegantního domu z červených cihel na Arlington Street ve čtvrti Back Bay do přestavěné továrny na Harrison Avenue uprostřed v poslední době velice módní čtvrti SoWa plné umělců. Cihly a traverzy, obrovská tovární okna z devatenáctého století a leštěné betonové podlahy. Večírky pro vybranou společnost sponzorované vodkou Ketel One nebo Stoli Elit, odehrávající se ve spoře osvětlených klubech připomínajících bunkry.

    Když Rick ještě chodil do školy, nesčetněkrát se z videopůjčovny vracel s kazetou Všichni prezidentovi muži. Byl jím ve své mladické vnímavosti doslova posedlý. Chtěl být stejně neohroženým reportérem jako Woodward nebo Bernstein, chtěl pátrat po podvodech a spiknutích v nejvyšších vládních kruzích. Později skutečně nastoupil do deníku Boston Globe do sekce Metro. Jeho odhalení nekalých praktik kolem soukromých věznic tehdy přitáhlo značnou pozornost. Napsal také článek o korupci v městské taxislužbě, seriál popisující, jak snadno se dá ve státě vyvlíknout z obvinění z řízení ve stavu opilosti. V tu dobu si říkal, že by opravdu mohl být na dobré cestě stát se investigativní hvězdou, novým Woodwardem nebo Bernsteinem, kdyby se ovšem na jednom literárním večírku v Cambridgi nesetkal s Mortem Ostrowem. Ostrow, malý, podsaditý Ostrow s tváří připomínající žabáka, si Ricka od prvního okamžiku oblíbil. Back Bay ho tehdy s nabídkou absurdně vysokého platu z deníku Globe přetáhl do své redakce, aby zkvalitnil jeho pokrytí „elity mocných“. Psal o skandálech na Harvardu, intrikách v budově guvernéra, klepech mezi hlavouny spekulativních investičních fondů. Měl povolení odhalovat a kompromitovat.

    Přišel k pěknému, prostornému bytu na Beacon Street a nádavkem ke krásné plavovlasé přítelkyni. Vyráželi s Holly na večeře nebo večírky téměř každý den. Mohl si půl hodiny před večeří zamluvit stůl v té nejmenší, nejexkluzivnější restauraci, ve které měli obsazeno na měsíce dopředu (ne roky, bavíme se přeci jen o Bostonu). Když nosil oblek, pak jedině ten ušitý Ostrowovým osobním krejčím (funkční knoflíčky na manžetách, Super 130, full canvas). Za speciální cenu pro přátele a rodinu. Jednou týdně se s Mortem Ostrowem scházeli na snídani u Mortova stolu v salonu Bristol uvnitř hotelu Four Seasons.

    Byl to docela příjemný život. Dokud to fungovalo.

     

    * * *

     

    Teplomet vrčel a šuměl. Náhle Rick něco zaslechl… cupitání někde uvnitř zdí. Tlumené hemžení, šramot nějakých hlodavců. Myši? Krysy? Veverky? Za dlouhé roky, co v domě nikdo nebydlel, se do něj mohlo komíny nebo větracími otvory dostat cokoli. Ve zdech se mohli zabydlet hlodavci nebo ptáci. Vstal z pohovky a chvíli tiše naslouchal. Tiché škrábání přicházelo z prostoru za zadní stěnou pracovny. Udeřil do ní pěstí.

    Ozval se hlasitý třesk, když se jedna z knihoven zakymácela a skácela k zemi. Sklo výplní se rozletělo po celé podlaze a na koberec vyhřezl obsah polic.

    „Sakra,“ zaklel. No, ale protivné škrabání přeci jen utichlo.

    Všude byly střepy, jejich špičaté hrany se třpytily do ranního šera. Na podlaze se válely červené svazky Massachusettského soudního zpravodaje. Rickův otec Leonard byl advokátem s vlastní praxí a klientelou, která zahrnovala i různé pochybné postavičky: striptérky, dodavatele porna, majitele klubů. Pronajímal si kancelář na Washington Street v centru Bostonu. Ve své domácí pracovně si však udržoval ještě jednu, duplicitní, sbírku právnických knih.

    Rick se vypravil pro koště a lopatku, aby zametl rozbité sklo. Kumbál s nářadím byl o patro níž, hned vedle kuchyně.

    Dřevěné schody teď pokrývala vrstva letitého prachu a jiného smetí, včetně několika zmačkaných plechovek piva Narragansett a odhozeného obalu od kondomu. Do domu se vlámali nějací teenageři, proto bylo dole rozbité okno. O squattery nejspíš nešlo, dům nevypadal, že by v něm někdo bydlel dlouhodoběji. Po většinu oněch osmnácti let po Lenově mozkové mrtvici byl dům pronajatý. S tím, jak místo postupně víc a víc chátralo a nikdo neinvestoval do oprav, zhoršovala se i kvalita nájemníků. Ti poslední byli tak neurvalí a hluční, že musel neustále řešit stížnosti sousedů. Před třemi roky se už Rick o pronájem ani nepokoušel.

    V chodbě panovalo šero, jelikož byly všechny žárovky ve stropním svítidle prasklé. Tak jako tak ale cestu znal nazpaměť. Mohl by stejně dobře domem chodit se zavázanýma očima… Otevřel dveře kumbálu, ale žádné smetáky uvnitř nenašel. Jen změť igelitových nákupních tašek. A starý mechanický zametač na koberce, který, i kdyby náhodou fungoval, by si s většinou střepů stejně nedokázal poradit. Porozhlédl se po kuchyni. Další plechovky od piva, a také lahve a odhozené krabice od Big Maců.

    „Ani se nehni, hňupe!“ zařval za ním někdo.

    Rick nadskočil leknutím. Bleskově se otočil a pohlédl do tváře šlachovitému dlouhánovi s počínající pleší. Plátěná bunda, džíny a kotníkové boty.

    „Jé, to jsi ty,“ zahlaholil muž. „Nazdar, chlape, rád tě vidim, Ricku!“

    „A-ahoj, Jeffe,“ usmál se Rick s úlevou. „Páni, to už je let.“

    „Promiň, čéče, nechtěl jsem tě vyděsit. Myslel jsem, že se sem vloupalo nějaký z těch zatracených děcek z Rindge and Latin.“ Zvedl před obličej svazek klíčů a zacinkal s nimi. „Wendy mi před dvěma nebo třema rokama dala klíče a poprosila mě, abych tu na to dohlídl.“

    „V pohodě.“ Rick potřásl hlavou. „Jo, fakt si toho vážím.“

    Jeff Hollenbeck bydlel ve vedlejším domě. Vyrostl v něm a po smrti rodičů jej i zdědil. Byl asi o rok mladší než Rick. Rick a Jeff nebyli tak úplně přátelé, ale dost často na příjezdové cestě Jeffových rodičů hráli basket. Na garáži měli přišroubovanou železnou obruč a hráli jeden na jednoho. Jeff se svou vysokou a štíhlou atletickou postavou většinou vyhrával. Když pak nastoupil na Rindge and Latin, místní státní střední školu, odešel Rick na soukromou Lindwoodskou akademii, takže jejich už tak povrchní přátelství ještě víc ochablo. Jeff si navíc začal utahovat z Rickovy „buzerantský uniformy“, modrého blejzru, bílé košile a karmínovo-šedé pruhované rypsové kravaty. To všechno bylo samozřejmým terčem nemilosrdného pubertálního posměchu, jejich přátelství to však zrovna neprospělo.

    Jeff si na střední prošel marihuanovým obdobím, v jednu chvíli se skoro nechal vyloučit. Pak se ale dal dohromady a mohl nastoupit na dvouletou vyšší odbornou školu Bunker Hill. Rick si ani nevzpomínal, čím že se Jeff vlastně živí, snad něčím kolem stavebnin? Jako teenager míval vlasy až na ramena. Teď si na své plešatící hlavě udržoval krátký sestřih a na tváři šedivějící kozí bradku, kterou jako by chtěl vynahradit řídnoucí vlasy. Oči měl světlé, šedohnědé.

    „Asi se po škole rozneslo, že je tenhle dům prázdnej. Chodí sem taková partička děcek. Dělaj si tu večírky a prcaj tu a kdoví co ještě. Když je zaslechnu, ukážu se tu a vypráskám je pryč. Jak se vede tátovi?“

    Rick se smutně usmál a potřásl hlavou. „Pořád stejný.“

    „Stejný, jo? Takže je pořád v tom pečovateláku?“

    Rick přikývl. „Nají se a pak ho odvezou před televizi. Takhle tráví celý den…“ Nepřišlo mu to smutné, ve skutečnosti mu osud jeho otce připadal srdcervoucí.

    „Wendy je furt tam v Oregonu?“

    „Ve Washingtonu. Jo, je.“

    „A ty seš pořád to velký zvíře v Boston Magazine?

    Rick pokrčil rameny. Neměl sílu opravovat Jeffovu zkomoleninu názvu časopisu. Taky by musel uvést na pravou míru i název své pozice – v současnosti žádné. Navíc si nechtěl kazit ten příjemný pocit, že do reálného světa tady venku zpráva o jeho vyhazovu nedorazila. Bylo osvěžující navštívit místo, kde nikdo neslyšel tiché bubnování tamtamů.

    Které on sám uslyšel, až když už bylo příliš pozdě.

    Byl tím posledním, komu došlo, že ho chtějí vyhodit. Čísla – přinejmenším předplatné a stánkový prodej – měl skvělá. Říkal Holly, že mu nejspíš zvednou plat. V redakci se dokonce vedly řeči o vánočních odměnách, pokud časopis „překročí plán“.

    Později samozřejmě zjistil, že se o jeho odchodu mluvilo už celé týdny. Mort udělal několik katastrofálních obchodů. Prohrál vysokou sázku na jednu společnost věnující se těžbě zlata a na čínskou dřevařskou firmu. Přišel o celé své jmění. Jednoduše se vypařilo. Tak se to alespoň říkalo.

    Rick se to dozvěděl u snídaně ve Four Seasons poté, co si objednal. Než dopil svůj první šálek kávy, už věděl, na čem je.

    Nebylo to tak, že by ho vyhodili, ani náhodou. Jeho místo mělo být prostě zrušeno. Mort zastavoval produkci tištěného vydání. Neměl už prostředky na další tučné platy a zaměstnanecké výlohy. Sázka na luxus jednoduše nezafungovala. Kluci z marketingového museli neustále dávat slevy na reklamy, aby naplnili stránky. Zbývající místo pak až příliš nápadně zalepovali vlastními reklamami. Nastal čas totální inovace! Mort radikálně snížil platy a zbavil se svých štědře odměňovaných redaktorů. Ze zaměstnanců redakce se museli stát autoři na volné noze placení od kusu, lépe řečeno od příspěvku. Rick mohl samozřejmě nabízet své reportáže novému šéfredaktorovi a vydavateli v jedné osobě. Ohavné mrňavé veverce s konverskami na nohou, košilí Ben Sherman a brýlemi ve stylu Buddy Hollyho, kterého Rick rok předtím najal jako redaktora webových stránek.

    Ve chvíli, kdy se na stole objevila jeho omeleta se šunkou a pečeným chřestem, přešla Ricka dočista chuť k jídlu.



  • Knihu si můžete také zakoupit v elektronické verzi v následujících e-shopech: