Londýn
1880
Bylo krátce po rozbřesku, plynové lampy stále chladly v mlžném polosvitu, který sliboval další krásné letní ráno, žena už přesto slyšela, jak se město okolo ní probouzí k životu. Ještě hodinu a rušné bulváry zaplní drožky a kolébající se autobusy, rychlé kroky na dlažbě a křik pouličních prodavačů. Bylo však pro ni cokoli z toho důležité? Za hodinu skončí v Temži.
„Mami, pusť mě! Mačkáš mi ruku.“
„Už je ti pět, Williame. Přestaň plakat,“ řekla žena, jejíž slova prozrazovala dobré vzdělání a jen slabý náznak francouzského přízvuku. „Je mi to líto, ale musíme si pospíšit.“ Chytila chlapce za ruku ještě pevněji a společně se vydali vstříc osudu jednou ze špinavějších ulic Southwarku. Po zemi se tu válela sláma a ve vzduchu visel hutný pach hnoje a jiné nepříjemné odéry, které se linuly ven z otevřených oken stovek přecpaných pokojů.
„Kam jdeme?“ zeptal se chlapec podrážděně.
„Na lepší místo. Musíš být trpělivý a uvidíš.“
„Tatínek půjde taky?“
Namísto odpovědi táhla žena chlapce dál za sebou a zrychlovala krok, až ho skoro vlekla. Čas od času se ohlédla přes rameno, ale ne po dítěti, nýbrž zpátky ulicí, zadívala se do ranní mlhy a snažila se najít muže, o kterém si byla jistá, že ji viděl a teď po nich jde. Nezáleželo na tom. Tam, kam šli, je nikdo při smyslech nebude následovat.
Ocitli se na nádraží v Tooley Street a vytrvale pokračovali dál podél oblouků tratě, chlapec jí přitom s každou minutou těžkl na paži. Vylekal ji náhlý klapot koňských kopyt, když se zdánlivě odnikud objevila drožka, ale nezastavila se.
„Přečtěte si o tom v Globe!“ volal prodavač novin, když zahýbali za roh směrem k London Bridge.
K čemu je život bez smyslu či naděje? přemítala.
Podobné myšlenky ji pronásledovaly po mnoho dlouhých nocí, byla však rozhodnutá je dnes umlčet. Pokud tohle bylo vše, co jí život mohl nabídnout, pak s tím skončila. Když se před nimi objevil most, zpomalila, dokud se neocitli na úrovni brány do přístaviště. Vstoupila na most a zastavila se, na okamžik uchvácená kamennou balustrádou, která se táhla po celé jeho délce. Udělala další krok a její oči přitáhla kalně zelená voda Temže, jejíž tok se s odlivem zrychlil.
Potom někdo zavolal její jméno.
„Angeliko!“
Zalapala po dechu. Teď už nebylo pochyb o tom, že ji pronásledují. Táhla Williama dál. Prosmýkla se okolo staršího prodavače zápalek, oděného od hlavy k patě v černé, který vyrazil do ulic brzy, aby zastihl džentlmeny na cestě do práce.
„Promiňte,“ křikla na něj, přičemž si všimla houstnoucího davu okolo sebe.
Někteří lidé na ni civěli, jiní se jí zeširoka vyhýbali, jak se proplétala mezi nimi. Hádala, že reagují na nečekanou naléhavost jejího kroku, zběsilý pohled v očích a na potrhané šaty, které měli se synem na sobě. Vůbec nezapadali mezi elegantní fraky, cylindry a buřinky bohatých mužů, jenže co o ní mohli vědět? Vlastnila nádherné tyrkysové šaty, stejně krásné jako cokoli, co nosily jejich manželky, nemínila je však vyplýtvat na Starého otce Temži.
Uprostřed mostu, kde byla voda nejhlubší, se Angelica zastavila. Srdce jí začalo tlouct ještě zběsileji, až se obávala, že se jí snad udělá zle. Několikrát se pomalu nadechla, aby se uklidnila, pak se kamenným obloukem balustrády zadívala na parníky, bárky a plachetnice na řece, které byly v tak brzkou ranní hodinu většinou uvázané u břehů. Upřela pohled dál směrem k Toweru, který však kvůli mlze nebyl vidět. Pomyslela si, že je to tak dobře. Proud byl tak silný, že je během několika vteřin odnese pryč z dohledu každého, kdo by se za nimi díval z mostu. A nikdo z lidí dole na vodě, kdo by byl dostatečně odvážný nebo pošetilý na to, aby se je pokusil zachránit, je nenajde.
Bez dalšího váhání se otočila k Williamovi, zvedla ho ze země a postavila ho nožkama v botkách na zábradlí.
„Mami?“ zavolal na ni se strachem v hlase. „Já chci domů.“
„O tom už jsme spolu mluvili, Williame,“ řekl Angelica, když si nadzvedla lem šatů a vylezla k němu. „Teď mi dej ruku. Nemáme moc času.“
William jí ruku nepodal, proto ji Angelica popadla a sevřela tak pevně, až ji napadlo, že ji snad rozdrtí.
„Hej! Vy s tím chlapcem, slezte odtamtud.“
Angelica se otočila a spatřila hezky oděného muže, který na ni ukazoval hůlkou. Potom koutkem oka zahlédla toho, který je sledoval. Utíkal, jako by ji chtěl zastavit. Na hlavě mu seděla nízká buřinka a kulhal, takže jeho krok působil těžkopádně. Otočila se zpátky k synovi a rychle ho vzala do náruče.
„Neplač, Williame,“ řekla, když ucítila, jak se jeho tělíčko v jejím objetí chvěje. Láskyplně se na něj usmála. „Bůh na nás dohlédne. Dnes se znovu narodíme.“
Ucítila škubnutí za lem šatů, jenže přišlo příliš pozdě. Kdy domluvila, přesunula si chlapce na jednu paži, druhou rukou se pokřižovala a skočila.
Winson Green, Birmingham
1896
Bůh je mi svědkem, že všechno, co vám povím, je čistá pravda, ať už vás následující události, jakkoli temné a nepředstavitelné se mohou zdát, dovedou k jakémukoli závěru. Mělo by být zaznamenáno, že ani nyní, po všech těch strašlivých věcech, které se staly, nelituji toho, že jsem se do Angeliky Chastainové zamilovala. A nelituji ani situace, ve které jsem se nyní kvůli ní ocitla. I kdybych ve chvíli, kdy jsem se s ní poprvé setkala, věděla, kam náš vztah povede, udělala bych všechno stejně, tak silná je moje láska k ní. To všechno však teprve přijde. Nyní musím začít od začátku, od událostí, které vedly k tomu osudnému dni, kdy jsme se poprvé setkaly a můj život se navždy změnil.
Časem možná začnete o mém popisu událostí pochybovat. Moje slova vám přijdou příliš nechutná, než aby mohla být pravdivá. Nemohu vám nabídnout žádný důkaz kromě toho, co jsem sama viděla a slyšela, což vám třeba bude připadat jen jako slovo proti slovu. Možná tomu nebudete chtít uvěřit, ale musíte, když už ne kvůli mně, tak kvůli všem ostatním, kteří by ji mohli poznat a milovat tak jako já.
Hodně z toho, co vám řeknu, mi prozradila sama Angelica, kterou asi brzy začnete považovat za nespolehlivý zdroj, až ale nadejde čas, zvažte jedno: proč mi to vůbec říkala? Možná to udělala z lítosti, ačkoli já raději věřím tomu, že jednala z lásky, ačkoli se vám to patrně bude zdát vzhledem k tomu, co vám budu vyprávět, nepravděpodobné. Každopádně to udělala s vědomím, že mi nikdo neuvěří, přesto na vás naléhám, abyste to uvěřil, protože já už lhaním nemám co získat.
Tuším, že všechno začalo dlouho předtím, než jsem Angeliku potkala, možná už kdysi dávno, během jejího dětství ve Francii, nebo během dospívání v londýnských slumech. Pro účely toho, co vám chci říct, ovšem celá věc začala ve chvíli, kdy se Angelica přistěhovala se synem Williamem do Birminghamu. To se stalo před šestnácti lety a já mohu upřímně říct, že v jistém ohledu to bylo nejlepších šestnáct let mého života. S Williamem dorazili jednoho dne vlakem a s sebou si nepřivezli prakticky nic než to, co měli na sobě. Byl to neblahý začátek, který už předem věštil selhání, jenže navzdory nebezpečí a zoufalým okolnostem, kterým měli brzy čelit, byla Angelica odhodlaná udělat vše pro to, aby uspěla a zajistila jim oběma, a hlavně pak Williamovi, lepší život.
Všechno dělala pro Williama.
Londýn
1880
Vlak Londýnských severozápadních drah z nádraží v Eustonu měl skoro deset minut zpoždění a Angelica Chastainová cítila s každou další vteřinou větší a větší úzkost. Jednalo se o nenápadný odjezd uprostřed odpoledne a ona a malý William měli prozatím kupé druhé třídy sami pro sebe. Hádala však, že se to brzy změní, když už ne před odjezdem, tak v průběhu cesty na naplánovaných zastávkách.
Dál hleděla ven z okna, přemítala o tom, co zdržení způsobilo, a zdála se uchvácená velkou reklamou na mýdlo Pears na protějším nástupišti. Byl na ní obrázek elegantní ženy stojící u umyvadla, a přestože Angelica nikdy nebyla natolik ješitná, aby se považovala za podobnou dámu, napadlo ji, že v mnoha ohledech si jsou velmi podobné: měly stejně bledou, štíhlou šíji a paže, přepadlý úsměv a široko posazené hnědé oči. Dokonce i ženiny vlasy, vyčesané do volného drdolu a s nakadeřenou ofinou, se podobaly těm jejím, byly stejně tmavě hnědé.
Reklama slibovala zdravou pleť, hladkou pokožku a krásně hebké a bílé ruce. Pomyslela si, že mýdlo Pears je přesně to, co s Williamem po skoku do Temže potřebují. Otočila se a zadívala se přes kupé na syna. Na sobě měl tmavě zelený obleček s vázankou a seděl si na rukách. Vypadal docela ztraceně.
„Určitě jsi nespolykal žádnou vodu?“ zeptala se ho. Velké starosti jí dělalo, že by se mohli nakazit cholerou nebo tyfem nebo nějakou jinou smrtelnou nemocí. „Zavřel jsi při skoku pevně pusu, jak jsem říkala?“
William důrazně přitakal, z nějakého zatím neznámého důvodu se však vyhýbal jejímu pohledu.
„Dobře,“ pravila. Opětovné ujištění ji uklidnilo, přesto bude muset syna dobře sledovat, a sebe vlastně taky. „Říkala jsem ti, že někdy musí člověk zemřít, aby se mohl znovu narodit,“ pokračovala. „No, teď to aspoň bude vypadat, že jsme zemřeli. Tvůj klobouk najdou na břehu, kde jsme ho nechali, a o kus dál navíc tvoji starou botu a můj čepec. Spousta lidí nás viděla skočit, že ano?“
William znovu kývl, dál ovšem zachovával mlčení. Neřekl nic už od chvíle, co ho Angelica vytáhla z Temže a odnesla jeho mokré, třesoucí se tělo pryč od jižního břehu někde v blízkosti Butler’s Wharf. Nepředstavitelně si zahrávala s jejich životy, takže se nedivila, že s ní nechce mluvit ani se na ni podívat, neměla však na vybranou. Protože z Angeličina pohledu bylo lepší zemřít, než třeba jen o den déle žít jejich staré životy. A navíc neměla v plánu zůstat a čelit následkům svých činů.
Natáhla se k sedadlu naproti a vzala Williamovy ruce do svých. Usmála se na syna a přála si, aby se i jemu brzy vrátil veselý úsměv. „Máme před sebou nový a lepší život,“ řekla mu. „Není to vzrušující, Williame?“
William konečně zvedl oči z klína, ale nepromluvil.
„Čeká nás velké dobrodružství,“ slíbila Angelica. „Začne se nám dařit, uvidíš. Postavím ti hrad a budu tě chránit. Slibuji, že už ti nikdo nikdy neublíží.“ Přitáhla si ho blíž a dál se usmívala, skoro se smála. „A taky slibuji, že už po tobě nikdy nebudu chtít, abys se mnou skákal do řeky. Můžeme být zase kamarádi?“
Ve Williamově netečném výrazu se konečně objevila puklina. Postavil se a prudce ji objal. Cítila, že ji sevřel tak pevně, jak jen mohl.
„Tak, to je lepší, že ano?“ řekla. „Za několik hodin budeme daleko od Londýna a ze všeho, co se stalo, zbude jenom dávná vzpomínka. Posadíš se teď vedle mě?“
Cítila, jak se jí Williamova hlava otřela o ucho, když kývl. Potom si sedl vedle ní a posunul se až dozadu k opěradlu, takže mu nohy v nejlepších nedělních botkách visely ve vzduchu.
„Proč musíme pryč z Londýna?“ zeptal se a zvedl tázavé, zarmoucené oči k matce.
Angelica neodpověděla. Jen hleděla do jeho krásné, nevinné tvářičky a v duchu si procházela všechny důvody, zjistila však, že žádný nemůže říct nahlas. Jak by mohla říct synovi pravdu o tom, co se stalo? Co by si o ní pomyslel?
„Kde je tatínek? Bude s námi taky žít na hradě?“
Angelica si povzdychla. Začala vrtět hlavou. Potom si znovu přitáhla Williama do náruče, vmáčkla jeho obličej do záhybů svých nejkrásnějších tyrkysových šatů a řekla: „Ne, Williame. Obávám se, že tatínek je mrtvý.“
William nikdy neprojevoval emoce, nyní ovšem Angelica cítila, jak jí vzlyká na hrudi. Hladila ho po temeni a konejšila ho, dokud neuslyšela, jak vlak nabírá páru, pak se konečně uvolnila. Brzy budou na cestě. Jak moc toužila zbavit se Londýna i všeho, co představoval. Otočila se zpátky k oknu a zahleděla se na konstrukci z kovaného železa, která podpírala střechu nádraží. Přemýšlela o tom, co asi leží před nimi, pak ji ale z úvah vytrhl vysoký policista. Viděla, jak ve své modré uniformě cílevědomě kráčí po nástupišti, a odvrátila se od okna, aby skryla svoji tvář.
Po chvíli se ozval hvizd píšťalky průvodčího a vlak se s trhnutím rozjel, načež nabral pomalé, vyrovnané tempo. Znovu vzhlédla a tentokrát zatajila dech. Policista byl pryč, na jeho místě však uviděla někoho, koho si přála nevidět. Navíc bylo jasné, že i on zahlédl ji, protože běžel rovnou k ní. Byl to muž v nízké buřince, který ji brzy zrána pronásledoval ulicemi Southwarku. Tentokrát ho kulhání skoro nezpomalilo.
Angelica vyskočila na nohy, čímž vylekala Williama. Jak ji ten muž znovu našel? Přiskočila ke dveřím vagónu, aby mu zabránila otevřít je, pokud bude moct. Za kliku chytila včas, její síla se však s tou jeho nemohla měřit. Klika s cvaknutím povolila. Dveře se rozlétly, a právě když to vypadalo, že vlak už nabral příliš velkou rychlost, naskočil muž s odhodláním v divokých očích dovnitř. Angelica ucouvla. Dveře se zabouchly. Na lavici po její pravici si William, který muže nyní poznal, přitáhl kolena k hrudi a vyděšeně se schoulil do sebe.
„Angelica Wrenová,“ řekl muž hrdelním hlasem a chlípně si ji změřil. „No, no. Nemáš mi co říct?“
„Chastainová,“ opravila ho Angelica. „Manželovo příjmení už nepoužívám.“
„No ovšem,“ řekl muž a přistoupil blíž.
„Drž se ode mě dál!“
Muž měl na sobě omšelý šedý oblek se špinavým límečkem. Potáhl za něj, podrbal se za uchem a popošel k ní. „Ale no tak, Angeliko. Takhle vítáš starého kamaráda Toma? Chci si jenom promluvit, to je všechno.“
„O čem?“
„O spoustě věcí.“
