Zaparkoval jsem na stejném místě, kde nechali před osmi měsíci své auto Fowlerovi.
Byl slunečný květnový den, ale teplotou připomínal spíš přelom zimy a jara. Z blat vanul studený vítr, který rozechvíval moře žlutých hlodášů u silnice.
Šest metrů přede mnou cesta končila a za starou dřevěnou brankou pokračovala štěrkovou pěšinou k lomu. Napravo jsem z Dartmooru přes veliký, rozeklaný skalní útes nic neviděl, ale nalevo se blata rozpínala v ladných, rozlehlých kopečcích posetých hnědou trávou, šedivými kameny a větrem ošlehanými stromy.
Zamkl jsem auto a vykročil k brance.
Došlo k tomu loni v září.
Byla neděle a jejich pětičlenná skupinka vyrazila na výlet. Bydleli v domku v Totnes, takže to sem měli zhruba přes hodinu autem. Poblíž vody se nenachází žádné parkoviště, museli tedy zaparkovat na odpočívadle na cestě a osm set metrů k lomu dojít pěšky po klikaté štěrkové stezce. Marc s Kylem nesli člun naložený piknikovými židličkami, Clara měla ručníky, Sara chladicí box a dvouletá Mable se batolila za nimi.
Byl slunečný teplý den, spíše letní než podzimní. Oblohu nehyzdil jediný mráček a panovalo naprosté bezvětří. Když pětice dorazila k lomu, tonulo jezero dosud ve stínu. Rozeklaná skalní stěna na jeho východní straně je tak vysoká, že se přes ni slunce ještě nepřehouplo. Na západním břehu se rozpíná téměř identická skála, až na to, že tahle má tvar písmene L a vytváří kolem jezera přírodní amfiteátr. Útesy obklopující bývalý lom jsou dramatické a dechberoucí a jejich krásu doplňuje klidná vodní hladina. Parsonův lom patřil kdysi k největším cínovým dolům a na březích jezera jsou pořád vidět ruiny hornických domků. Dnes je to jedno z nejlepších přírodních koupališť na blatech.
A právě proto ho Fowlerovi milovali.
A proto přijeli i toho dne.
Ještě než zapadlo slunce, slehla se po třech z nich zem.
Od auta k lomu mi to trvalo dvacet minut pěšky. Fowlerovi museli být ještě pomalejší. Otec a syn nesli člun a Sara určitě zastavovala a čekala na malou Mable.
Navíc po prvotním klesání byl zbytek cesty téměř pořád do kopce, což je určitě taky zbrzdilo.
Rozhlédl jsem se kolem, ale nebylo tam toho moc k vidění. Pěšina působila osaměle a odlehle. Výhled na dartmoorská blata zakrývaly vysoké kopečky, stromy a rozvaliny hornických domků.
Na vrcholku stoupání se přede mnou zničehonic rozprostřel celý lom. Zatažená obloha vypadala jako tmavá střecha, a když štěrk přešel v travnatý porost na břehu jezera, měl jsem pocit, jako bych vstoupil do tajné komnaty.
Hned mi bylo jasné, proč to tu měli Fowlerovi tak rádi.
Hodinu poté, co si Fowlerovi rozložili na břehu své věci, začaly k lomu přicházet další rodiny. Ani za těch nejslunečnějších a nejteplejších dní tu však nebylo narváno, což byl další z důvodů, proč si Marc se Sarou lom tolik oblíbili. Zčásti za to mohla skutečnost, že spousta lidí nevěděla, že se tu dá plavat. Ale nejvíc je odrazovalo to, že na nedalekém odpočívadle mohlo parkovat jen sedm aut, a další nejbližší místo, kde se dal nechat vůz, se nacházelo dobrých pět kilometrů po silnici.
Po desáté dopoledne se slunce přehouplo přes útes na východní straně. Zbytek dne pobíhala Sara v jednom kuse za Mable a snažila se ji namazat krémem, zatímco Mable si ho okamžitě pokoušela setřít, a kdykoli si ho omylem zanesla do očí, začala plakat, že to štípe. Sara si postavila židličku k vodě a spolu s Mable stavěly hrady z bláta, házely si míčem nebo si čvachtaly nohy, zatímco ostatní vyplouvali na jezero. Mable měla rukávky, přestože do vody moc nechodila. Sara však nehodlala nic riskovat. Naposledy zariskovala v devatenácti, kdy se opila se svým tehdejším přítelem, a devět měsíců nato se narodil Kyle.
„Ještě jednou, Marcu?“
Sara vzhlédla a všimla si, že Kyle podává Marcovi veslo.
„Zůstanu tu s tvojí mámou, kámo,“ opáčil Marc a ohlédl se na Mable, která byla zrovna v tom věku, kdy se od mámy nehnula ani na krok. Sara si s ní hrála skoro osm hodin a Marc jí slíbil, že se pokusí malou rozptýlit, aby měla aspoň chvíli pro sebe. „Navíc budeme muset za chvíli začít balit,“ dodal Marc.
„Ale no tak,“ zabrblal Kyle a hodil mu veslo.
Marcovi nezbývalo než ho chytit.
Podíval se na Saru.
Ostatní rodiny už odjely, a třebaže to tu Sara zbožňovala, už by nejradši taky vyrazila domů.
„Prosím, mami,“ zaškemral Kyle a ukázal na Claru a její paži v závěsu. „Můj první důstojník je zraněný, a když neveslujeme dva, je to na tom člunu divný.“
Sara chtěla odmítnout.
Namísto toho však řekla: „Dobře, ale vraťte se brzy.“
„Vezmeme to jen do půlky a zpátky,“ slíbil Marc.
„A dávej pozor, ať se vám neutopí,“ požádala Sara Kylea a kývla bradou k Marcovi.
Zatvářil se naoko uraženě, ale Kyle s Clarou se zasmáli. „Drzoune,“ prohodil Marc pobaveně a sedl si do člunu.
S Kylem popadli každý jedno veslo a i s Clarou vypluli na jezero. Člun byl dlouhý zhruba čtyři a půl metru, ale na rozdíl od ostatních plavidel podobné velikosti neměl motor, takže se snáz převážel. Namísto motoru Marc pořídil na záď nacvakávací střechu, aby Sara a Mable, kdyby vypluly s nimi, mohly sedět ve stínu. Stříška měla po stranách srolované plachty, které se daly spustit a chránily tak člověka uvnitř proti slunci i ze stran. Sara ze břehu viděla pod žlutou plachtou Clařinu postavu. Dívka se nakláněla mírně doleva a pod plážovými šaty se jí rýsoval obvaz na pravém rameni.
Sara se podívala na hodinky a posadila se.
Byla tak unavená.
Mable se k ní dobatolila a vylezla jí do klína.
Došel jsem až ke břehu.
Lom zel prázdnotou, stejně jako oné zářijové neděle v šest večer. Stál jsem přímo uprostřed, na půl cesty mezi západním a východním útesem, které od sebe byly vzdálené zhruba dvě stě metrů. Tady někde musela sedět i Sara s Mable, když ostatní vypluli na jezero. Od severu na jih bylo trochu širší, odhadem tak tři sta metrů, takže když člun doplul doprostřed, byl sto a více metrů od břehu. Taky jsem věděl, že Sara – která celý den pobíhala za dvouletou dcerkou a nehnula se od ní na krok – byla vyčerpaná a na minutku si zdřímla, zatímco si Mable hrála na jejím klíně s nějakými hračkami.
Jenže ta minutka stačila.
Sara prudce otevřela oči.
Mable už na jejím klíně nebyla. Hračky se válely na zemi a holčička bouchala lopatičkou o područku matčina křesílka a snažila se získat její pozornost. Sara se prudce posadila a několikrát zamrkala, aby se probrala.
Podívala se na hodinky a oddechla si. Zavřela oči ani ne na minutu. A celou dobu vnímala okolní zvuky. Šplouchání vody, zpěv ptáků. Neměla však usnout ani na chvíli. Podívala se na Mable v plence, na to, jak je drobounká. Dcerka mohla snadno někam odběhnout, mohla spadnout do vody a utopit se, klidně i s rukávky.
Popadla Mable do náruče a objala ji. Mable se jí snažila vykroutit, ale Sara ji nepustila. Jako by si holčička uvědomila, že matka potřebuje útěchu. Zklidnila se, přitiskla hlavičku k její hrudi a přestala sebou šít.
Sara zalétla očima k jezeru.
Člun už byl uprostřed. Zastavil se zádí k ní. Marca, Kylea i Claru před jejím pohledem zakrývala stříška.
Jezero kolem bylo dokonale klidné a hladké, jako zrcadlo.
Sara nakrčila čelo a vykročila vpřed.
Něco bylo špatně.
Došla k vodě. Jedno z vesel vyklouzlo z oka na člunu a vznášelo se na hladině. Spolu s tím se začal člun otáčet. Sara zatajila dech. Něco bylo hrozně špatně.
Konečně se otočil přídí k ní.
A tehdy Sara uviděla, že pod stříškou nikdo není.
A nejen tam. Člun byla úplně prázdný.
* * *
Fowlerovi bydleli necelé dva kilometry od Totnes, v domku postaveném ve svahu kopce. Nahoře byla garáž, kousíček od příkré, úzké cesty, a odtamtud se pozemek svažoval. Pod garáží se nacházela zadní zahrada, na kterou navazoval dům. Úplně vespod byla ještě malá přední zahrádka a potom brána. Tudy jsem přišel i včera, když jsem Saru navštívil poprvé. A stejně jako včera stálo na soukromém parkovišti za bránou BMW X5 s přívěsem.
Sara mi nechala otevřenou garáž, a tak jsem zastavil vedle jejího mini a vystoupil. Vypadalo to tam jako v každé jiné garáži nebo dílně. Roztroušené nářadí, police s hřebíky a matičkami a dalšími blíže neidentifikovatelnými součástkami, které nejspíš Marc jakožto inženýr používal k práci. O jednu stěnu se opíralo kolo a v držáku naproti byly zavěšené dvě vzduchovky. Byla v něm zastrčená i pomačkaná fotka Marca a Kylea. Stáli na ní se vzduchovkami kdesi v lese. Oba na sobě měli nepadnoucí tvídové oblečení. Kyle se usmíval, jako by nemohl uvěřit tomu, do jakých hadrů se to nechal obléknout. Marc se nepokrytě smál se zakloněnou hlavou a přivřenýma očima a objímal Kylea kolem ramen. Nic z toho mě však nezaujalo tolik jako kalendář s fotkou celé rodiny Fowlerových pověšený nad pracovním stolem.
Pořád byl otočený na září 2022.
Vydal jsem se ze svahu k domu a zaklepal na boční dveře. Během čekání jsem se zadíval na BMW. Bylo zřejmé, že s ním Sara za těch osm měsíců od zmizení na jezeře nevyjela ani jednou. Nešlo jen o to, že k němu byl pořád připojený přívěs. Ale o to, že na tom přívěsu byl stále jejich člun.
Sara mi otevřela.
„Zdravím, Davide,“ prohodila a otřela si ruce do zástěry.
Pokynula mi dovnitř. Zrovna uklízela kuchyň. Na sporáku se vařily těstoviny a z vedlejšího pokoje sem doléhal zvuk televize. Hrál tam nějaký dětský pořad.
„Promiňte ten nepořádek. Snažím se tady madam připravit obědy na příštích pár dní. Musím na dva dny pryč a Mable bude u mé matky. Máte děti?“
„Dceru.“
„Takže jste tohle období taky zažil?“
„Bohužel ne. Zrovna o tohle jsem přišel.“
Zaraženě se na mě zadívala. Nevěděla, co na to říct.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vyzvídat.“
„Nic se nestalo,“ ujistil jsem ji. „Takže Mable má ráda těstoviny?“
„Nic jiného snad ani nejí. Předtím spořádala, co jste před ni postavil, jenže od…“ Odmlčela se. Od loňského září. „Je to…“
Povzdechla si a svěsila ramena.
„Je to jiné,“ dodal jsem za ni.
„Ano. První týden jsem předstírala, že jsou její táta a bratr na prázdninách. Ale nakonec jsem jí řekla pravdu…“ Další odmlka. „Když jsem přiznala, že nevím, kde její otec a bratr jsou, kde je Clara – Claru zbožňovala –, ani kdy se vrátí domů, začala se postupně měnit. Nevím, do jaké míry tomu rozumí. Ale vnímá to. Vidí, že tu Marc s Kylem nejsou a je z toho rozrušená. Sem tam mívá záchvaty vzteku, a dokonce mě už i párkrát praštila. To nikdy předtím neudělala.“
Přinutila se k úsměvu, který byl tak plný bolesti a zármutku, že mi to připadalo jako dívat se do zrcadla. Po smrti manželky jsem prožíval totéž. Znovu a znovu jsem nasazoval stejný prázdný úsměv, abych své blízké ujistil, že jsem v pořádku a srovnávám se s tím. Jenže to byla lež. Po čase se naučíte skrývat bolest lépe a už tak často nepláčete, ale do normálu se nevrátíte nikdy. Ne když stačí málo – vůně, píseň v rádiu nebo známé místo –, abyste se znovu složili.
Nehledě na to, čím jsem si prošel a jak moc se mi po manželce stýskalo, to však Sara měla těžší. Její manžel, syn a synova přítelkyně se osm měsíců pohřešovali. A ona stále netušila, co se stalo.
„Byl jste se tam podívat?“ zeptala se.
„Dneska ráno.“
„Co na to říkáte?“
„Nedivím se, že se vám tam tolik líbilo.“
„Ale věříte mi?“
„Věřil jsem vám i předtím.“
„Já vím. Já jen…“
Zarazila se.
Rozhlédla se po kuchyni a zastavila se pohledem na zarámované fotce na poličce. Byla na ní s Kylem. Do rámečku bylo vyryté červené srdíčko.
„Chci říct, už chápete, o čem jsem mluvila?“
Během našeho předchozího setkání mi Sara dokola zdůrazňovala jedno a to samé: na jak dlouho si tam na břehu zdřímla. Tvrdila, že to nebyla ani minuta, zarputile si za tím stála. Když se posadila, podívala se prý na hodinky. Bylo sedmnáct minut po šesté večer. A když ji Mable probudila mlácením lopatkou, bylo za deset půl sedmé. To byly tři minuty. Jenže ona neusnula hned a odhadovala, že mohly uběhnout tak dvě minuty, než odpadla.
Zatím jsem čekal, až mi můj zdroj sežene hlášení o pohřešovaných osobách týkající se Marca, Kylea a Clary, ale z toho, co mi po telefonu už řekl, se zdálo, že vyšetřovatelé Devonské a Cornwallské policie o její výpovědi pochybovali. Zapsali si, že když na místo dorazili, byla Sara „rozrušená, až hysterická, a značně panikařila“. O přesných časech se prý nezmínila, s tím přišla až den nato u výpovědi, přestože jim to mohla říct už v lomu. Bylo jasné, na co tím poukazují. Nepodezřívali ji vyloženě ze lži, jen se domnívali, že se zmýlila. Jezero se rozpínalo na ploše sedmdesáti pěti tisíc metrů čtverečních, jak by tedy mohli tři lidé zmizet ze člunu uprostřed něj během necelé minuty?
Já jsem jí ale věřil, přesně, jak jsem jí i řekl. Zármutek v její tváři vypovídal o mnohém, ale stejně tak i její síla, odhodlání a neochvějná jistota. Sara vůbec nepochybovala o tom, co viděla.
Na hodinkách jsem viděla sedmnáct minut po šesté. Nevybájila jsem si to.
Policejní potápěči to tam v následujících čtyřech týdnech pročesali hned třikrát. Členové její rodiny se neutopili. A nemohli ani doplavat na břeh. Nejenže by to za minutu nestihli, ale Clara navíc toho dne plavat vůbec nemohla.
Dva týdny předtím si natrhla vazy v rameni.
Musela by plavat jen s jednou rukou, což by ji zpomalilo, nebo by jí musel pomáhat jeden z mužů, což by je zpomalilo také. Od středu jezera to bylo k východnímu i západnímu břehu sto metrů, což byla vzdálenost, kterou olympijský vítěz překonal za čtyřicet šest vteřin. Ti tři v žádném případě nemohli trhnout světový rekord.
Přesto když se Sara probudila, byli její manžel, syn a jeho přítelkyně pryč. Člun zel prázdnotou.
A nešlo jen o to, jak zmizeli.
Mnohem důležitější bylo proč.
