Ztracený svět

květen 2030

Z průjezdu domu opatrně vyhlédli na ulici.
Dva nejhledanější lidé v celé Praze, uprchlí vězni, psanci a momentálně nejžádanější zboží ve městě.
Žena a muž, ačkoli on byl věkem spíš ještě kluk. Nebýt pandemie, končil by právě střední školu nebo začínal vysokou. To ženě, která ho podpírala, bylo skoro jednou tolik, i když vypadala mladší. Nebo by spíš vypadala, kdyby si mohla obléct hezké šaty, namalovat se a bezstarostně se smát, jak to šlo kdysi.
Kdysi dávno. Ve skutečnosti jen před pár lety, ale všichni už o té době přemýšleli jako o ztracené epoše, která se nikdy nevrátí. Klukův otec to vystihl asi nejlíp, když jednou řekl, že plují na odlomeném kusu ledovce.
Před pěti lety se doba jen líně vlekla dopředu, postupovala předvídatelnými kroky, a přestože nebyla nouze o dramata, ta se obvykle odehrávala jen v ohraničeném prostoru a omezeném čase. Pak ale došlo k odlomení kry. Obrovská masa minulosti zůstala najednou celému světu za zády, zatímco neznámý, ale o to silnější proud unášel lidstvo kamsi pryč. Průrva mezi tenkrát a teď se zvětšovala takovou rychlostí, že by na to nikdo nedokázal reagovat, ani kdyby tušil, co dělat.
Všechno, co pak následovalo, bylo už jen pokusem udržet se naživu. Přesněji řečeno souborem pokusů, které přitom nikdo nekoordinoval. Svět se rozdrolil na miliony enkláv s vlastními pravidly, přičemž nikdo ani nedokázal říct, která z nich jsou pro přežití lidstva ta skutečně důležitá a účinná.
Pětapadesát měsíců rozkladu světového řádu, od Tokijského masakru po dnešek. Když posledního října roku 2025 rozsekal Keisuke Endo šestnáct vrcholných manažerů své společnosti katanou, měli to všichni jen za děsivou a bizarní kuriozitu. Média se předháněla v tom, kdo přinese více šokujících detailů a souvislostí, a diváci pak zpravodajství hltali tím náruživěji. Nikdo ještě netušil, že právě v tu chvíli dochází k možná největšímu třesku v dějinách lidstva.
Celý svět se zkrátka jen bavil tím šílenstvím, ke kterému došlo ve dvaačtyřicátém patře tokijského mrakodrapu s výhledem na posvátnou horu Fuji.
O tři měsíce později už se celé společenství začínalo hroutit a nikdo to nedokázal zastavit. Najednou byly zapomenuty stavby pyramid, starověcí filozofové, zámořské objevy a dokonce i světové války, protože to, co přišlo, se tomuhle všemu naprosto vymykalo.
CCR neboli eRko. Pandemie nepředvídatelného šílenství, nemoc s neznámým spouštěčem a nedozírnými následky. Od jejího propuknutí lidstvo nepostoupilo v boji s ní ani o píď. Nebo aspoň ne nějakým koordinovaným způsobem, protože pokud by k jistému pokroku přece jen někde došlo, nedozví se o něm ani v dalším nejbližším společenství, natož na jiném kontinentu. Dávno už neexistovaly hromadné sdělovací prostředky, internet ani satelitní spojení. Nelétala dopravní letadla a vlaky nebo auta jezdily jen uvnitř jednotlivých enkláv. Výjimky sloužily jen k dopravě zboží, ovšem přesuny lidí byly zakázány. Nikdo nechtěný se do společenství nedostal.
Vnitřní i vnější bezpečnost Prahy chránila garda. Obávaná, nenáviděná a schopná všeho. Podřízená přímo Generálovi, kterého si ještě za normálních časů lidé demokraticky zvolili. Jenže normální časy zmizely s příchodem CCR a s sebou vzaly i většinu právního řádu.
A právě po gardistech se teď kluk a žena dívali. Ukrytí v průchodu starého karlínského činžáku se snažili zjistit, jestli můžou vyrazit do noční ulice. Netušili přitom, kam jít. Jistě věděli jen to, že už mají dost nesvobody.
Za zády nechávali rozsáhlý betonový bunkr v útrobách Vítkova. Před dvěma dny ještě ani netušili, že takové místo existuje, ale shodou několika událostí se do něj dostali. Prakticky proti své vůli.
Ocitli se v kolonii čistých, tedy lidí nenakažených eRkem. Nejdřív to znělo jako výhra, ale záhy zjistili, že jen vyměnili jedno vězení za druhé. Když vyvolali vzpouru a utekli z lágru střeženého gardou, slíbili si, že se už podruhé zavřít nenechají. Jejich svoboda byla vykoupená bolestí a utrpením, riskovali život a vyplatilo se jim to. O pár desítek hodin později se ale znovu ocitli v sevření betonu a vynucovaných pravidel, z nichž to nejdůležitější znělo, že jejich svobodná vůle zde neplatí.
Dostali se i odtamtud, ale i v tomhle případě utíkali zubožení, zranění a s cizí krví na rukou.
„Nikoho nevidím,“ zašeptal kluk a žena přikývla, že i jí se zdá ulice bezpečná. Můžou vyrazit. Jenže kam? Tunelem na Žižkov to bylo vyloučené, vlezli by do stovky metrů dlouhé pasti bez jediné únikové cesty.
Směrem do centra by se po chvíli dostali k autobusovému nádraží na Florenci, využívanému jako dispečink městské dopravy. Přítomnost gardistů zaručena, střídali se tam ve směnách. Pak už zbývala jen cesta do Libně, která jim připadla jako nejmíň problémová. Což ale neznamenalo, že nemůžou narazit na po zuby ozbrojenou hlídku.
Oni měli přitom jen prázdné ruce.
Měl jsem vzít tu pistoli, pomyslel si kluk.
Tu pistoli. Zbraň, kterou si sotva před pár minutami prostřelil Rubens hlavu. Rubens, samozvaný šéf bunkru, pro někoho mesiáš, pro jiné jejich věznitel, v časech před pandemií sportovní a televizní hvězda. Teď už jen mrtvola. Jeho smrt spustila chaos, protože mnozí z obyvatel bunkru najednou neměli koho poslouchat. Museli se rozhodovat sami za sebe, čemuž v uplynulých měsících a letech odvykli. Netušili, co si počít, jestli zůstat i dál schovaní před zbytkem šíleného města, anebo odejít jako kluk s Annou.
Jenže kluk udělal chybu. V chaosu, který vypukl, na zbraň zapomněl. Stejně tak si s sebou nevzali žádné svoje věci, protože neměli čas se pro ně vracet. Mohlo se totiž stát, že se Rubensovy gorily vzpamatují a začnou úřadovat. Odešli tak rychle, jak jen jim to jejich stav dovolil. Anna zubožená, kluk s prostřelenou rukou a vyčerpaný.
Teď ale už s bunkrem za zády vyhlíželi další etapu své cesty.
„Musím ti ošetřit tu ránu,“ poznamenala Anna ke klukově paži.
Potřebovali by se někam schovat, aspoň na pár hodin. Vyspat se a zotavit, nabrat síly a především se dohodnout, co dál. Neměli čas o tom mluvit, všechno se seběhlo tak rychle! Byli přinucení reagovat na situaci, které je Rubens vystavil, takže utekli jen tak bez plánu.
„Jdeme,“ zamumlal kluk a ruku v ruce se vydali podél zdí karlínských domů.
Mířili k Palmovce a tam se pak uvidí. Samozřejmě pokud jim předtím nevstoupí do cesty garda nebo jiný problém.
Anna mlčky spěchala vedle kluka. Měla spoustu otázek k tomu, co se před chvílí v bunkru stalo. Přestože všechno viděla z první řady, stejně to nechápala. Potřebovala vysvětlení, jenže na to právě teď nebyl čas. Snad až se někde ukryjí.
Jenže kde?
Na Palmovce to znala, žila tam v podnájmu do doby, než se vdala a odstěhovala nahoru na Prosek. Jenže od té doby se čtvrť změnila. Nejdřív propukl stavební boom, který po vypuknutí eRka stejně rychle utichl. Spousta budov zůstala rozestavěná, protože neexistoval důvod je dokončit, a jejich torza trčela do okolí jako memento. Stejně tak zůstala prázdná většina kancelářských budov, v nichž už neměl kdo úřadovat. Mnoho profesí zaniklo, v nových dobách se pracovalo spíš rukama než hlavou.
Annu napadlo, že by mohli přenocovat v některé ze stovek opuštěných kanceláří. Do jedné chodila ještě před pandemií za nejlepší kamarádkou, byla tam snad stokrát. Dokonce věděla o požárních dveřích, které byly zamčené jenom na oko, protože se jimi chodilo ven kouřit. Ještě v dobách, kdy existovaly předpisy i na takovéhle prkotiny. Kamarádka byla dávno mrtvá, přišla o život hned po začátku pandemie. Řidič nakažený eRkem sjel s autobusem plným lidí do Vltavy, šlo o jeden z prvních případů hromadné vraždy v Praze. Duben 2026. Zanedlouho skončila i firma, kde pracovala – akciové trhy se zhroutily spolu s reálným světem.
„Možná vím, kam se schovat,“ řekla Anna, „je to kousek před Palmovkou.“
„Tak fajn,“ přikývl kluk.
Prázdné kanceláře futuristické budovy jen pár stovek metrů za Invalidovnou pro ně budou v téhle situaci to nejlepší, co můžou chtít.