Dvůr havranů a zkázy

„Našli jste ji?“ Soustředil jsem se na bojovníka stojícího přede mnou a srdce mi divoce bušilo. Výkřiky za ním přehlušily jeho první odpověď. Přibelhal se k němu hladový a on se neubránil zachvění, přestože jsem věděl, jak neohrožený bojovník to je. Té stvůře chyběla půlka žaludku a jedna paže; zbytek těla tvořila nesourodá směs sešitých kusů kůže různých odstínů. Jeho doširoka rozevřená tlama byla potřísněná krví a mrtvé, skelné oči se upíraly na bojovníkovu mocnou sekyru.
Kolem mé hole se krátce rozvířily stíny a vzápětí celou nemrtvou příšeru pohltily. Nadpřirozený skřek pomalu utichl.
„Našli jste ji?“ zopakoval jsem tvrdě.
„Myslím, že ano, můj princi.“
„Dnes v noci vyplouváme. Pokud na ni někdo vztáhne ruku, zemře.“

*  *  *

„Podváděla jsi,“ zabručel mohutný, pivem páchnoucí muž a natáhl ruku. Jeho špinavé prsty se vznášely nad mou černou hrací figurkou. Naštvaně mě probodl pohledem. Jeho oči byly zarudlé a lehce skelné od všeho toho piva, medoviny a vína, co vypil.
„Podváděla? Jen neumíš prohrávat, Skegine,“ opáčila jsem a setřásla jeho ruku.
„A ty jsi zrůda,“ odpověděl a letmo pohlédl na moje vlasy. Dřív by mě jeho slova zastrašila. Teď mě přiměla narovnat se a na rtech se mi rozehrál úsměv. Zvedla jsem ruce a prsty jsem si pročísla svoje dlouhé měděné vlasy.
„Radši zrůda než ubožák,“ usmála jsem se na něj.
Vlastně mě skoro porazil. Navzdory jeho zápachu a zanedbanému zevnějšku byl jedním z těch lepších hráčů v Horní Krosse, městě nejblíž ke zlatodvorskému paláci. Ale byl opilý. Což bylo něco, co jsem – Odin je mi svědkem – musela využít ve svůj prospěch.
Jeho oči po mých posměšcích potemněly. „Kdybych měl vlasy takové barvy, ostříhal bych si je,“ zavrčel.
Jeho zacuchané vlasy byly hnědé – stejný odstín hnědé jako u všech ostatních lidí v Yggdrasilu. Nikdy v životě jsem neviděla někoho, kdo by měl vlasy jako já.
„Kdybych neměla žádné vlasy, jak bych se pak chlubila všemi těmi copy, co získám?“
Nad mou odpovědí si jen pohrdavě odfrkl. „Ty žádný copy nikdy nezískáš. To bys musela bojovat.“ Zabušil si pěstí do hrudi, přitom mu ze džbánu vystříklo pivo na už tak umazané kožešiny. Těch několik mužů, co kolem nás v hostinci posedávali, si taky zabušilo pěstí do hrudi a vesele si přihnulo piva.
Uměla jsem bojovat, ale to jsem mu rozhodně neměla v plánu říkat. A navíc, pro získání copů je nutné být uznáván svým klanem. A já žádný klan neměla.
Vlastnil mě palác.
„Jsou i jiné způsoby, jak získat copy,“ řekla jsem. Potřebovala jsem ho zaměstnat hovorem, rozptýlit ho. Kdyby si všiml, jak snadno by mě mohl porazit, dostala bych se do pěkného maléru. Vsadila jsem víc, než jsem si mohla dovolit.
Tentokrát se jeho pohled upřel na lesklou zlatou runu na vlastním zápěstí.
„Jsi otrok stejně jako já.“ Jeho hlas zhrubl a vytratilo se z něj přátelské škádlení. „Ta runa tě nedělá o nic lepší, než jsme my ostatní.“
Byla to pravda. Zlatá runa na zápěstí mě nedělala o nic lepší než ostatní lidi, ale díky ní jsem byla cennější pro naše faeské pány.
Pomalu jsem přikývla. „Ale v tomhle jsem lepší než ty.“ Nenuceně jsem ukázala na hrací desku. „Co takhle nová sázka? Získám cop dřív než ty.“ Skegin se od srdce zasmál a dopřál si pořádný doušek svého nápoje.
„Ty nikdy žádnej cop nezískáš.“
„Tak tu sázku přijmi.“ Po tváři mu přeběhl náznak pochybnosti. To bylo vše, co jsem potřebovala. „No ne?“ Předklonila jsem se a snažila se ignorovat pronikavý zápach dobytka a piva. „Bojíš se, že bych vyhrála, Skegine?“
Jeho výraz se změnil z pochybnosti v hněv a já věděla, že ho mám přesně tam, kde jsem ho mít chtěla. Rozvrzaná židle, na které seděl, hlučně odletěla vzad, jak se těžkopádně postavil na nohy.
„Pomáháš fae! Ty zrzavá čarodějnice, myslíš si, že můžeš odejít z paláce a chovat se k nám bojovníkům jako k lejnu na botě? Jsi stejná jako oni!“ zasyčel.
Snažila jsem se zachovat si kamennou tvář a nedat najevo žádné emoce.
Ale má pravdu, křičelo na mě moje svědomí. Umožňovala jsem těm chamtivým, krutým fae Zlatého dvora, aby se k celé mojí rase chovali jako k otrokům.
Zůstala jsem sedět na židli a nonšalantně pokrčila rameny. „Jsi moc hloupý na to, abys tuhle hru vyhrál, a moc zbabělý na to, abys přijal moji sázku.“ Zrychlil se mi tep, protože jsem věděla, jak bude reagovat. „Upřímně řečeno, většina malých dětí je chytřejší než ty. Dokonce i to lejno na mojí botě by ti dalo docela zabrat. Nejsi náhodou veslingr?“ použila jsem starodávnou nadávku a jeho tvář zahořela vzteky.
Na rozdíl od lakomých fae si lidé ze Zlatého dvora stále cenili hodnot, které Odin v dávných dobách vštípil společnosti: statečnost, čest a vědění. A pokud existoval nějaký způsob, jak obyvatele Zlatého dvora vyprovokovat, stačilo nařknout někoho ze zbabělosti nebo hlouposti.
Skegin kopl do stolu a hrací deska odletěla až k tomu vedlejšímu.
Zaplavil mě pocit vítězství. „Takže to vzdáváš,“ řekla jsem, rychle se postavila a jen tak tak se vyhnula ráně, která letěla mým směrem. Byl skoro o hlavu vyšší a nemířil zas tak dobře, takže to nebylo těžké. Hrdelně, bublavě zavrčel a snažil se vytáhnout něco ze svého koženého opasku, ale přes tlusté kožešiny se mu to nedařilo.
Zariskovala jsem a otočila se k němu zády – směrem ke správci sázek sedícímu u stolu za námi. Natáhla jsem ruku.
„Moji výhru, prosím.“
Mladší, tichý muž se na mě stydlivě podíval. „Dobrá práce, Reyno,“ řekl. „Tam to pro tebe nevypadalo právě nadějně.“ Věděl přesně, co jsem udělala. Usmála jsem se na něj a on mi podal malý váček s cinkajícími mincemi. Za sebou jsem uslyšela další Skeginův řev. Otočila jsem se právě včas, abych viděla, že se mu podařilo vydolovat malou sekyru, kterou mířil na moji hlavu. Naposled jsem na něj mávla a usmála se – a pak jsem se dala na útěk. Asi to nebyla ta nejstatečnější věc, ale byla, u Odina, rozhodně ta nejchytřejší.
Nemohla bych se nijak bránit: neměla jsem žádný štít a měla jsem na sobě jen bavlněné šaty a koženou zástěru z dílny. Navíc jsem nesla kořist, pro kterou jsem původně opustila palác.
Protáhla jsem se kolem několika hlučnějších opilců a vyklouzla z hostince. Zlatě dlážděnou cestu směrem k paláci jsem vyběhla bez zastavení – i když jsem věděla, že Skegin mě pronásledovat nebude. Byl moc opilý a nebyl problém najít si rychle nějakého dalšího protivníka.
Takový byl život v Yggdrasilu. Pít. Bojovat. Šukat. A pak zase hezky znova.
Minimálně to tak vypadalo v lidských městech. Fae dělali totéž. Ale u všech sudiček, dělali to po svém.
Hnala jsem se k třpytícímu se zlatodvorskému paláci a mračila se na něj. Fae si vybudovali svůj domov na nejvyšším vrcholu území Zlatého dvora, odkud shlížel na vesnice a města rozprostřená pod ním. Víc než dvacet věží z ryzího zlata se majestátně tyčilo z terasovitých nádvoří, lemovaných zářícími schodišti a ozdobených zlatými sochami. Nádherná vitrážová okna odrážela mihotavou zlatou záři, která se vlnila napříč celým Zlatým dvorem.
Mělo to být dechberoucí.
Pro mě ale ne.
Bylo to to nejpřepychovější vězení, jakým mohla holka opovrhovat. Blyštivá oprátka kolem krku vysávající ze mě život.
Proběhla jsem branami paláce a stráže se mě neobtěžovaly zastavit. Měděné vlasy snadno prozrazovaly moji identitu a pravidelnými úplatky jsem si zajišťovala, že mě nechávali projít celkem často.
V útrobách mi žhnula naděje. Právě získané peníze mohly konečně opravdu stačit na to, abych se ze Zlatého dvora dostala pryč.
Dost na to, abych si koupila svobodu.
Ty stejné pochybnosti, které mě vždy pronásledovaly, se teď v mé mysli rozezněly pronášené Kařiným hlasem: Reyno, nemůžeš opustit Zlatý dvůr! Jsi runou poznamenaná – na každém jiném dvoře by se tě snažili zabít!
Ale když někoho celý život ponižují, zneužívají a bijí chamtiví, krutí fae, vyhlídka smrti poněkud ztrácí na své pochmurnosti.
Ne že bych chtěla umřít, to vůbec.
Ale nebezpečí mimo Zlatý dvůr už léta nevypadalo tak hrozivě jako kdysi. Věci, které mě dřív děsily a přiměly k poslušnosti – a stále fungovaly na moji svěřenkyni Karu –, už nade mnou ztratily moc.
Zlatý dvůr mi poskytoval bezpečí, to jistě – ale za jakou cenu?
Příběhy o Dvoru stínů mi pořád naháněly husí kůži, ale jistě bych mohla najít místo v jednom ze zbývajících tří dvorů, kde bych mohla být svobodná?
Moje nohy se míhaly přes blyštivé dlaždice obrovských schodišť spojujících terasovité zahrady, dokud jsem nedošla k podlaží, kde sídlili méně významní faeští dvořané. Taky se tam nacházela zlatnická dílna. Zlaté věže šplhaly vzhůru k obloze a vrhaly dolů světélkující jas připomínající kočičí oči ve tmě. S každým mým krokem se odlesky světla odrážely všude kolem, a já jsem si zakryla oči před září zlatých stěn. Zlostně jsem pohlédla na hlavní vstup, který se nacházel o dvě poschodí výš, a pak jsem zamířila směrem k thrallskému vchodu. Zpomalila jsem, abych v zářivé hale působila nenápadně. Několik dvořanů mi věnovalo lhostejný pohled, zatímco jsem mířila ke skrytým thrallským celám.
Když jsem dorazila do dílny, kde jsem žila a pracovala, hlídačka se na mě zamračila.
Na tvářích měla šmouhy od modré válečnické barvy a její hnědé vlasy byly zapletené do mnoha copů: to znamenalo, že byla vysoce respektovaná lidská válečnice. Ale i tak byla thrall. Otrok.
„Kde jsi byla?“ Její zavrčená otázka mě okamžitě dopálila.
„U tvého muže.“
Její kopí mě praštilo do břicha dřív, než jsem stačila zareagovat.
„Jsi ubohá zrůda,“ zasyčela.
„Jo, jo. Ale v posteli jsem lepší než ty – alespoň to tvrdí tvůj starej,“ odpověděla jsem a snažila se stát přitom vzpřímeně i přes úpornou bolest v žaludku.
Pravdou bylo, že jsem nejspíš nebyla v posteli lepší než ostatní, soudě podle mých dosavadních skromných a nijak zvlášť příjemných zkušeností v tomhle ohledu. Taky bych nikdy nespala s mužem jiné ženy. Ale to ona nevěděla.
Přistoupila ke mně se zlomyslným zábleskem v očích.
„Žádají si tě ve velké síni.“
Můj krk polil studený pot a strach mi sevřel hrdlo.
„Ve velké síni?“ Nepodařilo se mi skrýt obavy. Strážkyni se po tváři rozlil úšklebek.
„Ano. Lord Orm si dneska vybírá a víš co? Jsi ve finálním pětici!“
Stáhl se mi žaludek a rozbušilo srdce. Lhoris mě varoval, že by se to mohlo stát. Můj mentor mi radil, abych se držela při zemi a nesnažila se zbytečně přilákat pozornost. Evidentně se mi to nepodařilo.
V Ygdrassilu bylo několik možných osudů, které byly horší než smrt.
Ale být spoutaná jako konkubína na dobu neurčitou k nejkrutějšímu pánovi na Zlatém dvoře? Snad kromě roztrhání a pozření hladovými jsem si nedokázala představit nic děsivějšího.