Hříšné dědictví

Nesnáším módu. Ne oblečení, ale lidi, iluzi – tenhle průmysl nám zanechali velikáni a my jsme ho otrávili chamtivostí, nafoukanými názory a společenským postavením. Zdá se, že na oblečení už nezáleží, jenom na značce našité na klopě. Nádherné šaty může zazdít neznámý původ a mohou skončit na ramínku v Des Moines TJ Maxx a následně na středoškolském plese kdesi ve vidlákově. V tomhle světě jsou návrháři bohové, lidské životy podléhají choreografii, lidé se bodají do zad, slibují a vyhrožují, vše pro to, aby se dostali na jeden z těch ceněných trůnů.

Já jsem ten nejhorší z nich a vím líp než kdokoli jiný, jaké oběti to vyžaduje. Posledních deset let mého života bylo zinscenováno, byla to síť podvodů a lží, vše pro jeden z těch trůnů.

Sedím v originálním modelu od Vince Horace – pocta jeho božství –, dokonale padnoucím, na míru šitém obleku ze směsi hedvábí. Ještě aby mi nepadnul, když mi osobně bral míry zlato-červenou páskou, s brýlemi na špičce nosu a očima pasoucíma se na křivkách mých svalů. Teď ho pozoruju, jak spí s kožešinovým přehozem zasunutým pod hubená předloktí. Končetiny ochablé a téměř zcela pokryté hadičkami a drátky. Mezi námi na pozadí zlatých stěn a sametových závěsů pípá diagnostické zařízení, které s tichou jednoznačností zobrazuje jeho životní funkce.

Jsou to už čtyři dny, co naposledy promluvil. Čtyři dny, co sedím v tomto křesle a sleduju, jak umírá jeden z mála mužů, které jsem kdy miloval.

„Už jste dojedl, pane?“

Ani se neotočím, abych vzal na vědomí komorníka nebo stříbrný talíř se studeným telecím a povadlou zeleninou, který leží vedle mě na stole. „Ano. Ale ještě bych se napil.“

„Jistě. Dovolil jsem si zavolat Tonyho. Bude tu za chvíli.“

„V pořádku.“ V jiné situaci bych maséra odmítl, ale jestli ještě Vinceovi zbývá kapka života, nemusí ji vyplýtvat na to, aby mě poučoval o krásách našeho bytí. Kdyby věděl, že tu sedím se ztuhlými zády a strnulým krkem, praskla by mu žilka, semknul by rty, obočí by se mu svraštilo a v jeho pronikavých hnědých očích by se objevilo zklamání.

„Marco.“ Když promluví, moje jméno zazní tak tiše, že téměř zanikne v cinkotu nádobí. Komorník se zarazí a oba otočíme hlavy. Vstanu, přistoupím k posteli a propletu své prsty s Vinceovými, takže vynikne kontrast mezi silou a ochablostí, opálením a bledou kůží. Pozorně sleduju jeho obličej. Krátce se mu zachvějí víčka, ale nezvednou se. „Myslím, že je čas.“

„Já vím. Nevysiluj se, starouši.“

Mírný úsměv cukne koutkem úst, která tak dobře znám. Těmi rty prošlo tolik moudrosti a přátelství – deset let vulgarismů a geniality. „Žij dobře, Marco,“ vydechne a na okamžik mi stiskne ruku.

Polknu. „Miluju tě, Vinci.“ Znám odpověď dřív, než ji vysloví, ale potřebuju ji ještě naposledy slyšet.

„Navždy, vecchio amico.“

„Navždy, vecchio amico.“ Nakloním se a přitisknu mu rty na čelo. „Svět tě bude postrádat.“

Čekám posměšný úšklebek, skromný protest proti něčemu, o čem oba víme, že je pravda, ale zaslechnu jenom tichý povzdech. V jeho výrazných rysech se na okamžik objeví klid, svaly v obličeji se uvolní a můj stisk zůstane neopětovaný.

Svět strávil pět desetiletí tím, že se učil jeho jméno, a teď je Vince Horace během několika vteřin pryč. Zavírám oči a snažím se vycítit jeho přítomnost, na kterou jsem se spoléhal jako na vlastní dech. Ale nic nevnímám. Opatrně si klekám, ruku stále v jeho, tvář přitisknutou k hrubé kůži jeho dlaně, zavírám oči a modlím se, aby bůh respektoval jeho rozhodnutí, ctil jeho životní styl a přijal ho do svého království. V temné ložnici šest pater nad Pátou avenue se modlím za správnou cestu a mír – pro něj i pro sebe.

Zůstávám na kolenou vedle svého mentora, dokud nepřijedou lékaři, dokud mi pobledlý komorník nepomůže na nohy a do mého pokoje, kde už na mě čeká rozestlaná postel, pyžamo rozložené na vyhřívaných podložkách a sklenice vychlazené vody s práškem na spaní na nočním stolku. Podívám se na zatažené závěsy a přemýšlím o městě za nimi, o cvrkotu ve zpravodajských agenturách, na kanálech blogerů a na twitteru. Smrt Vince Horace nebude ignorována. Dnes v noci opustil trůn a všichni v módním světě se začnou přetahovat a bojovat o šanci zaujmout jeho místo.

 

***

 

Sedím na kraji postele a sundávám si ze zápěstí hodinky. Klasické cartierky se v tlumeném světle matně zalesknou. Svléknu si sako, pomalu přistoupím k velké skříni a pečlivě ho pověsím. Ignoruju řadu podobných obleků, z nichž každý má svůj vlastní příběh a pochází z jiné dílny, jiné cesty nebo vzpomínky.

Když se uvelebím v posteli, jsem už nahý. Zavírám oči a opírám se o péřové polštáře.

Myslím na budoucnost, ale cítím se pouze ztracený.

 

***

 

 

Avery

 

Jaro

 

Natáhnu se pro dvě tašky s čínou a podám poslíčkovi dvacku. Zavřu dveře, zacvaknu všechny tři zámky a aktivuju alarm.

Odběhnu do kuchyně a horní krabičky z obou tašek vyndám na sporák. Ignoruju vidinu jídla, popadnu koláček štěstí a roztrhnu obal.

Čeká tě bohatství a štěstí.

Haha. Usměju se, připnu proroctví na ledničku magnetem s tučňákem a strčím si sušenku do pusy. Než ji schroupu, nasadím si latexové rukavice a vrátím se k taškám s jídlem.

První polystyrenové víčko se s lupnutím otevře a odhalí hotovost pečlivě vyrovnanou do tří štosů a staženou pokladními páskami. Vytáhnu balíčky z boxu a rozložím je na pult, přičemž je počítám. Pět, deset, dvacet… v první krabičce je šedesát tisíc. Prázdnou ji vyhodím do koše, vytáhnu druhou a opakuju postup, až je žulová deska zaplněná úhledně srovnanými balíčky bankovek. Všechny je počítám podruhé. Dvě stě pět litrů. Super.

Prachy mi zpočátku nechodily s hovězím, brokolicí a smaženou rýží s krevetami. Dřív je nosila stará drobná paní, která porodila monstrum, ráda sedávala v mém obýváku a povídala si o svých zdravotních potížích. A měla jich spoustu, dost na to, aby nám zabraly celé večery. Ne že bych si mohla stěžovat jejímu zaměstnavateli, protože žádný gangster nechce slyšet, že mě jeho matka příšerně zdržuje.

Tenhle postup ale skončil, když stará paní umřela. Po všech zdravotních problémech, které jsem si od ní vyslechla… ji zabilo strmé schodiště. Uklouzla, spadla na záda, uhodila se do choulostivé části krku a na místě zemřela.

Nevím, jak jsou tihle chlapíci z čínských restaurací napojeni na Ralpha, ale tipovala bych, že mu dluží prachy a splácejí mu je prostřednictvím mých dodávek. Mně to vyhovuje. Jsou dochvilní, nosí mi přesně takové jídlo plné glutamanu, jaké chci, a poslíček neumí ani slovo anglicky, takže pokud má bolavé kyčle a zarostlé nehty na nohou, nemám o tom ani páru.

Potvrdím převzetí textovkou, přesunu peníze do uzavíratelných plastových sáčků a do tašky. Popadnu jídlo a odcházím do obýváku. Sedám si na gauč se zkříženýma nohama, beru ovladač a naladím konec epizody seriálu z lékařského prostředí.

Potřebuju přítele. Napadne mě, zatímco si naberu kousek brokolice a sleduju znuděnou sestřičku se zdravotním bratrem, jak se muchlují ve skladu. A jakkoli mám ráda plnou kontrolu nad ovladačem a pravidelný přísun stravy v podobě smažených jídel, začíná mi to lézt na nervy. Už mě to nebaví.

Možná jsem se měla stát sestřičkou. Jako sestřička bych dávno někoho potkala. Někoho, kdo by věčně nebyl krůček od toho, aby ho zastřelili nebo zatkli. To je problém v mé profesi. Všichni slušní chlapi skončí s kulkou v hlavě nebo za mřížemi. A ti špatní… Natáhnu se pro limonádu a odšroubuju víčko. S těmi špatnými nemá smysl chodit. To jsem už zkusila. Zamilovala jsem se do jeho krásných modrých očí a odvracela zrak, když někoho zbil. Ráda bych řekla, že jsem byla mladá a hloupá, ale nedá se říct, že bych se vydala lepším směrem. Nejsem na tom o moc líp, pořád trávím noci sama, počítám peníze někoho jiného a v dohledné době se nerýsuje žádný slibný vztah. Teď bych tady mohla sedět v uniformě, můj nádherný manžel s pětidenním strništěm by mi masíroval znavená chodidla a v náručí bych držela spící holčičku.

Seriál končí a začínají zprávy. Tou hlavní je smrt nějakého bohatého chlápka. Vypnu to a vstanu.

Prázdné krabičky od jídla vyhodím, pak zatáhnu stahovací pásky a vyndám pytel z koše. Zvednu i tašku a obojí odnáším do garáže. Odpadky hodím do popelnice, pak vlezu pod tahoe a vtáhnu tam tašku s sebou.

Nebo si pořídím psa. Třeba by to vyřešilo tuhle pitomou touhu po muži. Sáhnu do tašky a vytáhnu pár sáčků s penězi. Cpu je do předního nárazníku auta a přemýšlím o případném psovi. Musel by to být nějaký velký a děsivý hafan. Možná služební plemeno – německý ovčák. Chtěla bych fenku a dala bych jí nějaké naprosto nevinné jméno. Třeba Ethel. Nebo Joyce. Možná bych si pořídila dvě.

Strkám pytlíky do skryté přihrádky, kterou jsem tam nainstalovala před dvěma lety. Vytvořila jsem ji tam poté, co mě zastavil příliš horlivý policajt s nutkavou potřebou prohledat mi kufr, kde našel tolik peněz, že by se s nimi dala otevřít pobočka McDonald’s. Skoro jsem o ty prachy přišla, protože mi je ten policajt zabavil a odmítl vrátit, dokud neprokážu, že mají legální původ. Byla to dost zapeklitá situace, ze které jsem se sotva vylhala.

Když mě někdo zastaví teď? Potřeboval by psa cvičeného na vyhledávání peněz, aby tyhle miláčky našel. Uložím poslední svazek bankovek, zamknu skrytou přihrádku a vyklouznu zpod auta. Hotovo. Prachy jsou v bezpečí. Vstanu a vrátím se dovnitř. Zavřu dveře a praštím do vypínače.

V posteli listuju bulvárními články a zastavím se u fotky sexy playboye, který právě zdědil miliardu dolarů. Článek přeskočím a soustředím se na jeho fotky – stojí na přídi jachty, dává na odiv svoje svaly a jeho úsměv vyvolá bolavou touhu mezi mýma nohama. Odložím telefon, zavřu oči a představuju si slunce na tváři, vlny oceánu tříštící se v dálce a jeho, jak mě stahuje na ručník a líbá po celém těle.

 

***

 

 

Rozbalím si McMuffin, ze kterého se ještě kouří, podržím ho před ventilací a jednou rukou říznu ostrou zatáčku. Podívám se na snídaňový sendvič a málem srazím dva muže, kteří vystoupili ze stínu, zvedli zbraně a hodili mi pod kola zastavovací pásy.

Zasténám a šlápnu na brzdu. Auto zastaví smykem a já si vzpomenu na peníze v nárazníku. K mému SUV přistoupí muž, který by rozsedl malého koně.

Stáhnu okénko a zlostně se na něj podívám. „To myslíte vážně?“

V reakci na to zvedne AK, jako by mě to mělo vyděsit. V téhle káře mám neprůstřelná okna. Ocelové dveře. Přední rám, který by stěží prorazilo beranidlo. Podívám se dopředu na tři gaunery stojící před mým autem. Měla bych na to prostě šlápnout. Přejet je a pokračovat v cestě. Ať si mě zkusí zastřelit. Ale to by způsobilo rozruch. I v téhle čtvrti Detroitu mrtvá těla na ulici přitahují policii. Policii… a otázky. Navíc jsou tam ty pásy. Ujela bych zhruba kilometr, než bych skončila u krajnice a musela tu situaci někomu vysvětlovat.

Nastartuju motor a tři zbraně přede mnou zvednou hlavně na znamení varování. Páni. Úplně se bojím.

Jedna z nich zaklepe na okénko a já s povzdechem vzhlédnu na jejího majitele. Zvedne ruku v rukavici a ukáže na volant. „Vypni motor.“

Je bílý. To je moje první vodítko. Nemá přízvuk, což je moje druhé vodítko. Jsem na okraji centra, přímo uprostřed italské čtvrti, což je moje třetí vodítko. Trochu stáhnu okénko a varuju ho pohledem, ať si něco sakra zkusí. „Zavolej Tonymu.“

Vím jistě, že je na světě spousta Tonyů, a jenom v téhle čtvrti jich bude nejmíň tisíc. Ale zároveň se tu nachází jenom jeden, který nepotřebuje příjmení. Tony Bruno. Borec na okamžik zaváhá a pohledem střelí k jednomu ze svých přátel. Zvednu McMuffin k ústům, jazykem zkusím teplotu a pak se zakousnu.

„Chceš, abych mu zavolala já?“ navrhnu. Kousek jídla mi vyletí z úst a dopadne na volant. Sleduju, jak se jeho prst pohybuje po závěru ákáčka, a stisknu tlačítko telefonu na volantu, abych aktivovala hlasového asistenta. „Vytoč Tonyho B.,“ přikážu. Chlápek přistoupí blíž a zvedne ruku, aby svým kumpánům naznačil, ať počkají.

„Ave. Co se děje?“ ozve se Tonyho hlas z reproduktorů a já zvýším hlasitost, aby ho můj nový nejlepší kámoš slyšel.

„Tvoji kluci se snaží koupit moje auto.“

„To nejsou moji kluci.“

„Mhm.“ Prstem přejedu po švech na volantu. „Tak si je uklidni.“

„Dej mi je k telefonu.“

Sáhnu po mobilu, vypnu bluetooth, stáhnu okénko a podám ho tomu chlapovi.

Vezme si ho a zavrčí: „Haló?“

Pak po mně šlehne pohledem a trhnutím hlavy dá pokyn svým kumpánům. Následuje spousta podmračených pohledů a slovní výměna, která, ať už Tony řekl cokoli, přiměje toho borce vrátit mi telefon a schovat zbraň. „Pokračuj.“

„Jak se jmenuješ?“ Nakloním se dopředu a věnuju mu svůj nejlepší úsměv, ten, který mi v přípravce vynášel šikanu.

Ignoruje mou otázku a já bych se vsadila, že je to přesně ten typ, co by mě šikanoval.

„Já jsem Avery.“ Přitisknu si telefon k uchu, ale oddálím mikrofon od úst. „Jezdím tudy často. V pohodě?“

Naštvaně přikývne a ukáže mi, že mám jet, jako by byl policajt řídící dopravu, a ne zloděj aut dychtící po další oběti. Mrknu do zpětného zrcátka a sundám nohu z brzdy.

Tony si odkašle. „Za tohle se omlouvám. Je to jen práce. Chápeš?“

To teda nechápu, protože zisk z krádeží aut nestojí za tu námahu a riziko. Ale nebudu provokovat jednoho ze svých nejlepších klientů. Platí včas a drží zobák. Jestli chce vést svůj byznys jako gangster, je mi to fuk. „Chápu.“ Natáhnu ruku, sklopím sluneční clonu a prsty se dotknu nejcennější části auta, abych se ujistila, že je na místě. Je to fotka pořízená před třiceti lety, s ošoupanou rýhou uprostřed, která moji mámu téměř přeřízla na dvě poloviny.

Na fotce je jí sedmnáct a je na koncertě Live Aid. O víkendu, kdy byla pořízena, tančila na Bona, vyspala se s nějakým hipíkem a pak se vrátila domů, aniž by tušila, že jí v břiše roste malé stvoření. O šest měsíců později ji rodiče poslali do diskrétního zařízení v Západní Virginii a tři měsíce nato podepsali adopční papíry, zatímco ona byla ještě pod vlivem léků po porodu. Byla jsem roztomilé miminko. Netrvalo dlouho a zabalili mě a odvezli na sever, kde mě předali jistému právníkovi a jeho hezké ženušce.

Kirk a Bridget McKennaovi chtěli vylepšit svůj dokonalý život a vysnili si poslušnou dceru, která by do něj zapadla. Měla jsem správnou rasu, správné pohlaví, správný věk. Všechno ostatní na mně bylo špatně. Kdyby věděli, co dostali, pravděpodobně by mě poslali zpátky s úhledně napsaným vzkazem připnutým na bryndáku. Ne, děkujeme. Najděte nám prosím někoho jiného. Místo toho si mě nechali. Zahrnuli mě láskou, růžovými šaty a soukromými učiteli. Když jsem od nich ve dvanácti letech utekla, našli mě a přivedli zpátky. Ve třinácti jsem si našla lepší úkryt, ale chytil mě Íránec, když jsem kradla čokoládové tyčinky a snacky v obchodě 7-Eleven. Vytáhl zpod pultu brokovnici a já se pokusila utéct. Když ji nabil, zastavila jsem. Policajti mě vrátili McKennaovým a ti mě poslali do soukromé školy, takové té s jeptiškami a kostkovanými sukněmi, kde bohaté holky šňupaly kokain, remcaly o politice a mluvily latinsky jako svým druhým jazykem. Když jsem utekla i odtamtud, McKennaovi se mi už neozvali. Stopovala jsem přes dva státy, a když jsem konečně zapnula telefon, hlasová schránka byla prázdná a mobil nezvonil. Kreditky mi fungovaly měsíc, pak přestaly. Používala jsem debetní kartu, sledovala, jak se zůstatek tenčí a pak mizí, aniž by ho někdo doplnil. Telefon jsem postupně kontrolovala jednou za týden, pak za měsíc. Nakonec jsem se v opilosti postavila k okraji mostu Ambassador a všechno to hodila přes zábradlí – průkaz z přípravky, kreditní karty, telefon. Sbohem, starý živote. Sbohem, Kirku a Bridget.

Pohlédnu na svou mladou mámu a na muže vedle ní, zkoumám jeho tvář a posté si ji zapamatovávám.

Na semaforu naskočí zelená a já zaklapnu sluneční clonu. Sešlápnu plyn a silný motor ožije. Zapnu rádio a přeladím ho ze zpráv o módním magnátu Vinci Horaceovi na stanici, kde duní rytmická hudba.