Kletby, hadi, barbaři

Byl to krásný jarní den, hřejivý a skrz naskrz modrý, jen po okrajích trochu zaprášený od pylu z rozkvetlých květin. A Kaligra už nežila.

No, možná.

Odpověď na tu nejistotu čekala za dveřmi.

Rubína seděla na lavičce naproti nim a upřeně je sledovala. Nacházela se v jednom z nádvorních parků Athenaea. Podobných se tu nacházel nejméně tucet, náhodně rozsetých mezi zdmi a věžičkami dávné pevnosti. Dveře většiny komnat písařů vedly na jedno z nádvoří. Tuto architektonickou změnu provedli architekti proto, aby písaři při běhání mezi policemi plnými knih občas viděli i kousek modré oblohy a něco živého a zeleného.

Ale Kaligra byla jiná. Patřila mezi terénní písaře. Vždycky nesnášela temné chodby zaplněné zatuchlou vůní příliš starých knih. Nevadila jí ani tak tma a pachy, ale to, co označovala za přílišný tlak. Všechny ty police plné knih. Tisíce hlasů uzamčených do listů papírů. Každý z nich se snažil promluvit a přinést do světa slova z dávné minulosti. Každý z nich vám chtěl říct, kým býval, a vyprávět vám o tom malém kousku historie, do něhož patřil.

Rubína si uvědomila, že už o Kaligře přemýšlí v minulém čase. Znamenalo to, že je konečně připravená otevřít ty dveře? Pokud ji už teď považovala za mrtvou, v místnosti najde buď naději, nebo potvrzení svých obav. Když písař zemřel, jeho deník se vrátil do Athenaea. Bylo to jedno ze základních písařských kouzel. Pokud tedy Kaligřin deník nenajde, může být její přítelkyně stále naživu. Ale pokud tam bude…

Kaligra se vydala někam do Iskae. Na vulkanický ostrov zarostlý hustou džunglí zdobenou pestrobarevnými květinami a množstvím různých, často smrtelně jedovatých zubů. Návštěva Iskae se rozhodně nedala považovat za bezpečnou, ale to podle Rubíny platilo pro jakékoli místo. Měla svůj důvod, proč dala přednost pozici obyčejné redaktorky. Přesněji řečeno, měla těch důvodů stovky. Rubína si je dobře pamatovala, protože je před mnoha desetiletími všechny sepsala do dopisu, jímž odmítala nabídnutou pozici terénní písařky. Rubína dávala přednost pohodlným postelím a dlouhým hodinám stráveným klidnou tichou prací jako pročítání deníků či skládání střípků historie do jedné mozaiky. Přišlo jí to mnohem zajímavější než se potácet blátem ve snaze uniknout před všemi možnými věcmi, které se vás snažily zabít. Přesně to Kaligře mnohokrát opakovala: Nedožiješ se dlouhého života, když ho budeš pořád riskovat. Rubína se v této oblasti považovala za znalce, jelikož se na základě tohoto principu dožila úctyhodného věku. Podle toho, co věděla, stále držela rekord v nejdéle strávené době v Athenaeu. Třináct let, a mohlo to být mnohem víc, nebýt nepromyšlené exkurze mimo opevnění, aby si mohla lépe prohlédnout škody způsobené bleskem na jedné z věží.

„Není to život, pokud se před ním schováváš,“ odpovídala jí na to Kaligra.

Právě na této lavičce spolu probíraly její poslední plánovanou výpravu. Když se Kaligra nenacházela v terénu, právě tady ráda sedávala a psala, zatímco káva v šálku na stolku vedle ní pomalu chladla.

Rubína strčila ruku do kapsy, nahmatala klíč ke dveřím a pomalu ho otáčela v prstech. Zdálo se, že to dělá jen chvíli, ale pak si uvědomila, že už se kov stačil ohřát na teplotu jejího těla.

Čekali celý týden, než jí to řekli. Netroufala si odhadnout, jestli kvůli planým nadějím, nebo ze strachu. Kaligra byla jako její dcera. Nebo spíš vnučka, přece jen se mezi nimi táhla věková propast více než čtyřiceti let. Kontrola přítomnosti deníku jakéhokoli písaře nikdy nepatřila mezi příjemné povinnosti, ale tahle bude opravdu zlá. Proč se takové věci stávaly těm, které to nejvíce bolelo?

Rubína si povzdychla, vstala a vytáhla klíč z kapsy. Udělala pár kroků ke dveřím a strčila klíč do dírky, odhodlaná ještě se párkrát nadechnout, než s ním otočí.

Avšak dveře se po jejím doteku otevřely dokořán. Nebyly ani zamčené, ani zavřené. Zadívala se pozorněji. Dřevěnou závoru cosi roztříštilo. Někdo musel dveře vyrazit a pak je jen přivřít.

Po celém těle jí okamžitě naskočila husí kůže. Někdo tady už byl.

Prosluněné nádvoří za jejími zády volalo, aby se rychle vrátila, místo aby udělala krok do výhrůžných stínů uvnitř.

„Haló, je tu někdo?“ zeptala se opatrně.

Pochybovala, že uvnitř ještě někoho najde. Kaligra odcestovala před mnoha měsíci a za ztracenou ji prohlásili více než před týdnem – dost času na to, aby mohlo dojít k takovému incidentu. Nicméně zločin v Athenaeu téměř neexistoval. Všichni, kdo v něm žili, tam také pracovali. Do této části hradu neměli návštěvníci přístup, pokud je sem někdo osobně nepozval. Do Athenaea se chodilo za knihami a poznáním, ne pro zábavu. Nikdy s úmyslem něco odcizit. Jistě, nacházelo se zde mnoho pokladů, ale žádný z nich v osobní komnatě některého písaře. Aby mohl zloděj proniknout do Kaligřiny komnaty, musel nejprve projít přes Zelenou knihovnu, přes Karthorskou chodbu třetího století a ještě přes nejméně dvě další nádvoří. A všude se dalo najít něco cennějšího, než co mohla skrývat téměř nepoužívaná místnost terénní písařky.

Takže ten neznámý musel jít po něčem konkrétním. Po něčem, co mohla Kaligra v komnatě mít.

Na Rubínino zavolání nikdo nezareagoval, což ji však neuklidnilo. Jen to znamenalo, že pokud uvnitř někdo je, tak číhá skrytý ve stínech. Bezpochyby s nějakým nekalým plánem, když už se obtěžoval přivřít dveře, aby zamaskoval rozbitou západku.

Rubína strčila hlavu dovnitř, ale rukou se opírala o rám dveří, aby se mohla okamžitě odstrčit zpátky na nádvoří, kdyby identifikovala něco nebezpečného.

Uvnitř panovalo příšeří. Úzké okno u stropu do komnaty propouštělo jen nesmělý paprsek světla nejistě tančící po hromadách knih. S ohledem na množství prachu ve vzduchu však působil spíš rušivě, než aby něco osvětlil. Právě naopak, jeden vzdálený temný roh svou září dokonale maskoval.

Viditelnou část podlahy pokrývaly rozházené knihy. Kaligřina knihovna téměř zela prázdnotou, jen pár zbývajících svazků v policích leželo buď na boku, nebo je někdo otevřel a nechal být. Vedlejší žebřík vedoucí k posteli pod stropem částečně zakrývala deka, jako by kdosi rozházel dokonce i ložní prádlo. Z police u stropu hned vedle postele ten nepořádek sledovala busta Yaylena, božského patrona učenců. Kaligra ji dostala od Rubíny, když dokončila písařský výcvik.

Rubína udělala jeden váhavý krok dovnitř a podezřívavě sledovala roh maskovaný paprskem světla. Hýbalo se tam něco, nebo se jí to jen zdálo? Rozhlédla se kolem po něčem, co by tam mohla hodit.

Kdyby měla Kaligra kočku, byla by to ideální chvíle, aby zvíře náhle vyskočilo z temnot a málem přivodilo Rubíně infarkt. Naštěstí spíš měla mladší písařka v oblibě psy. Rubína sebrala z podlahy malý žlutý polštářek s vyšitým motivem naaranžovaného ovoce. Hodila ho přes místnost a pak se v obavách před protiútokem přikrčila. Díky tomu se změnil úhel jejího pohledu natolik, aby dokázala identifikovat, co v tom rohu číhá. Nic, kromě obyčejné židle, náhle ozdobené malým, žlutým vyšívaným polštářkem. A skříně hned vedle, rozevřené dokořán.

V místnosti se nikdo další nenacházel. Rubína si pomalu vydechla. Otočila se a zaječela z plných plic, jak na ni něco skočilo ze dveří. Narazilo to do ní a odhodilo ji to na židli. Naštěstí zadkem dopadla na malý žlutý polštářek, který náraz nápomocně utlumil.

Útočník se před ní nahrbil, připravený znovu skočit. Zpod kápě se leskly divoké oči připomínající kočičí. Dojem dravce umocňovaly chvějící se fousky na tvářích. Většinu postavy zakrývaly páchnoucí kusy kožešin, ale Rubíně připadalo, že alespoň část tmavé srsti roste přímo z netvorova těla. Když promluvil, ve tmě se zaleskla řada ostrých špičatých zubů.

„Deník. Dej mi ho,“ vyrazil ze sebe, jako by to z něj někdo neviditelný vymáčkl násilím.

„Kaligřin deník? Ten hledáš?“

Zasyčel a náhle stál jen pár centimetrů od ní. V očích mu zaplál výhrůžný oheň. Ze zubaté tlamy vycházel pach zkažených ryb a krve.

„Deník. Teď hned.“

„Nemám…“

Před očima jí něco zavířilo. Než ten pohyb dokázala identifikovat, tvář jí zahořela bolestí. Opravdu kočičí monstrum se vším všudy, včetně dlouhých drápů.

„Kde je?“

Rubíně se v hlavě točily myšlenky zmateně v kruhu, aniž by dokázaly najít nějaké východisko. Pohled do zářících zlatých očí ji paralyzoval.

Najednou se ozvalo hlasité zadunění a jasné oči pohasly. Ještě okamžik se urputně snažily vypadat výhrůžně, ale pak to vzdaly. Stvůra padla na podlahu, čímž odhalila obrovskou postavu v kápi a plášti stojící za ní, s bustou Yaylena v jedné ruce.

„Kdo…?“ začala.

„Venku je jich víc,“ odpověděl jí mužský hlas. „Ta věc, co hledají. Víš, kde je?“

„Nevím,“ řekla, ale pak dostala nápad. Očekávala, že najde Kaligřin deník ležet na stole, někde hezky na ráně. Ale v tom případě by ho ta kočičí bestie našla. Každý písař si sám rozhodoval, kam magie Athenaea vrátí deník v případě jeho smrti. A Rubína si byla najednou jistá, že ví, které místo si Kaligra vybrala.

„Ano,“ začala znovu. „Myslím…“

„Seber to a utíkej. Já je zdržím.“ Proběhl dveřmi dřív, než se zmohla na odpověď. „Seber to a utíkej“ jí připadalo jako dobrá rada, byť to muž vyslovil jako příkaz. Na chvíli se zamyslela, co by asi udělal, kdyby se mu vzepřela a rozhodla se zůstat na židli na vkusně vyšívaném žlutém polštářku. V místnosti s kočičí příšerou. Která jí právě zasténala u nohou.

Rubína se okamžitě zvedla ze židle a vyrazila ven. Vyběhla na nádvoří. Mezi stromy a křovím uprostřed zahlédla několik dalších nahrbených maskovaných postav, pomalu se přesouvajících k ní. Její cíl se naštěstí nacházel blízko – lavička, na níž Kaligra tak ráda seděla a psala. Hned vedle ní stál malý stoleček na šálek s kávou a kalamář. A ten stoleček měl malou zásuvku.

Z křoví zaslechla hlomoz následovaný otřesem okolní vegetace, do níž někdo s tupým nárazem dopadl.

Poklekla a třesoucími se prsty otevřela šuplík stolku. Srdce jí poskočilo a zlomilo se. Uvnitř našla vybledlou zelenou knížku, ošoupanou, odřenou a něčím poskvrněnou. Zvuky boje se přiblížily. Rubína popadla deník a se slzami v očích se rozběhla.

 

* * *

 

Dostala se do vysoké úzké chodby lemované policemi plnými knih s občasným strategicky odloženým žebříkem. Jakýkoli volný prostor v Athenaeu měl tendence akumulovat knihy tak dlouho, až přestal být volný. Jednou Rubína odnesla svou židli k řemeslníkovi na opravu čalounění, a když se vrátila, na místě své židle našla novou knihovnu zaplněnou spisy o truhlářství, čalounictví, šití a vyšívání. Athenaeum mělo svůj vlastní smysl pro humor.

Její pantofle, nezvyklé a nepřipravené na zrychlený přesun, vydávaly při kontaktu s dlaždicemi podlahy syčivé zvuky. V chodbě nikoho neviděla. Zjevně sloužila k uskladnění informací, o které v danou chvíli nikdo nejevil valný zájem. Athenaeum obsahovalo více chodeb a místností než učenců. Nebylo nijak vzácné, že písař pátrající po vědomostech několik hodin nenarazil na nikoho živého. Zpanikařená mysl ji nabádala, aby zamířila k hlavním chodbám, kde spíš najde pomoc. Nejistě si pamatovala, že v Athenaeu jsou i nějací strážní, ale měla dojem, že se drží vnějších zdí a hlavního vstupního nádvoří. Nevybavovala si, že by kdy v hlavních chodbách potkala někoho, kdo by se mohl identifikovat jako strážný, ale aspoň tam budou nějací další lidé. Jenže jak se tam jen dostat? Chodba, kterou běžela, nebyla ta, jíž se na nádvoří dostala. Rubína strávila v těch průchodech většinu života a byla si jistá, že každý z nich někdy navštívila, ale přece jen v některých se vyznala lépe a v jiných vůbec. Na takových místech měla vždycky pocit, že je na návštěvě u někoho cizího a není si jistá, kde by našla toaletu.

Začínal jí docházet dech. Uvědomila si, že od poslední chvíle, kdy se pohybovala rychleji než krokem, muselo uplynout už aspoň třicet let. Odhodlala se a ohlédla se přes rameno.

Na konci chodby cosi klečelo na všech čtyřech jako divoké zvíře. Vrhlo se to vpřed, což bylo to poslední, co ze svého pronásledovatele spatřila, protože pokračovala v útěku se znovuobjeveným nadšením pro zdravý pohyb. Za sebou slyšela jen cvakavé staccato drápů o kámen. Nepříjemně rychle nabíralo na hlasitosti.

Dorazila na konec chodby, na křižovatku ve tvaru T větvící se do dalších dvou koridorů. Naprosto identických až na klenuté průchody asi deset metrů daleko. Vybrala si ten napravo a nerozumně se znovu ohlédla. Kočičí příšera už urazila půlku délky chodby a blížila se, pronásledovaná další postavou. Byla to druhá příšera, nebo ten muž v kápi? Nedokázala to rozeznat, protože ji zpanikařené nohy přesunuly za roh.

Proběhla průchodem v naději, že je to vstup do jedné z větších místností. Její mentální mapa odhadovala, že se nachází poblíž kuchařské knihovny. To bylo populární místo, kde se prakticky vždy někdo zdržoval.

Jenže místo toho narazila na schodiště vedoucí nahoru i dolů. Další klenba jí prozradila, kde se nachází. Jižní dvojčata, dvě věže stojící hned vedle sebe u jihozápadního okraje kosočtverce tvořícího střed pevnosti. O pár pater výše by našla můstky spojující věže mezi sebou a s dalšími budovami. Klíčové slovo nicméně bylo „výše“. Rubína ani za normálních podmínek nepovažovala vertikální vzestup za pohodlný a nehodlala to riskovat, zatímco ji něco pronásleduje. Nebyla si jistá, kam vedou schody dolů, nejspíš do prostor pro služebnictvo. V takovém případě tam však musí být další chodby, které ji zavedou na užitečnější místo. Nebo tam aspoň najde nějakého člověka. Zaslechla za sebou tupý náraz, jak do sebe její dva pronásledovatelé narazili, společně se rozplácli o zeď na konci chodby a skončili v jednom meloucím se klubku. Postřehla i třetí postavu, stále však nevěděla, kdo stojí na čí straně. Nehodlala čekat na upřesnění informací, a tak zamířila po schodech dolů.

Seběhla po zatočeném schodišti o patro níž, do naprosté tmy. Služebnictvo si většinou nosilo louče, a tak nemělo smysl udržovat osvětlení v prostorách, kde se nepracovalo. Rubína si vybrala směr, který by ji mohl zavést k jedné z centrálních věží, a vyrazila, s jednou rukou opřenou o zeď a druhou napřaženou před sebe. Stále se pokoušela udržovat rychlost, avšak nechtěla objevit roh prostřednictvím zlomené ruky. V mládí se naučila jednoduché světelné kouzlíčko vhodné ke čtení pod peřinou. Teď se ho ale neodvažovala použít, protože by se tím prozradila všem v okolí.

Na druhou stranu, ty příšery, co ji pronásledovaly, připomínaly obrovské kočky. Nedostatek světla vadil spíš písařce než útočníkům. Otevřela ústa, aby zašeptala aktivační formuli, když za sebou zaslechla šramot.

Něco právě prošlo po schodech. Už to neběželo. Plížilo se to.

Dlaň přitisknutá ke zdi našla otevřený prostor. Průchod někam jinam. Vlezla dovnitř a pak se přitiskla zády k protější stěně. Musela zůstat nehybná a naprosto tichá. Zbývala jí jen naděje, že ji čich té bestie nedokáže najít ve směsici pachů, jaké mají tendence hromadit se v podzemí starého hradu. Nahmatala něco dřevěného. Nejdřív si myslela, že je to další knihovna, ale letmým ohledáním zjistila, že se dotýká skříně. Možná to bude lepší úkryt než se jen tisknout ke zdi? Otevřela skříň a vlezla dovnitř v naději, že nenarazí do hromady talířů a příborů vyvážených na stojících smetácích.

Místo toho odhalila spoustu kýblů. Sice se mezi nimi našlo nakonec dost prostoru, aby se tam vmáčkla, ale vytvoření volného místa se neobešlo bez spousty rachocení.

Ticho v chodbě se náhle prohloubilo. Něco v ní naslouchalo tak pečlivě a úpěnlivě, až to Rubína sama slyšela. Srdce jí v hrudníku divoce bušilo, jako by se snažilo proboxovat ven na svobodu. Určitě ji to prozradí. Pokusila se uklidnit a přerývaně se nadechla, což k její nelibosti způsobilo mnohem víc hluku, než čekala.

Příšera vstoupila do místnosti. Rubína ji cítila, ten ostrý nakyslý pach, jako by se limetka navlečená do starých kůží hrozně zpotila. Zaslechla nový zvuk. Příšera nasávala vzduch do nozder a snažila se ji vyčenichat. Zvuky se blížily, až se najednou jejich zdroj ocitl u škvíry ve dveřích. Další začichání bylo tak silné, až to Rubínu ofouklo.

Co nejsilněji kopla do dveří. Po tomto úvodním manévru následoval ten nejničivější a nejkrvežíznivější úder kbelíkem, jaký jen dokázala.

Náraz dveří vyvolal u příšery překvapené zamňoukání následované skokem vzad v pokusu o salto. Kbelík tak narazil do chlupatých kotníků a proměnil tón zamňoukání z překvapeného na vyděšený, jelikož Rubína v zoufalství aplikovala dost síly na to, aby kočkostvůru ve vzduchu roztočila. Netvor ale své kočičáctví nezapřel a záhadně dokázal dopadnout na nohy. Rubína po něm hodila kýbl, kterému snadno uhnul, takže výsledkem vrhu byl jen hrozný randál, jak projektil zasáhl další skříň. V té zjevně číhaly ty hromady talířů a příborů vybalancované na vrcholcích stojících smetáků.

Rubína se rozběhla ke dveřím a až v tu chvíli si uvědomila, že kolem sebe vidí tvary, protože se k ní od schodiště rychle blížil zdroj světla. Muž v kápi se dostal do chodby ve chvíli, kdy do ní za Rubínou skočila kočičí příšera. Víc toho písařka neviděla, jelikož se rozhodla nechat oba tajemné neznámé, ať si to vyřeší mezi sebou, a rozběhla se opačným směrem.

Další klenutý průchod. Schody vedly vzhůru do vedlejší věže. Vyrazila po nich v poklusu, a než se dostala o patro výš, měla pocit, že jí upadnou nohy. Dávalo smysl pokračovat výš, nebo by se měla raději rozběhnout a vrátit se, odkud přišla? Ta potvora ji zjevně sledovala po čichu a Rubína by ji tak mohla zmást. Navíc by se tím vyhnula dalšímu namáhavému výstupu.

Vrátila se zpátky v naději, že tam na ni nečíhá další příšera. Byly snad všude? Bojovalo se v celém hradním komplexu? Na nádvoří zamířila raději jinou chodbou. Pokud na ni někde číhala další příšera, nejspíš bude tam, kde by mohla sledovat, kdo leze do Kaligřiny komnaty. Všimli si netvoři, že při útěku stačila sebrat deník?

Po proběhnutí pěti chodbami lemovanými knihami a šesti místnostmi zaplněnými knihovnami a psacími stoly začala pociťovat naději, že je ztratila – jak příšery, co ji pronásledovaly, tak i toho muže, co se ji nejspíš snažil ochránit. Na nikoho z nich už nechtěla narazit, třebaže byla samozřejmě zvědavá, co jsou vlastně zač.

Konečně objevila místnost, ve které někdo byl. Dvojice akolytů, mladých chlapců, seděla u stolku vedle sebe a hihňala se něčemu, co našli napsaného na okraji staré knihy. Jako materiál pro první obrannou linii nevypadali moc nadějně. Odhadovala však, že na další krok jejího plánu budou mít sil dost.

„Kluci!“

Oba se narovnali a zatvářili se provinile. Nevšimli si jejího příchodu.

„Pojďte mi pomoct. Musíme přesunout tuhle knihovnu. Rychle!“

„Paní?“ zeptal se jeden nejistě. Měl hlavu, která nejspíš začala jako pravidelná krychle a jen pod nátlakem společenských konvencí nabrala oblejší tvary.

„Dělejte, co vám říkám! Musíme zablokovat dveře, než se to dostane sem!“

Blíže nespecifikované „to“ zafungovalo a vybičovalo je k pohybu. Ve světě plném magie přežívali jen ti, kdo měli vrozenou rozumnou porci pudu sebezáchovy. Rubína na přesun knihovničky jen dohlížela, jelikož se rozhodla dát přednost snaze nabrat dech, než aby přispěla chabou silou svých rukou. Akolyté to zvládli tak dobře, že z přesouvané knihovny vypadlo s tupým nárazem jen pár knih.

„Děkuji vám,“ řekla jim. „A teď navrhuji, abychom my tři šli sehnat někoho s mečem.“