„Deset.“
„Čtyři.“
„Deset,“ zopakovala Thorn a přimhouřila oči.
„Čtyři.“
„Deset.“
„Víš stejně dobře jako já, že nikde v okolí lepší cenu nedostaneš, Thorn,“ trval na svém Jones, kovář z městečka Rubelle. Svalnaté, chlupaté paže měl navzdory chladu a sněhu odhalené a nyní je zarputile překřížil na prsou. „Čtyři a ani o pěťák víc.“
S Jonesem nebylo snadné pořízení, ale Thorn si jejich handrkování v koutku duše užívala. Zadívala se ze svahu přes střechy kamenných domků, které lemovaly cestu jako stráže. Na první pohled nepůsobilo městečko moc přívětivě, ale podle Thorn patřilo k těm nejlepším. Měla Rubelle ráda, přestože bylo devět měsíců v roce pohřbeno pod nánosy sněhu. Lidé tu byli tvrdí, ale přímí a čestní. Byla to nejbližší osada ležící v dosahu Hrůzohor, kde Thorn hledala poklady nejčastěji. A raději je prodávala ve městě než na odlehlých usedlostech, ačkoli ani tomu se občas nedalo vyhnout. Zoufalé časy, zoufalé činy. A pokladů bylo čím dál míň.
Protáhla si krk a zadívala se na Jonese. Dělal cavyky. Vždycky od ní všechno koupil… dříve či později. A předměty, co našla na nebezpečných pěšinách Hrůzohor, patřily k těm nejcennějším. Obvykle je tam vytrousily kupecké karavany cestující z Kopálu, království obrů, do hlavního města Heimserie, když je zastihla bouře nebo přepadli lapkové. Jako lovkyně pokladů viděla Thorn už spoustu hrůz. Lidé byli pro peníze ochotní udělat kdeco.
Jen se nedělej, však nejsi o nic lepší.
Zatnula zuby a rychle nepříjemnou myšlenku zahnala. Nezadaná žena to neměla ve světě snadné. Musela dělat těžká rozhodnutí, která po sobě často zanechávala hluboké jizvy.
„Nebuď takový paličák,“ zamumlala.
„Těžké časy, slečinko.“
Pravda, ale i tak se ji snažil oškubat. Jednou mu přinesla krásný obouruční meč. Jindy vzácný perlový náhrdelník na řetízku z bílého zlata. Tentokrát pro něj měla stříbrný svícen, který měl mnohem větší cenu, než jakou žádala. A oba to věděli. Thorn přimhouřila oči. Kovář jí pohled neochvějně opětoval.
„Snad si nemyslíš, že jsi můj jediný kupec,“ uchechtla se a zamávala mu svícnem před obličejem, až se stříbro zablesklo ve světle lamp kovárny. „Jen jsem ti ho chtěla nabídnout jako prvnímu. Ale pokud nechceš zaplatit, půjdu o dům dál.“
Zamířila ke dveřím. Neudělala ani tři kroky, když se jí za zády ozval kovářův odevzdaný povzdech.
„Počkej, děvče, počkej!“ zavolal za ní a Thorn se potají usmála.
Jones byl předvídatelný a to na něm měla ráda. Vždycky koupil její zboží. Věděla, že cenné kovy, které mu nosí, kovář roztaví a promění v jeden dva proklatě ostré a zatraceně drahé meče. Cena takového meče se mohla vyšplhat i na desetinásobek toho, co žádala Thorn, protože ona chtěla pokrýt jen cenu materiálu. A s občanskou válkou na obzoru byla po zbraních poptávka.
Sevřela svícen v ruce. Okolní chlad jí pronikl i tlustými rukavicemi. Všichni – vojáci, měšťané a dokonce i bohatší kupci – si mohli dovolit jen tu nejzákladnější zbroj a zbraně. Zato šlechta se neštítila utratit jmění za přezdobené meče, rapíry a kopí. Ne že by snad s nimi někdy urození bojovali. Chtěli se tak jen tvářit, třebaže hroty jejich mečů krev nikdy neochutnaly. Byla to obyčejná marnivost.
Marnivost, ze které těžíš ty. Raději ty než někdo jiný.
Thorn se otočila zpět ke kováři. Na tváři ji pohladilo teplo ohně.
Jones si znovu povzdechl. „Přivedeš mě na buben, Thorn,“ postěžoval si, ale zalovil v kapse pod koženou zástěrou a vytáhl deset mincí.
Thorn se zasmála. „O tom upřímně pochybuju. Hrozba války je pro tebe výdělečný kšeft, Jonesi. Daří se ti dobře.“
„Válčíme už celé roky, děvče. S radostí bych obětoval pár mincí v kapse za bezpečnější cesty v Hrůzohorách.“
Thorn zvážněla. „V horách nebude bezpečno nikdy, ani v dobách míru.“
Bezděčně sklouzla očima k jizvám na jeho krku. Dost si vytrpěl. Talagáncům se v Heimserii nežilo snadno, obzvlášť mladým mužům. Jonesovi se naštěstí podařilo z talagánské otrokářské farmy uprchnout a našel útočiště v Rubelle. V městečku se mísily různé kultury i rasy. Jejich mottem bylo přijetí. Stačilo se k ostatním chovat s úctou a opláceli stejnou mincí.
Jones zakoulel očima. „Neuškodila by ti trocha optimismu, Thorn. Kdyby král neplýtval penězi a zdroji na zbytečné rozmíšky se sousedními zeměmi, mohl by poslat pár těch svých modrovlasých Ohařů, aby se se zdejšími bandity vypořádali.“
„Opatrně, Jonesi, tohle smrdí velezradou.“ Stěžovat si na korunu se nevyplácelo.
Kovář se zašklebil, jako by si kousl do příliš kyselé okurky. „Ačkoli se vsadím, že tihle by nám nepomohli, ani kdyby žádná válka nezuřila.“
„Tím bych si nebyla tak jistá,“ opáčila Thorn a vzpomněla si na Ohařku, kterou potkala před pár dny.
Mluvily spolu jen chvíli a žena se snažila svou totožnost utajit, ale Thorn neošálila. Jak by taky mohla? Život ve stínech a v přestrojení byl pro Thorn druhou přirozeností. Jen tak mohla v klidu hledat poklady, aniž by se musela bát obtěžování ze strany jiných lovců. Naučila se nahlížet pod povrch. Ohařka na ni působila čestně, a pokud se dalo věřit drbům, pak to byla dobrá žena. Přinejmenším tak dobrá, jak jen nájemná vražedkyně a snoubenka krále Destina být mohla. Thorn se nepatrně zachvěla. Hlavní město navštívila pouze párkrát. A jednou tam krále zahlédla. Procházel se po trhu – nebo se spíš plížil. Čišelo z něj cosi divokého a nebezpečného. Vědělo se o něm, že má rád navrch. Co ale dělala jeho snoubenka v lese na úpatí Hrůzohor? A kam se poděla?
Na podobné otázky teď není vhodná chvíle.
Jonesovo zamlaskání ji vytrhlo ze zamyšlení. Přistoupil k ní, podal jí peníze a ona jemu svícen. Opatrně si poklad vzal, zadíval se ke dveřím kovárny na prázdnou ulici a rychle předmět schoval. Ostražitosti nebylo nikdy nazbyt. Na místní lidi byl možná spoleh, ale o pocestných se to říct nedalo. Thorn se ohlédla přes rameno a zachumlala se do pláště. Blížila se další bouře. Ostrý vítr pronikal až do morku kostí.
Otočila se zpět a zamračeně si kováře prohlédla. Jizvy na krku nebyly to jediné, co si z otroctví odnesl. Jeho tehdejší majitelé mu taky nadvakrát zlomili nohu, aby se nepokusil o útěk. Jones stejně unikl, ale noha se nikdy pořádně nezhojila. A dnes na ni dopadal víc než jindy.
„Není zdvořilé civět,“ utrousil kovář otočený zády k ní.
Thorn si odkašlala. „Bolí to moc?“
„Jako ďas.“ Otočil se k ní a opřel se bokem o pracovní pult. „Žene se bouře. Velká. Moje noha nikdy nelže.“ Naklonil hlavu. „Zdržíš se přes noc, Thorn?“
Sevřel se jí žaludek. Nejkrutější zimo, už zase? Zavrtěla hlavou, až se jí nepatrně shrnul šál omotaný kolem krku a ramen. Kovář zalétl očima k její levé tváři a vybledlým jizvám, které se rozpínaly přes krk až na rameno.
Thorn se před ním nesnažila zakrýt. Jones už její obličej mnohokrát viděl. V mládí jen o vlásek unikla smrti v plamenech, z požáru si však odnesla popáleniny na levé polovině těla. Většina lidí před ní uhýbala pohledem, ale Jones ne. I proto ráda obchodovala právě s ním. Byl poctivý a čestný. Kdyby nebyl o dvacet let starší a ženatý, hned by ho klofla.
Ani ten věk by ti nevadil, ale manželka ano.
Pošetilé sny. Pro takové, jako byla ona, se manželství nehodilo.
„Víš, Thorn,“ spustil kovář a už z jeho tónu poznala, že se jí to nebude líbit. „Jsi tvrdá a jen tak se nedáš. Někoho takového bych v rodině uvítal rád. Můj nejstarší syn pořád hledá manželku. Kdybys měla zájem…“
Je to tu zas.
Thorn vyprskla smíchy a popadla se za břicho. „To nemyslíš vážně, že ne, Jonesi?“ zvolala. „Já? A vdaná? A za toho tvého obšourníka? Nezlob se, víš, že tebe zbožňuju, ale nehodlám dělat služku chlapovi, který se vyspal s každou ve městě – a s většinou z těch, co jen projížděly.“
Kdokoli jiný by se urazil, ale Jones ne. Kovář byl na podobné žerty zvyklý, a navíc věděl, že má Thorn pravdu. Jeho nejstarší syn byl do větru. Slušně řečeno. Už teď po městě pobíhalo několik černovlasých, modrookých dětí. Dětí, které tu jejich matky nechaly, a Jones je všechny vzal k sobě a staral se o ně, jak jen mohl.
„Potřebuješ pomoct s prcky?“ zeptala se Thorn. „Víš, že ráda pomůžu.“
Jones si otřel upocenou tvář. „Žena by to jistě uvítala. Jen bych si přál, aby to bylo jinak. Ten můj kluk už by se měl s někým usadit.“
„Já nejsem ta pravá,“ prohlásila Thorn stroze a pak se usmála, aby svá slova změkčila. „Do týdne by byl jeden z nás pod drnem. A manželské půtky vždycky odnese i zbytek rodiny.“
„Tebe nikdo nezkrotí, že ne, slečinko?“ zasmál se.
„Pochybuju o tom.“ Thorn k němu rychle přikročila, krátce ho objala a potom si omotala šál kolem krku, aby jí zakrýval i ústa a bradu. „Jen si představ, o kolik pokladů bys přišel, kdybych si najednou začala hrát na poslušnou ženušku.“
„Právě proto bych chtěl, aby ses přivdala do mojí rodiny.“
Zakřenila se, zvedla si kápi pláště a skryla pod ni bílé vlasy. Jones byl paličák. Té představy se jen tak nevzdá. „Potřebuješ ještě něco?“ houkla na něj od dveří.
„Manželku pro svého nezvedeného syna,“ zabručel Jones.
Thorn se zasmála a zamrkala na něj. „Obávám se, že žádná taková není, ale porozhlídnu se po ní. Dobrou noc.“
Jones jí zamával na rozloučenou. Thorn se jeho návrhu pochechtávala ještě dlouho poté. Dospěla na okraj městečka, kde se jediná cesta, jež ho protínala, stáčela na jih do temného lesa. Zastavila se u pekařství a ostražitě sledovala skupinku vojáků na koních, kteří se prodírali čerstvou sněhovou nadílkou. Thorn se tiše krčila ve stínu a čekala, až projedou. Nechtěla na sebe strhávat pozornost.
Koutkem oka zahlédla, jak zpomalují. Zpropadeně. Takže jen neprojížděli. Co tu vůbec pohledávají? Takhle daleko na severu nebylo nic k vidění.
Nejprve ta Ohařka a teď vojáci.
Z jejich zbroje a zbraní bylo zřejmé, že kvůli lapkům tady nejsou. Pobídli koně k hostinci, který stál příhodně hned vedle nevěstince. Nebohá zvířata vypadala k smrti vyčerpaná.
Thorn se rozhlédla kolem a všimla si, že místní lidé vojáky zvědavě sledují zpoza záclon a rohů i škvírami ve dveřích. Žili tu z větší části měňavci a každý věděl, jak se k nim král Destin staví. Bylo rozumnější se schovávat, dokud se neukáže, co tu královi muži chtějí. Instinkt Thorn našeptával, že nepůjde o nic dobrého.
Vojáci sesedli a jeden z nich zalétl pohledem jejím směrem. Thorn tlumeně zaklela. Taková smůla.
„Kohopak to tu máme?“ zavolal. „Uvítací výbor.“
Thorn se naježila, zvedla bradu a provrtala vojáka pohledem. Věnoval jí úsměv, který měl nejspíš vypadat přátelsky, ale působil spíš chlípně. Aha, takže je to ten typ. Ten, co se považuje za okouzlujícího, a přitom je jako jed.
„Spolkla jsi jazyk?“ provokoval ji. Stále neodpověděla. Naklonil hlavu, prohlédl si ji pozorněji a do jeho úsměvu se vloudilo cosi nebezpečného. „Nesmělé mám nejradši,“ prohodil a šťouchl loktem do vojáka vedle sebe. Při pohledu na Thorninu drobnou postavu zahalenou pláštěm se nadšeně zašklebil.
Našel by se v králově armádě aspoň jeden slušný chlap? Možná takoví kdysi bývali, ale nadřazené postavení nad prostým obyvatelstvem jim stouplo do hlavy a časem je proměnilo v naduté, kruté zabijáky.
Thorn se pod šálem ponuře usmála a zatřepetala na ně řasami. Neměli ani ponětí, s kým mají tu čest. Nebyla žádná bezmocná dívka, které by se mohli zmocnit a odhodit ji jako hadr. Shrnula si šál z obličeje a druhou rukou stáhla kápi, aby si oba vojáci mohli prohlédnout pavučinu jizev na její levé tváři a krku. Byly ohavné a ona je většinou nenáviděla, ale víc než jednou ji taky ochránily.
Úsměvy mužů se proměnily ve znechucené škleby. Odvrátili se od ní a zamířili k hostinci. Thorn si oddechla. Na chviličku si vychutnávala svou převahu a to, jak snadno se jich zbavila, ale pak jí oči sklouzly k sousednímu nevěstinci a veselí ji rázem přešlo. Tohle byl její zdejší domov. A vojáci tam později nepochybně zamíří a budou obtěžovat některou z jejích sester. Thorn se zamračila na své boty. Tohle ji ničilo. Sice nebyla členkou sesterstva nočních společnic, ale vychovaly ji. Učily ji, že smyslnost dává ženám moc, ale jí se naopak zdálo, že je kvůli tomu ostatní jen zneužívají. Úděl ženy jí připadal jako prokletí.
Začalo znovu sněžit. Thorn si omotala šál kolem obličeje a zvedla si kápi. Prsty na rukou i na nohou měla napůl zmrzlé. Minula koně vojáků a velikého černého hřebce na konci cesty pohladila po krku. Potom se vydala uličkou mezi hostincem a nevěstincem k zadnímu vchodu. Oklepala si sníh z bot a otevřela dveře.
Ve vzduchu se vznášela vůně růžového parfému, čaje a dušeného masa. Thorn si svlékla plášť a vytřepala ho na zápraží.
„Zavři ty dveře, holka!“ zakvílel Grey.
Thorn pověsila plášť na háček na zdi a zavřela za sebou. Její boty zanechávaly na podlaze malé loužičky.
Omluvně mávla rukou na Greye, zdejšího kuchaře, a odploužila se k ohni. Sundala si rukavice a nacpala je do kapes těžké sukně.
„Promiň, Greyi,“ houkla tiše. „Vytřu tady, jen co se trochu zahřeju.“
Drobný, postarší muž k ní přiskočil a sevřel její pravačku v mozolnatých dlaních. „Kde ses zas toulala, holka? Jsi úplně promrzlá!“
„Vojáci si chtěli popovídat.“
Grey nakrčil ježatá obočí, až se na jeho čele spojila v tlustou chlupatou housenku.
Znechuceně zamlaskal. „Určitě jsi jim to pořádně vytmavila.“
„Tak nějak,“ zamumlala Thorn. Políbila kuchaře na vrásčitou tvář a vyprostila ruku z jeho sevření. „Jsem unavená. Asi si dneska půjdu brzy lehnout. Nemáš tu nějaký chleba a sýr, co bych si mohla vzít s sebou?“
Grey si odfrkl a přistoupil k pánvi plné horkých bochánků. Jeden z nich vzal, namazal ho máslem a položil ho na misku s dušeným jehněčím. Potom jí strčil misku do rukou.
„V takovém nečase člověk potřebuje něco teplého do žaludku. Jez,“ přikázal jí. „Jsi jak lunt.“
Obemkla misku zkřehlými prsty. „Děkuju.“
Grey na ni mávl. „A teď upaluj. Mám spoustu práce a nepotřebuju, aby se mi tu někdo motal pod nohama.“
Thorn mu pobaveně zasalutovala a dala se na ústup. V chodbě se na vteřinku zarazila, protože koutkem oka zahlédla jednoho z vojáků ve dveřích. Rozhodně neztráceli čas. Po zádech jí přejel mráz. Rychle vyběhla po schodech pro služebnictvo do svého pokoje a zamkla za sebou. Opřela se zády o dveře a dlouze vydechla. Cítila, jak se jí nepatrně chvějí prsty. Měla zlé tušení. Něco se děje. A nebude to nic dobrého.
