„Jime, rád bych řekl, že utrpěla ránu starým dobrým tupým předmětem, což by ti mohlo usnadnit práci, ale obávám se, že na tenhle rozsah zranění by to nestačilo.“
Soudní lékař Tim Groves klečel u těla Clare Wilcoxové. Ležela u úpatí věže vedle klenutého průchodu. Její hlava spočívala v kaluži krve a na kabátu měla rudé cákance. Vrchní inspektor Jim Oldroyd z Policie West Riding, jenž s Grovesem dlouhá léta spolupracoval, si mrtvolu rovněž prohlížel.
„Tak co se tady podle tebe stalo?“ zeptal se. Tělo Wilcoxové objevil kostelník, který přišel na noc zamknout a vydal se zhasnout do boční místnosti.
V kostele panoval čilý ruch. Místo činu ozařovaly reflektory, aby kriminalisté mohli pořídit řádnou fotodokumentaci, a vzduchem se neslo chrchlání policejních vysílaček a kroky přicházejících i odcházejících lidí.
„Dostala obrovskou ránu něčím velkým a těžkým. Má skoro utržené levé rameno, ošklivě potlučenou levou stranu hlavy a zlomený vaz. Neumím si představit, že jí to udělalo něco, co by dokázal člověk zvednout, natož vrhnout. Taková fatální zranění se obvykle vyskytují při těžkých autonehodách nebo když někoho srazí vlak, případně po pádu z velké výšky na skálu.“ Zmateně rozpřáhl ruce. „Nechápu to.“
„A čas smrti?“ zeptal se Oldroyd a zvedl své bystré šedé oči. Vrchol věže nebylo vidět, ve výšce zhruba šesti metrů ho zakrýval dřevěný strop.
„Není mrtvá dlouho, jen pár hodin.“
Oldroyd prošel pod obloukem do sousední místnosti. V jednom rohu se vršily hromady židlí a stálo tam piano přikryté plachtou. Vypadalo to jako skladiště. V místnosti nebylo nic, co by mohlo způsobit tak strašlivá zranění.
„Hmm.“ Oldroyd zamračeně vyšel ven. „To je záhada.“
„To jo, ale na ty se přece specializuješ, ne?“ Groves svého přítele a kolegu rád popichoval.
„Na nedostatek záhadných případů si nemůžu stěžovat, Time, ale mám rád výzvy. Rutinní případy jsou nuda. Nemohli ji zabít jinde a pak ji sem přemístit?“
„Řekl bych, že ne. Množství krve odpovídá tomu, že dostala ránu tady a zhroutila se na podlahu. Nikde jinde v kostele včetně vchodu navíc žádná krev není. Kdyby ji sem odnesli nebo odtáhli, zanechali by krvavou stopu. Taky je otázka, proč by se vrah s jejím přemísťováním obtěžoval. Ale to je tvůj obor.“
„Ano, ale souhlasím.“
Groves si balil věci a kriminalisté se chystali odnést tělo na nosítkách. „Nezbývá mi než ti popřát hodně štěstí, Jime. Pošlu ti kompletní zprávu, a pokud najdu něco důležitého, zavolám.“
„Díky.“
Zatímco Groves vykročil pryč, k Oldroydovi přistoupil Andy Carter. Třicátník v hodnosti seržanta byl klíčovým členem Oldroydova týmu. K Policii West Riding přišel před několika lety z Londýna. Oldroyd měl k ruce ještě seržantku Stephanii Johnsonovou, která byla zároveň Andyho partnerkou. Andy byl po oznámení činu prvním detektivem na místě, a když viděl, že jde o závažný případ, ihned kontaktoval šéfa.
„Mluvil jsem s tím chlápkem, co našel tělo, pane.“ Andy nahlédl do svých poznámek. „Donald Avison, kostelník. Pochopitelně je otřesený. Sedí v policejním autě, aby se zahřál. Říkal, že přišel zamknout a uviděl, že se v místnosti svítí. Šel se podívat, jestli tam někdo není, a objevil tělo. Musel to pro něj být šok.“
„Nevšiml si, že by se kolem kostela někdo potloukal?“
„Ne, ale povídal něco v tom smyslu, že místní věří na nějakého ducha.“
„Na ducha? No, jestli to byl duch, tak je to mimo naši pravomoc, přízraky zatýkat nemůžeme.“
Andy se usmál. „To ne, pane.“
Oldroyd se podíval na tělo. „Prosím tě, zopakuj mi, kdo to je.“
Andy nahlédl do zápisků. „Clare Wilcoxová, zdejší farářka. Avison ji identifikoval. Podle něj tady sloužila pět let.“
„Hmm.“ Oldroyd se zachmuřil. „To jméno odněkud znám. Takže sem s největší pravděpodobností přišla z fary.“
„Ano, pane, je to hned naproti, za tím travnatým prostranstvím. Mimochodem, už jsme tam byli. Manžel té mrtvé Jeremy Wilcox je lékař. Avison mu ještě před naším příjezdem sdělil, co se stalo. Tvrdí, že nebyl doma dlouho a že si o ženu začínal dělat starosti. Přirozeně je dost rozrušený. Nechal jsem u něj konstábla Robinsona.“
„Dobře, zastavím se tam. Je to první člověk, se kterým potřebuju mluvit.“
***
Jeremy Wilcox byl vysoký muž středního věku s hezkými rysy, ale když za ním Oldroyd přišel na faru, seděl se skloněnou hlavou v křesle ve velkém obývacím pokoji, ochromený šokem a žalem.
Zatímco konstábl Robinson opustil místnost, Oldroyd s Andym se tiše posadili a vrchní inspektor se představil.
„Přijměte upřímnou soustrast,“ začal. „Chceme co nejdříve zjistit, kdo to udělal, a jistě pochopíte, že vám musíme položit pár otázek, pokud se na to cítíte. Pokud ne, můžeme přijít zítra.“
Wilcox pokynul rukou. „Ptejte se,“ odpověděl slabým hlasem. Opřel si hlavu o křeslo, jako by ji nemohl unést.
„Kdy jste svou ženu viděl naposledy?“
„Dnes ráno. Asi v půl deváté jsem odjel do ordinace. Jsem praktický lékař v Harrogate.“
„Když jste odcházel, nechovala se nějak zvláštně? Netrápilo ji něco?“
„Ne, nic takového.“
„Měla vaše žena nějaké nepřátele? Nevíte o někom, kdo by jí mohl chtít ublížit?“
Wilcox se cynicky zasmál. „Nějaké nepřátele mít musela, pane vrchní inspektore, pokud nám tady neběhá vrah, který si oběti vybírá náhodně. Ale chápu, jak to myslíte. O nikom takovém nevím. Bylo těžké nemít Clare rád, byla velice laskavá a dobrosrdečná, ale angažovala se v různých otázkách a vždycky narazíte na někoho, kdo s vámi nesouhlasí.“
„V čem přesně se vaše paní angažovala?“
„Jaderné odzbrojení, Greenpeace, práva homosexuálů, křesťanská pomoc, světová chudoba. To jen tak pro začátek. Jednala podle své víry a nebála se vyjádřit politický názor. Na sociálních sítích dostávala nenávistné vzkazy.“
„Vyhrožoval jí někdo smrtí?“
„Nevím o tom, ale neříkala mi všechno. Nejsme ten typ manželů, co dělají všechno společně… Nebyli jsme.“ Odmlčel se. Oldroyd to zažil už mockrát: hrůzné poznání, že vztah, který jste měli, byl násilně a nenávratně přerván. „Samozřejmě jsem ji podporoval, ale já vedu spíš klidnější život. Když byla Clare zaměstnaná organizováním nějakého pochodu nebo něčím podobným, vždycky jsem se hodně věnoval dcerám.“
„Myslíte, že tu byla oblíbená?“
„Do určité míry. Clare nikdy nezastírala své levicové a progresivní názory. Návštěvníci kostela bývají dost konzervativní, a ne všem se to asi líbilo. Ale jako člověka a duchovní ji určitě měli rádi.“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou. Zdálo se, že má slzy na krajíčku. „Každopádně už to nemělo dlouho trvat. Za pár měsíců jsme odsud měli odejít.“
„Vážně?“
„Ano, Clare jmenovali biskupkou v Kendalu v carlisleské diecézi. Moc se na to těšila.“ Bolestně se ušklíbl. „Bohužel už na to nedojde.“
„To je mi líto,“ řekl Oldroyd.
„Už jsem si domluvil přechod do ordinace ve městě, ale mám ve zvyku starat se o svoje věci. Do církevních záležitostí se moc nepletu. Nehraju si na manžela farářky, nevedu skupiny a nejsem ve výborech. O životě Clare tady u Svaté Anny budou jiní lidé vědět víc než já. Když byla kaplankou u Svatého Bartoloměje, bylo to stejné.“
Oldroyd vzhlédl. „U Svatého Bartoloměje v Kirkby Underside?“
„Ano. Znáte to tam?“
„Tam dělá farářku moje sestra. Říkal jsem si, že jsem jméno vaší ženy už někde slyšel. Alison o ní určitě mluvila.“
„Á, Alison! Ta je skvělá. V minulosti Clare hodně pomohla.“ Povzdechl si. „Taky z toho bude zdrcená.“
„To jistě.“ Oldroyd se na toho nešťastníka soucitně pousmál. „To bude asi prozatím stačit. Musíte si odpočinout. Pošlu sem někoho pro Clařin počítač a telefon. Musíme ty vzkazy prověřit. Ještě bych vám potřeboval položit jednu nepříjemnou otázku. Kde jste byl dnes odpoledne mezi zhruba půl čtvrtou a pátou?“
„V ordinaci na Spencer Road v Harrogate. Dám vám adresu. Moji kolegové vám potvrdí, že jsem tam byl celý den.“
„Dobře. Jste tu sám?“
„Ano, ale zvládnu to.“ Wilcox vstal a šel je vyprovodit, u dveří však jako by si něco uvědomil a rozplakal se. Opřel se o zárubeň. „Pane vrchní inspektore,“ vysoukal ze sebe, „jak to řeknu našim holkám?“
***
Oldroyd s Andym se vrátili do kostela. Vchod byl obehnaný modro-bílou páskou a střežil ho policista v uniformě. Uvnitř Oldroyd vytáhl telefon. „Budu muset zavolat sestře,“ sdělil Andymu. „Chci, aby se o tom dozvěděla ode mě, a ne z médií.“
„Dobře, pane.“ Andy se šel podívat, jak jsou technici daleko s prací.
Oldroyd s rozbušeným srdcem čekal, až to Alison zvedne. Věděl, že to pro ni bude strašný šok. „Jime! Je fajn, že voláš, ale je už trochu pozdě. Chtěla…“
Oldroyd jí skočil do řeči. „Alison, je mi to moc líto, ale mám pro tebe špatnou zprávu. Jde o Clare Wilcoxovou, tvoji kamarádku od Svaté Anny v Knaresborough.“
„Ano? Co je s ní?“
„Bohužel je mrtvá. Stala se obětí vraždy.“ Se zaťatými zuby čekal, až jí to dojde.
„Cože? Panebože, Jime! Já…“
„Mrzí mě to. Vím, že jste k sobě měly blízko.“ V telefonu slyšel tiché vzlyky.
„Co se stalo? Odpoledne jsem si s ní telefonovala.“ Její hlas zněl slabě.
„Opravdu?“ To by mohlo znamenat, že jeho sestra byla kromě vraha poslední, kdo byl s Clare Wilcoxovou před smrtí v kontaktu.
„Ano, volala mi asi v půl čtvrté a probíraly jsme různé věci. Byla trochu smutná a… já…“ Zaváhala. „Jime, to je hrůza, kdo by mohl něco takového udělat?“
„Nemám tušení, ty ano?“
„Ne. Clare byla úžasná žena. Ztělesňovala změny, které v církvi nutně potřebujeme, jestli chceme přežít. Měla se stát biskupkou v Kendalu. Byla by skvělá. To je… Kde ji našli?“
„V kostele. Někdo ji surově napadl. Zemřela na místě – myslím, že toho moc necítila.“
„Ach ne, to je strašné! A navíc v kostele?“
Příliš hrůzné je to. Na místě nezáleží, napadl Oldroyda citát z Macbetha, ale nevyřkl ho nahlas.
„Jeremy to ví?“
„Ano.“
„Chudák!“
„Podívej, Alison, už budu muset končit, ale zítra ráno se za tebou zastavím, jestli to večer nějak zvládneš. Pokud ne, klidně můžeš přijet k nám, s Deborou tě rádi uvidíme.“
„To je od tebe hezké, ale zůstanu tady. Musím to říct farníkům. Budou zdrcení, mají na Clare a její působení tady krásné vzpomínky. Byla výborná duchovní. Ach, Jime!“
Oldroyd slyšel, jak pláče do telefonu. „Určitě to zvládneš sama?“ zeptal se.
„Ano, ano, neboj se. Zajdu za pár lidmi. Ale zítra tě ráda uvidím.“
„Budu tam, bez obav.“
„Díky.“
Zavěsil. Tak rozrušenou sestru nezažil od smrti jejího manžela Davida před několika lety. Znepokojovalo ho to. Alison byla starší než on a vždycky byla silná osobnost, k níž vzhlížel. Klesl na jednu z kostelních lavic a zůstal tam tiše, nehybně a zamyšleně sedět, dokud se nevrátil Andy. „Jak to vzala, pane?“
„Dost ji to rozhodilo. Jak je vidět, tahle vražda zasáhne hodně lidí, nejen její blízké přátele a rodinu. Zdá se, že to byla velice oblíbená a schopná žena. Měli ji vysvětit na biskupku u jezer, v Kendalu.“
„Wow. To je vysoká církevní funkce, že?“
„Ano, a na téhle úrovni ještě mnoho žen není, takže je na ten post potřeba velkou osobnost. Zvlášť vzhledem k nepřátelskému postoji některých skupin v církvi vůči ženským duchovním a biskupkám.“
Andy se rozhlédl po interiéru kostela svaté Anny: sloupy, úzká oblouková okna, lavice, oltář a varhany. „Upřímně řečeno, kostely mi vždycky připadaly trochu strašidelné, pane. Jestli si dokážu představit místo, kde by mohli být duchové, tak je to v nějaké staré budově, jako je tahle.“
„No, po téhle hrůze by tady začít strašit mohlo. Kdo ví? Jako kluk jsi do kostela moc nechodil, viď?“
„Ne, ale chodil jsem do církevní základní školy. Občas k nám do třídy zavítal farář. Když mluvil, lítaly mu od pusy sliny a dopadaly na hlavy dětí v předních lavicích. Říkali jsme mu Starej slinta.“
„Takže náboženství tě nijak neoslovilo,“ řekl Oldroyd.
„Ani ne, nikdy mi nešlo do hlavy. Všechny ty zázraky… znělo mi to jako pohádky. Ve Starém zákoně ale bylo taky pár dobrých krvavých bitev. Ty jsme měli rádi, třeba jak David zabil Goliáše prakem a tak. A co vy, pane?“
Oldroyd se zamračil. K náboženství měl vždycky složitý vztah. Hledal odpovědi na zásadní otázky lidské existence a záviděl sestře její víru. On sám k ní cestu nenašel. „Když jsem byl kluk, navštěvovali jsme jako rodina kostel, ale poté co jsem trochu povyrostl, chodili jsme místo toho s tátou na procházky. Sestra je samozřejmě jiná. V dospívání se proti tomu bouřila, ale pak se změnila a vystudovala teologii. Líbila by se ti, je velice inspirativní, žádná fanatička. Snažil jsem se být jako ona, ale prostě to nejde.“
„Je fajn být upřímný a na nic si nehrát, pane,“ řekl Andy, který byl pod vnější slupkou drzého frajírka z Londýna celkem přemýšlivý a citlivý. „Když se zamyslíte nad tím, co se tady stalo: duchovní, kterou měli lidi rádi, zabitá ve vlastním kostele. Nezdá se, že by všechno řídil milosrdný Bůh.“
„To ne. Někdo by mohl říct, že právě naopak.“ Oldroyd vstal. „No nic, nemůžeme tu zbytek večera sedět a diskutovat o smyslu života. Jak jsme na tom? Dneska už toho asi moc nenaděláme.“
„Máte pravdu, pane. Technici skončili, takže až budeme hotoví, můžeme zamknout kostel.“
„Dobře.“ Oldroyd se podíval na hodinky. Bylo skoro deset. „Je čas vrátit se do Harrogate.“
Když vyšli z kostela, Oldroyd se po něm ohlédl. Světlo zevnitř částečně ozařovalo groteskní, šklebící se chrliče shlížející ze zdí a temné siluety hřbitovních náhrobků. Musel souhlasit s Andym: navzdory všem staletým lidským snahám učinit z nich místa dobra, světla a duchovnosti, staré kostely často působily strašidelně, možná proto, že mnoho z nich toho hodně pamatovalo a za jejich zdmi se odehrálo hodně věcí. To mu připomnělo jeho oblíbeného autora duchařských povídek M. R. Jamese. Řada jeho příběhů se odehrávala v kostelech typu Svaté Anny nebo v katedrálách, a autor využil jejich prostředí k vytvoření zlověstné a děsuplné atmosféry. Po všech těch řečech o strašení a záhadné smrti měl Oldroyd nepříjemný pocit, že prožívá příběh z mistrova pera.
***
Krátká zpáteční cesta do Harrogate byla za chladné zimní noci nečekaně náročná. Přestalo sněžit, nebe se vyjasnilo a ve světlech reflektorů probleskovaly na vozovce ledové krystalky. Teplota klesala pod nulu a auta jela pomalu. V jednu chvíli musel Oldroyd čekat v koloně na předjetí velkého žlutého sypače, jehož oranžová výstražná světla blikala do tmy. Ve chvíli, kdy ho míjel, bok auta skropila sprška štěrku, jako by přišlo náhlé krupobití.
Když dorazil zpátky do svého bytu s výhledem na slavný park Stray, spadl mu kámen ze srdce. Bylo už po desáté hodině. Jeho partnerka Debora na něj čekala pohodlně usazená v křesle a četla si knihu. Poslal jí esemesku, že má vážný případ v Knaresborough a vrátí se pozdě. Vstala, aby ho přivítala.
„Jime, vypadáš unaveně. Jak to šlo?“
Oldroyd si sundal kabát a políbil ji. „Je to ošklivá záležitost. A týká se Alison.“
„Alison? Snad ne tvojí sestry Alison?“
„Ano. Znala oběť: Clare Wilcoxovou, farářku z kostela svaté Anny. Ta dřív působila u Svatého Bartoloměje a myslím, že se s Alison dlouho znaly. Obě se angažují v podpoře žen v církvi. Clare se měla stát biskupkou v hrabství Cumbria.“
„To je strašné. Clare Wilcoxová? Určitě jsem se s ní setkala, ale nemůžu si vzpomenout kde. Slyšela jsem, že byla u Svaté Anny velice oblíbená.“ Než se Debora nastěhovala k Oldroydovi, bydlela v Knaresborough a pořád si tam držela byt.
„Taky mám ten dojem, i když jsme mluvili jen s manželem, který je samozřejmě zdrcený – stejně jako kostelník, který tělo našel.“
„Zavražděná v kostele? Nejsem věřící, ale i tak mi to přijde jako svatokrádež. Kostel by měl být místem klidu.“
„Brutálně zavražděná v kostele.“ Popsal stav, v jakém se našlo tělo. „Zranění byla tak těžká, že Tim Groves netuší, co je mohlo způsobit. Vypadá to, že mám na krku další záhadu.“
„No, na ty jsi zvyklý. Ale jak je Alison? Určitě ji to hodně zasáhlo.“
„To jo. Musel jsem jí to sdělit po telefonu. Hned ráno se u ní zastavím. Říkala, že to do té doby nějak zvládne. Nabídl jsem jí, že když bude chtít, ať klidně přijede.“
„Ach, Jime! To muselo být hrozné. Zase se to týká někoho z vaší rodiny.“
„Já vím.“ Oldroyd zavrtěl hlavou. Debora mu připomněla traumatizující účast jeho dcery Louise v případu vraždy ve Whitby. „Být tebou, vezmu nohy na ramena, dokud je čas. Přináším smůlu. Příště to můžeš být ty,“ dodal sarkasticky.
„Nevadí, risknu to. Ale určitě máš hlad. Udělala jsem zapečenou zeleninu s bylinkovými knedlíčky. Je v troubě, něco teplého do žaludku ti přijde vhod.“
„Výborně, děkuju.“ Oldroyd vykročil do kuchyně s myšlenkou, že by si radši dal něco s masem. Debořino vegetariánství mu vůbec nevadilo, považoval ho za zdravější a lepší pro planetu. Ale za takového chladného zimního večera by dal přednost hustému hovězímu guláši. Vrátil se s jídlem do obýváku a položil si talíř na kolena.
„Proč by někdo takhle zabíjel ženu?“
„Na to se mě Alison taky ptala. Motivy v takových případech nebývají vždycky hned zřejmé, ale s postupujícím pátráním se vyjasní.“ Vložil si do úst další lžíci zapečené zeleniny. „Mimochodem, je to moc dobré.“ Odmlčel se. „Pokud ji nezabil duch.“ Tlumočil Deboře, co mu řekl Andy.
„Přízrak ve strašidelném kostele! To začíná znít jako stará dobrá duchařská povídka!“
„Já vím – od někoho jako M. R. James. Musím se o té legendě od Svaté Anny dozvědět víc. Není nad dobrou duchařinu!“
„Věříš, že duchové opravdu existují?“ zeptala se Debora.
Oldroyd se na chvíli zamyslel. „Ani ne, ale mám na to podobný názor jako sám James. Říkal něco v tom smyslu, že je třeba být otevřený a připravený zvážit důkazy. Není ovšem pochyb o tom, že zvláštní věci se skutečně dějí. Mnozí lidé tvrdí, že viděli nebo slyšeli duchy nebo poltergeisty.“
„Ale žádný konkrétní důkaz nikdo nepředložil, že? Což mě přivádí k myšlence, že spousta podobných věcí je psychického původu, možná halucinace nebo sugesce.“
„Asi máš pravdu, ale vždycky zůstane červík pochybností, nemyslíš?“
„To ano,“ souhlasila Debora a pak si na něco vzpomněla. „Mimochodem, zítra si dávej pozor. Sledovala jsem předpověď počasí a na příštích pár dní hlásí zimu a možná i sníh. Zítra by mohlo pořádně chumelit.“
„Ponuré zimní počasí jen podtrhuje strašidelnou atmosféru.“
„To je fakt, ale víc se bojím, že sjedeš ze silnice, než že narazíš na ducha.“
Oldroyd se zasmál nad nočním šálkem kávy bez kofeinu. Na mysl se mu však pořád dralo slovo „strašidelný“. Na tomhle případu byla už řada věcí, jež mu připadaly podivné a znepokojivé.
