V Redmire Hall bylo cítit hmatatelné vzrušení. Do sídla ležícího na venkově nedaleko Riponu v hrabství Yorkshire se sjížděli zámožní hosté na víkendovou akci. Byl teplý červnový večer. Po dlouhé cestě přes přilehlé pozemky přijížděly vozy značek, jako je Bentley a Rolls-Royce. Pán domu Vivian Carstairs, lord Redmire, sliboval něco mimořádného. Jeho hosté věděli, že za takových okolností stojí za to cestovat do domova výstředního šlechtice i stovky kilometrů.
Redmire Hall byl dům v regentském stylu postavený z krásných růžovočervených cihel ošlehaných větrem. Měl rozsáhlé zahrady, které založil otec současného majitele ve třicátých letech dvacátého století a dodnes o ně s láskou pečoval tým obětavých zahradníků. Proslýchalo se však, že lord Redmire bude brzy muset otevřít dveře svého velkolepého panství platící veřejnosti, aby nepřišel na mizinu. Předání majetku do správy památkářů se mezi příslušníky aristokracie stávalo stále výraznějším trendem. Chtěli se tak vyhnout zničujícím dědickým poplatkům zavedeným „hanebnými“ labouristickými vládami.
Páry usrkávaly šampaňské na slavnostní recepci pořádané na vzorně udržovaném trávníku poblíž domu, prohlížely si květinové záhony táhnoucí se dolů k řece Ure a přemítaly, jaká by byla hrůza, kdyby se po těch nádherných zahradách, skalkách a pěšinách mezi vistáriemi mohl potulovat kdejaký turista.
V dlouhé jídelně se podávala vynikající večeře a očekávání rostlo. Návštěvníci vzpomínali na další kousky a nevšední zážitky, jež jim hostitel v minulosti připravil. Třeba jak večeřeli při plavbě po řece, kdy seděli u stolu na svázaných dřevěných vorech řízených sluhy s dlouhými tyčemi, jako když se plaví dřevo po Amazonce. Když došlo víno, Redmire skočil do vody, doplaval ke břehu a u čekajících sluhů si vyzvedl novou várku láhví. Nebo jak koupil od cirkusu několik lvů a vypustil je na svých pozemcích, aby je hosté mohli pronásledovat s puškami. Historky o tomhle konkrétním kousku se donesly ochráncům zvířat i policii, Redmire je však odzbrojil svým obvyklým šarmem a provinilou sebekritikou.
Hostitel v čele stolu se konečně zvedl, aby promluvil. Lord Redmire – elegantní, ale poněkud bizarní postava v červeném smokingu s flitry – se na hosty zářivě usmál. Byl to samolibý, extrovertní a společenský muž se sklonem k nejrůznějším výstředním gestům, který neustále přelétal od jednoho obsedantně pohlcujícího zájmu ke druhému.
Jeho poslední záliba byla však záhadnější a tajuplnější než jiné: magie. Fascinoval ho svět iluzionistů, oněch tajemných mužů, kteří před ohromeným publikem nechávají zdánlivě mizet předměty i lidi. Poté, co se seznámil s některými významnými britskými praktiky těchto umění, strávil několik měsíců v Itálii v honosném paláci hraběte Mazariniho, což byl stejně jako on bohatý příslušník společenské smetánky, ale také vynikající iluzionista oslňující publikum po celé Evropě. Když se Jeho Lordstvo vrátilo domů, začaly se šířit zvěsti, že se v Redmire Hall dějí podivné věci. Říkalo se, že pracuje na svém vlastním kouzlu, s nímž mu pomáhají lidé zavázaní k mlčenlivosti.
A nyní se zdálo, že se chystá předstoupit se svým představením před speciálně pozvané publikum.
„Dámy a pánové,“ oznámil sytým barytonem s aristokratickým nádechem. (Nebyl v něm ani náznak yorkshirského přízvuku.) „Dnes večer vás žádám o shovívavost. Znáte mě a mé koníčky.“ Zde se ozval chápavý smích. „Je mi nesmírným potěšením představit se vám v jiném světle. Už nejsem jen Vivian Carstairs nebo lord Redmire, ale také velký iluzionista Carzini!“
Z publika vydatně posíleného alkoholem a lačného zábavy se ozvalo sborové „óóó“ a „ááách“. Redmire se spokojeně usmál a zvednutím rukou si zjednal klid.
„Chápu, že pro vás bude těžké brát mě vážně, když mnozí z vás v minulosti sledovali mé další pomíjivé zájmy, ale tohle…“ Pro zdůraznění se významně odmlčel. „… je něco jiného. Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že jsem nacvičil skutečně úžasný kouzelnický trik.“ Opět se odmlčel. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl pevněji a podtrhoval každou větu. „Uvidíte, jak zcela zmizím ze zamčeného pokoje, který si před mým zmizením i po něm můžete prohlédnout. Pak se v tomtéž pokoji znovu objevím. A pak, dámy a pánové, zmizím podruhé a zhmotním se mimo pokoj.“
Toto neobvyklé prohlášení hosty ohromilo. Znělo tak absurdně, že si nebyli jistí, zda se nejedná o vtip. Redmire byl svými žertíky proslulý. Několik mírně ovíněných žen se potlačovaně zachichotalo.
„To je další z tvých fórků, Vive?“ zeptal se na pohled protřelý chlapík, který se rozvaloval v křesle a kouřil doutník.
Redmire se k němu otočil. „Vůbec ne, Rogere. Můžu ti garantovat, že to myslím naprosto vážně.“ Otočil se zpět ke stolu. „Ale cítím vaši nedůvěru, takže bez dlouhých řečí přejdeme do zamčeného pokoje. Následujte mě, prosím.“
Po těchto slovech vykročil jídelnou a vyšel ze dveří, hosté hned za ním. Vyměňovali si tázavá gesta a pohledy, ale nechtěli hostitele zklamat. Redmire je vedl velkou vstupní halou do zadního traktu vily, kde dříve bydlelo služebnictvo. Část byla otevřená a tvořila vestibul s novou výmalbou a koberci, ale s výjimkou řady židlí naproti dveřím byla bez nábytku. U dveří stála atraktivní mladá žena v třpytivém přiléhavém kostýmu. Redmire se postavil vedle ní, zatímco hosté zaujímali místa.
„To je moje asistentka Esmeralda.“ Dívka se usmála a uklonila. „Následující část bude vyžadovat nějaký čas na přípravu, protože chci, abyste si všichni prohlédli místnost, kam vejdu a odkud zmizím. Přistupte, prosím.“ Redmire otevřel dveře do místnosti, která byla zařízená jako pracovna: křeslo, dřevěný stůl, knihovna. Na holé podlaze ležel vzorovaný koberec, malé okno poskytovalo výhled za dům.
„Všechno si prosím prohlédněte. Nenajdete žádné tajné panely ani chodby. Zde jsou padací dveře.“ Ukázal na dřevěnou podlahu, kde se rýsovala vyříznutá dvířka s mosazným madlem sklopeným do drážky, takže bylo v jedné rovině s prkny. „Ale ty slouží jen pro přístup k elektroinstalaci. Člověk tam může vlézt, ale dál se nedostane. A mě tam po zmizení schovaného nenajdete.“
Poklop byl řádně prozkoumán a ukázalo se, že skutečně vede do malé dutiny, kde byly k podlaze připevněné dráty a rozvodné krabice. Do toho prostoru by se člověk vešel, ale dno i stěny byly z pevného betonu a nedalo se odsud dostat nikam jinam než zase zpátky do pokoje.
Hosté se vžili do hry a všechno se zájmem osahávali, prohmatávali a zkoumali. Na nic však nepřišli. Zkontrolovali podlahy i strop, dveře, okna i nábytek. Nakonec se všichni shodli, že z místnosti nevede žádná jiná cesta než dveřmi, jimiž do ní vstoupili.
Redmire jejich počínání sledoval se samolibým úsměvem na tváři. Pak upřel pozornost přítomných na vchod do místnosti.
„Než začneme, dámy a pánové, podívejte se prosím ještě jednou na tyto dveře.“
Ukázal jim zámek s klíčem a dvě závory, jež dveře pevně zajišťovaly zvenčí.
„Možná jste už slyšeli o iluzích, kdy jsou zámky falešné a dají se odemknout pomocí drátů a jiných triků, ale jak sami vidíte, tento zámek a tyto závory jsou opravdové a není možné je otevřít zevnitř. Tak či tak, kdybych vyšel ze dveří, hned byste mě viděli – a to se nestane.“
Zámek i závory byly ověřeny a prohlášeny za pevné.
„A nyní mě, dámy a pánové, zamkněte.“
Posadil se do křesla, všichni hosté vyšli ven a dva z nich zamkli a zajistili dveře.
„Ještě tam jsi, Vive?“ zavolal jeden z nich.
Zevnitř místnosti se zřetelně ozval Redmirův hlas. „Ano.“
Když všichni zaujali místa, Esmeralda se teatrálně otočila a zatáhla dveře závěsem. Síň asi na patnáct vteřin naplnila hlasitá hudba – Wagner. Když utichla, Esmeralda odhrnula závěs a odhalila závory na dveřích, které byly stále na svém místě. Asistentka je odsunula, otočila klíčem v zámku a otevřela dveře. Pokoj byl prázdný. Lord Redmire zmizel. Z řad hostů se ozvaly výkřiky.
„Panebože!“
„Kde proboha je?“
Lidé s jistou opatrností a nedůvěrou pokoj znovu prozkoumali včetně prostoru pod padacími dveřmi. Dokonce i jedna malá holčička strčila hlavu do dveří, jako by něco hledala, než si ji matka zase přivolala. Po lordu Redmirovi jako by se slehla zem.
„A nyní se lord Redmire znovu objeví,“ pronesla Esmeralda s cizím přízvukem, který však zněl poněkud falešně. „Vyjděte prosím z pokoje.“
Všichni se poslušně vrátili a usedli na židle. Atmosféra už byla vážnější. Zdálo se, že to ten mizera vážně dokáže! Esmeralda zatáhla závěs. Znovu zazněla hudba, závěs se odhrnul, zámek i závory se otevřely a všem se naskytl pohled na rozzářeného lorda Redmira sedícího v křesle! Hosté hlasitě zalapali po dechu a zvědavá dívenka znovu nakoukla do pokoje.
„Tomu říkám parádní show, Vive! Jak jsi to propána udělal?“
Redmire se zasmál a hosté začali tleskat.
„Ještě není konec. Zase mě zavřete.“
Celý postup se opakoval a Redmire opět zmizel. Když se však dveře otevřely podruhé, nebyl tam.
Publikum znovu prohledalo místnost a po chvíli zaslechlo hlas. „Tam nic nenajdete.“
Redmire seděl na židli za nimi. Všichni oněměli úžasem a nezměrným obdivem.
„Co to sakra bylo?!“
„Panebože, to je neuvěřitelné!“
„Bravo, chlape!“
Celá společnost propukla v aplaus. Redmire si ho s úsměvem od ucha k uchu vychutnával.
Zbytek víkendu už uběhl poněkud nudně a bez dalšího vzrušení. Navzdory usilovnému přesvědčování mnohých už Redmire kouzlo nezopakoval, stejně jako odmítal prozradit své metody. Očividně si užíval dráždivé tajemství a spekulace, do nichž své hosty uvrhl. O tom, jak mohl Redmire svůj kousek provést, se vedly horečné debaty, žádný výsledek ovšem nepřinesly. Trik nebyl nikdy vysvětlen.
* * *
V rozporu s vlastními slovy Redmire o magii brzy ztratil zájem, jak pro něj bylo typické. Teď ho pro změnu fascinovala vojenská tažení Julia Caesara. Panství Redmire Hall podle očekávání prošlo rekonstrukcí interiéru a otevřelo se veřejnosti, což jeho excentrickému a marnotratnému majiteli přineslo tolik potřebné příjmy. Konaly se tam prohlídky, ale pouze velkých reprezentačních místností s honosným nábytkem a výzdobou. Zahrady si pro svou dokonalost získaly uznání po celé zemi.
Dveře do zamčeného pokoje zůstaly zavřené a zajištěné závorami a klíč se brzy ztratil. Redmire se vrhl na něco jiného, ale na svůj kouzelnický trik nepřestal být pyšný a nikdy nikomu neprozradil podrobnosti. Pro ty, kteří tam tenkrát byli, se ten večer stal legendou. Většina z nich včetně samotného Redmira však časem zemřela. Příhoda zapadala prachem a na zamčený pokoj jako by se zapomnělo. Než jednou někoho napadlo, že by se dal využít k něčemu hrozivějšímu než k zábavě.
* * *
Frederick Carstairs, poslední lord Redmire, seděl za psacím stolem ve své pracovně s výhledem na proslulé pestrobarevné záhony lemující cestu k řece Ure. V tento červencový den vypadaly obzvlášť pěkně a Redmire je musel chtě nechtě obdivovat, ačkoli jinak ho na nádherných zahradách rodového sídla zajímalo hlavně to, že mu přinášely příjmy od návštěvníků. Ty zahrady mu odkázal otec spolu s domem a dluhy, které se mu nikdy nepodařilo zkrotit.
Nebyl si úplně jistý, co vlastně k otci cítí. Obdivoval jeho výstřední, dobrodružnou povahu. Když byl Frederick malý, nikdy se ani chvíli nenudil, jak zní oblíbená fráze. S otcem podnikal výpravy do Jižní Ameriky, kde hledal dosud neobjevená incká města, pomáhal udržovat flotilu veteránů značky Rolls-Royce a potápěl se pro poklad na mořské dno u pobřeží Španělska. Nebožtík Vivian Carstairs rád zapojoval své syny do některých svých zálib a Frederick měl na tu dobu spoustu živých vzpomínek. Na druhou stranu si uvědomoval, že otcovo lehkomyslné utrácení – byť za zajímavé a vzrušující věci – téměř zruinovalo rodinný rozpočet a znamenalo obrovský nápor na jeho matku, která se musela doma o všechno postarat sama.
Bylo by však nespravedlivé svalovat veškerou vinu za finanční problémy panství jen na otce. Ani nový lord Redmire neuměl s penězi příliš hospodařit. V mládí míval tradičnější koníčky než Vivian Carstairs: rychlá auta, mejdany a ženy. Teď mu táhlo na šedesát, a přestože náruživější záliby poněkud utlumil, čím dál víc peněz utápěl v hazardu – většinou v kartách na internetu, ale také v různých soukromých klubech, když zrovna pobýval v Londýně. Jakmile nějaké peníze vydělal, skoro hned je zase rozházel.
Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vešla jeho asistentka Andrea Jenkinsonová s kávou na podnosu. Mohlo jí být ke čtyřiceti a měla na sobě elegantní formální oděv. Položila tác na Frederickův velký mahagonový stůl.
„Díky, Andreo. Překontrolovali jste s Richardem všechno na dnešní večer?“
Zadívala se z okna s nádherným výhledem. „Ano, všechno je v pořádku, nemusíte se obávat.“
„Vím, že ne, když to máte na starosti vy, má drahá.“ Frederick se posadil na židli a usmál se na ni. Jeho tvář byla po celoživotní dekadenci poněkud vrásčitá a ztrhaná, přitažlivé rysy z ní však úplně nevymizely. „Jaký je časový plán?“
„Lidé z televize včera všechno připravili. Brzy dorazí a ještě jednou to zkontrolují. Platící hosté mohou vstupovat od sedmi hodin. Rodina, přátelé a zvláštní hosté musí být na místě do půl osmé a ve tři čtvrtě pojedeme naživo.“
„Dobře,“ odpověděl Frederick. „Takže jsme připraveni.“
Když Andrea odešla, Frederick se usmál při pomyšlení na vpravdě úžasný kousek, který se chystal večer předvést. U všech kouzelnických triků je naprosto zásadní utajení. Vzpomněl si, jak byl v mládí svědkem otcova „zmizení“ ze zamčeného pokoje před pozvanými přáteli a známými. Nic by Viviana Carstairse nepřesvědčilo, aby ten trik zopakoval nebo prozradil jeho tajemství – dokonce ani vlastním příbuzným včetně Fredericka. Myslel si, že tajemství zemřelo s jeho otcem, ale mýlil se: nedávno zamčený pokoj znovu objevil a zjistil, jak funguje. A rozpoznal v něm šanci vydělat nějaké peníze.
Otcovo představení na hosty rozhodně udělalo dojem. Ti lidé o něm později dokonce psali ve svých pamětech. V novinách i časopisech se v průběhu let objevovaly články, které tu slavnou akci připomínaly a spekulovaly o tom, jak se odehrála. Událost krásně zapadala do celkové legendy o Vivianu Carstairsovi a jeho fascinující výstřednosti.
Jeho syn však nyní hodlal posunout věc na novou, odvážnější úroveň. Frederick pozval média a chystal se otcův trik zopakovat v přímém přenosu. Pro panství by to znamenalo obrovský přínos: lidé by se jen hrnuli, aby mohli vidět proslulý zamčený pokoj. Hodlal ho zpřístupnit veřejnosti formou soutěže s možností prozkoumat místnost a pokusit se trik vysvětlit. Uvažoval dokonce o tom, že by nabídl tučnou odměnu tomu, kdo by dokázal vyřešit, jak „kouzlo“ funguje, přičemž si byl naprosto jistý, že se to nikomu nepodaří. A aby dodal triku na důvěryhodnosti, přesvědčil k návštěvě svého představení i významného příslušníka policie West Riding v Harrogate.
