Turecké lázně v Harrogate z roku 1897 se dochovaly doslova nedotčené, s mnoha prvky původního vybavení. V nedávné době prošly rekonstrukcí. Lázně jsou postaveny v maurském slohu s arabskými oblouky a zástěnami. Stěny září jasnými barvami glazovaných kachlů. Arabeskami pokryté stropy a podlahy s italskými mozaikami a leštěným mahagonem propůjčují lázním nádech nevšedního luxusu a elegance.
* * *
„A nyní, dámy a pánové, je nám potěšením na našem letošním festivalu přivítat uznávaného spisovatele Damiana Penrose.“
Z vyprodaného auditoria v hotelu Bílá labuť se ozval nadšený potlesk. V Harrogate nadešel příjemný letní večer a Festival detektivní literatury byl v plném proudu. Penrose usazený v křesle na pódiu v tanečním sále hotelu vzal potlesk na vědomí povýšeným pokývnutím hlavy. Rukou si prohrábl vlasy a prsty načechral dlouhé, prošedivělé kadeře. Na sobě měl manšestrové sako a košili s kravatou.
Penrosova kariéra spisovatele byla dlouhá a úspěšná a říkalo se, že si jako autor bestsellerů přišel na hezkých pár milionů liber. Proslulost si ale získal také bouřlivým osobním životem a častými uštěpačnými poznámkami na adresu jiných autorů. Právě ty mu vynesly přezdívku „Jedovatý trn“, v níž si liboval: slavné knihy vždy provází skandály, které jim dělají reklamu a zvyšují prodej.
Téma literárního večera znělo „Dokonalý zločin aneb Jak napsat bestsellerovou detektivku“ a moderoval jej Ben Poole, spisovatel, novinář a konferenciér, který byl v místních literárních kruzích celebrita. Jakmile skončí Benův rozhovor s Penrosem, začne otevřená diskuse s přítomnými.
„Takže,“ začal Poole, „v první řadě bych se vás rád zeptal, co je pro vás impulzem, abyste začal psát detektivní román?“
Penrose se s povýšenou nonšalancí pohodlně opřel.
„Pro člověka nadaného představivostí přichází inspirace v mnoha podobách. Něco zahlédnu, když jdu po ulici nebo jedu v autě, cosi mě zaujme na nějaké bezvýznamné události, o níž se píše v novinách, a najednou mám před očima zápletku. Je to velice různorodé.“
„A pak už se jedná o to, jak přetvořit nápad do podoby románu?“
„Přesně tak a právě v ten okamžik začíná skutečná tvůrčí práce. Po tolika úspěšných knihách jsem samozřejmě toto umění vycizeloval k dokonalosti, abych tak řekl.“
„Jistě. Řídíte se přitom nějakým postupem?“
„To ne, žádný návod nepotřebuju. Ten potřebují jen špatní a nedomrlí pisálci. Jakmile si sednu a začnu psát, příběh se hladce odvíjí.“ Obrátil se do hlediště. „Brzy vyjde moje dvacátá kniha, což všichni jistě rádi slyšíte.“
Po bezostyšné sebechvále se z publika ozvalo pár uchechtnutí.
„To ano,“ vzal si znovu slovo Poole, který jen s potížemi Penrose usměrňoval, aby mluvil o čemkoli jiném než o sobě. „Co je podle vás základem dobré detektivky?“
„Nemám na to žádný recept. Prostě se řídím svým instinktem a ten mě ještě v žádné z dvaceti knih nezklamal. Musíte se zeptat mých čtenářů, proč mají moje knihy tak rádi.“
Ben Poole svíral rty a snažil se nedat na sobě znát zlost na Penrosovo chování. „Do jaké míry mají vaše postavy předobraz ve skutečných lidech?“
„Inu, to je přece otřepaná pravda, že člověk píše o lidech, které zná. Pokud jde například o mě, tak s velkou chutí vymýšlím, jak nechám zemřít protivné ženské, jejichž předobrazem jsou samozřejmě moje bývalé manželky, které se mě po rozvodu snažily oškubat o co nejvíc peněz.“
Nervózní smích z publika.
„Propisujete do svých románů také to, co potkalo vás?“
„Nepochybně. Tak pestrý a fascinující život jako ten můj je skvělým zdrojem inspirace.“
A tak to šlo dál a dál. Ať se Poole snažil, jak chtěl, nedokázal Penrose přesvědčit, aby prozradil cokoli, co by mohlo být užitečné pro začínající autory.
„Nuže, děkuji vám, pane Penrose,“ otráveně uzavřel rozhovor Poole. „A teď dejme slovo do publika. Nějaké otázky? Ano, tam vzadu.“
„Co byste poradil nezkušenému autorovi?“ zeptala se seriózně vyhlížející mladá žena.
„Aby se vrátil oběma nohama na zem a nečekal, že mu lidé jako já budou pomáhat. Mně taky nikdo nepomáhal. Dostávám hromady nevyžádaných rukopisů a většina z nich jsou naprosté bláboly. Nevím, co ode mě očekávají, když nemají ani zbla talentu. Připadá mi, že nadaní spisovatelé vymřeli. Od zlaté éry, kterou pamatuju, už uběhla dlouhá doba.“
„Jaký je váš názor na spisovatele, kteří vykrádají nápady druhých?“ Otázku položila žena v džínách a topu se špagetovými ramínky, která Penrose po celou dobu jeho rozhovoru propalovala pohledem. Esther Stevensonová byla jednou z místních autorek detektivek.
Penrose se nejprve zamračil a vzápětí se úlisně usmál. „Samozřejmě to považuji za zcela zavrženíhodné a nemusím snad ani říkat, že jsem v tomto ohledu naprosto zásadový.“
Stevensonová si slyšitelně opovržlivě odfrkla.
„Pouze ti spisovatelé, kteří nemají vlastní nápady, vykrádají jiné,“ pokračoval Penrose.
„Nějaký další dotaz? Ano?“ Nervózní Poole gestem pokynul k zadním řadám v sále.
„Je podle vás užitečné, když se autoři vzájemně nekonstruktivním a osobním způsobem kritizují?“ Otázku položil Charles Derryvale, další ze spisovatelů detektivních románů z Yorku.
„Záleží na tom, co míníte tím nekonstruktivním způsobem. Mám sklon mluvit na rovinu. Pokud si myslím, že je text nudný a ubíjející, tak to řeknu. Pokud si myslím, že by nám všem autor prokázal službu, kdyby se nás přestal snažit unudit k smrti svým psaním, tak to taky řeknu naplno. Navíc jsem toho názoru, že je to mnohem prospěšnější než opatrné a uhlazené komentáře těch poloblbů, kteří se sami nazývají kritiky. ‚Autor vykazuje potenciál na poli charakteristiky postav, ale ještě stále v tomto ohledu není koherentní.‘ Jinými slovy jsou to většinou žvásty. Přesně to jsem tím mínil.“
„Vy ale zacházíte mnohem dál, že? Chci, aby všichni přítomní slyšeli, co teď řeknu.“ Derryvale se třásl zlostí a začal číst z novin. „‚Derryvale je těžkopádnou a nemotornou figurou světa detektivního žánru a jeho zdlouhavé a odulé texty jsou patrně odrazem…‘“
Zoufalý Poole zasáhl dřív, než se debata úplně vymkla kontrole.
„Omlouvám se, ale musím vás přerušit. Mohli bychom prosím všechny osobní spory probírat v soukromí? Toto není fórum pro jejich řešení.“
Penrose se usmál, Derryvale si nacpal noviny do kapsy a odsupěl ze sálu. Řada lidí ho slyšela, jak si pro sebe mumlá, že „za to zaplatí“, a z publika se ozýval šum vzrušeného hovoru.
Poole se pokusil znovu nastolit pořádek, ale uspěl jen částečně. Literární večer se belhal k neslavnostnímu konci.
„Děkuji vám všem a ještě jednou děkuji našemu dnešnímu hostu, Damianu Penrosovi.“
Potlesk z míry vyvedeného publika byl tentokrát pouze vlažný, ale Penrosovi to patrně nevadilo. Potřásl si rukou s umořeným moderátorem a okamžitě zamířil k baru, který se nacházel ve velkém a příjemném salonku vybaveném pohovkami a křesly. Penrose se ovšem usadil na stoličce na vzdáleném konci barpultu, odkud si objednal dvojitou whisky. Popíjel drink, rozhlížel se kolem sebe a doufal, že uvidí některého ze svých obdivovatelů, ale většina míst v baru zůstávala neobsazená, protože mnozí hosté se i s pitím přesunuli na terasu, aby si vychutnali vlahý večer. O několik okamžiků později ovšem zaznamenal přicházející skupinku, již tvořili Stevensonová, Derryvale a jistý John Sinclair: nakladatel, s nímž Penrose vedl ošklivý spor. Všimli si ho a usadili se na druhém konci barpultu. Penrose se usmál, když rozpoznal další příležitost popichovat a provokovat.
„A hele, koho tu máme!“ zahalekal. „Kdy se zase všichni čtyři takhle sejdeme? Musím říct, že hotel je mnohem lepší než nějaké zpropadené vřesoviště. Jaké pikle kujete dneska?“
Derryvale byl stále rudý hněvem. Upřeně se na Penrose zadíval. Stevensonová mu položila dlaň na paži a šeptla: „Nenech…“
Jenomže Derryvale nehodlal mlčet. „Na váš pád, Penrose!“ Pozvedl skleničku. „A na to se všichni napijeme.“
„Vy jste fakt dojemný, že ano, Derryvale? Prostě žárlíte na můj úspěch a strašně vás žere, že jsem napsal pravdu o vašem ubohém snažení.“
„Aspoň je to jeho vlastní snažení a nevykrádá druhé,“ odsekla Stevensonová.
„Ale, ale… Esther Stevensonová, královna detektivek, jak si o sobě ráda myslí. Přinejmenším v téhle zaostalé části země to tak je, ale neodváží se do Londýna, aby se utkala s konkurencí hodnou toho jména.“
„A proč bych měla, když jsou tam takoví jako vy?“
Penrose její odpověď ignoroval.
„Pořád všem vnucujete tu vaši směšnou a trestuhodnou představu, že jsem vám ukradl nápad?“
„Trestuhodnou jen stěží. Můžu to dokázat.“
„Tak jen do toho, má drahá. Uvidíme se u soudu.“
„Asi se tam dřív uvidíme spolu,“ ozval se John Sinclair.
„Ale ne, Sinclair z nakladatelství Sinclair. Ještě se držíš nad vodou? Tvoje pokoutné podnikání pořád přežívá?“
„Ano, ale ne díky tobě.“
Penrose opovržlivě mávl rukou. „Nepodporuju krachující podniky.“
„A svoje závazky nedodržuješ o nic víc.“
Penrose se zasmál. „Jaké závazky? Nemám vůči tobě vůbec žádné závazky.“
„Měli jsme dohodu.“ Sinclair vypadal značně ublíženě, skoro jako kdyby měl slzy na krajíčku.
„Ale to snad ne!“ Penrose si pohrdavě odfrkl.
„Jste arogantní hajzl a taky…“ Derryvale zvýšil hlas a Stevensonová mu opět položila ruku na paži.
„Uklidněte se, chlapče, nebo si při vašem zdravotním stavu uženete infarkt.“
Na okamžik se zdálo, že po něm Derryvale hodí skleničku, ale nakonec ji na jeden lok dopil a se svými společníky v závěsu vypochodoval z baru.
Penrose se sám pro sebe uchechtl a poručil si další whisky. Dovnitř vešla uštvaně vyhlížející žena a při pohledu na Penrose se zamračila. Byla to Patricia Hughesová, organizátorka festivalu.
„Damiane, mohl byste na slovíčko?“
„Jejda, vždyť je to Patricia. Copak jsem provedl?“
„Sedneme si tamhle, ano?“ Pokynula ke stolku v rohu, který nabízel relativní soukromí.
Usadili se do křesel naproti sobě.
„Mohu vám přinést něco k pití?“ nabídl se Penrose a znovu se napil ze své druhé skleničky whisky.
„Ne, děkuji,“ odmítla Patricia a naklonila se dopředu. „Damiane, výslovně jsem vás prosila, abyste se při rozhovoru s Benem soustředil na spisovatelskou práci, ale Ben mi řekl, že jste se zapletl do nepěkné slovní přestřelky s Esther Stevensonovou a Charlesem Derryvalem.“
„Dobrý bože! Mám pocit, že jsem se octl na koberečku v ředitelně. Ben Poole kecá, paní ředitelko.“
„Tak to si nemyslím, Damiane, a ničemu neposlouží, když si z toho budete dělat šprťouchlata. Podívejte, za vstupenku na literární večer lidé zaplatili nemalé peníze a doufali, že budete mluvit o své práci a nabídnete jim nějaký vhled do psaní detektivek. Místo toho se dočkali jen vašeho vychloubání a urážení druhých.“
„Oni si s provokativními otázkami začali.“
„Ale ne, tak to už jsme vážně jak na pískovišti, že? ‚Oni si začali.‘ A to jste se musel nechat vyprovokovat? Platíme vás za pěkný a inspirativní večer.“
„A ten dostali. Dostali svého hrdinu: mezinárodně úspěšného Damiana Penrose.“
Patricia se dívala na Penrose pohledem, který měl velmi blízko k opovržlivému. „Všechno se točí jen kolem vás, že, Damiane? Stačí, aby vás jen viděli. Myslíte si, že na festival, jako je ten náš, chodí lidé, kteří jako fanoušci popových hvězd chtějí svůj idol jen zahlédnout? Ne. Zajímá je literatura a spisovatelské umění, někteří z nich jsou nadějní začínající spisovatelé, kteří doufali v pomoc a inspiraci.“
Penrose jen zabručel.
„Jsem velice zklamaná, Damiane. V úterý máte další literární večer a doufám, že se od vás dočkáme něčeho lepšího. Pokud ne, tak nevidím důvod, abychom vás ještě někdy zvali.“
„Nejsem si jistý, jestli to čtenáře detektivek potěší. Chtějí vidět jen ty nejlepší autory.“
„To je možné, ale také chtějí slyšet něco zajímavého. Nejste jediný na světě, Damiane, i když si to nejspíš myslíte.“ Zprudka vstala a odešla.
„Kráva blbá,“ mumlal si Penrose, když se vracel k baru pro třetí whisky.
Zbytek večera se ukázal jako neuspokojivě poklidný. Penrose se dál choval nápadně, ale nikdo za ním nepřišel, aby mu řekl, jak se mu jeho romány líbí, nebo ho požádal o autogram. Co také mohl od takové provinční díry čekat, že? Drnohryzové zkrátka neumí skutečný talent ocenit.
Bar se nakonec skoro vyprázdnil a zůstala tam jen skupinka mladých spisovatelů, kteří stále s vervou popíjeli a vypadali, že v tom budou ještě dlouho pokračovat, a tak se Penrose, jenž bydlel v hotelu, bez nadšení odpotácel do postele.
