„Několikrát jsem chtěl psaní zabalit a věnovat se pěstování ředkviček,“ vzpomíná vítěz Ceny Oty Finka
Oliver Jasanský vydává svou knižní prvotinu Podpalubí – procedurální detektivku z Písku, jejíž hlavní hrdinové Lev a Choroš si už stihli získat srdce poroty Ceny Oty Finka i online čtenářů. V rozhovoru autor popisuje svou cestu od dětských komiksů přes publikování na internetu až k románovému debutu, vysvětluje, jak může být noření se do příběhu zdraví škodlivé, a naznačuje, kam své nekonvenční vyšetřovatele zavede v dalších dílech série.
Připravila: Veronika Elznicová
Připravila: Veronika Elznicová
Podpalubí je Vaše knižní prvotina. Jaký je pocit vídat ji v regálech knihkupectví?
Krásný a zároveň trochu strašlivý pocit – krásný proto, že je to tak trochu zadostiučinění; píšu celý život, a přece jenom kniha je jiný level než povídky. A strašlivý… Protože ještě úplně nevím, co můžu očekávat, jestli bude mít Podpalubí úspěch, jaké budou reakce.
Ačkoliv se jedná o první knihu, kratší texty jste psal a publikoval už dříve. Co byl váš první text, který jste kdy napsal? A jak se vyvíjela vaše spisovatelská cesta od onoho prvního textu až k Podpalubí?
Píšu příběhy prakticky od chvíle, kdy jsem se naučil psát, a předtím jsem aspoň kreslil „komixy“. První větší text byl příběh klisny Bělky, doteď si pamatuju první větu: „Na širé stepi v Coloradu žilo stádo divokých koní.“ Nicméně, první větší pokus představoval fantasy román Certhynie. Klasická věc o vyvoleném chlapci, který má zachránit království v jiném světě. Říkal jsem tomu pofaron – pohádkový fantastický román, měl jsem asi deset let, když jsem s tím začal, a o existenci žánru fantasy jsem ještě nevěděl. Byl to nicméně můj první text, který dospěl až k závěru. A později, v nějakých šestnácti letech, jsem ho vydával na internetu a měl svoje nadšené čtenáře. K Podpalubí vedla dlouhá a trnitá cesta, několikrát jsem chtěl psaní zabalit a věnovat se pěstování ředkviček nebo tak podobně. Pokaždé jsem se ale vrátil s o něco většími zkušenostmi, s inspirací načerpanou životem…
Vaše dřívější texty vycházely pod pseudonymem Viviana Stellata. Co za změnou pseudonymu stálo? A liší se nějak texty Viviany Stellaty a Olivera Jasanského?
Viviana Stellata byl můj dlouholetý projekt, pokus žít v čistě ženské roli. Před nějakými osmi lety se to zlomilo, zjistil jsem, postupně, že mi vyhovuje vystupovat aspoň tam, kde můžu, v mužské roli. A vždycky mi šly lépe psát mužské postavy. Moje první úspěšná povídka Myš, která zabodovala v Ceně Karla Čapka, byla ovšem čistě práce Viviany, psaná v ich-formě s ženskou vypravěčkou. No, a Lev a Choroš a všechno, co píšu teď, to už je zkrátka Oliver. Mužské charaktery a trochu jiný styl vyprávění.
Co pro vás znamená komunita lidí, která sleduje vaše texty publikované na internetu? Pomáhá vám nějak v procesu psaní?
Miluju svoji smečku, Línej Gang (mám na sociálních sítích nick Línej Artist) a všechny, kdo mi kdy poskytli podporu. Zároveň mám rád i jednoho svého… tak trochu hatera, který o Lvovi s Chorošem prohlásil, že si asi dělám srandu, nelíbilo se mu, jak jsou „woke“. A přesto mě dokáže i podpořit. Nejvíc ale vážně miluju svůj Línej Gang, v němž je moje dcera, která hltá všechno, co napíšu, a občas přijde i s konstruktivní kritikou, Anastasija – labradorec, který nemilosrdně cílí na slabosti mého psaní coby alfabeta, a Martina, která je prostě… moje spřízněná duše a dokáže být skvělou podporou. Navíc mám i betačtenářky mimo tuhle trojici, a nemůžu si je vynachválit.
S ústřední dvojicí románu Podpalubí, Lvem a Chorošem, jste vyhrál Cenu Oty Finka. Věděl jste už tehdy, během psaní soutěžních povídek, že v nich máte hrdiny pro celou románovou sérii, nebo se ten nápad zrodil až s úspěchem v soutěži?
Podpalubí jsem začal psát tuším v době, kdy se už vědělo, že obě povídky se dostaly do finále soutěže. Ale mnohem spíš šlo o to, že jsem se od těch dvou prostě nemohl odtrhnout, a tak jsem psal, psal, dál, bejby a furt jen datloval… Sice mě Lev a Choroš asi budu stát plíce, poněvadž u jejich psaní prostě musím kouřit, ale asi mi to za to stojí.
Krásný a zároveň trochu strašlivý pocit – krásný proto, že je to tak trochu zadostiučinění; píšu celý život, a přece jenom kniha je jiný level než povídky. A strašlivý… Protože ještě úplně nevím, co můžu očekávat, jestli bude mít Podpalubí úspěch, jaké budou reakce.
Ačkoliv se jedná o první knihu, kratší texty jste psal a publikoval už dříve. Co byl váš první text, který jste kdy napsal? A jak se vyvíjela vaše spisovatelská cesta od onoho prvního textu až k Podpalubí?
Píšu příběhy prakticky od chvíle, kdy jsem se naučil psát, a předtím jsem aspoň kreslil „komixy“. První větší text byl příběh klisny Bělky, doteď si pamatuju první větu: „Na širé stepi v Coloradu žilo stádo divokých koní.“ Nicméně, první větší pokus představoval fantasy román Certhynie. Klasická věc o vyvoleném chlapci, který má zachránit království v jiném světě. Říkal jsem tomu pofaron – pohádkový fantastický román, měl jsem asi deset let, když jsem s tím začal, a o existenci žánru fantasy jsem ještě nevěděl. Byl to nicméně můj první text, který dospěl až k závěru. A později, v nějakých šestnácti letech, jsem ho vydával na internetu a měl svoje nadšené čtenáře. K Podpalubí vedla dlouhá a trnitá cesta, několikrát jsem chtěl psaní zabalit a věnovat se pěstování ředkviček nebo tak podobně. Pokaždé jsem se ale vrátil s o něco většími zkušenostmi, s inspirací načerpanou životem…
Vaše dřívější texty vycházely pod pseudonymem Viviana Stellata. Co za změnou pseudonymu stálo? A liší se nějak texty Viviany Stellaty a Olivera Jasanského?
Viviana Stellata byl můj dlouholetý projekt, pokus žít v čistě ženské roli. Před nějakými osmi lety se to zlomilo, zjistil jsem, postupně, že mi vyhovuje vystupovat aspoň tam, kde můžu, v mužské roli. A vždycky mi šly lépe psát mužské postavy. Moje první úspěšná povídka Myš, která zabodovala v Ceně Karla Čapka, byla ovšem čistě práce Viviany, psaná v ich-formě s ženskou vypravěčkou. No, a Lev a Choroš a všechno, co píšu teď, to už je zkrátka Oliver. Mužské charaktery a trochu jiný styl vyprávění.
Co pro vás znamená komunita lidí, která sleduje vaše texty publikované na internetu? Pomáhá vám nějak v procesu psaní?
Miluju svoji smečku, Línej Gang (mám na sociálních sítích nick Línej Artist) a všechny, kdo mi kdy poskytli podporu. Zároveň mám rád i jednoho svého… tak trochu hatera, který o Lvovi s Chorošem prohlásil, že si asi dělám srandu, nelíbilo se mu, jak jsou „woke“. A přesto mě dokáže i podpořit. Nejvíc ale vážně miluju svůj Línej Gang, v němž je moje dcera, která hltá všechno, co napíšu, a občas přijde i s konstruktivní kritikou, Anastasija – labradorec, který nemilosrdně cílí na slabosti mého psaní coby alfabeta, a Martina, která je prostě… moje spřízněná duše a dokáže být skvělou podporou. Navíc mám i betačtenářky mimo tuhle trojici, a nemůžu si je vynachválit.
S ústřední dvojicí románu Podpalubí, Lvem a Chorošem, jste vyhrál Cenu Oty Finka. Věděl jste už tehdy, během psaní soutěžních povídek, že v nich máte hrdiny pro celou románovou sérii, nebo se ten nápad zrodil až s úspěchem v soutěži?
Podpalubí jsem začal psát tuším v době, kdy se už vědělo, že obě povídky se dostaly do finále soutěže. Ale mnohem spíš šlo o to, že jsem se od těch dvou prostě nemohl odtrhnout, a tak jsem psal, psal, dál, bejby a furt jen datloval… Sice mě Lev a Choroš asi budu stát plíce, poněvadž u jejich psaní prostě musím kouřit, ale asi mi to za to stojí.
Jak byste Lva a Choroše popsal čtenáři, který o nich slyší poprvé? Jaká je jejich dynamika?
Lev si není sám sebou jistý, jestli není jen hloupý vtip – ukrajinský imigrant, handicapovaný a snědý, a k tomu gay. Choroš je pak tím, kdo ho ukotvuje v realitě, v níž má Lev hodnotu, je milovaný a přijímaný. Choroš vede oddělení kriminální policie v Písku, a na své pozici si je jistý, ačkoli neskrývá svoji orientaci, a taky je vášnivý kuřák. Ti dva se setkali v nemocnici na jednom pokoji a zbytek už je historie…
Čím bylo Podpalubí inspirováno? A obecně, využíváte nějak dennodenní vnější podněty ve svém psaní?
Jednoho rána jsem jel okolo započaté stavby nového bazénu v Písku, akorát toho rána jsem jen tupě nehleděl, ale napadlo mě: A co kdyby na místě bývalé Paluby našli ve výkopu mrtvolu? Zbytek je už taková směska… Sbírám okamžiky, jako někdo sbírá třeba známky, útržky hovorů, pocity, různé charaktery. Inspirovat mě dokáže v podstatě každá blbost.
Podpalubí je procedurální detektivka. Můžeme i u dalších dílů očekávat, že nás budou hlavní postavy dopodrobna provázet policejní prací, nebo čeká Lva a Choroše více adrenalinových zážitků, jako tomu bylo v soutěžních povídkách?
Ve druhém díle se rozhodně víc podívají do terénu, ale tabule v zasedací místnosti zůstává. I další drobnosti, které mě baví zjišťovat. V povídkách jsem neviděl úplně prostor pro popisy policejních postupů, u románu se už můžu rozjet víc.
Napsat údernou detektivní povídku vyžaduje jinou disciplínu než vystavět komplexní román. Co pro vás bylo při přechodu na delší formát největší výzvou?
U delšího celku mívám problém s časovými lapsy, ale tentokrát jsem si udělal ještě zvlášť časovou osnovu a podle té se řídil, další věci už ji mají rovnou předem. Nešlo třeba jen o to, aby se něco nestalo dřív, než má, a aby postavy něco nevěděly dřív, než se to stane, ale třeba i udržet dny v týdnu, abych neposlal Lva a Choroše do indické restaurace třeba v neděli, kdy je zavřená…
Lev si není sám sebou jistý, jestli není jen hloupý vtip – ukrajinský imigrant, handicapovaný a snědý, a k tomu gay. Choroš je pak tím, kdo ho ukotvuje v realitě, v níž má Lev hodnotu, je milovaný a přijímaný. Choroš vede oddělení kriminální policie v Písku, a na své pozici si je jistý, ačkoli neskrývá svoji orientaci, a taky je vášnivý kuřák. Ti dva se setkali v nemocnici na jednom pokoji a zbytek už je historie…
Čím bylo Podpalubí inspirováno? A obecně, využíváte nějak dennodenní vnější podněty ve svém psaní?
Jednoho rána jsem jel okolo započaté stavby nového bazénu v Písku, akorát toho rána jsem jen tupě nehleděl, ale napadlo mě: A co kdyby na místě bývalé Paluby našli ve výkopu mrtvolu? Zbytek je už taková směska… Sbírám okamžiky, jako někdo sbírá třeba známky, útržky hovorů, pocity, různé charaktery. Inspirovat mě dokáže v podstatě každá blbost.
Podpalubí je procedurální detektivka. Můžeme i u dalších dílů očekávat, že nás budou hlavní postavy dopodrobna provázet policejní prací, nebo čeká Lva a Choroše více adrenalinových zážitků, jako tomu bylo v soutěžních povídkách?
Ve druhém díle se rozhodně víc podívají do terénu, ale tabule v zasedací místnosti zůstává. I další drobnosti, které mě baví zjišťovat. V povídkách jsem neviděl úplně prostor pro popisy policejních postupů, u románu se už můžu rozjet víc.
Napsat údernou detektivní povídku vyžaduje jinou disciplínu než vystavět komplexní román. Co pro vás bylo při přechodu na delší formát největší výzvou?
U delšího celku mívám problém s časovými lapsy, ale tentokrát jsem si udělal ještě zvlášť časovou osnovu a podle té se řídil, další věci už ji mají rovnou předem. Nešlo třeba jen o to, aby se něco nestalo dřív, než má, a aby postavy něco nevěděly dřív, než se to stane, ale třeba i udržet dny v týdnu, abych neposlal Lva a Choroše do indické restaurace třeba v neděli, kdy je zavřená…
Už v srpnu vám vychází fantasy Havran a královna, která ale vznikala mnohem dřív než Podpalubí. Od fantasy k detektivce to je docela skok. Co vás táhlo od fantastických světů do dnešního Písku a jak se vám tyto dva zdánlivě odlišné žánry kombinují?
Ano, první verzi Havrana a královny jsem napsal už někdy v osmnácti letech, jen postupně procházela přestavbami (a srovnáním časových lapsů, to je vždycky stejné). Jinak mě až do loňska nikdy nenapadlo, že jednou budu psát detektivku, potažmo ze současnosti a z Písku. Ale celkově vidím víc styčných bodů než těch rozchodných – vždycky je to o silných postavách, třebaže mají samozřejmě odlišnou mentalitu. Jen pokaždé mají před sebou nějaký problém, který je třeba vyřešit, a u fantasy je to krvavější a u detektivky je to víc o výzvách, které klade moderní doba, ten základ však zůstává podobný.
Plánujete další díly ze série Lev a Choroš. Máte už jasně nalinkovaný jejich kompletní příběh, nebo necháváte hrdiny, aby vás v dalších knihách sami překvapili?
Momentálně mám druhý díl ve fázi posledních úprav, kdy to moje alfabeta naposledy poznámkuje a já ještě pročesávám… A pak mám třetí díl v hodně hrubé verzi, čtvrtý v superhrubé, kterou ještě nikomu neukazuju. Dál jsem zatím nechytl slinu, a popravdě si od toho dávám chvíli pauzu, ale myslím, že ta dvojice má docela potenciál i na další texty. Zlé jazyky tvrdí, že by mohli třeba přestat kouřit, ale ona je to už taková jejich osobní značka… No, ale k věci – zatím se nechávám překvapit, kudy to ti dva povedou, mimo případy, které mají řešit a které už mi začínají zase klíčit v hlavě.
Rozepsané máte ale i další texty. Jsou to spíš zárodky dalších detektivek, fantasy, nebo skrýváte v rukávu ještě úplně jiný literární žánr?
Momentálně mám u redaktora takovou paranormální detektivku, taky s náběhem na sérii, uvidím, jestli to bude ano, nebo ne. Momentálně mám napsanou i YA fantasy, takovou novelku, další, co je třeba od základu překopat… A teď pracuju na románu z první světové války, což je moje první setkání s něčím jako romantika, ale aspoň ta válka tam musí být.
Právě běží druhý ročník Ceny Oty Finka. Jak zní vaše hlavní rada pro letošní soutěžící z pozice prvního vítěze soutěže?
Nebojte se toho. Je to skvělá příležitost k prozkoumání různých trop a příběhů, které chtějí být vyprávěny.
Ano, první verzi Havrana a královny jsem napsal už někdy v osmnácti letech, jen postupně procházela přestavbami (a srovnáním časových lapsů, to je vždycky stejné). Jinak mě až do loňska nikdy nenapadlo, že jednou budu psát detektivku, potažmo ze současnosti a z Písku. Ale celkově vidím víc styčných bodů než těch rozchodných – vždycky je to o silných postavách, třebaže mají samozřejmě odlišnou mentalitu. Jen pokaždé mají před sebou nějaký problém, který je třeba vyřešit, a u fantasy je to krvavější a u detektivky je to víc o výzvách, které klade moderní doba, ten základ však zůstává podobný.
Plánujete další díly ze série Lev a Choroš. Máte už jasně nalinkovaný jejich kompletní příběh, nebo necháváte hrdiny, aby vás v dalších knihách sami překvapili?
Momentálně mám druhý díl ve fázi posledních úprav, kdy to moje alfabeta naposledy poznámkuje a já ještě pročesávám… A pak mám třetí díl v hodně hrubé verzi, čtvrtý v superhrubé, kterou ještě nikomu neukazuju. Dál jsem zatím nechytl slinu, a popravdě si od toho dávám chvíli pauzu, ale myslím, že ta dvojice má docela potenciál i na další texty. Zlé jazyky tvrdí, že by mohli třeba přestat kouřit, ale ona je to už taková jejich osobní značka… No, ale k věci – zatím se nechávám překvapit, kudy to ti dva povedou, mimo případy, které mají řešit a které už mi začínají zase klíčit v hlavě.
Rozepsané máte ale i další texty. Jsou to spíš zárodky dalších detektivek, fantasy, nebo skrýváte v rukávu ještě úplně jiný literární žánr?
Momentálně mám u redaktora takovou paranormální detektivku, taky s náběhem na sérii, uvidím, jestli to bude ano, nebo ne. Momentálně mám napsanou i YA fantasy, takovou novelku, další, co je třeba od základu překopat… A teď pracuju na románu z první světové války, což je moje první setkání s něčím jako romantika, ale aspoň ta válka tam musí být.
Právě běží druhý ročník Ceny Oty Finka. Jak zní vaše hlavní rada pro letošní soutěžící z pozice prvního vítěze soutěže?
Nebojte se toho. Je to skvělá příležitost k prozkoumání různých trop a příběhů, které chtějí být vyprávěny.
Podpalubí
Oliver JasanskýVe výkopu leží ostatky zavražděného jedenáctiletého chlapce zabalené do černého pytle. Nadporučík písecké kriminálky Bohumil „Choroš“ Charvát a jeho spolupracovník, beznohý ukrajinský uprchlík Lev Bohdanovyč Koval, vědí, že najít vraha po více než čtvrtstoletí nebude snadné. Zvlášť když na místě, kde pachatel tělo pohřbil, od té doby nezůstal kámen na kameni.
Na přelomu tisíciletí to v místním hudebním klubu Paluba a přilehlém sportovním areálu Spartaku pulzovalo životem. Stovky lidí přicházely a odcházely, aniž by po sobě zanechaly stopu. Choroš se Lvem se musí vrátit zpět do minulosti a krok za krokem vypátrat, kdo z nich mohl mít důvod zabíjet.
Každá další otázka víří bahno a každá odpověď má v sobě kus špíny. Stojí za zločinem hlídač, který po hochově zmizení utekl do Německa? Nebo snad trenér s nepřiznanou zálibou v mladých chlapcích? Pokud Choroš se Lvem neodhalí pachatele včas, pravda se možná ztratí znovu. A už navždy…
Stínový systém a jiné povídky
Lucie Němcová (ed.)Záleží vůbec někomu na ztracených stopařkách v úseku silnice I/77? Komu patří aksamitový střevíček nalezený v prostorách královského paláce? Jaké zlo se skrývá za zdmi komunity Dvůr Pod Jasany? Kdo stojí za smrtí oblíbené maturantky, která zemřela na celoškolním srazu? A jaká je vlastně budoucnost detektivky, je-li vůbec nějaká?
Umění zločinu umí být přízemní i přímočaré, ale i pestré a důmyslné. Naštěstí jsou tu lidé hájící spravedlnost, ať už se pohybují ve stínech, nebo v záři reflektorů. Občas jsou osamělí, rozervaní a na pokraji sil, přesto neúnavně bojují za ty, kteří se nemohou bránit sami. Někdy bezděčně, jindy záměrně, vždy však se stejným cílem – dohnat pachatele k zodpovědnosti.
Sborník Stínový systém a jiné povídky představuje devět nejlepších detektivních příběhů z prvního ročníku literární soutěže „Cena Oty Finka“, včetně trojice absolutních vítězů. Oliver Jasanský, Lukáš Vlasák, Ondřej S. Nečas, Ivana Nováková a mnozí další ukazují, jak rozmanitá může být současná česká a slovenská detektivka.
Masový hrob, sekta a zmizelí lidé. Sad kostí je mrazivě uvěřitelný
Co má společného policejní práce s archeologií? Na první pohled se mohou jevit jako dvě úplně odlišné disciplíny. V temném thrilleru Sad kostí od Martina Müllera, který se odehrává v Ostravě v místě, kde kdysi fungoval koncentrační tábor Hanke, pochopíte, že společného mají mnoho.
Červen ve znamení velkých příběhů: Na které novinky se těšit?
Červen přináší pořádnou dávku příběhů pro každou náladu. Dočkáte se pokračování knižního fenoménu Živé stříbro, závěrečného dílu oblíbené postapokalyptické série, romantiky, která zahřeje u srdce, thrilleru plného napětí i zbrusu nové fantasy! Podívejte se, jaké novinky jsme pro vás připravili.
Křivoklát, knihy a mrtvý archivář: recenze knihy Stopy ve sněhu
Vzhůru na Křivoklát! Ne, nevyzývám vás k obléhání hradu. Ani nedávám tip na nedělní výlet. Já vás zvu na další Místo činu, kam se znovu náhodou přichomýtl hrdina detektivek Egona Trnky jménem Záviš Brieftrager. Již čtvrté pokračování této detektivní série nese název Stopy ve sněhu, odehrává se v předvánočním období a opět to pro mě bylo příjemné odpočinkové čtení, které mohu doporučit milovníkům českých detektivek.
Audioknižní novinka od Mystery Pressu: proč si poslechnout první případ soudce Ti
Snad každý z vás někdy slyšel o klasických detektivkách ze staré Číny, které spojuje postava soudce Ti. Co už možná někdo neví (přiznávám se, já to nevěděla), autorem těchto příběhů je Robert van Gulik, který celý život strávil na Dálném východě, kde se právě setkal s vyprávěním o skutečném soudci Ti. Mystery Press nám přináší úplně první vlastní audioknihu, k jejímuž načtení přizval Miroslava Donutila.