„Některé kostlivce je dobré nechat ve skříni,“ říká Egon Trnka, autor Stínu smrti

Egon Trnka ve své detektivce „Stín smrti“ zavádí čtenáře na Dívčí Kámen, místo, které má pro něj osobní význam. Románek z mládí inspiroval volbu tohoto tajemného prostředí, kde se prolínají dávné historické záhady s nevyřešenými zločiny z padesátých let. V rozhovoru odhaluje, jak vznikala jeho série a co spojuje jeho hrdinu, historika Záviše Brieftragera, s vlastními životními zkušenostmi.
Připravil: Martin Paytok
Vaše detektivka Stín smrti se odehrává v okolí Dívčího Kamene. Podle čeho jste si toto zasazení vybral?
Čerstvě po revoluci jsem vyrazil na Dívčí Kámen s jednou slečnou. Bylo to první svobodné jaro. Prošli jsme se i kolem zříceniny, kde jsme sice žádnou lebku nenašli, ale objevili jsme něco mnohem hezčího. Dvakrát. Románek brzy skončil, ale na rozdíl od jiných vztahů mi zůstal bez hořkosti, takže na Dívčí Kámen dodnes rád vzpomínám a často se tam, třeba i v myšlenkách, vracím. Možná proto jsem si ho vybral jako první místo, kde nechám Záviše něco řešit.
Čím jste sérii Místo činu odlišil od konkurence?
Detektivky miluju, ale nejsem žádný Sherlock. Nemůžu konkurovat bývalým policajtům nebo operativcům, kteří věrohodnost nemusí simulovat, protože mají zkušenosti a znají postupy. Proto ani můj hrdina není detektiv, ale obyčejný chlap, co dělá chyby a dělá jich o něco víc než normální člověk. Třeba bude sympatičtější, protože si vyžírá i to, čemu se normální člověk dokáže vyhnout.
Ve Stínu smrti sledujeme kromě současného vyšetřování historickou linii z 15. století, která je s ním provázaná. Bylo těžké ji zkonstruovat? Vycházel jste při tom z nějakých pramenů, nebo jde čistě o fikci?
Vycházel jsem z rožmberských kronik, jsou zachovány Oldřichovy dopisy, ve kterých jsou zmíněny některé motivy použité i v mém příběhu, ale pořád je nutné vědět, že tahle kniha je detektivka a ne odborná biografie. V lásce, válce a spisovatelství je povoleno vše.
Hlavním dějištěm je vesnice Holubov. Znáte ji dobře, nebo jste, co se týče reálií, spíše fabuloval?
Mám pocit, že popis vesnice je prakticky soustředěný jen na hospodu. A ta je pravá a nefalšovaná a piva, která jsem si v ní dal, chutnala jako křen.
Klíčovým motivem je zmizení, k němuž došlo v 50. letech. Proč jste zvolil zrovna tuhle epochu? Je podle Vás důležité ji připomínat?
Je důležité vyprávět nejenom tu hezkou historii, která pohladí, ale celý příběh našich dějin. Otázkou totiž je, jestli se Češi s tímhle svým obdobím vůbec dokázali vyrovnat. Díváme se mnohdy na naše dějiny jako na něco, co nám někdo způsobil: Němci, Habsburkové, komouši, Evropská unie… Ale spousta oněch událostí leží jenom na našich ramenou. Kdyby v padesátých letech rusákům nepomáhalo tolik našich lidí, kdo ví, jestli bychom jako národ neměli o trošku víc hrdosti. Možná proto jsem si řekl, že zapojím i tuhle linku, která příběh okoření o další vstvu.
„NĚKTERÉ KOSTLIVCE JE DOBRÉ NECHAT VE SKŘÍNI“
Je na vašem hrdinovi Záviši Brieftragerovi něco autobiografického, nebo má nějaký předobraz?
Pojďme se tvářit, že to je pouze literární postava. I když pocity marnosti má snad každý, kdo nějakou dobu chtěl dělat dobro podle státních tabulkových platů, a o tom chlastu si někdy můžeme popovídat u piva. Ale bacha, my historikové pít umíme.
Snažil jste se psát už za minulého režimu. Jaká byla vaše tvorba v prvopočátcích? A co vás přimělo jít nyní s kůží na trh?
Některé kostlivce je dobré nechat ve skříních. Ale to, co se použít dalo, postupně zpracovávám do série Místo činu.
Záviš Brieftrager se příští rok vrátí v detektivce Krajina vlků. Do jakých končin se vydá tentokrát a jaký případ tam na něj čeká?
Do nejmenšího města v České republice. Do krajiny, kde jsou rezavé horské louky a nádherné lesy. Do míst, kde na vesnici vedle ohavené bezpohlavní moderní vily stojí omlácený dům s dřevěnými okny a starými německými nápisy, které za těch osmdesát let nedokázal nikdo přetřít. Tam, kde pořád bloudí duchové zabitých Němců. Na Záviše tady čeká nejenom renovační práce na historické roubence, ale i jedna vražda, kterou má nutkání vyřešit, protože holkám se prostě ubližovat nemá.
Co číst v květnu? Novinky, které stojí za pozornost
Květen je nabitý pořádnou dávkou knižních novinek! Můžete se těšit na tři tituly z oblíbeného žánru romantasy: dva od autorek, které už dobře znáte a milujete, a jeden od nové tváře, která má rozhodně co nabídnout. Doplní je silná sestava českých autorů - od detektivek přes fantasy až po sci-fi. Kterou si přidáte do knihovny?
Kompostuji, tedy píšu: Shigor Birdman o tvůrčím chaosu v praxi
Co mají společného kompost a psaní knih? Víc, než byste čekali. Shigor Birdman ve svém osobitém feje-tonu odkrývá, jak vznikají příběhy – od prvotního nápadu přes chaotické bujení až po nevyhnutelnou dři-nu, bez které žádná knížka nedozraje. Čtěte dál a zjistěte, co mu právě klíčí v hlavě.
Tajemství Nordtagu odhaleno: Recenze trilogie Severní den
Severní den. Ostrov kdesi v ledových mořích, který se měl stát útočištěm hrstky kolonistů, jež unikli před zhoubnou Černou nemocí. Ovšem namísto vysněného ráje našli zemi zahalenou tajemstvím, plnou artefaktů dávno zaniklých civilizací, kde přežít znamená neustálý boj na život a na smrt. Ale především ostrov, který nejde opustit…
Ach ty časy… Marie Rejfová o psaní, životě a o tom, co právě chystá
Jaké jsou ty „vysněné časy“, když konečně nastanou? Oblíbená autorka Marie Rejfová ve svém fejetonu s humorem i nadhledem ukazuje, že realita umí překvapit. A co právě chystá? To se dozvíte mezi řádky.
Briská spisovatelka Eliza Raine navštíví Prahu
Čtyřdílná romantasy série Královna spoutaná stíny se stala fenoménem a z britské spisovatelky Elizy Raine udělala mezi fanoušky žánru světovou hvězdu. Autorka nyní přijíždí do Prahy na setkání se čtenáři, kde kromě povídání o knize Dvůr havranů a zkázy čeká návštěvníky také soutěž o druhý díl série ještě před jeho vydáním.

