Voněla po růžích, oleji a rzi.
Stál jsem v pozoru a poslouchal její nadávání. Jako obvykle na mně nenechala nit suchou. Dokonalost ve všem, co děláš, to bylo jedno z jejích oblíbených hesel. A na mně vždycky našla dostatek toho, co mělo k dokonalosti daleko.
Aniž by ustala v litanii složené z kritiky všech mých chyb, odložila meč na stůl a začala si pomalu odepínat nárameníky. Ne snad, že by zbroj potřebovala. Přestože většinu své božské moci obětovala na nás, pořád byla nesmrtelná. Ale velitel musí jít příkladem, a tak na sobě prakticky vždy měla stejnou těžkou a nepohodlnou zbroj jako my všichni. Zvlášť s helmou prostě vypadala jako jedna z nás, jen o hlavu nebo dvě menší.
„Nestůj tam tak a pomoz mi,“ vyštěkla.
Konečně jsem měl příležitost říct něco bezpečného. „Jak přikazujete, má paní.“ Přistoupil jsem a pomohl jí s odepínáním přezek. Sundávat si celou zbroj sám bylo vždycky nepohodlné a vyžadovalo to pár akrobatických pohybů. Bylo jednodušší si ji prostě nechávat na sobě, ale zbroj bylo potřeba pravidelně mazat a zkontrolovat, zvlášť poté co se v ní někdo válel v mokru. Další věc, na které trvala, že ji bude dělat stejně jako my. Kdyby si mě nezavolala po cvičení na kobereček, seděl bych teď v kasárnách a olejoval a leštil jako blbec.
Voněla potem, olejem ze zbroje a kovovým pachem železa. A růžemi. Vždycky voněla po růžích. Voňavka nebyla věc, která by mi k ní seděla, ale možná ty růže macerovala přímo ve zbrojním oleji.
Když jsem jí sundal přední i zadní plát, pokusil jsem se jí pomoct s tou nejkomplikovanější částí, s kroužkovkou, ale odstrčila mě, otočila se, nacvičeným prudkým pohybem se s nataženýma rukama předklonila a začala se vrtět, dokud těžká kroužkovka nesklouzla na podlahu.
Byl to pohled pro bohy.
Narovnala se, upravila si prošívanou tuniku a prohrábla si nakrátko sestříhané stříbrné vlasy.
Pak se zamračila.
„Proč se tváříš ještě pitoměji než obvykle? Kadete?!“
Ksicht jsem zkusil narovnat do neutrálního výrazu, ale raději jsem nic neříkal.
„Ptám se tě, co měl znamenat ten tvůj výraz. Ten tvůj úšklebek. Zase jsi vymyslel nějakou lumpárnu?!“
Neodpovídal jsem. Neexistovala bezpečná odpověď.
„Kadete? Čekám na odpověď!“
Moje huba chtěla odpovědět, ale držel jsem ji pevně zavřenou. Nakonec jsem ze sebe vypravil neutrální: „Raději bych dál mlčel, má paní.“
Nemohl jsem jí lhát. To do mě namlátila opravdu důkladně a dost možná by splnila svůj slib, že moje příští lež bude taky moje poslední. Ale když jí řeknu pravdu…
„Odpověz!“
Zaculil jsem se. „Myslel jsem na to, jak hezký zadek máte, má paní.“
Otevřela nevěřícně pusu, pak ji zavřela.
Tak vzteklou jsem ji snad ještě neviděl.
„Cože?!“
Padl jsem na kolena, dal si ruku na srdce a zopakoval: „Říkala jste, že ode mě vždycky chcete slyšet pravdu. Obdivoval jsem váš krásný sexy zadek, má paní.“
Poloha na kolenou mi přišla bezpečnější, než se na ni dívat shora, ale možná nebyl úplně dobrý nápad mluvit takříkajíc k věci.
„Taková drzost, kadete!“
„Jen pravda, kterou jste chtěla slyšet, má paní.“
„Za stovky let, co velím paladinům a cvičím je, se ještě nenašel někdo tak drzý!“
Byl jsem v prdeli, ale co už. Sice zatím nesáhla po meči, ale byl jsem si celkem jistý, že získám další nikdy se nehojící jizvu, a to bude ještě ta lepší varianta.
„V tom případě je dobře, že jste mezi ně vzala drzou příšeru, která se nebojí říct vám pravdu.“
Hrábla po meči a namířila ho na mě.
„Co tím myslíš, kadete?!“
„Nebýt mě, možná byste se nikdy nedozvěděla, jak hezký zadek máte, paní.“
Chvíli nade mnou stála a pak se pootočila a chytla se jednou rukou za řečený objekt.
„Chceš říct, že ti můj zadek připadá… hezký? Sexy?!“
Přikývl jsem.
„Je to zadek, pro který bych byl ochotný zemřít.“
Vlastně to byla pravda. Byl jsem si v tu chvíli jistý, že ten zadek nepřežiju. Ale byla to doslova božská prdel.
Zaryla mi špičku meče pod bradu.
„Vztyk, kadete,“ zavrčela.
Já už v pozoru stál, i v kleku. Dokud ho na mě nenatočila, dokázal jsem se jakžtakž ovládat, ale…
Pomalu jsem se postavil na nohy, s mečem stále pod krkem. Chvíli se na mě dívala a pak meč odtáhla. Dost daleko, aby případnému švihu dodala dostatečnou sílu.
„To je všechno, kadete? Ne? Tak na co jsi ještě myslel?“
Byl jsem si jistý, že jsem v hajzlu. Ale když to chtěla slyšet, řekl jsem jí pravdu. Do detailů. Chtěl jsem si ty svoje poslední chvilky aspoň trochu užít. Pustila meč a popadla mě za krk. Byla o dvě hlavy menší než já, ale bez problémů mě stáhla níž, abych se jí díval přímo do očí, ve kterých zaplál chtíč.
Voněla po růžích, oleji a rzi. A pekelné síře a po něčem odporně zkaženém…
Zamrkal jsem a pokusil se ji odstrčit.
Krátké bílé vlasy se proměnily na dlouhé černé a oči nabraly mandlový tvar.
Voněla po růžích. Jednou jsem jí neopatrně řekl, že je to moje oblíbená vůně, a od té chvíle si ji občas při speciálních příležitostech brala.
Fumi… Nariko… moje manželka. Moje…
Jenže páchla pekelnou sírou. Melissa, její třetí reinkarnace, která mě sice stále milovala, ale stala se tak strašnou příšerou, že jsem musel…
Přestože jsem ji miloval. Musel jsem a pořád litoval, že jsem nenašel nějaký způsob…
Vítězoslavně se usmála.
Odstrčil jsem ji od sebe. Melissa byla mrtvá. Vyrval jsem jí srdce a zničil její duši. Už dávno. A pak jsem, abych se pomstil za to, co jí udělali, málem všechno zničil. Ale to bylo před tisícem let.
Tohle byla jen další zatracená noční můra. Zatnul jsem zuby a pokusil se probudit, ale nešlo to.
S veselým úšklebkem pomalu zavrtěla hlavou a znovu mě sevřela stiskem, kterému jsem nedokázal odolat.
Růže se proměnily na jasmín. Strhla mě na sebe a chvíli jsme jen tak leželi vedle sebe, já zabořený do vůně jasmínu, který z nějakého důvodu dokázal přebít ten nepříjemný zápach staroby, jaký byl z Elizy vždy trochu cítit, ale časem mi to prostě přestalo vadit. Zhluboka jsem nasál její osobní vůni a přitiskl se k ní, přestože se mi v tom rozum snažil zabránit. Velekněžka boha zapomnění se na mě usmála a otevřela ústa, aby mě políbila.
Zápach pekelné síry mě znovu probral. Najednou jsem uviděl tlamu plnou ostrých nepravidelných zubů. Prudce jsem udeřil čelem do jejího nosu a pokusil se vyrvat z jejího objetí…
Z objetí drobné zrzky, která voněla jako liška v říji, tak intenzivně, až se začínalo probírat mé zvíře a chtělo se přidat. Liška plná chtíče, touhy a moci, která nedokázala pochopit, že ji odmítám.
Udeřil jsem do ní vší svou silou, s nejasným pocitem déjà vu a vzpomínkou na zničenou městskou čtvrť. A na lítost a touhu a nenávist vůči Elize, která tohle všechno způsobila…
Odrazil jsem ji od sebe a pokusil se vstát. Někdo mě chytil za ramena a začal tahat pryč.
Voněla po kůži a krvi. Její dech byl nasládlý, plný acetonu, jako u většiny upírů. Byl to pach, který s sebou nesl spoustu vzpomínek. Přece jen to byla mnoho let moje parťačka, do které jsem sice nikdy nedokázal natlouct dost rozumu, ale v některých ohledech jsem se na ni prostě mohl spolehnout.
Dala mi facku a vztekle na mě zasyčela: „Bý! Prober se! Prober se, ty debile!“
Zamrkal jsem. Cenila na mě vztekle zuby, takže byly vidět její přerostlé špičáky.
„Mary…“
„Zrádkyně!“ zařvala zrzka a najednou měla zpátky svou vodnatou tvář s černočernýma očima. Démonická princezna Ofélie, proklatá děvka z pekla. „Můj! Jsi jen můj! Navždy můj!“
Současně s tím se na nás pokusila zaútočit, ale moje parťačka ji nějakým zázrakem dokázala odrazit výbuchem čisté démonické moci, které neměla být schopná. Byla to jen obyčejná vampka, ne transformovaná vládkyně noci…
Voněla po kůži a krvi a acetonu… a pekelné síře.
„Mary… Mary, cos to udělala?“ vydechl jsem zděšeně. Většina magických bytostí byla na pekelnou kontaminaci citlivá, ale u vampů byla ta proměna nejděsivější. Opakovaně jsem jí říkal, co se jí může stát, když nebude opatrná. Slíbil jsem jí, že pokud by někdy…
„Co jsem musela! Vstávej, ty kreténe! Prober se! Musíš ji dorazit, dokud se ještě trochu ovládám!“
Pocit déjà vu zesílil. Tohle byla opravdu bolestivá vzpomínka.
Jen vzpomínka. Tohle všechno se už dávno stalo. Byla to jen zatracená noční můra o tom, jak mě Ofélie skoro ovládla. Přesně takhle se to odehrálo, říkal jsem si a snažil se probudit.
Takhle ne, opravil jsem se, když se mi Mary pokusila s děsivým smíchem zakousnout do krku i do duše.
„Je to jen noční můra! Prober se, Briane! Tak se prober!“
Jasmín a závan entropické magie, kterou jsem vždycky identifikoval jako smrad starobince. A vůně ženy a sexu…
Ležel jsem vedle Elizy, která mnou třásla a snažila se mě probudit.
Zhluboka jsem vydechl a objal ji.
„Promiň,“ zašeptal jsem. „Říkal jsem ti, že se mnou klidný spánek mít nebudeš.“
Usmála se a hravě mě kousla do ucha. „Čekala jsem chrápání, ne… noční můry, ty hrdino. Co se ti to zdálo?“
„Ošklivé věci, nasbírané za celý můj dlouhý zatracený život. Spi. Já to taky zkusím.“
Chvíli jsem jen ležel a poslouchal, jak vedle mě dýchá. Zhluboka jsem nasával vzduch a pátral po stopách něčeho nenormálního, ale žádná pekelná síra. Vypadalo to, že jsem se z té noční můry konečně probral. Byl jsem zpátky v současnosti a to všechno byly jen vzpomínky.
„Byl to jen sen,“ řekl jsem tiše, prakticky neslyšně. Jen jsem pohnul rty. Nikdo to nemohl slyšet, ale i tak jsem se dočkal odpovědi.
„Opravdu?“ zeptal se chrčivý hluboký hlas.
Otočil jsem hlavu. Ve stanu stála postava v tmavé róbě a kápi a dívala se na nás.
„Zmiz,“ zasyčel jsem na něj. „Říkal jsem ti, že už tě nechci nikdy vidět. Nech mě spát.“
Strašák se ušklíbl. „Ale ty stále spíš, sire Briane. Jinak bych s tebou nemohl mluvit. Tentokrát tomu neunikneš. Ona ti už nemůže pomoct. Zvládla to jednou, ale podruhé to nedokáže.“
Uvědomil jsem si, že opravdu pořád sním. Vzpomněl jsem si na tu poslední noc s Elizou i na tehdejší noční můru, ale tentokrát se do ní zapletly i pozdější události.
A vzpomněl jsem si, co následovalo.
„Ano. Za chvíli, až si bude myslet, že zase hluboce spíš…“
„Drž hubu!“ vyštěkl jsem nahlas.
Pořád jsem spal. Tohle byla vzpomínka na mou poslední noc s Elizou, těsně předtím, než jsme se navzájem málem zničili, ale byly do toho zamíchané fragmenty, které se odehrály mnohem později.
Pokusil jsem se probrat, ale Eliza mě objala a přitáhla k sobě.
„Ženy jsou tvá slabina, sire Briane. Zvlášť takové, jaké si vybíráš. Jaká je to tentokrát?“
Přitiskl jsem k sobě Veroniku a vycenil na něj zuby. Něco jsem na strašáka vyštěkl a pak zatřásl Veronikou. Nebo ona mnou. Ucítil jsem jasmín doprovázený štiplavým pachem entropie. Konečně jsem se začal probouzet.
„Nejsi jediný, kdo se probouzí, sire Briane,“ stačil mi ještě říct stín, než zmizel.
„Briane, prober se!“ Vůně jasmínu a zápach entropie narostly na nesnesitelnou úroveň.
Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Odstrčil jsem Elizu a zhluboka se nadechl.
Byl jsem v její kanceláři, rozvalený na pohodlném gauči. Zpocený, vyčerpaný, s nesnesitelnou bolestí hlavy.
V hlavě mi proběhly vzpomínky na předcházející divoké dny, ale nebyl jsem z nich schopný vyhrabat ty poslední.
„Jak jsem se sem dostal?“ vyštěkl jsem na ni a znovu zašťoural do paměti.
Pach entropie, magie zapomnění, byl všudypřítomný.
„Tys mě nechala zapomenout!“ Pokusil jsem se vstát, ale nohy mě neposlouchaly.
„Briane, uklidni se! Měl jsi noční můru!“
„Víš, co jsem ti slíbil, pokud…“
„Musela jsem! Usnul jsi. Nedokázala jsem tě vzbudit.“
V očích měla únavu a strach.
Bylo to natolik podobné tomu okamžiku před lety, až jsem si na to zase živě vzpomněl. Na tu chvíli, kdy jsem dospěl k názoru, že mě jen svedla a chystá se zradit. Zaútočil jsem a ona se bránila. Málem jsme se zničili navzájem, moje drápy a síla vůle proti její magii. V paměti mi zavířily zmatené vzpomínky na následky, kdy jsme si to nějak vysvětlili a pokusili se jeden druhému omluvit, aniž bychom přesně věděli, co se stalo, protože Eliza použila příliš mnoho zapomínačské magie při snaze mě zpacifikovat.
„Usnul,“ zopakoval jsem klidněji. „Jen tak jsem… usnul?“
Vzpomněl jsem si. Slíbil jsem Elize, že se za ní při vhodné příležitosti stavím, a neopatrně to udělal. Jako vždycky se snažila šťourat v mé mentální rovnováze a minulosti. A já… usnul?
„Vypadal jsi vyčerpaný. Začal jsi podřimovat, tak jsem tě nechala, ať se aspoň na chvíli klidně prospíš, ale okamžitě jsi přešel do noční můry. Nedokázala jsem tě z ní probrat. Bylo to… něco divného, Briane. Aktivovalo to v tobě něco z té dušetepecké magie, kterou je tvá duše obalená. A narůstalo to. Musela jsem tě probudit. Nakonec jsem… zapomněla, že jsi usnul.“
Opravdoví zapomínači dokážou hodně zvláštní věci, když jsou ochotní přepsat své vlastní vzpomínky a donutit realitu, aby se jim přizpůsobila.
„Musela jsem,“ zopakovala a vyčerpaně si sedla naproti mně. „Co se ti zdálo tak… divokého?“
„Všechno,“ zavrčel jsem. „Prostě jen další blbá noční můra.“
„Vypadáš hrozně, Briane. Kdy jsi naposledy normálně spal?“
Noc předtím, než jsem zavraždil svého syna, chtěl jsem na ni zavrčet, ale místo toho jsem odsekl: „Ty máš tak co mluvit. Vypadáš, že jsi taky pár dnů nespala.“
Zavrtěla hlavou. „To nebyla obyčejná noční můra, Briane. Z té bych tě dokázala probudit snadno. Musela jsem… hodně zatlačit. Co to bylo? Nebo spíš… kdo to byl?“
„Jen další noční můra, ani první a nejspíš ani poslední.“
„Takže to nebylo poprvé?“
„Nechci o tom mluvit.“
Ztěžka jsem se vydrápal na nohy.
„Měl by sis pořádně odpočinout, Briane.“
„Na takový blbosti nemám čas. Musím řešit případ vraždy, nahánět asasíny, zjistit, kdo se snaží otevřít do města pekelné brány…“
„A taky se musíš pořádně vyspat. Věř mi, vím, o čem mluvím. Občas taky pár dní nespím. Když to jinak nejde, když prostě nemůžu riskovat, že přijdu o všechny vzpomínky a zůstanou mi jen zápisky. Ale vím, co to se mnou dělá.“
Podezřívavě jsem se na ni zadíval. Eliza tenkrát na konci války použila příliš mnoho entropické magie a přišla kvůli tomu o dlouhodobou paměť.
„Nemůžeš riskovat… Znamená to, že se to zlepšilo? Už neztrácíš všechny vzpomínky, jakmile usneš?“
Podívala se na malou knížku, do které si zapisovala ty nejdůležitější věci. Tvrdila mi, že prvních pár stránek je o mně, připomínka, že mě ve skutečnosti nechce zabít a zničit. „Někdy to vydrží i pár dní.“
Na chvíli jsem přemýšlel, jestli jí pogratulovat, nebo popřát, ať se to nadále zlepšuje, když už se to po tolika letech spravilo aspoň trochu, ale nakonec jsem si jen povzdychl a beze slova zamířil ke dveřím.
„Ještě jedna otázka, Briane. Kdo je Veronika?“
Ztuhl jsem na místě a pak prohlásil: „Podle jména nějaká ženská. Proč?“
„Protože jsi ji volal ze spaní. Je mi jasné, že budeš namítat, že nikoho nepotřebuješ, ale možná by ses za tou Veronikou měl stavit.“
Vyprskl jsem smíchy. Celá Eliza. Zase mi zkoušela někoho podstrčit.
„To by byl skoro tak blbý nápad, jako kdybych se pokusil zatáhnout do postele tebe,“ zašklebil jsem se na ni. „Nebo spíš ještě horší.“
Zamračila se. „Nechceš mi snad říct, že je to ta Veronika? Kronikářova…“
„Velekněžka. Prostě mám pro velekněžky bohů, co mě nesnášejí, slabost.“
„Zapomeň na můj návrh. Ty jsi prostě idiot,“ povzdychla si.
