Tajemství pivovaru

Pivovar Timothy Taylor sídlí v Keighley už od roku 1858. Při vaření dodnes sází na vodu čerpanou z vlastní artéské studny v lokalitě Knowle Spring. Vlajkovou lodí pivovaru je Landlord, světlý ejl, který už čtyřikrát ovládl Velký britský pivní festival a stal se celostátním šampionem. Těší se velké oblibě v celém hrabství Yorkshire a nejen tam.

Byla teplá a slunečná dubnová sobota a venkovské městečko Markham vypadalo obzvlášť půvabně. Velké náměstí plné lidí zkrášlovaly květináče a truhlíky se žlutými a bílými narcisy. Korunami stromů na okraji prostranství pronikalo ostré jarní slunce. Větve byly stále bez listí, ačkoli tu a tam už probleskovala zářivá svěží zeleň, připravená každým okamžikem propuknout v život. V dálce se majestátně tyčily kopce horního Wensleydale, protkané suchými kamennými zídkami.
Jarní pivní slavnosti byly v plném proudu. Uprostřed náměstí se tyčily dva velké stany. Vládla tam živá a veselá, místy až bujará nálada, k níž bezpochyby přispívaly i hektolitry vypitého piva a hloučky lidových muzikantů rozesetých po náměstí, u kterých se zpívalo a tancovalo.
Mnoho rodin a part přátel si přišlo užít celý den a k posezení si s sebou přinesli vlastní židličky a deky. Mezi stany byly rozptýlené skupinky lidí, kteří hodovali pod širým nebem a zapíjeli jídlo pivem z plastových kelímků. Festival byl mekkou pro milovníky tradičního piva i majitele pivovarů z celé severní Anglie, ale procházela se tu také spousta turistů přilákaných bohatou nabídkou nápojů a občerstvení. Kavárny a hospody kolem náměstí měly nevídané tržby a pod plachtami obřích stanů se tísnily výčepní pulty mnoha pivovarů. Ty se předháněly v nápaditých názvech svých produktů – od Veverčího ohonu přes Kravské vemeno až po Blátivou stezku. Zatímco regály lákaly na pestrou přehlídku lahví a plechovek, z klasických dubových sudů se čepovalo na ochutnávku.
Důvodem pro pořádání této akce v malém městě jako Markham bylo to, že se zde nacházely dva známé pivovary, a oba se na festivalu náležitě prezentovaly. V jednom ze stanů vyrostl provizorní výčep Yoredale Ram, kde se stoly prohýbaly pod výstavními kazetami s pivem v lahvích i plechovkách a knihami o historii podniku. Nad barem se tyčila velká maketa hrozivého tmavého berana, který dal pivovaru jméno a tvořil nepřehlédnutelnou dominantu celého stanu. Za pultem stáli převážně muži.
U konkurenční značky Ewe ve druhém stanu vládla úplně jiná atmosféra. Podobný bar zde obsluhovaly ženy a čepovaly vzorky piva k degustaci. Nad nimi se vyjímala huňatá bílá ovce pečující o jehňátka, jež se jí tulila k břichu. Vzdálenost mezi stánky symbolizovala chladný vztah mezi oběma podniky.
Kousek od výčepu s beranem postával pohledný vousatý čtyřicátník. Měl na sobě ošuntělé manšestráky, obnošené sako a ležérně se opíral o jeden ze sloupů stanu. Prohrábl si dlouhé černé vlasy, pohladil si plnovous a s lehkým, záhadným úsměvem sledoval dění. Jeho pohled patřil vysokému, energickému chlapíkovi podobného věku, jenž se zdravil s lidmi a živě s nimi rozmlouval: byl to Richard Foster, majitel pivovaru Yoredale Ram. Jakmile si Foster při hovoru všiml, že se na něj vousáč dívá, rázem mu zamrzl úsměv na rtech. Omluvil se a přistoupil k němu.
„Co tady chceš, Scholesi? Dneska jsem v jednom kole, jak sis jistě všiml.“
„Neodpověděl jsi mi na zprávu, Richarde. Mám něco, co tě určitě bude zajímat.“
„Pro tebe jsem pan Foster, tu familiárnost si můžeš odpustit. Nevzpomínám si, že bych dostal nějakou zprávu. O čem to mluvíš?“
Scholes se s rukama v kapsách opřel o sloup a nedbal na Fosterovo rozhořčení. „Mám to, co všichni hledáte, Richarde.“
Foster si ho nedůvěřivě změřil. „Co tím chceš říct? To si vážně myslíš, že bych ti ještě mohl někdy věřit? Po tom všem, co se stalo a jakou pověst sis v tomhle městě udělal?“
Scholes jako by ho nevnímal. „Mám recepturu: na Wensley Glory Bitter. Můžu to dokázat, jestli mi nevěříš.“
Foster nad tím neuvěřitelným tvrzením vykulil oči. „Cože?“
„Je to tak a může být tvoje… za určitou částku, samozřejmě.“
Foster se pohrdlivě ušklíbl. „Nebuď k smíchu. Jak bys proboha mohl přijít k tátově receptuře? Od jeho smrti ji nikdo neviděl. Ani nevíme jistě, jestli ji vůbec sepsal. A ty za mnou teď přijdeš s takovým nesmyslem a chceš po mně peníze? Co to na mě zkoušíš?!“
Scholes přešlápl, usmál se a dál se nevzrušeně opíral o sloup. „Jak jsem ji získal, je moje věc, Richarde. Spíš uvažuj, co by to pro tebe znamenalo: mohl bys vzkřísit pivní legendu Wensley Glory Bitter. Byla by to senzace. Představ si ty prachy, co bys mohl vydělat – a navíc bys porazil tu sestřinu partičku, no ne?“
Foster byl vzteky bez sebe. „Vypadni odsud, ty prolhanej…“
„Opatrně, Richarde. Tohle je veřejné místo. Nepatří pivovaru Yoredale Ram, i když si rád namlouváš, že jsi pánem města.“ Scholes se narovnal a nenuceně si oprášil sako. „Každopádně je to na tobě. Pokud máš zájem, dej mi vědět, jinak se určitě najde spousta jiných lidí, co takovou šanci nenechají ležet ladem. Tady je moje číslo.“ Podal Fosterovi vizitku. „Můžeš mě najít i ve Wensley Arms. Když jsem v Markhamu, chodím tam pravidelně. Tak zatím.“
Posměšně Fosterovi zamával, odlepil se od sloupu a vyšel ze stanu. Foster se za ním díval a rovnal si myšlenky v hlavě. Ani na chvíli neuvěřil, že by Brendan Scholes skutečně získal otcovu recepturu na výrobu Wensley Glory. Ten chlap byl odjakživa křivák. V hlavě mu však přesto hlodal nepříjemný červík pochybnosti: co když mluvil pravdu? Jistě, není to možné, ale… Foster se zachmuřil a dál sledoval Scholesovu vzdalující se postavu.

***

Cestou do druhého stanu Scholes málem vrazil do hromotluka, co se náhle vynořil zpoza rohu. Když ho ten chlap poznal, vyvalil oči. „Scholesi? To snad není pravda! Říkal jsem, že jestli mi ještě jednou přijdeš na oči, tak…“ Tvář mu zbrunátněla zlostí.
Scholes se na muže překvapeně podíval a pak prohlásil: „Klídek, ať tě netrefí šlak. Jsem zpátky, abych vás všechny trochu pozlobil, ale neboj, brzy vás zase nechám na pokoji.“
Druhý muž se zamračil. „Co to sakra plácáš, ty jeden šmejde? Vypadni z města, než tě odsud osobně vykopu. Dostal jsi snad varování, abys ses už nikdy nevracel.“
„Co blázníš?“ řekl Scholes a udržoval si bezpečný odstup.
„Já že blázním? Co si to dovoluješ? Koukej zmizet!“ Chlap probodl Scholese pohledem, ten se zasmál a rychle odkráčel.
I druhý stan, kde prezentoval své produkty pivovar Ewe, byl plný lidí. Scholes neviděl osobu, s níž chtěl mluvit, a tak přistoupil k mladé ženě čepující vzorky piva za pultem.
„Je tady Emily?“ zeptal se.
Žena na něj vytřeštila oči, jako by nemohla uvěřit, koho má před sebou. „Za chvilku se vrátí, ale nebude s vámi chtít mluvit.“
Scholes se usmál. „Mám pro ni něco, co ji bude určitě zajímat. Počkám tu na ni.“ Posadil se na skládací židli poblíž výčepu.
Netrvalo dlouho a do stanu rázným krokem vešla žena o něco mladší než Scholes. Byla vysoká, měla krátké blond vlasy a na sobě stejný úbor jako ostatní ženy u stánku Ewe: zelené lacláče s vyšitým obrázkem huňaté ovce na prsou. Už tak se tvářila nakvašeně a nečekaný pohled na Brendana Scholese jí na náladě rozhodně nepřidal.
„Co tady děláš? Měl by sis dávat bacha, aby tě nikdo neviděl.“
„Mám pro tebe něco zásadního.“
„Hmm.“ Emily Fosterová zavrtěla hlavou. „Opravdu?“
Scholes znovu usoudil, že nejlepší bude jít rovnou k věci. Vstal. „Mám recepturu vašeho otce na výrobu Wensley Glory. Jestli chceš, můžeš ji mít, ale zadarmo to pochopitelně nebude. Už jsem mluvil s tvým bratrem a ten si to teď nechává projít hlavou.“
Emily se napružila. Svraštila obočí. „Cože? Přestaň s tím trapným divadýlkem. O co ti jde?“
„O peníze, Emily. O peníze. Říkám to naprosto upřímně. Recepturu dostane ten, kdo nabídne nejvyšší cenu. Byl bych radši, kdybys ji koupila ty nebo Richard a tradice zůstala v rodině. Ale pokud se mi vaše nabídky nebudou líbit, půjdu jinam.“
Emily na něj vrhla nedůvěřivý pohled. „Tátova receptura? Kde bys k ní proboha přišel?“
Scholes se zasmál. „Přesně takhle se ptal i tvůj bratr, ale nic se ode mě nedozvíš.“
„Pokud ji opravdu máš, je to otcův majetek, který jsi ukradl.“
Scholes se znovu zasmál. „To budeš těžko dokazovat. Jak víš, že nedal někomu kopii?“
„Proč by to dělal a nedal ji mně nebo Richardovi?“
Scholes pokrčil rameny. „Kdo ví? A jeho už se bohužel zeptat nemůžeme.“
Emily ho odbyla mávnutím ruky. „Jdi mi z očí. Na tyhle nesmysly nemám čas.“
Scholes se samolibě usmál. „Dobře, budu poblíž, kdybys změnila názor. Tady je moje číslo.“ Podal jí další vizitku.
Emily na chvíli zaváhala, pak si ji zastrčila do kapsy kalhot a odvrátila se.
„Ahoj, Brendane,“ oslovila Scholese jiná žena od stánku s pivem. Byl to první přátelský hlas, který ten den slyšel. „Dlouho jsem tě neviděla. Jak se máš?“
Scholes se k ní otočil a zatvářil se trochu zmateně. „Jé, ahoj,“ řekl. „Omlouvám se, ale musím jít. Nejsem tady moc populární.“ A zamířil ven ze stanu.
Žena se za ním nechápavě zadívala, ale pak se přidala ke skupince kolegyň, k nimž se právě obracela rozlícená Emily.
„Viděly jste, co tam venku visí?“ zvyšovala hlas. „Už toho mám po krk. Půjdu jim něco říct.“ Vypochodovala ze stanu v doprovodu dvou žen, které u východu zvedly zrak k transparentu vyvěšenému mezi dvěma stromy. Velkými písmeny na něm stálo „Pivo Ewe: Od holek pro holky“. Nápis doplňoval obrázek ovce. Šilhala, pletly se jí nohy a byla evidentně namol.
„Bože, to je hnus,“ vyhrkla Abigail, jedna ze zaměstnankyň pivovaru.
„Zvládnete to ve dvou sundat?“ zeptala se Emily a pokračovala do druhého stanu, přímo k pultu pivovaru Yoredale Ram. Její bratr právě mluvil s některým ze svých podřízených a nevšiml si, že se k němu blíží.
„Richarde! Tohle ti připadá k smíchu? Na co si to tady sakra hraješ?“ obořila se na něj rozčileně.
Foster se prudce otočil. „Uklidni se. O čem to mluvíš?“
„Nedělej, že nevíš. Musel jsi ho vidět. Visí tam venku, všem na očích.“
„Co?“
Emily si všimla, jak dva mladíci z bratrova personálu natahují uši a s potutelným úsměvem si vyměňují pohledy. „Možná se v těch pubertálních vtípcích vyžívají ti tvoji usmrkanci,“ řekla a šlehla po nich opovržlivým pohledem, „ale i tak za to neseš odpovědnost ty.“
„Netuším, o čem to mluvíš.“
Emily ukázala na transparent a vztekle píchla prstem do vzduchu. „Je tam nechutná poznámka o našem pivu. Beru to jako otevřenou sabotáž.“
Foster se otočil k těm dvěma, co se dusili smíchem. „To nemyslíte vážně! Vy kreténi!“ zpražil je. „Promiň, bavili se o tom, že tam něco ze srandy pověsí. Co se tam vůbec píše?“
„Pivo Ewe: Od holek pro holky,“ řekl jeden z nich a oba vyprskli smíchy. Foster se obrátil na sestru.
„Hele, omlouvám se, ale…“ I jemu však cukalo v koutcích úst, což Emily vytočilo k nepříčetnosti. „Řeknu jim, aby to sundali.“
„Neobtěžuj se, dvě moje zaměstnankyně už to udělaly.“ Probodla Fostera pohledem. „Ty to nechápeš, viď? Myslíš si, jaká je to legrace. Přesně kvůli takovým věcem jsem tehdy odešla. Chlapi se prostě nikdy nesmíří s tím, že by ženy mohly vařit pivo.“ Otočila se na podpatku a odešla.
„Ach jo,“ vzdychl Foster a podíval se na vtipálky. „To jste neměli!“ Znovu se rozesmáli, ale vzápětí utichli, Emily se totiž vrátila.
„Mimochodem, mluvil jsi se Scholesem?“
„Jo. Taky tě krmil tou historkou o tátově receptuře?“
„Hm.“
„Je to blbost, ne? Není přece možný, aby měl kopii.“
Emily na něj chvíli hleděla. „To ne, určitě máš pravdu,“ řekla a znovu opustila stan.

***

Zatímco pivní slavnosti pokračovaly, do nedalekého Riponu právě mířilo drahé audi. Tim Groves, zkušený soudní patolog z Harrogate, dostal zprávu o nálezu těla v odvodňovacím tunelu u staré čističky za městem a okamžitě vyrazil na místo. Jak už to tak bývá, mrtvolu objevil místní pejskař. Na policejní akci dohlížel detektiv konstábl Jeffries z riponského oddělení.
Tělo už bylo venku. Našlo se zabalené ve starém koberci, z něhož ho technici vyprostili.
Groves byl vysoký, a tak si musel v ochranném obleku kleknout, aby mohl provést předběžné ohledání. Šlo o mužské tělo v dosti zbědovaném stavu. Šířil se z něj tak pronikavý zápach hniloby, že se patolog neobešel bez masky. Mrtvola na sobě neměla šaty. Hlava byla silně zakrvácená a obličej zohavený k nepoznání.
„Je ve značném stupni rozkladu,“ sdělil Groves Jeffriesovi. „Bude mrtvý už delší dobu. Odhadem tak čtrnáct dní, ale rozhodně ne měsíce nebo roky. Má velkou ránu na týlu, a ta byla zřejmě příčinou smrti. Obličejové rysy jsou pro účely identifikace nepoužitelné.“
„Ano,“ přitakal Jeffries. „Viděl jsem to. Pokud na těle nic nenajdeme, budeme muset zkusit otisky prstů a zubní záznamy a modlit se, aby to byl někdo místní.“
„Máme hlášené nějaké pohřešované osoby?“ Groves měl občas sklon fušovat do vyšetřování, ačkoli to nebyla jeho parketa.
„Ne, jen jednu dospívající dívku, což nám v tomhle případě moc nepomůže. Vrah si dal očividně záležet, aby tělo dobře ukryl, ale měl smůlu. Tipoval bych, že ty lijáky z minulých dní vyplavily mrtvolu blíž ke vchodu. K tomu se přidal pes s mimořádně citlivým čichem. Vběhl prý do tunelu a nechtěl ven, takže tam jeho páníček musel vlézt za ním a takhle ho našli.“
„Víc se dozvím, až tělo dostanu na pitevní stůl,“ řekl Groves. „Jakmile budu něco mít, ozvu se vám. Hodně štěstí při hledání pachatele.“
„Díky.“
Konstábl Jeffries odjel na stanici v Riponu v zamyšlené náladě. Setkání s Timem Grovesem mu připomnělo někdejší spolupráci s vrchním inspektorem Oldroydem na dramatickém případu v nedalekém sídle Redmire Hall. I tenkrát u toho byl Groves jako soudní lékař. Vzrušující časy!
Jeffries od té doby strašně toužil ocitnout se u vyšetřování další Oldroydovy zapeklité záhady. Ten chlap pro něj byl prostě hrdina. Většina policejní práce mu připadala obyčejná a rutinní, kdežto se šéfinspektorem to bylo vždycky něco jiného – ten se v okolí proslavil právě řešením složitých případů.