Slova tak sladká a smrtící | e-kniha

Ruch v přeplněném hostinci se nedal vydržet.
Neúnavné hučení hovorů a rachocení sklenic bušilo Lessie do spánků, a tak vrhla toužebný pohled na dveře za sebou.
Už tak měla za sebou dlouhý den a toužila jen po tom, aby mohla zalézt do postele – být kdekoliv jinde než v téhle dusivé místnosti plné lidí.
Dokonce i sníh vířící za špinavými okny za ní působil lákavěji.
Dneska však potřebovala, aby ji tu bylo vidět.
Posledních pár večerů strávila zavřená ve své pracovně a věděla, že se o tom král doslechne. Kdyby nevylezla ani dneska, jeho nohsled by ji přišel hledat.
Už dřív vyzkoušela jeho trpělivost a zdálo se, že vydrží maximálně dva dny, kdy ji nemá pod dohledem.
Lessia si povzdechla, pohodila vlasy a přiměla rty, aby se roztáhly do šibalského úsměvu, než zamávala, aby upoutala pozornost hospodského Brena. Několik štamgastů se na ni ohlédlo. Zamrkala na dva pravidelné zákazníky, kteří k ní zvedli své sklenice.
Bren měl plné ruce práce, zapisoval si objednávky žíznivých vojáků, kteří strávili spoustu měsíců na moři, a tak si opřela bradu o ruku a druhou přejížděla po drsném okraji dřevěného pultu.
Jak tak ďoubala do ulepeného povrchu, vrazil do ní opilý voják a strhl jí paži z pultu, až téměř upadla.
Zavrtěla hlavou a opřela se o bar. Drsná látka jeho uniformy se jí odírala o paži a voják se na ni bolestivě tlačil bokem, a tak se ohlédla přes rameno a probodla ho zachmuřeným pohledem.
„Mohl bys prosím uhnout?“ Významně se podívala na prostor vedle něho. „Je tu spousta místa pro oba, abychom si objednali.“
Voják si shrnul kaštanové vlasy z tváře a střelil po ní opileckým úsměvem. „Nemusíš se mračit, krásko. Jenom se snažím sehnat něco k pití.“
Očima jí přejel po černém plášti a černé tunice s dlouhými rukávy, načež nadzvedl obočí. „Pozval bych tě na drink, ale zjevně ses sem nepřišla pobavit.“
S tím se obrátil zpátky k baru, opřel se o tmavé dřevo a nemotorně zamával na Brena.
Lessia protočila oči.
Věděla, že jí to oblečení moc nelichotí, na rozdíl od překrásných šatů, které měly na sobě ostatní ženy v hostinci. Krajkové korzety jim zdůrazňovaly pas a krátké rukávky odhalovaly štíhlé paže.
Neměla však na vybranou.
Voják se dál snažil upoutat Brenovu pozornost. Proti své vůli se pousmála jeho marným pokusům. V krčmě bylo dneska večer rušno, hostinský ho sotva upřednostní před štamgasty, které dobře zná.
Zvlášť když vedle něho stála Lessia.
Rameno jí stiskla něčí ruka, a tak se otočila a spatřila svou nejlepší přítelkyni v jedněch z těch překrásných šatů, které obdivovala.
Šedá róba s bílými ozdobami na dlouhé sukni působila jednoduše, ale překrásně a skvěle pasovala k Amalisiným blonďatým kadeřím a velkým modrým očím. A díky krátkým rukávům jí nejspíš nestékal pot po šíji jako Lessie.
Prohrábla si vlnité vlasy. „Dělá ti potíže, Lio?“
Lessia zavrtěla hlavou. „Všechno je v pohodě.“
Když Amalise přimhouřila oči a mihl se v nich známý šibalský třpyt, Lessia zakročila.
Podobné situace příliš často eskalovaly do rvačky a vzhledem k napětí, které už v místnosti panovalo kvůli neklidným vojákům, by Lessiu nepřekvapilo, kdyby se po první ráně přidal celý hostinec.
Na to však byla příliš unavená.
Vykouzlila nervózní úsměv a probodla Amalise pohledem, do něhož vložila špetku vlastní zlomyslnosti. „Řekla jsem, že to zvládnu, Amalise. Ty se vrať k nějakému nebožákovi, kterého máš v plánu odtáhnout dneska večer domů.“
Lessia mávla ke stolu, kde seděl zbytek jejich přítelkyň a kolem něhož postávala skupinka vojáků a obchodníků v naději, že budou mít u krásných žen štěstí.
Amalise se zakabonila, ale když Lessia neustoupila ani o krok, pokrčila rameny a nadechla se, aby se uklidnila. Přítelkyně se občas chovala trošičku ochranitelsky a měla stejně výbušnou povahu jako Lessia – což byl jeden z důvodů, proč si okamžitě padly do noty, když Lessia před pěti lety přijela do Ellowu.
Amalise se nakonec usmála, pozvedla obočí a dramaticky zašeptala: „Uvažuju o tamtom.“
Nepříliš nenápadně ukázala na vysokého vojáka, který z nich nespouštěl oči. Na sobě měl stejnou tmavě modrou uniformu jako muž vedle Lessii, jen mu na záda spadaly vlnité černé vlasy.
Amalise našpulila rty, ale pak se obrátila zpátky na přítelkyni. „Má lepší vlasy než já! Musím zjistit, jak to dělá.“
Lessia si odfrkla. Amalise nepotřebovala žádné zkrášlovací rady. Už tak patřila k nejkrásnějším ženám, jaké kdy Lessia potkala. A moc dobře to věděla.
Sledovala, jak se přítelkyně blíží k vojákovi. Svůdně pohupovala plnými boky a přistoupila k němu příliš blízko, přičemž narušila jeho osobní prostor, aby mu něco pošeptala do ucha.
Lessia se ušklíbla a obrátila se zpátky k baru.
Vojákovi, který do ní vrazil, se podařilo objednat pár piv a podal Brenovi pár stříbrňáků.
Bren vytřeštil oči, když se setkal s jejím pohledem, už už se jí chtěl omluvit, ale zamrkala na něj a ukázala na zbytek baru, kde se přes pult nakláněl tucet lidí zoufale toužících po jeho pozornosti.
Když stále váhal, znovu mávla rukou a usmála se od ucha k uchu.
Podle výrazu na jeho tváři si nebyla jistá, jestli ho to uklidnilo, protože působil napjatě, když konečně přistoupil k dalšímu zákazníkovi.
Obrátila oči zpátky k vojákovi a poklepala mu po rameni. „Vím, že jsi tu nový, tak ti to protentokrát odpustím. Ale já a moje kamarádky tamhle,“ kývla ke stolu, od kterého je pozorně sledovaly Amalise a pár ostatních, „máme velkou žízeň. A objednáváme si tu první.“
Zdálo se, že má na jazyku nějakou jízlivou odpověď, ale znovu po ní přejel pohledem, načež vytřeštil hnědé oči. „Ty jsi –“
„Poloviční fae. Prozradily mě uši? Nebo možná zuby?“ Nemohla si pomoct, vycenila zuby a odhalila ostré špičáky. Široce se uculila, když se voják sunul zpátky.
„Nebo možná moje výška?“ Lessia se vytáhla do svých plných sto pětasedmdesáti centimetrů a jantarovými očima se setkala s jeho vyděšeným pohledem.
Voják na ni zíral, zády se tiskl k pultu a vzduch kolem něj překypoval nervózní energií. V jeho pachu ucítila strach.
Lessia trošku zjihla. „Jsi na Askeru poprvé?“
Sklonil třesoucí se bradu.
Bohové, musel pocházet z jednoho ze vzdálených ostrovů v Ellowu, jestli ještě nikdy nepotkal fae, a dokonce ani poloviční fae. Ne že by se na lidských ostrovech nacházela spousta polovičních fae – nebo v celých Havlandech – ovšem tady na Askeru, hlavním ostrově Ellowu, nebývalo tak neobvyklé na někoho takového čas od času narazit.
Atmosféra se proměnila, když voják přimhouřil oči. Podle jeho zapáchajícího dechu mu pivo zřejmě dodalo na sebevědomí. Rysy se mu stáhly do opileckého úšklebku, když vyštěkl: „Netuším, kdo si myslíš, že jsi, ty půlčíku, a je mi to ukradený. S přáteli jsme strávili na moři spoustu týdnů. Máme žízeň.“
Lessiu okamžitě opustila provinilost a musela zatnout čelist, aby na něho nezavrčela.
Shrnula si zlatavě hnědé vlasy z tváře, ruce sevřela do pevných pěstí, aby udržela nepředvídatelné faeské emoce na uzdě, a tiše zasyčela: „Dám ti poslední šanci, vojáku. Tahle část města patří mně a mým přítelkyním – včetně téhle krčmy. Za ten odporný výraz, kterým jsi mě právě nazval, se omluvíš tím, že půjdeš k jejich stolu a rozdáš jim pití, které jsi před chvílí koupil.“ Kývla ke džbánkům piva stojícím na baru za ním.
Voják se uchechtl a otočil se, aby sklenice vzal a vrátil se ke skupině neurvalých vojáků. Lessia uslyšela v uších hučení a zatnula zuby.
Tohle by neměla.
Používat na lidi magii bylo nejen nelegální, protože by tím porušila nejposvátnější pravidlo úmluvy mezi lidmi a národem fae, ale navíc by se za to později nenáviděla.
Jenže jí dneska už docházela trpělivost.
Také musí dbát na svou reputaci.
Rychle se rozhlédla po místnosti, aby se ujistila, že se na ně nikdo nedívá, zhluboka vydechla a zavřela oči. Koutky úst se jí zvedly, když se kouzlo zatetelilo blahem.
Od chvíle, kdy svůj takzvaný dar použila naposledy, už uběhly celé měsíce.
Když otevřela oči, dívala se na sebe v umazaném zrcadle za pultem a po páteři jí sjel mráz z toho, jak jí oči v tlumeném světle září jako roztavené zlato.
Nebýt špičatých uší, klidně by si ji mohli splést s člověkem, ačkoliv na ženu byla poměrně vysoká, ovšem když takhle vypustila svou magii, její faeské dědictví se nedalo přehlédnout.
Ještě jednou poklepala vojákovi po rameni, a když k ní obrátil samolibou tvář, všechny svaly v těle mu ztuhly.
„Co to…“
Znovu se přitiskl zády k pultu a pivo ve dvou džbáncích, které držel v rukou, mu vyšplíchlo na černé boty.
Lessia zrušila vzdálenost mezi nimi, popadla ho za klopu saka a přitáhla si jeho tvář blíž. Dovolila, aby jí vlasy spadly do tváře jako bronzová opona zakrývající ji před zraky ostatních zákazníků.
„Co – co se ti to stalo s očima?“ Vojákovi se třásl hlas, zatímco těkal pohledem mezi její rukou a tváří.
Ignorovala jeho otázku a nechala kouzlo proniknout do svého hlasu a proměnit ho v hluboké, svůdné mumlání, přičemž z něj nespouštěla pohled. „Ty džbánky dáš mým přítelkyním. A budeš nám kupovat pití celou noc – jako důkaz, že máš velké šlechetné srdce,“ zavrněla.
Vojákovi se zamlžil pohled, načež se uvolnil a přikývl.
Lessia s úsměvem pokračovala. „Vlastně to uděláš s radostí. Po dnešním večeru si budeš pamatovat, že přístav a východní část Askeru patří mně a mým kamarádkám. A budeš nás chtít potěšit. Nezapomeň se o tom prosím zmínit i před svými přáteli.“
Lessia zamrkala, přiměla magii, aby ustoupila, až jí z očí vyprchala nadpřirozená záře a do tváří se vrátila medová barva.
Protáhla si krk a sladce se na vojáka usmála. Naklonila k němu hlavu, když stále postával u baru. „Tak na co čekáš?“
Rychle se vzpamatoval a Lessia se tiše smála, když s úsměvem na tváři vyrazil ke stolu a rozdal nápoje jejím přítelkyním. Jeden džbánek nechal jí.
Zvedla ho a napila se piva. Přestože mívala často pocit, že podvádí, když používá svou magii, jelikož jí nedokázala odolat jediná duše v Havlandech, v podobných situacích jí usnadnila spoustu práce.
Úsměv ji však opustil, když jí přes kůži přejela chladná, olejovitá magie a ruka jí ztuhla ve vzduchu. Vlasy na zátylku se jí zvedly a její faeské smysly řvaly na poplach. Otočila se tak prudce, že si polila ruce pivem.
Prudce se jí rozbušilo srdce, když spatřila stříbrovlasého fae, který vklouzl na jednu z vysokých stoliček vedle ní. Sníh, který mu ulpěl na šedém plášti, se leskl v tlumeném světle a jeho opálená kůže a prameny vlasů po ramena se třpytily – dokonce i v hluboké zimě.
„Na tohle plýtváš svojí magií? Na pivo zdarma a prostého člověka?“ Jeho hluboký hlas jí rezonoval a srdce jí začalo bušit do rytmu s jeho prsty, jimiž poklepával na bar.
Navzdory jeho elegantnímu vzezření od nich vojáci odstoupili do úctyhodné vzdálenosti – jejich otupělé lidské smysly vycítily nebezpečí vyzařující z tohoto fae.
Ne že by ji to překvapilo. Čistokrevní fae se dokázali zahalit do luxusu – dovedli oklamat kohokoliv, aby uvěřil, že jsou to pouzí smrtelníci. Merrick však byl jedním z králových nejkrutějších vojáků, a nic nedokázalo zamaskovat mrak nepřátelství, který ho halil.
V dětství o něm slýchávala. Ostatní fae ho nazývali Našeptávač smrti, protože dokázal sám zničit celé jednotky vojáků, kteří se mu odvážili postavit.
Lessia rozechvěle odložila džbánek a utřela si ruce do krátkých kalhot. „Merricku.“
Spojila ruce za zády, aby si nevšiml, jak se jí třesou, a ztěžka polkla. „Čemu vděčím za to potěšení?“
Trhla sebou, protože jí přeskočil hlas, a rychle se podívala na své přítelkyně.
Naštěstí si ničeho nevšimly, připíjely si s vojákem, kterého k nim poslala, a smály se, když se k nim připojili jeho přátelé, každý se sklenicí v ruce.
V duchu si vynadala, že se tu dva večery neukázala, a ztuhle čekala, zatímco jí jeho magie dál tancovala po pokožce.
Vrstvy oblečení nijak neumenšovaly olejovité vibrace, které ji zaplavovaly. Naopak skoro slyšela, jak kouzla šepotají přes vlnu.
Bude se muset vykoupat a vydrhnout si každý centimetr svého těla, aby se znovu cítila čistá.
Merrick naklonil hlavu, přičemž si celou dobu dával pozor, aby se vyhnul jejímu pohledu. Dlouhými prsty netrpělivě přejížděl po povrchu baru. Bren z ní nespouštěl oči, ale rychle před něj postavil pohár zlatavé tekutiny. Když kývla, hostinský spěšně odchvátal na druhou stranu baru.
„Kdepak jsi byla posledních pár dnů?“ Merrick zvedl sklenku a několikrát zavířil s jejím obsahem, než se dlouze napil.
Lessia pozorovala každý jeho pohyb, když pohár elegantně odložil a jazykem si olízl zbloudilou kapku na plných rtech.
Pohyboval se jako had: všechno na něm působilo chladně a vypočítavě, jako by se mohl kdykoliv vymrštit a smrtelně ji uštknout.
Odkašlala si a maličko couvla, ale pak ztuhla, když ji magie sevřela pevněji a varovala ji, aby se ani nehnula.
Neměla ty ostatní strážné posílat domů.
Merrick byl už čtvrtý faeský hlídač, kterého král Rioner poslal, aby na ni dohlížel. Ostatní nevydrželi ani týden, než se jí omylem zahleděli do očí a ona je mile požádala, aby odešli a zapomněli na ni. Jenže Merrick se odsud poslední čtyři roky nehnul, ani jednou se na ni nepodíval, ani jí nedovolil zahlédnout barvu svých očí.
Ačkoliv si byla jistá, že mají odstín černočerné noci – dvě tmavá okna vedoucí přímo do jeho smrtící duše.
Jeho magie do ní znovu dloubla jako ostré dýky, jež jí zanechaly palčivé polibky na zádech.
Lessia se zhluboka nadechla. Musí ho jenom ujistit, že nezapomněla na královy rozkazy, a pak bude moct odejít, vrátit se domů a pustit ho z hlavy, dokud ji zase nevyhledá.
„Pracovala jsem. Vzhledem k tomu, že řídím tolik krčem a hráčských domů, mám spoustu papírování. Nemůžu trávit každý večer venku.“
Merrick na to nic neřekl, ale atmosféra kolem něho zhoustla napětím.
Lessia se otřásla a rychle pokračovala. „Plánuju pozvat dneska večer domů pár vojáků a kapitánů a moje přítelkyně se postarají o to, že o tom soaré budou lidi mluvit ještě příštích pár dnů. Už jsem jim prozradila, kdo jsem. Krále jistě potěší, že většina obyvatel Askeru už teď zná moje jméno.“
Husté stříbrné obočí mu podrážděně zacukalo, což byla jediná emoce, kterou jeho tvrdé rysy prozradily.
Alespoň když byl s ní.
Pochybovala však, že jeho tvář někdy zjihla. Tu přezdívku jistě dostal z nějakého důvodu, ani radši nechtěla zjistit proč.
„Víš stejně dobře jako já, že náš král není potěšen. Nařídil ti, aby sis tu udělala jméno, Lessio. Nepřikázal ti, aby se z tebe stala děvka, hračka pro pobavení lidí.“
Lessia ztuhla a zabořila nehty do dlaní, až ve vzduchu ucítila železitý pach. Neopravila ho však. Ať si o ní radši myslí tohle, než aby věděl, co doopravdy dělá, když ji nevidí.
„Inu, teď už mi patří většina krčem v téhle části města. A uznávají mě i obchodníci, kteří tudy procházejí, takže dostáváme to nejlepší zboží za slušné ceny. Dokonce i při rostoucích cenách dokážu udržet náklady na přijatelné výši.“ Máchla rukou směrem k přeplněné místnosti. „Proto sem všichni chodí a každý večer je tu plno. Řekla bych, že si vedu docela dobře. A čekala bych, že si to bude myslet i náš král.“
Když Merrick roztáhl nozdry, raději zavřela pusu.
Zavrtěla se a prohlížela si jeho profil. Kolem úst se mu vytvořily rozezlené vrásky, když se znovu napil.
Dala by všechno na světě, jen aby se k ní obrátil, aby se setkala s těma jeho zlýma očima a nařídila mu, aby odsud odešel. Možná by ho dokonce požádala, aby zapomněl na to, kdo je, odplul na opuštěný ostrov měňavců a už se nikdy nevrátil.
Všem by bez něj bylo líp.
Takové štěstí ovšem neměla. Merrick znovu poklepal na bar a Bren okamžitě přispěchal, aby mu dolil sklenici.
„Brzy to zjistíš sama,“ oznámil tiše, jakmile Bren odešel.
Lessia měla dojem, že už jí srdce nemůže bušit zběsileji, ale když se jí v reakci na jeho slova rozzářilo tetování na paži, poprvé za pět let, nedokázala potlačit zasténání. Rychle si stáhla tuniku, aby nebylo vidět.
Merrick do sebe hodil pití a vstal, vztyčil se nad ní, než se obrátil k odchodu. Přísahala by, že se mu nadzvedly koutky úst, než jí šeptl do ucha. „Král Rioner tě brzy navštíví. Vybere si u tebe službu, kterou mu dlužíš. Poradil bych ti, aby ses na to připravila, ale…“ Kývl k její paži, protože přesně věděl, co ukrývá pod vrstvami oblečení, jež měla neustále na sobě. „Nemáš šanci uniknout.“