Srdce a šíp | e-kniha

Šerif

Zamilovaní muži jsou blázni.
A jemu to náramně hraje do karet.
Ten poblázněný netvor se stěží uzdravil a už pospíchal pryč. A spolu s ním zmizel i ten otravný zelený drak, který zámek několik týdnů hlídal.
Dokud byla ta stvůra doma, nemohl Gustav nic dělat. Měl štěstí, že střet s drakem vůbec přežil.
V hluboké tmě klopýtal chodbami zámku. Květinu, pro kterou ho poslali, měl bezpečně zabalenou a schovanou ve váčku na boku. Po zádech mu přeběhl mráz. Zatnul zuby a nezastavil se. Zámek mu naháněl hrůzu. Možná za to mohly ty potrhané obrazy, rozbitá zrcadla nebo děsivé chrliče nad vchodem.
Panovalo tam až moc velké ticho.
Gustav vyrostl v pevnosti lorda Merjeriho. Tam ticho nebylo nikdy. Tenhle zámek jako by ve svých kamenech ukrýval stará, krvavá tajemství.
Konečně vyklopýtal ven. Mrazilo ho na zátylku. Někdo ho sleduje.
To se ti jen zdá.
Opřel se o zeď zámku a rozhlédl se po louce. Nikde nikdo.
Žaludek se mu svíral nervozitou a na čele se mu perlil pot. Musí odsud hned pryč. Jeho pán na ty květiny čeká už příliš dlouho.
Šerif se napřímil a pospíchal k římse nad příkopem. Kam se vrtnul, tam na něj číhalo nebezpečí. Raději to riskne s lordem Merjerim. Ten ho aspoň neroztrhá na kusy holýma rukama.
Ačkoli…
Dědic starého lorda Merjeriho byl hrubián, lotr a zmije. Gustavovi jeho zákeřná povaha nevadila, dokud s ním byl zadobře. Jenže to se mohlo vždycky změnit.
Vzrušující a děsivé zároveň.
A přesně proto si Gustav ohlídal, aby byl pro mladého lorda nepostradatelný. Dopustil se otřesných činů? Ano. Získal moc, o jaké si jiní jeho postavení mohli nechat jen zdát? Ano.
V závěru to za to stálo.
Protože Gustav byl jen neurozený kluk, kterému v žilách navíc kolovala zčásti talagánská krev. Kdyby se to někdo dozvěděl, mazal by šupem na pole pracovat s ostatními Talagánci. Namísto toho měl teď moc, zlato, půdu a podporu nejvýznamnější provincie.
A pro pouliční krysu, jako byl on, to znamenalo všechno.

***

Robyn

Slunce sotva vyšlo a Robyn už bojovala o život.
Utíkala lesem a snažila se nevnímat bolest v noze. Ovšemže se musela při útěku zranit. Byla to jen třešnička na už tak zkaženém dortu. Její život stál poslední roky za starou belu. Matčina nemoc, otcova apatie a bratrova smrt všechno změnily. Občas byla bolest z bratrovy ztráty tak prudká, že si Robyn téměř přála, aby se narodila jako jedináček, protože pak by ji nepronásledovala každý den taková agónie.
Na ničem z toho však nezáleželo. Hlavní teď bylo dostat se co nejdál od svých pronásledovatelů, než padne vysílením. Rána na rameni silně krvácela. S Robyn se všechno točilo. Zakopla, ale podařilo se jí udržet na nohou. Kdyby spadla, nejspíš už by se nezvedla.
Na umírání je ještě brzy. Nevzdávej to.
Tolik už toho dokázala a tolik toho měla teprve před sebou. V přestrojení za bratra šla i do války, aby nemusel bojovat její stárnoucí otec, a přežila ji. Takhle neumře. Nemohla to být jen náhoda, že nikdo v regimentu její lest neodhalil. Při vzpomínce na otce ji zalil pocit hanby. Co jí asi řekne, až se znovu setkají? Vyžene ji? Zostudila svým chováním celou rodinu?
Vzhlédla k blednoucímu nebi mezi stromy. Dech se jí v chladném ránu srážel před obličejem.
Jestli se vůbec setkáte.
Robyn zavrtěla hlavou, se zatnutými zuby překonala bolest v rameni a pokračovala v útěku. Žádné „jestli“. Robyn otce uvidí. Musí se dostat domů.
Kdyby se nevrátila, neznamenalo by to jen její konec.
Kapitán Robynina regimentu měl za to, že padla v bitvě. Její rodina, půda a všechno, co jim bylo drahé, se tak ocitlo v ohrožení. Ten sadistický zmetek už se nepochybně těší, až tu zprávu předá dál.
To se nesmělo stát. Robyn musela svou rodinu ochránit. Musela přežít a pokračovat. Pro své blízké, svůj lid i pro sebe.
Zdálo se, že se jí podařilo pronásledovatele na chvíli setřást, a tak se zastavila u pokrouceného dubu. Zlomila se v pase, opřela se o kolena a sípavě oddechovala. Každým nádechem jako by jí do plic pronikaly tisíce nožů. Nejkrutější zimo, to byla ale bolest.
Zavřela oči a odkašlala si. Na rtech ucítila cosi mokrého. Prudce rozlepila víčka a se znepokojením zamžourala na kapičky krve na zemi. Ani rok válčení a bojů ji strachu z krve nezbavil. Pořád se jí z ní dělalo zle. V krku ji zaštípaly žaludeční šťávy. Naprázdno dávila a cítila, jak jí tepe v ráně na rameni.
Ze všech sil přemáhala mdloby. Vykašlávala krev, to nevypadalo dobře. Hnisající rána na rameni už tím pádem nebyla jen povrchová. Robyn potřebovala pomoc.
A rychle.
Lesem k ní dolehl dusot kroků. Muži jí byli stále v patách.
Odstrčila se od stromu a se zatnutými zuby pokračovala dál. Musela je co nejrychleji setřást, jinak ji, až slunce vystoupá trochu výš, nepochybně zahlédnou. Potřebovala se dostat do hlubší části lesa, kam slabé zimní slunce nedosáhne. Byla drobnější a hbitější než její pronásledovatelé. Stačilo si najít místo, kam se oni nedostanou, a bude v bezpečí.
Zatím. Dokud ji zranění nepřinutí les opustit.
Ještě jeden krok.
Všechny síly upínala k tomu, aby vůbec zůstala v pohybu a při vědomí.
Jeden krok, a ještě jeden, už jen kousek. Ještě krůček. Nesmíš –
Uklouzla na zmrzlém blátě a měla co dělat, aby zadržela výkřik, co se jí dral z hrdla. Na udržení rovnováhy už jí nezbývaly síly. Překotila se dopředu a skutálela se ze strmého svahu. Stromy i sníh se kolem ní míhaly a na těle neměla jediné místo, ze kterého by nevystřelovala bolest. Když už si myslela, že to dál nemůže přežít, začala náhle zpomalovat. Svah se postupně vyrovnal a ona zůstala ležet.
Třásla se od hlavy k patě a před očima jí tančily černé tečky. Je mrtvá? Ne. Na to měla až moc velké bolesti. Umírá? Nejspíš. Rozechvěle se nadechla, až ji cvakající zuby zabolely z přívalu ledového vzduchu.
Opatrně zvedla hlavu. Šípy byly roztroušené všude kolem, ale její luk pád přežil. Ležel jen kousek od ní, trochu poškrábaný, ale jinak v pořádku. Spánkem jí projela ostrá bolest. Robyn rychle zavřela oči a znovu si lehla. Zašátrala pravou rukou po zemi, dokud nenahmatala jeden ze šípů. Pomohl jí se znovu zkoncentrovat. Kdyby si teď zdřímla, jak její tělo žádalo, už by se neprobudila.
Vstávej. Dokážeš to. Nevzdávej to. Bojuj.
Po studených tvářích jí stekly dvě slzy. Přinutila se otevřít oči a prohlédla se. Rameno měla v jednom ohni, ale jinak se nezdálo, že by si něco zlomila, což byl sám o sobě zázrak. Měla by být vděčná. Suše se uchechtla, aby se nerozplakala. Kdyby byl John ještě naživu, aspoň by ji nemohl osočit z toho, že je pesimistka.
Nejsi mrtvá. Tak se pohni.
Píchání v rameni a tupá bolest ve svalech Robyn prozrazovaly, že je víc než naživu, a když bude chytrá, mohla by naživu i zůstat. Zavřela oči a zaposlouchala se.
Všude panoval klid. Ticho.
Nikdo po ní nešel.
Málem se zasmála. Ten pád ji měl správně zabít – dokonce ani nestihla myslet na to, aby padala správně –, ale silná vrstva bláta ji zbrzdila a poskytla měkké přistání. Vyjma pár oděrek a škrábanců od trnů a několika nových modřin, které jí na kůži v následujících hodinách vykvetou, na tom nebyla o nic hůř než předtím.
Odfrkla si a z toho prudkého pohybu jí zatepalo v hlavě.
Co je pár modřin proti poškozeným plicím a otřesu mozku?
Aspoň že konečně setřásla své pronásledovatele.
Možná by za ten pád měla být vděčná.
Zvedla se na rozklepané, nespolupracující nohy, s námahou posbírala rozházené šípy a uložila je do toulce. Potom vyprostila luk z košatého trnitého keře a rozhlédla se. Byla to nejtmavší a nejchladnější část lesa, v jaké se kdy ocitla. Klopýtavě vyrazila strží. Zrak jí zahalovala mlha a rudé, bílé a černé mžitky.
Nádhera. To byl nepochybně otřes mozku.
Doklopýtala k veliké, suché sekvoji. Kmen byl na jedné straně vykotlaný. Lepší úkryt v tomhle stavu nenajde. Na další hledání už jí nezbývaly síly, a tak vstoupila do zdánlivého bezpečí útrob obrovského stromu.
Schoulila se do pláště a opřela se o jednu ze stěn kmenu. Tlak v hlavě pomaličku ustupoval. Pouštěla se do ní zima. Robyn si náhle uvědomila, že cítí vlhkost. Opatrně odhrnula plášť a zaklela. Rameno zase krvácelo. Roztřesenými prsty se zanícené rány dotkla a při pohledu na tmavý, nezdravý odstín její vlastní krve ji zamrazilo v zádech.
Podlomily se jí nohy. Svezla se na kolena a omdlela dřív, než se stačila praštit hlavou o zem.